Přesvědčivé důkazy o jejich přítomnosti v době před téměř dvěma tisíciletími podávají archeologické nálezy, především z lokality Hradisko u Mušova naproti vápencovým kopcům Pálavy, kde stál mohutný opevněný tábor – castelum nebo castrum.

V dřevních dobách, kdy moc Říma sahala jen o málo dál než za pověstných sedm pahorků, v době válek s Etrusky, bylo jezdectvo jakýmsi druhem jízdních hoplítů. Titus Livius praví, že ještě kolem roku 500 př. n. l., v bitvě u jezera Regillus, diktátor Aulus Postumius nařídil kavalerii sesednout s koní a pomoci pěchotě, stojící v první linii proti Latinům.

„Uposlechli rozkazu; seskočili ze svých koní, vběhli do prvních řad a se svými malými štíty obklopili praporečníky. To navrátilo morálku pěšákům, protože viděli, že mladí muži bojují stejně jako oni a sdílejí s nimi nebezpečí. Latinové byli přinuceni k ústupu a jejich řady se prolomily.“

(Titus Livius, O založení Města, II, 20.)

Římští vojevůdci si však začali brzy uvědomovat, že vítězství v bitvách jim nemůže zajišťovat samotná legionářská pěchota, podporovaná hrstkou mládenců z „dobrých rodin“ na koních, pokud nebudou mít k ruce pomocné jednotky lehké pěchoty a jízdy. Tyto pomocné sbory (auxilia) byly najímány mezi spojenci z takřka celého Apeninského poloostrova, později také mezi podrobenými národy (především Galy a Ibery). Významná role jezdectva spočívala v průzkumu, kromě toho plnilo množství úkolů v samotných bitvách.

V době obléhání bohatého etruského města Veje (403 př. n. l.), začala být těm římským občanům, kteří sloužili ve zbrani, vyplácena mzda. Denní žold pobírali pěší bojovníci neboli pedites, stejně jako jejich druhové v sedle, equites; ti druzí však byli ohodnoceni téměř třikrát více – jedním denárem denně.

Od té doby mohly legie disponovat složkami jízdy, v nichž byli stejnoměrně zastoupeni jedinci financovaní erárem (equites equo publico), jakož i ti, kteří měli koně vlastní (equites equi suis). Původ těchto jízdních vojáků neměl z vojenského hlediska žádný význam. Později však došlo k selekci těch římských občanů, kteří mohli být k vojsku zařazeni jako jezdci, v závislosti na výši jejich příjmů. Z vojáků – jezdců neboli equites – se stávala společenská třída „rytířů“, kteří z výše koňského hřbetu pohlíželi s despektem na plebejské pěšáky, a s nadějemi na vyšší příčky žebříčku římské hierarchie.

Služba u jezdectva se tak stala vysoce prestižní záležitostí. Příslušnost k jezdectvu neznamenala jen čest, byla též prvním krokem k pozdějšímu rozvíjení politické moci, navíc byli equites zvýhodněni kratší vojenskou službou než pěchota: v různých taženích měli odsloužit deset let, zatímco pěšáci museli vyšlapat o celých šest let více. Nicméně, všichni občané „Věčného města“ si tehdy byli rovni v otázce branné povinnosti – od 17 do 46 let.

Lehká, „pomocná“ pěchota pak byla organizována do kohort (zhruba o síle novověkého praporu), jízda do jednotek zvaných alae (jednotné č. ala – doslova „křídlo“), čítajících několik set, postupem času až několik tisíc válečníků na koních.

Počátky v dobách republiky

Abychom lépe porozuměli organizaci římské kavalerie v dobách císařství, musíme se nakrátko vrátit do časů republiky, kdy nejen legiím, ale i celým armádám veleli jednotliví starší konzulové. Ke každé legii bylo tehdy přiděleno po jedné ale pod velením prefekta (praefecti equitum), sestávající z téměř 400 jezdců rozdělených do 10 turm po 40 jezdcích, z nichž každé velel centurio (setník) s pomocí tesseraria (dozorčího důstojníka, strážce hesel) a duplicaria (poručíka, jehož jméno vycházelo z faktu, že měl dvakrát vyšší příjem než prostý jezdec) a signifera (nosiče standarty zvané vexilum); turmy byly dále rozděleny na tři decurie po 10 jezdcích v čele s decurionem a jeho zástupcem optiem. Stojí za zmínku, že v názvu „ala“ – „křídlo“ – se odráželo reálné zařazení jezdectva na křídlech bojové sestavy.

