Myslím jako kráva, říká Temple Grandin

2. 3. 2020 Michaela Burdová Autor fotek: Rosalie Winard

Počet fotografií: 4

Lezla po čtyřech přeháněcími chodbami na jatkách a zaznamenala vše, co mohlo zvířata na jejich poslední cestě stresovat. Profesorka na státní univerzitě v Coloradu v oboru zootechnika, expert na chování zvířat, mluvčí lidí s poruchou autistického spektra, konzultantka pro welfare zvířat v masném průmyslu, autistka. Myslí v obrazech podobně jako zvířata. Důležitou roli v jejím životě sehráli koně.

„Koně mi zachránili život. Milovala jsem ježdění na koních a povinnosti ve stáji mě naučily, jak pracovat. Krmila jsem je, starala se o ně a čistila denně devět boxů,“ říká Temple Grandin.

Cesta nejznámějšího člověka s autismem k akademickému titulu nevedla jen přes koně. „Jediné řešení je ústav,“ řekl lékař matce dvouleté autistky. Díky tomu, že se matka nevzdala a podivné, nemluvící, vztekající se dítě nedala do ústavu, i navzdory přání otce, dostala Temple šanci.

„Vzpomínám si na frustraci z toho, že nedokážu mluvit. Představte si, že chcete mluvit, ale nedokážete to. Prostě slova nedostanete ven. Dostala jsem se do programu rané intervence ve dvou a půl letech. Prvním lékařem byl neurolog, který doporučil terapii řeči,“ vzpomíná Temple Grandin. Intenzivní logopedickou péčí se naučila mluvit v necelých 4 letech. Pro individuální vzdělávání měla zázemí velmi bohaté rodiny.

Když začala chodit do školy, měla štěstí, že se jednalo o malou školu se zkušenými, staršími pedagogy. „Učitelka vysvětlila dětem, že mám postižení, které není na rozdíl od invalidního vozíku viditelné. Tím motivovala ostatní žáky, aby mi pomáhali, místo aby mě šikanovali. Povzbuzovali mě, abych si s nimi hrála. Dnes se tomu říká peer mediated interventions (vrstevníky mediovaná intervence).“

Přechod na střední školu byla katastrofa. Šikanování, posmívání. Nezajímala se o šaty, kluky a šperky jako ostatní dívky.

„Neměla jsem s žádnou z dívek společné zájmy. Ve 14 letech mě vyhodili, když jsem po jedné dívce mrskla knihu, protože mi řekla, že jsem retard. Pak jsem šla do internátní speciální školy, kde byla farma s dobytkem a koňmi. Bylo tam víc autistů. Šikana však neskončila. Říkali mi magneťák, protože jsem pořád používala stejné fráze. Nudila jsem všechny mluvením stále dokola o jedné věci. Bylo tam však jedno útočiště před šikanou. Ježdění na koních. U koní jsem byla mezi těmi, kdo měli stejný zájem, skamarádila jsem se tam s jednou dívkou a náš svět se točil kolem koní. Ve stáji byla jen jeden, který byl vhodný na závody. Střídaly jsme se a já se tak naučila se s někým o něco dělit.“

Koně na školní farmě nebyli rozhodně žádní shovívaví provozáci.

„Zvířata mě držela nad vodou. Každou bdělou minutu, kdy jsem nemusela být ve škole, jsem strávila u koní. Jednalo se o koně týrané a všelijak problematické. Je těžké si dnes představit školu s koňmi emocionálně narušenými a nebezpečnými, aby byli k dispozici mladistvým, když už se v tělocvičnách ani nehraje dodgeball, protože by se mohl někdo zranit (dodgeball – moderní forma vybíjené, na mnoha školách v USA zakázána). Přála bych si, aby mělo víc dětí možnost jezdit na koni. Jezdectví je zvláště vhodné pro adolescenty. Můj známý, psychiatr, který měl mezi pacienty mnoho teenagerů, řekl, že je velký rozdíl mezi těmi, kteří pravidelně jezdí na koni, a ostatními, kteří nejezdí. Řekl, že když bude mít dvě děti se stejným problémem na stejné míře závažnosti, pak děti od koní skončí lépe než nekoňáci. Jednak kůň znamená obrovskou odpovědnost, takže pokud se dítě o něj stará, rozvíjí si dobrý charakter. A také ježdění není takové, jak na první pohled vypadá. Není o tom, že se jen sedí v sedle a říká koni, co má dělat tím, že zatáhne za otěže. Skutečná jízda je jako tanec nebo krasobruslení párů. Je to vztah a souhra. Jízda na koni mě moc bavila. Vzpomínám si, jak jsem cválala na louce. Úžasný pocit.“

