Deutsches Fohlenchampionat je pro českého chovatele vysoká meta. Může o ní snít, ale ví, že konkurence německého chovu je obrovská a kvalita také. Máte prostě pocit, že se nemůžete do této komunity německých chovatelů dostat. Vždyť vidíte všechna ta nádherná hříbata s krásnými chody, souměrná, s vysokými známkami, perfektními původy. Matky, které jsou nakrmené, kvalitní a vycepované... Tohle všechno jsem vždycky obdivovala a snila o tom, že bych jednou mohla něco takového odchovat a konkurovat tak právě té německé kvalitě.

A letos se nám ta naše naděje narodila! Hříbě původně plánované k prodeji nám doma udělalo čáru přes rozpočet. Tohle rozhodně neprodáme a zůstane doma jako následnice své matky. Silná vranka po otci Santo Domingo (San Amour/Fürst Heinrich/Royal Dance) na svět vykoukla 1. května 2015. Její matka Rosaria (Rosario/Ravallo/Calypso II) měla jednoduchý porod a nikdo z nás nechápal, jak se takhle velké a silné zvíře do matky vůbec mohlo vejít. Klisnička každým dnem sílila a byla lepší a jistější. Pojmenovali jsme ji Sympatica, ale doma jí neřekneme jinak než Mája. Když jsme ji tak pozorovali a kochali se, najednou přišel ten nápad: Co kdybychom ji někde ukázali?

Myšlenka přišla na poslední chvíli, takže začal závod o čas. Kam tak nahonem pojedeme a kdy? Spokojíme se s Čechami, nebo to vezmeme rovnou do Německa? Začala jsem urychleně shánět informace, protože jsem se nikdy ničeho podobného nezúčastnila. Nakonec vše dopadlo dobře. Po pár dnech bylo vyřešeno a my ve středu 10. června vyrazili směr Wolfersdorf do Gestüt Elstertal, kde se konalo jedno z oblastních kol Deutsches Fohlenchampionatu.

Ještě ráno jsem přemýšlela o tom, zda je cesta dobrý nápad. Přeci jen Čech, který se snaží chov dělat doma, bez podmínek, které často Němci mají, bez takových možností, jako mají oni... Všechno tohle vás napadne. Žijete pořád v tom, že i když budete chovat na kvalitních importovaných klisnách, budete si platit zahraniční hřebce a dělat maximum, nemůžete se jim vyrovnat.

Po příjezdu jsme se šli podívat na ostatní hříbata, která byla ve stáji a byla přihlášená do našeho oblastního kola. Stála tam tak krásná hříbata a tak krásné matky... a po pohledu do seznamu přihlášených hříbat bylo jasné, že i původy soutěžících hříbat jsou moc pěkné. Nacházeli jsme na seznamu jména jako Floriscount, San Amour I, Rubinstein I, Florestan I, Sandro Hit... Všechna tahle známá jména figurovala ve jménech přihlášených drezúrních hříbat. Následně začala přijíždět další auta s koňmi a my začínali tušit, že v naší kategorii nebudou žádná tři, čtyři hříbata a že konkurence bude značná.

Oblastní kolo mohlo začít. Šli jsme se podívat na ty, kteří šli do kruhu před námi. Jejich kvalita byla opravdu vysoká. Hříbata byla pěkná, souměrná, s pěknými chody a původy. Po hříbatech se chce jediné: aby se co nejlépe předvedla v kruhu v klusu. Hodnotí se nejen pohyb, ale i stavba těla a celkový dojem, který hříbě na komisaře udělá. Přiznám se, že jsme netrénovali nic. Měla jsem teď tedy pochopitelně strach, že malá nebude klusat tak, jak má, že bude spíše cválat, protože má opravdu hodně dlouhé nohy a je to pro ni pohodlnější. Ale byla to taková rychloakce, že nebyl čas nic natrénovat. A jak se ukázalo, nejspíše se nám to vyplatilo.