Římští jezdci zpočátku nenosili ochrannou zbroj, hlavu jim kryla přilba, k obraně používali štít z volské kůže a jako ofenzivní zbraň sloužil lehký oštěp typu „assegai“. Zdá se, že malé štíty v té době byly kulaté; a konečně, jízda nosila vždy menší štíty, aby nepřekážely při jízdě na koni. Jezdecké štíty byly zpočátku vyráběny z volské kůže a neposkytovaly patřičnou ochranu, takže musely být nahrazeny řeckými štíty typu hoplon, které byly mnohem pevnější a odolnější, chránící proti útokům z dálky i zblízka.

Při střetech s jednotkami epirejského krále Pyrrha (žil na přelomu 3. a 2. stol. př. n. l.) se plně projevily výhody plynoucí ze všestrannosti a bojových hodnot kvalitní kavalerie, kterou bylo možné využít jako rozhodujícího činitele v bitvě. Římané na to konto sáhli k materiálům thesalského jezdectva, od něhož přejali přilby a útočná kopí kontos (contus) s hroty na obou koncích, takže v případě zlomení mohla být použita jen část zbraně; od Keltů neboli Galů převzali kroužkovou košili (lorica hamata) a dlouhý meč zvaný spatha, vhodný méně pro bodání, o to více však pro sekání z výšky koňského hřbetu; k defenzivnímu boji sloužil okrouhlý vypouklý štít (parma equestris). Přilby několika typů dostaly poznávací znamení kavalerie v podobě vysokého žíněného hřebenu (alespoň to tak uvádí voják a historik Arriános). Římané, stejně jako Řekové, jezdili původně bez sedel, nebo na koni opatřeném pouze jednou dekou, a poháněli zvíře jen silou stehen, případně i malými ostruhami.

Ve své nejjednodušší formě sloužila jízda konzulárních vojsk k bočnímu zajištění bitevní sestavy, přičemž římské jezdectvo stálo na pravém, jezdectvo pomocné na levém křídle. Od této praxe se také odvíjelo pojmenování větších taktických jednotek – alae. Římské jezdectvo se postupně vypracovalo na takovou úroveň, že mu vděčil Scipio za své vítězství u Zamy (19. října 202 př. n. l.) v druhé punské válce.

Rané římské impérium

S nástupem Oktaviána Augusta (63 př. n. l. – 14 n. l.) byla slavnostně zahájena éra římského impéria, systém, v němž byla veškerá moc soustředěna do rukou jediné osoby. Senát byl zredukován na pouhý podpůrný orgán této politické moci.

Tehdy začal vzestup Římské říše, který vyvrcholil za vlády Alexandra Severa (27 př. n. l. až 235 n. l.). Poté následovalo období 3. stol., známé jako krizové (235–285), a konečně úpadek říše od Diokleciána po pád Západořímské říše (285–476).

Augustus začlenil do svého impéria Kantábrii, Alpy, Récii, Norikum, Panonii, Mesii, Galacii, Lýkii a Egypt. Dlouho po něm již žádný panovník vojskům osobně nevelel, s výjimkou Claudia během Britského tažení r. 43. Po několika dalších imperátorech a občanské válce v roce 68 n. l. (známé jako období čtyř císařů) usedl na trůn Vespasiánus a s ním dynastie Flaviů (69–96). Tito vládci se vyznačovali smyslem pro soudržnost, umírněným soudnictvím a respektováním tradic. Senátoři tehdy přišli téměř o veškerý politický vliv, a smysl jejich funkcí začal být jen administrativní. Dynastie Flaviů rozšířila říši alespoň o Campos Decumanos (území v Germánii) a oblast střední Británie.