Temple zpočátku neměla zájem o studium, neměla motivaci se učit. Její hlavní náplní byla tedy péče o koně a povinnost školní spočívala v účasti na hodinách a na společném stolování v jídelně. Potřebovala něco, nějaký impuls, aby se zabrala do studia. Jednou byl v hodině zadán úkol na vyřešení optického klamu. Nesmírně ji to zaujalo a úkol vyřešila. Zadávání zajímavých projektů ji nasměrovalo zpátky ke studiu – a na vysoké škole k projektu na zlepšení podmínek zvířat na jatkách. Poprvé si sáhla na krávu na farmě své tety, kam přijela na prázdniny. Své schopnosti rozumět zvířatům si uvědomila, až když byla starší. Jako dítě měla problém pochopit, že malý pes není kočka.

Jíst maso ano – ale zvířata mají být zabíjena humánně

„Myslím, že využití zvířat na maso je etické, ale musí se provádět korektně. Dát zvířatům důstojný život a bezbolestnou smrt. Dlužíme jim úctu.“

Temple Grandin není vegetariánka a chápe, že se maso na stůl nedostává nějakým kouzlem. V tomhle je naprosto věcná. V 15 letech jezdila v létě na ranč své tety, která chovala dobytek a koně. Kromě toho, že tam získala jisté pracovní návyky, pozorovala skot v ohradách. Chodila mezi stádem a všímala si detailů jejich chování. Když byla na škole na praxi na jatkách, šokovalo ji zacházení se zvířaty. Viděla, co jiní neviděli, nejen, že jsou stresovaná, ale také proč. Tohle se stalo jejím zájmem, hledala způsoby, jak poslední cestu zvířatům na jatkách usnadnit, aby nebyla ve stresu a vlastně do poslední chvíle nevěděla, co se bude dít. S úporností a zaujetím vlastní autistům prorážela hradby zaběhlých způsobů a dokázala zajistit ohleduplnější odchod dobytka v 50 procentech porážkových zařízení v USA a v Kanadě.

Její snaha změnit systém cesty zvířat z ohrad až k poslední ráně samozřejmě zpočátku narazila na odpor zažitých pořádků na jatkách, když tam začala provádět výzkum. Naházeli jí na auto býčí koule. Zapnula stěrače a odjela. Svůj projekt o zlepšení welfare na jatkách nevzdala a silou autistického zaujetí specifickým úkolem probourávala hradby nepochopení. Ve své inženýrské části mozku, jak ho sama nazývá, sestavila důmyslný systém cesty zvířat k samotnému odporažení. Vypozorovala, že telata mají tendenci chodit do kruhu.

Její systém naháněcí chodby měl tedy tvar serpentiny s protizatáčkou na konci, kdy si zvířata myslela, že jdou zpátky do ohrady. Ač to někteří odpůrci masa porovnávají se snahou nacistů v koncentračních táborech maskovat blížící se smrt sprchami, pro zvířata systém funguje, nepanikaří a jdou v klidu. Jsou tu i další zlepšení – neklouzavý povrch, umístění světel, odstranění lekavých podnětů jako pohozená bunda přes hrazení, prázdná lahev atd. Sama si tyto chodby vyzkoušela, prolezla je po čtyřech. Přestože polovina jatek v USA a v Kanadě využívá její návrhy, Grandin tvrdí, že přimět firmy k pořízení systému je mnohem jednodušší, než změnit chování lidí. Podle ní by lidé na jatkách neměli pracovat dlouho, ne déle, než 6 hodin denně, polovina lidí by tam neměla pracovat vůbec. Přestože samotný systém zvířata v poklidu vede a není nutné používat elektrické biče, pracovníci je stejně používají.