Co nám tak asi běželo hlavou, když jsme seděli a pozorovali konkurenci? Říkali jsme si něco ve smyslu: „Fajn, kvalita velká, jak se čekalo. Dostaneme sedmičky a jedeme domů poslední, ale přesto to byl hezký výlet..." Alespoň zjistíme, co by se dalo udělat lépe. Všechna hříbata vám totiž přijdou skvělá. Vidíte sice rozdíly, ale za ty mohl i věk hříbat, na kterých je znát každý den. Když přišla na řadu vítězka, moc se mi líbila. Pěkné a pružné chody, hezká stavba, krásná hlava. Klisna mě opravdu zaujala. Ostatní hříbata byla také krásná, ale ona se mi opravdu líbila. Co mi přišlo také zajímavé, bylo to, že i skoková hříbata měla velice slušné a pružné chody. Nemluvím jen o cvalu, ale i o klusu. I matky skokových i drezúrních hříbat byly opravdu dobré. Taková kvalita klisen, včetně kondice a zjevně dobré péče jejich majitelů, je u nás sice k vidění také, ale v mnohem menší míře. Což je trochu škoda.

Konečně došla řada na nás. Vzali jsme tedy naše klisny ven a k našemu údivu se nad naší kobylkou Sympaticou většina lidí pozastavila už cestou do kruhu. Bylo slyšet: „Hele, to je to hříbě z Čech." Bylo tedy velmi zajímavé sledovat reakce Němců, kteří mají opravdu kvalitní hříbata a přesto si se zájmem naši Máju prohlíželi.

Ani komisaři nevypadali nespokojeně s naším „produktem". Mája se chovala perfektně, byla hodná, nic ji nerozhodilo. Jakoby přesně věděla, kde a jak má chodit, kde má stát a jak se předvést. Byla jsem pyšná, když jsem ji tam viděla, když jsem je viděla obě. V tu chvíli mě napadlo, že i kdybychom odjeli s horšími známkami, tak to vlastně vůbec nevadí, však je to premiéra a kobyly se chovají naprosto úžasně. Pak to ale přišlo. Malou vypustili z ohlávky a došlo na klus. Pochopila jsem, že právě ukázala, co v ní je, a předvedla se opravdu skvěle! Byla jsem najednou tak strašně spokojená. Příjemný pocit. A ještě příjemnější to bylo, když začalo hodnocení.

„Typ: 9, 9, 9; chody: 9, 9, 9; korektnost: 8, 8, 8; celkový dojem: 9, 9, 8!" Nikdo z nás hodnocení nemohl uvěřit. Byli jsme všichni opravdu spokojení i překvapení, jak dobře komisaři hříbě z České republiky ohodnotili.

Následovalo vyhlašování. Stáli jsme vedle výstavního kruhu a dívali jsme se jeden na druhého, zda jsme slyšeli správně. Mluvili o nás a vzali nás na vyhlašování. Další věc, které jsme chvíli nemohli uvěřit.

Získali jsme v pořadí neuvěřitelné druhé místo a lepší než naše odchovankyně byla už jen její polosestra po stejném otci. Klisnička po otci Santo Domingo (San Amour/Fürst Heinrich/Royal Dance) z matky po Fürst Romancier dostala v hodnocení dokonce jednu desítku a musím uznat, že v chodech byla o chlup lepší než naše. Zároveň byla ale o měsíc starší, takže nám to dává naději, že naše Mája bude jen a jen lepší. Všichni ti, kteří skončili v pořadí za námi v naší kategorii drezúrních klisniček, byli také velmi překvapení z našeho úspěchu.

Další skvělou zprávou bylo i to, že jsme se díky druhému místu probojovali do celoněmeckého finále, kde se utkají ti nejlepší! Naše výprava tedy byla až nečekaně úspěšná a odjížděli jsme naplněni nadějí i radostí, že i český chovatel se může vyrovnat a dokonce porazit německou kvalitu! Byl to pro nás obrovský úspěch a opravdové splnění chovatelského snu. Držte nám palce v červencovém finále, které se uskuteční o víkendu 18. a 19. 7. v německém Lienenu.

Velké poděkování za podporu patří hlavně Anně Reinbergerové, Karlu Lacinovi, Janu Chýlemu, celé mé rodině a všem, kteří mě podporují. Bez nich by se totiž úspěch nikdy nedostavil!