Pak přišla ke slovu dynastie Antoninů (96–193), z níž vzešly takové osobnosti jako Traián nebo Marcus Aurelius. Tehdy říše dosáhla svých maximálních rozměrů, začleněním Dácie, Arábie a částí Parthie. Antoninovci přijali mnoho opatření, která měla zabránit poklesku impéria: bojovali proti Parthům, čelili antoninovskému moru i prvním barbarským vpádům, oslabujícím říši.

Vražda Aureliova syna Commoda vedla ke krizi a občanské válce, známé jako rok pěti císařů. V tom období převzal moc Septimius Severus, zakladatel dynastie Severovců (194–235). Jejich vláda byla již poznamenána pohraničními boji a vzrůstajícím podloudným vlivem manželek na vládce. Tím započal úpadek impéria, známý jako krize 3. stol., na jehož počátku stála smrt Alexandra Severa.

Římská armáda se v těchto dobách držela starší zažité praxe, spočívající mimo jiné v tom, že kavalerii dělila na dvě části, z nichž první byla složena z římských občanů, zatímco druhou tvořili „auxiliáři“ – neřímští příslušníci pomocných sborů. Pojďme si představit jednotlivé druhy jezdectva …

Legionářské jezdectvo

Byly to equites legionis, římské jednotky připojené k legiím, které se skládaly ze čtyř turm, nesoucích čísla I až IV. Každá turma čítala 32 jezdců, celkem 130 mužů, ačkoli na konci impéria se počet jezdců vyšplhal až na 760.

Turmě velel decurion, jehož zástupcem byl duplicarius (voják s dvojitým platem), a třetí velící jezdec se nazýval sexquiplicarius (voják s žoldem vyšším o šestinu). Byli vybíráni z řad nejzkušenějších legionářů, plnili funkce poslů, průvodců velitelů či průzkumníků. Jejich výbava byla stejná jako u pomocných sborů, ale na štítech měli znázorněny paprsky, které symbolizovaly boha Jupitera.

Kritéria

Náborový věk do legií se pohyboval mezi 17 a 46 lety, ačkoli většina rekrutů měla od 17 do 23 let, a existují důkazy o mladistvých brancích ve věku 13 a 14 let, stejně jako o starších 46 let. Všichni uchazeči ovšem museli splňovat zákonné a fyzické požadavky.

Zákonné požadavky:

• Musel být římský občan, protože v legiích mohli sloužit pouze občané Říma.
• Musel předložit potvrzení o registraci a dobrozdání úřadů své domovské obce.
• Musel být svobodný. Římský legionář měl zakázáno ženit se, nicméně potom, co narukoval, velitelé přivírali oči, pokud žil se ženou v jakési tajné dohodě a nebyl s ní ženatý, a někteří měli dokonce i děti. Zákaz legionářských sňatků byl oficiálně zrušen v r. 197 n. l.
• Musel být bezúhonný. Bylo lákavé narukovat při zatajení určitých přestupků nebo dokonce trestných činů, avšak pokud se prozradily, byl jedinec okamžitě vyloučen ze sboru.

Fyzické požadavky:

• Minimální výška uchazeče měla být 1,70 m. (Je zajímavé, že ve vrcholném středověku byla průměrná mužská výška asi o pět centimetrů nižší.) Nebylo to však směrodatné, poněvadž muž, který nedosahoval „předpisové“ výšky, ale byl dobře stavěný, mohl být rovněž přijat do armády.
• Neměl přesahovat určitou hmotnost a musel mít jistou svalovou hmotu. Obecně byli vyhledáváni štíhlí, ale vypracovaní branci.
• Musel složit fyzické testy. Dnes je neznáme, nicméně ukázky způsobilosti se zřejmě příliš nelišily od těch dnešních, tj. že branec musel obstát v běhu, skocích atd.
• Musel být zdravý. Rekruti absolvovali kompletní lékařské vyšetření, zahrnující sluchové a zrakové testy, jimž byl přikládán velký význam.