V roce 1999 se Temple Grandin stala hlavní konzultantkou řetězce McDonalds. Tato firma se od roku 1997 soudila se dvěma aktivisty, kteří ve Velké Británii vydali tiskovinu s obsahem poškozujícím jméno firmy. V McDonald´s jsou si samozřejmě vědomi síly PR a zaměřili se na své dodavatele masa a tamní welfare porážkových zvířat. V USA a v Kanadě odebírá maso jen od zpracovatelů, kteří provozují jatka podle systému TG. Ta navíc vytvořila zcela jednoduchý bodovací systém, který dá ve výsledku skóre, jak si jatka ohledně welfare stojí. Zajímavý je monitoring úrovně bučení – čím více dobytek bučí, tím větší stres a nespokojenost. Možná někomu vadí tohle číst, ale uznejte, že přínos jediného člověka v této oblasti je ohromující, i když je na konci tak jako tak smrt a v regálu v supermarketu balíček hovězího.

Myšlení v obrazech – cesta k myšlení zvířat

Jsou různé typy myslí – lidé mohou myslet v obrazech, ve vzorcích a hudbě a ve slovech. Temple Grandin myslí v obrazech. Ovšem velmi konkrétních a specifických obrazech. Když řeknete věž, vybavíte si obecně věž, víte, o co jde. Temple naskakují rychle obrazy konkrétních věží, které kdy viděla. Jeden obraz za druhým, jako když je vyhledává Google. Zvířata také myslí v obrazech, ale také ve zvucích, pachu, chuti. Dokážou vidět detaily. Pak se nedivte, když pes stráví zkoumáním patníku více času, než vám přijde normální. Jsou tam tisíce vzkazů, které my nevidíme, necítíme. Sama říká, že tento způsob myšlení (až mnohem později ji překvapilo, že takto ostatní lidé nemyslí) je pro ni pozicí někde na půl cesty mezi myšlením lidí a zvířat. Umí se na věc dívat jejich očima. Někdy jsou to velmi jednoduché věci, drobnosti, které stačí změnit, aby se zvíře uklidnilo nebo bylo ochotné určitým směrem jít. Vidí detaily, kterých si nevšimne člověk, ale kůň nebo kráva ano.

"První dojem, zkušenost, je u zvířat trvalý. Dbejte na to, aby první zkušenost zvířat byla dobrá. Dejte jim čas, aby se nevyděsili," říká Grandin. Vzpomínky spojené s emocemi se ukládají v části nejstaršího mozku, v amygdale. Vědci (J. E. Doux a M. Davis) zjistili, že vzpomínky spojené se strachem nelze vymazat. Lze je potlačit, ale v případě nějaké krize a stresu se znovu objeví. Proto je tak důležité, aby první zkušenosti např. při obsedání koně, prvních závodech atd. neměl kůň spojené s negativními pocity. Když má kůň například první zkušenost s cestováním dobrou - pak zvládne překonat kolizi při přepravě, ke které dojde později, po více dobrých zkušenostech. Ale je pravděpodobné, že se bude bát konkrétní podoby přívěsu, ve kterém ke kolizi došlo, zatímco v jiném, odlišném přívěsu bude cestovat bez problémů. Pokud však má špatnou zkušenost už z prvního cestování, obvykle mu vadí i jakékoliv další přepravníky. Strach koně totiž bývá velmi specifický - TG dost často zmiňuje strach jednoho koně z černého klobouku. Takový klobouk nosil kovboj, který koně týral. Pokud ležel černý klobouk na zemi, kůň si ho nevšímal. Jakmile si ho dal jakýkoliv člověk na hlavu, kůň panikařil.