Pokud se uchazeč domníval, že splní všechny požadavky a může odsloužit předepsaných 20, později (asi od poloviny 1. stol. n. l.) 25 až 26 let v legii, dostavil se před zastupitelstvo své obce, které muselo potvrdit, že je mravně bezúhonný a způsobilý pro službu. Poté se odebral do hlavního města své provincie, kde byl podroben první fyzické prohlídce neboli probatio, inspekci rekrutů v režii provinčního guvernéra, a jakmile prošel testy a lékařskými prohlídkami, dostal osvědčení čili probatus, obdržel viaticum neboli dietu v podobě několika mincí (75 denárů) na cestu a byl poslán na velitelství legie, k níž měl být přidělen.

Jakmile uchazeči dorazili na velitelství legie, které bylo zároveň jejím administrativním centrem, předali vojenským úředníkům ke kontrole jejich dobrozdání a byli znovu podrobeni lékařskému vyšetření a fyzickým testům. Pokud tímto cyklem prošli, byli formálně přijati jako nováčci neboli tiros.

Centurio je informoval o mzdě, kterou měli dostávat ve čtyřech splátkách (bylo to 225 denárů za Augusta a až 750 denárů ve 3. století), a nasměroval je do skladů legie, kde najdou veškeré své vybavení: lorica hamata, galea, gladius, pugio, pila, etc., etc., etc. Tuto výstroj musel každý hradit z vlastního měšce, takže musel hledět, aby o ni nepřišel a navíc mu bylo umožněno získat standardní kusy z armádní hromadné produkce, případně ještě dražší, krásně zdobené od specializovaných řemeslníků. Běžnou praxí bylo získat standardní výstroj, jejíž cena byla odečtena z vojákova žoldu.

Pomocné sbory

Pomocné sbory neboli auxilia římského vojska byly doplňovány dobrovolným náborem a organizovány do jednotek pěchoty neboli kohort a jezdectva čili alae.

Původně byly tyto jednotky zřizovány z branců stejného etnického původu; odtud se odvozovala pojmenování, která tyto sbory nesly: galské, asturijské, trácké, tongrijské, syrské, rétské atd. Šlo tedy o příslušníky kmenů s různými vojenskými tradicemi, někdy jen o bojechtivé, dobrodružství hledající mladíky z nedávno podrobených etnik, kteří byli přesunováni na fronty, často vzdálené od jejich domovů.

Nábor zde probíhal velmi podobně, jako v případě legionářů – ovšem mezi tzv. peregrini, lidmi, kteří nebyli občany říše, avšak disponovali zvláštními dovednostmi, které v římských ozbrojených silách mohli uplatnit. Náboroví důstojníci je shromáždili na určitých místech, kde byla posuzována jejich způsobilost neboli probatio, a také museli prokázat své kvality jako jezdci, lučištníci, prakovníci apod. Ti, kteří prošli, byli zařazeni jako nováčci neboli tiros, a obdrželi viatikum čili cestovné, aby mohli dorazit ke svému útvaru.

K zaplnění mezer, které se v jednotkách postupně vytvářely, se však přestávalo dbát na etnický původ mužstva. Byli tedy nabíráni rekruti z jiných zdrojů, obvykle z regionů poblíž místa, kde byl útvar dislokován. Díky tomu jednotka po letech ztrácela svůj národní charakter a její starý původ připomínal již jen název.

Je možné, že pomocné „regimenty“ počítaly rovněž s náborem římských občanů; pravděpodobně šlo o syny veteránů určitého tělesa, kteří se rozhodli jít ve šlépějích svých otců. Tito potomci veteránů pak rukovali do auxilií s cílem najít uplatnění v jednotce, která slibovala mnohem snazší služební postup než legie. Bylo to natolik markantní, že o převelení k pomocným sborům žádali i někteří legionáři.

Pomocné sbory se staly velmi významným prvkem romanizace, nejen díky jejich vlivu na provinciály z nejodlehlejších oblastí impéria, kteří prodělali 25letou službu pod římským velením a organizací, ale i proto, že po propuštění z dobře vykonávané služby (honesta missio) měl voják nárok na udělení římského občanství. Tato výsada byla zřejmě založena za Augusta; každopádně od poloviny 1. století n. l. veteráni auxilií požívali právo římského občanství, které jim bylo výslovně přiznáno v oficiálním dokumentu, jakémsi „licenčním osvědčení“ zvaném diploma militar.

Přestože služba v pomocných sborech byla delší a žold nižší než u legií, podmínky v nich – a především – možnost nabytí římského občanství, byly pro provinciály dostatečně motivující. Pomocné jednotky, původně připojované k legiím, se postupem doby osamostatňovaly, dokonce si zřizovaly vlastní kasárna, a svými vojenskými úkoly a cíli se přibližovaly k těm, které plnily legie.

Jezdectvo pomocných sborů

Sestávalo z auxiliárních jezdců, což byli většinou Galové, kteří měli pověst dobrých kavaleristů, a jejich poměrné zastoupení v období Flaviů (69–96 n. l.) dosáhlo 44,5 %, zatímco např. hispánští jezdci tvořili 15 %. Pokud jde o podíl pomocné jízdy v době Augustově, čítala římská armáda 300 000 mužů, z toho 30 000 jezdců, což představovalo desetiprocentní sílu. V roce 130 n. l. čítalo římské vojsko 377 728 mužů, z toho 28 legií se 154 000 muži, 293 pomocných kohort se 152 260 muži a 71 468 jezdců, což je skoro 20 %, a 40 % pomocné pěchoty.

Pomocná kavalerie v době Trajánově sestávala z 22 alae o celkovém počtu 17 000 mužů. (Pro srovnání: auxiliární pěchotu tvořilo 70 kohort, celkem čítajících 35 000 mužů.)

Organizace

Římské jezdectvo bylo organizováno do dvou rozdílných typů jednotek:

• Alae tvořené výhradně jezdci. Existovaly dva druhy: quingenaria, sestávající z 16 turm (512 jezdců nebo koní) a miliaria o 24 turmách (768 jezdců nebo koní).
• Cohortes equitatas, jednotky složené ze směsi lehké pěchoty a jízdy (v poměru 3:1). Tyto jednotky mohly být quingenarias i Řadoví vojáci kohort, nazývaní pedes, pobírali plat 188 denárů; eques neboli jezdci v kohortách kavalerie měli nárok na 225 denárů, a gregalis čili jezdci v alách dostávali žold 265 denárů.

Ala quingenaria

Byla rozdělena do 16 turm (16 x 32 = 512). Každá ala měla svého praporečníka zvaného vexilarius, který nosil korouhev neboli vexilum s pojmenováním aly. Podléhal prefektovi aly (praefectus alae) jezdeckého (rytířského) stavu, střední třídy římské společnosti; to platilo až do konce 1. století, od té doby byl velitel neřímského původu, pocházející z lidu, k němuž ala náležela.

V počátcích Impéria byly aly vázány k legiím, ale v průběhu 1. století se začaly usazovat v samostatných táborech neboli castellum alae v různých končinách římského teritoria. Tyto tábory, obdélného tvaru, zabírající plochu mezi 1,9 a 2,5 ha, měly ve svém středu principia čili komandaturu, v níž byly střeženy insignie jednotky a společná pokladna; rovněž se v táboře nacházelo pretorium neboli rezidence prefekta aly, horrea neboli sklady, kasárna kombinovaná se stájemi, samostatné stáje, někdy také nemocnice neboli velatudinarium.

Kromě těchto budov zde bylo intervallum, za ním vallum čili hradba, před níž byl vyhlouben jednoduchý nebo dvojitý příkop, byly zde čtyři brány, z nichž portae principalis bývaly zdvojené. Vně budov bývalo zařízení pro podlahové vytápění (hypocaustum) a mimo hradby větší urovnané prostranství sloužící k výcviku.

Ala milenaria

Byla rozdělena do 24 turm (24 x 32 = 768), vyskytovala se vzácněji než ala quingenaria, spadala pod velení prefekta aly (prefectus alae), což byl nejvyšší rank, jehož bylo možné v pomocných jednotkách dosáhnout. Ve 2. století n. l. existovalo 90 quingenarií a 10 milenarií.

Cohorte equitata quingenaria

Sestávala z jedné kohorty – v síle 6 centurií (6 x 80 = 480) – vojáků pěchoty neboli pedes a 4 turm (4 x 32 = 128) jezdců neboli eques. Celkem tedy 610 mužů. Jejím velitelem byl prefekt kohorty (prefectus cohortis) a jako druhý náčelník rytířský důstojník.

V rámci jediné jednotky, v níž byla organicky integrována jízda i pěchota, se oba typy vojáků naučily bojovat jako kombinovaný druh vojska.

Tábory těchto kohort, tzv. castellum cohhortis equipae, byly kombinací alae a cohortes peditatae. Byly obdélníkového tvaru se čtyřmi bránami, s hlavní ubikací neboli principia uprostřed, se sklady neboli horrea, rezidencí prefekta zvanou pretorium, po stranách po šesti kasárnách pro pěchotu a s dalšími čtyřmi kasárnami se stájemi pro jezdectvo; rozloha se pohybovala mezi 1,5 a 2 ha. V blízkosti castellum cohortis bylo zřízeno prostranství, na němž mohl probíhat výcvik s koňmi, a také ohrady prostornější než stáje v kastelu, které umožňovaly pastvu a volný pohyb koním a mezkům.

Cohorte equitata milliaria

Za Domitiana (51–96 n. l.) začaly být shromažďovány cohortes equitatas milliarias, sestávající z 10 centurií (10 x 80 = 800) vojáků pěchoty čili pedes a 8 turm (8 x 32 = 256) jezdců neboli eques. Celkem 1060 mužů. Velel jim tribun kohorty (tribunus cohortis) a jako druhý velitel důstojník rytířského stavu.

Equites singulares

Šlo o jezdecké těleso, které plnilo funkci doprovodu císařů a guvernérů provincií; pak šlo také o císařskou tělesnou stráž, nazývající se Equites singulares, spolu se jménem konkrétního imperátora (Equites singulares Augusti), což byl ekvivalent pretoriánské gardy. Tito jezdci byli vybíráni pro svou odvahu, obratnost a integritu z řad těch, kteří sloužili v pomocných sborech římského vojska v jízdních alách a kohortách. Jednalo se především o příslušníky bojovného kmene Batavů.

Na Trajánově sloupu (r. 113) jsou zobrazeny jejich standarty se stejným motivem jako u římských legií, tj. s blesky a hromem.

Na konci 1. století n. l. byl obnoven „císařský pluk“ v podobě jedné aly pod velením vojenského tribuna, posádkou v táboře na římském pahorku Caelius.

Původně čítal 720 jízdních vojáků, rozdělených do 24 turm neboli eskadron, každá o počtu 32 mužů. Během vlády Hadriána (117–138) se počty regimentu zvýšily na 1000 vojáků, až expandoval na 2000 mužů na počátku 3. století za císaře Septima Severa (197–211), který pro ně vybudoval nové ubikace, umístěné pod podlahou dnešní Lateránské baziliky. Při vykopávkách, prováděných nedávno v základech této baziliky, byly odhaleny místnosti a struktury patřící ke kasárnám a několik zajímavých ukázek dekorace palácových zdí. Na jednom místě poblíž Říma se snad dochovaly pozůstatky hřbitova těchto elitních jezdců.

I tento stručný výčet dává představu o tom, že auxiliární jízda nehrála v římském vojenství v žádném případě podružnou, „pomocnou“ roli. Spíš naopak, o čemž svědčí například výsadní postavení Batavů, nebo pochvala císaře Hadriána, adresovaná v Numidii stojící kohortě II Hispanorum, Arriánem nazývané Cantabricus Impetus.

Další typy jízdních vojsk:

• Contarii: Vznikli za vlády imperátora Trajána. Vytvořeni byli pravděpodobně proto, aby čelili kavalerii Sarmatů. Vojáci nosili těžké kopí contus, které bylo zdokonaleno pod vlivem Sarmatů.
• Cataphractii: Byla to těžká jízda v ochranné zbroji od hlavy k patám, vyvinutá východními národy, aby odolávala šípům. Základem výzbroje jezdců bylo dlouhé, těžké kopí. Tento druh vojsk se v Římě objevil pravděpodobně za vlády Hadriána (117–138). Byli to především „roxolanští Sarmati“.
• Sagittarii: Tito jízdní lukostřelci byli rekrutováni na Krétě, v Numidii (Alžírsko), Trácii (Bulharsko a západní Turecko) a v Sýrii.
• Lehká jízda: Byla pohyblivější než katafrakti a používala kopí, oštěpy a meče. Pocházela z Numidie, Asturie, Germánie atd.

Výzbroj a výstroj jezdectva

Výzbroj kavalerie byla velmi podobná jako u římské pěchoty, ale s jistými odlišnostmi, popsanými níže.

• Galea neboli přilba. Přilby jezdectva bývaly železné, s bronzovou dekorací, některé druhy tohoto zdobení byly vytepány do podoby mužského účesu. Ochrana šíje byla kratší než u pěchoty, protože jinak by si jezdec při pádu z koně mohl zlomit vaz. Archeologické nálezy svědčí o používání krásně propracovaných helmic, jejichž ozdobné prvky zahrnovaly reliéfní ztvárnění vlasů a uší, čelenku a vytvarovaný obličej – „strnulý a s lhostejným výrazem, jaký má božstvo války“ … Téměř celá honosná přilba mohla být pokryta tenkou vrstvou zlata a stříbra. Takovéto přilby spolu s podobně zdobenými zbrojemi a částmi koňské výstroje patří k unikátním exponátům světových muzeí. Nicméně, v dobách úpadku, asi od sklonku 3. století, se ujímala jednodušší železná přilba „žebrového“ typu (Spangenhelm), používaná až do raného středověku.
• Lorica neboli pancíř. Římští jezdci nenosili typicky legionářské pásové brnění, (lorica segmentata), především pro jeho neohebnost a nebezpečí úrazů způsobených tvrdými okraji. Z republikánských dob si podrželi elastickou, vzdušnou kroužkovou košili zvanou lorica hamata, používali rovněž šupinový pancíř čili lorica shamata. Pancíř byl obvykle krátký, sahající jen k bokům a s rozparky, aby nepřekážel při nasedání na koně a pokud možno nezadrhával o sedlo. V horní části zad měla zbroj druhou vrstvu, která sahala přes ramena v podobě dvou dílců, připnutých háčky k hrudi. Jednotlivé díly římských zbrojí byly spojeny dráty a koženými řemeny, nebo byly našity na látkovém podkladu. Postupem času byly tyto pancíře zdokonalovány, o čemž svědčí nálezy spojovacích pantů či zesilovacích náprsních destiček. Později zavedení těžkoodění cataphractarii nebo clibanarios byli nezřídka chráněni od hlavy až k patě (často měli pernatý pancíř lorica plumata spolu s dalšími komponenty), rovněž koně nosili rozměrné čabraky, pokryté kovovými lamelami.
• Spatha neboli meč. Římské jezdectvo používalo speciální dlouhý meč keltského původu zvaný spatha, který byl nošen na opasku nebo na bandalíru, zavěšeném přes levé rameno. Čepele těchto mečů měřily asi 65 až 80 cm, tzn. více než u pěchotního typu gladius.
• Kopí a oštěpy. Hlavním druhem kopí používaného jízdou byla hasta, kolem dvou metrů dlouhé, těžké kopí, určené především k bodání. Jezdci měli často u sedla toulec naplněný krátkými oštěpy zvanými Ideálně se hodily k vrhání. Ve výzbroji také zůstávalo oboustranné kopí contus (dlouhé 3–3,5 m). Podle židovského historika Flavia Josefa římská kavalerie v Sýrii používala velmi těžká kopí a toulce se třemi nebo čtyřmi oštěpy.
• Clipeus neboli štít. Jednalo se o plochý štít oválného nebo šestihranného tvaru, lehčí a lépe ovladatelný než pěchotní Tyto štíty byly vyráběny ze tří vrstev březových dýh, sklížených dohromady, umístěných příčně, aby se tím zabránilo deformaci a byla zajištěna větší pružnost, uprostřed zpevněné puklicí (umbo), která chránila ruku držící vnitřní madlo. Štíty měly bronzové ozdoby a měřily asi 118 cm na délku a 55 cm na šířku. Ke konci impéria se ujal menší kulatý štít (parma). Při přesunech se štít nosil zavěšen na zádech, na koženém popruhu.
• Pugio čili dýka. Krátká zbraň nošená na opasku na opačné straně, než meč. Šířka čepele se původně pohybovala kolem 4 cm, později se zužovala.

Koňská výstroj

Vše nasvědčuje tomu, že koně římské kavalerie byli na dnešní poměry poměrně malí, měřící v průměru 145 cm. Nicméně oři, jaké vidíme na římských reliéfech, v mnoha ohledech připomínají moderní andaluské plemeno.

Koňská výstroj se příliš nelišila od dnešních typů, nově zaváděná ohlávka měla podbradník a nánosník. Římané používali různé typy uzdění. Některé z nich byly velmi těžké a na současné poměry se zdají být kruté. Používalo se také udidlo roubíkového typu; bronzové udidlo psalia připomínalo dnešní jezdecký typ „hackamore“.

Sedlo bylo tzv. „rohatého“ typu. Proto, že v římské době nebyly známé třmeny, sloužily ke stabilitě jezdce tuhé rohy nainstalované do konstrukce sedla (po dvou vpředu a vzadu), přičemž dva zadní, kolmé výběžky podpíraly hýždě, zatímco dva přední, nakloněné do stran, sloužily k zapírání jezdcových stehen; výběžky mohly být vyztuženy bronzovými vložkami. Původ tohoto sedla můžeme hledat – podobně jako u mnoha dalších položek římské vojenské výstroje – u Keltů, ačkoli je možné, že Římané je ještě upravili pod vlivem Parthů, proti nimž vedli několik tažení. Pod sedlo byla pokládána přikrývka neboli tapetum, sloužící k ochraně koňského hřbetu před odíráním. Sedlo bylo ke koni připevněno pomocí popruhu, a na místě bylo přidržováno pomocí poprsnice a „baticoly“. Výstroj byla zpevněna a zdobena bronzovou garniturou. V období Flaviů byli koně často ověšeni různými falérami (phalerae), přívěsky a dalšími ozdobami. Ty bývaly jemně tvarované, intarzované, emailované, stříbřené nebo zdobené skleněnými korálky.

K ochraně koňských kopyt slouží podkovy. Ze železa je uměli kovat již Keltové; a v počátcích Římské říše se objevily „hiposandály“, návleky, přivazované lýkovými provazy ke kopytům.

Opevněný tábor na jihu Moravy

Jak již bylo naznačeno v úvodu, přestože území našeho státu nebylo součástí Římské říše, je jisté, že svého času se zde pohybovali – zřejmě jako doma – římští vojáci, úředníci i kupci. Skutečnou chloubou císařských vojsk, se koncem 2. století stala „pevnost pod Bílými skalami“, vybudovaná příslušníky legie X (byla posádkou v 80 km vzdálené Vindoboně – Vídni) na nenápadném pahorku, z něhož však bylo – a dosud je – vidět do širého okolí.

Římská opevněná základna na Hradisku u Mušova, jak se návrší dnes nazývá, je nejvýznamnější a v evropském měřítku ojedinělou lokalitou z období markomanských válek. Z této strategicky výhodné polohy, vyvýšené asi 50 m nad okolní terén, bylo možné kontrolovat a ovládat jak křižovatky říčních a suchozemských cest při soutoku Jihlavy se Svratkou a Svratky s Dyjí, tak i ploché terasy podél jmenovaných řek, tehdy hustě osídlené Markomany.

Pod úpatím kopce bylo v roce 2020 zřízeno návštěvnické centrum nazvané Brána do Římské říše, v jehož prostorách jsou soustředěny archeologické nálezy z dob římského osídlení. Mezi nimi nechybí výmluvné doklady o přítomnosti římského jezdectva – fragmenty šupinových zbrojí, náprsní destičky, udidla, ostruhy a ozdoby opasků i koňského řemení.

Navíc zde byla založena tradice setkání spolků vojenské historie a „oživené minulosti“, které velmi zdařile a přesvědčivě navozují atmosféru časů dávno minulých – jako by to bylo včera …

Prameny

Arre Caballo! (internetový portál)
Informační materiály návštěvnického centra Mušov - Brána do Římské říše
Ross Cowan: Římští legionáři (Od Marka Aurelia po Diokleciána), Osprey/C. Press, 2009