Uklidňující sevření

Na farmě u své tety v 15 letech viděla tele sevřené ve fixační kleci při vakcinaci. Vypadalo klidně. Bylo klidné. Fascinovalo ji to natolik, že si sestrojila vlastní objímací stroj. Aby jí dovolili používat ho v internátní škole, provedla na něm na radu svého učitele a mentora, vědce z NASA Williama Carlocka, školní experiment. Pevné objetí jí dělalo dobře, být pevně sevřená ji uklidnilo, ale od člověka by to nesnesla. Podobný systém viděla i u koní při práci s mustangy. Kůň se zavře do speciálního boxu a zasype pšenicí tak, že je pevně sevřený a kouká mu jen hlava. Po stranách boxu drží pomocníci koně, aby nebyl sám. Podle Grandin se koně uklidní, účinek přetrvává cca 20-30 minut, a po tuto dobu s ním může trenér pracovat a něco ho naučit. Podle TG tento způsob není vhodný pro každého koně a vyžaduje velký cit a um od trenéra. Osvědčuje se u koní krevnatých a úzkostlivých, u klidných jedinců nefunguje. Obecně mají autisté i divocí koně vysokou hladinu úzkosti a sevření je nejlepší způsob na uklidnění. (Dnes už Grandin objímací stroj nepoužívá, ale bere antidepresiva.)

Podle ní lidé dělají největší chybu u koní v tom, že zaměňují strach za agresi. Strach a agrese jsou dvě odlišné emoce. „Nechcete přece trestat za to, že se zvíře bojí. Další věc je ta, že koně neuvažují verbálně, ale ukládají své dobré a špatné zkušenosti v obrazech, pachu, pocitu nebo v určitém zvuku. Vytvářejí si asociace s tím, co viděli nebo slyšeli, když se stalo něco špatného.“ Pokud se kůň vyděsí, trvá půl hodiny od eliminace podnětu strachu, než se zcela uklidní.

„Autismus je jistý druh zastávky na cestě od zvířat k lidem, což dává lidem, jako jsem já, perfektní pozici překladatele řeči zvířat do angličtiny. Díky tomu jsem byla navzdory autismu úspěšná, protože čeho se mi nedostávalo v oblasti sociální, to jsem chápala u zvířat. Polovina jatek v USA a v Kanadě jsou provozována podle humánního systému, který jsem navrhla. Za to vděčím tomu, že můj mozek pracuje jinak.“

Podle TG jsou zvířata jako autisté. Mají zvláštní vlohy, které normální lidé nemají. Někteří autisté jsou obdařeni specifickými dovednostmi, které normální člověk nemá a ani při velké píli by jich nebyl schopen. To jsou tzv. savanti – lidé nad hranicí geniality v určité oblasti i při mentálním postižení. Například jsou to tzv. kalendářní učenci – znají, který den v týdnu je v určité datum. Může k tomu dojít i po zranění, kdy se objeví výjimečná schopnost, syndrom učence. Předlohou kultovního snímku Rain Man byl savant Kim Peek s IQ 73, který přečetl 11 tisíc knih – jednu stránku levým okem, druhou pravým okem, pamatoval si obsah téměř na 100 %, kalendář až 1500 let zpátky.

Jednu takovou dívku - kalendářního učence, znám, je jí dnes 14 let. Začalo to tím, že se neustále vyptávala, kdy se který kůň narodil – říkám, že Dinno se narodil 26. května, načež mi sdělila, co bylo za den v týdnu (a já už si to zase nepamatuji). Když se jí člověk zeptal na jakékoliv datum i 5 let zpátky, nalistovala si ten den v hlavě ani ne za vteřinu. A pokud budu potřebovat osvěžit narozeniny koní, ona to ví a bude to vědět i za deset let.

Stejně tak se u zvířat projevuje specifická forma geniality jako u autistů. Je to pravděpodobně dané ze stejného důvodu – odlišnost v mozku. „Proč dokážeme žít se zvířaty celé roky, aniž bychom si všimli jejich specifických schopností, je prosté. Nedokážeme je vidět, protože normální člověk nedisponuje specifickými schopnostmi zvířat, a tak nevíme, co bychom měli hledat. Normální člověk se může dívat na zvíře, které dělá něco geniálního, brilantního, aniž by tušil, co vidí.“

Předávání autistických zkušeností

Temple Grandin vidí jisté podobnosti mezi dobytkem a autismem – děsí je náhlý vzruch, vysoké zvuky syčení vzduchu, kontrast světla a tmy, stín, náhlé pohyby. Uvědomovala si svou podobnost s těmito zvířaty a to velmi zostřilo její empatii vůči nim. Právě tato její schopnost a její způsob myšlení jí umožnily zlepšit situaci zvířat na jatkách v USA a v Kanadě.

"Zvířata nás mohou naučit lépe rozumět lidem. Mozek může být více přemýšlivý nebo více emocionálně-sociální. Já mám sklon víc přemýšlet. Existuje zajímavá studie o solitárních zvířatech jako modelech pro autismus. Lvi jsou mnohem společenštější než gepard a jaguár. Je s jaguárem a gepardem něco špatně? Ne, je to jen jiná osobnost. Různé typy myslí se mohou navzájem doplňovat. Zvířata mají emoce stejně jako my. Vy můžete své pocity vyjádřit mnohem komplexněji pomocí řeči, ale psi mají stejné neurotransmitery jako lidé. Naše psychiatrické drogy na ně působí stejně (Nick Dodman)."

I když je uznávaná pro svůj přínos ke zlešení welfare jatečných zvířat, je asi ještě více spojována s tím, jak se potýkala s autismem. Nadále učí a pokračuje ve výzkumech a po celém světě přednáší o autismu. Přednáší – jak to dokáže? Tak například potřebuje půl hodiny na to, aby si zvykla na mikrofon, který se jí nesmí dotýkat. Musí být oblečená v materiálech, které ji nedráždí.

Na svých přednáškách díky vlastním zkušenostem pomáhá pochopit mysl lidí s poruchou autistického spektra. Je jedna z prvních lidí postižených autismem, který zdokumentoval na základě vlastních zkušeností pohled na myšlení autistů. Vysvětlila například, co to je pro autistu být přecitlivělý na zvuk - "jako být přivázaná ke kolejím a řítí se ke mně vlak...". Temple Grandin je autorkou více než 60 prací v oblasti chování zvířat, mnoha knih, z nichž je pro milovníky zvířat tou nejzajímavější publikace Zvířata v překladu.

V roce 2010 byla uvedena v Time 100 – výročním seznamu nejvlivnějších lidí planety.

Inspirace autismem

Ať jsou to lidé nebo zvířata, pro svůj talent potřebují podmínky, potkat ty správné lidi ve správné době. Někdo jim musí dát šanci a podporu. Někdo, kdo zahlédne v kusu zaprášeného kamene třpyt diamantu. Temple Grandin se narodila v bohaté rodině, její matka, teta a učitel jí pomohli najít činnost, ve které se mohl naplno projevit její talent a zvláštní schopnosti. A z dítěte, které jen stále probíralo mezi prsty písek a prohlíželo si každé zrnko, vyrostl výjimečný člověk. A zrovna tak ukazují zkušenosti a příběhy výjimečně úspěšných koní, že mnozí z nich byli zpočátku velmi komplikovaní a v rukou průměrných lidí by nedosáhli ani průměru, protože by v nich neobjevili talent a nedokázali s nimi pracovat. Podle Grandin autistické děti potřebují někoho, kdo jejich specifický zájem pozná a nasměruje smysluplným a účelným směrem.

13. února 2020 byl ve Fort Colin položen základní kámen na výstavbu Temple Grandin Equine Center, které bude sloužit dětem s autismem, veteránům s PTSD a seniorům s Alzheimerovou nemocí a dalšími demencemi. Její vize, která se odráží v podobě centra, určitě otevře mnoha dalším spoustu nových dveří.

Film

Televizní film Temple Grandin z produkce HBO rozhodně stojí za zhlédnutí, výkon herečky Claire Danes je obdivuhodný a uvěřitelný. Film získal 7 cen Emmy a Zlatý glóbus za výkon hlavní představitelky. Stejně tak je zajímavá řada přednášek Temple Grandin o chování zvířat prostřednictvím YouTube. Její řeč je přímá, mluví rychle a naléhavě, nebojí se vtipkovat. Cítíte v tom vášeň a zaujetí pro věc, což je pro autisty typické, a je to v dnešní době velmi osvěžující a opravdové. Dává naději a inspiruje.

Rozhodně nelze shrnout příběh Temple Grandin ve všech odstínech v jednom článku. Naštěstí je mnoho zdrojů a jejích publikací, které mohou otevřít další dveře do myšlení autistů a zvířat.

Zdroje: