A aby toho nebylo málo, aktivně v této souvislosti vystrkuje růžky i další rostlina, před níž je dobré se mít skutečně na pozoru – nenápadná obyvatelka suchých a teplých lokalit – šedivka šedá. I tato rostlina je totiž jedovatá a svou toxicitu, tak jako starček přímětník, neztrácí ani v suchém stavu. Ruku na srdce – opravdu všichni bezpečně víme, co na naše koně číhá v balíku? Znalost druhové diverzity ploch, na kterých paseme či z kterých sklízíme seno, začíná být absolutní nezbytnost!

Berteroa incana – šedivka šedá

Šedivka šedá (Berteroa incana) je poměrně rozšířená bíle kvetoucí planě rostoucí rostlina z čeledi brukvovité, která se vyskytuje téměř v celé Evropě (vyjma Středomoří, v západní Evropě druhotně), západní a střední Asii, východní Číně a zavlečena je i do Severní Ameriky.

U nás se tato rostlina vyskytuje hojně v teplejších oblastech nížin až pahorkatin, v horách se s ní setkáváme jen vzácně. Roste v písčitých, štěrkovitých až kamenitých půdách, typickým místem výskytu jsou rumiště, pískovny a lomy, suché stráně, úhory, železniční a silniční náspy, okraje polí a cest. Jedná se o rostlinu plně osvětlených míst, nevyskytující se při méně než 50 % rozptýleného záření dopadajícího na volnou plochu. Objevuje se ale i na pastvinách a loukách a může jí být tedy kontaminováno seno. Expanduje především v suchých letech a následně se rychle šíří. Odhaduje se, že jedna rostlina je schopna vyprodukovat až 2500 semen.

Šedivka je jedno-, dvou- až víceletá bylina vysoká od 20 do 70 centimetrů, její lodyha je obvykle přímá, na bázi dřevnatá, chlupatá, listy kopinaté a celokrajné. Bylina vytváří hroznovité květenství, květy jsou typické, tvoří je čtyři kopinaté kališní lístky, asi 3 mm dlouhé, které jsou nazelenalé a mají blanitý lem, na vnější straně jsou chlupaté. Čtyři bílé, hluboce dvouklané, 5 mm dlouhé korunní lístky jsou holé, do své poloviny dvouklané. Bylina kvete od června od října. Pozor – identifikace rostliny v suchém stavu je obecně obtížnější, protože je nápadně podobná vojtěšce.

Toxicita

Šedivka šedá je pro koně jedovatá v čerstvém nebo sušeném stavu. Svou toxicitu si údajně zachovává až devět měsíců od sklizně. Dostupné studie udávají, že seno musí obsahovat alespoň 30 % šedivky, aby mohlo být považováno za toxické. Ohrožena jsou i zvířata na pastvinách, protože koně se této rostlině ne vždy vyhýbají. Expanzí šedivky jsou ohrožené především intenzivně pasené plochy, kde může rostlina snadno obsadit volná místa a odhalené půdní plochy. Pak často expanduje. Množství nezbytné k vyvolání příznaků otravy koní z pastvy ještě není přesně známo.

Zdá se, že ne všichni koně jsou citliví na toxin, který rostlina obsahuje. Jen asi u 50 procent koní, kteří jsou krmeni kontaminovaným senem, se rozvinou klinické příznaky otravy. U zbývajících 50 procent koní, krmených srovnatelným množstvím kontaminovaného sena, se otrava neprojeví. Nic nenaznačuje, že by existovala souvislost mezi konkrétním plemenem, věkem, pohlavím nebo pracovním využitím a rozvojem klinických příznaků. V Severní Americe se toxikóza vyskytuje častěji u dostihových a sportovních koní, ale zdá se pravděpodobné, že tato skutečnost spíše souvisí s omezením plné pastvy a krmením této kategorie koní převážně lisovaným senem.

Klinické příznaky

Klinické příznaky otravy šedivkou se objevují v rozmezí 18 až 36 hodin, což bylo doloženo v experimentálních studiích. Ke klinickým příznakům patří ztuhlost kloubů, neochota koní k pohybu a edém především dolních částí končetin, převažuje únik tekutiny do mimocévního prostoru nad jejím zpětným vstřebáváním do krve. Končetiny mohou být od kolen a hlezen dolů tak oteklé, že při pohmatu zůstávají na tkáni viditelné „otisky prstů“ – vytvoří se vkleslina. Objevuje se také horečka a mírný průjem. Zachyceny jsou ovšem i otravy po požití kontaminovaného sena, které vedly k akutní a závažné gastrointestinální toxicitě doprovázené intravaskulární hemolýzou (rozpad červených krvinek). V reakci se může objevit i hypovolemický šok. Otrava šedivkou také prokazatelně může vést u klisen k abortům a předčasným porodům. Doložena je i souvislost s rozvojem laminitidy.

Smrt v důsledku toxické otravy šedivkou není běžná, ale k fatálním otravám dochází. U přežvýkavců, včetně skotu, ovcí a koz, neexistují žádné případové zprávy ani klinické příznaky otravy.

Pokud je kontaminované seno z krmné dávky ihned odstraněno nebo jsou zvířata okamžitě přesunuta z kontaminovaných pastvin, příznaky otravy obvykle odezní za jeden až čtyři dny bez vážných následků. Většina koní dobře reaguje na terapii studenou vodou, podpůrné zábaly a podávání nesteroidních protizánětlivých léků, přesto se ale mohou objevit, jak již bylo uvedeno, komplikace. Podceňovat tuto rostlinu bychom ale neměli, protože je doloženo, že do dobré kondice se koně navrací až několik měsíců od nástupu klinických příznaků.

Řešení

Abychom eliminovali možnost otravy, musíme pečlivě kontrolovat pastevní plochy a plochy, z nichž sklízíme seno. Pokud se rostlina objevuje ojediněle, stačí rostliny vytrhnout i s kořenem ideálně v době před květem. Účinné je také sečení před nebo v době květu, ale tento postup musíme několikrát opakovat, aby rostlina nestihla vytvořit semena. V případě, že se rostlina expanzivně rozšíří – porost obsahuje více než 20 % šedivky – je bohužel jediným řešením použití herbicidů.

Důležitou roli v prevenci hraje správa pastvin. Zdravý a hustý porost pastvin brání růstu a šíření této rostliny. Pastviny by v suchých letech a na suchých a teplých lokalitách neměly být nadměrně spásány, protože nedostatek trávy a přítomnost holé půdy vytváří šedivce ideální podmínky. Při pastvě koně šedivku nepreferují, což ve výsledku vede k dominování této rostliny na ploše.

Toxicita šedivky šedé není žádný nově objevený fenomén, staří koňáci nástrahy této byliny dobře znali. Navzdory tomu se ale každoročně objevují nové případy toxikózy a ani letošní rok není v této souvislosti jiný. Je tedy nutné, aby chovatelé koní a zemědělci dokázali tuto rostlinu identifikovat a přijímali veškerá možná opatření nezbytná k tomu, aby se šedivka šedá do jídelníčku našich koní nedostala.

Použité zdroje

• Hoary Alyssum: Toxicity to Horses, Forage Quality, and Control , R.L. Becker, N.P. Martin and M. J. Murphy
• Vet Hum Toxicol, 1993 Feb;35(1):39-40. Hoary alyssum (Berteroa incana) toxicity in a herd of broodmare horses, L R Hovda 1, M L Rose
• J Am Vet Med Assoc. 1992 Jul 1;201(1):63-7.Toxicosis in horses after ingestion of hoary alyssum, R J Geor 1, R L Becker, E W Kanara, L R Hovda, W H Sweeney, T F Winter, J K Rorick, G R Ruth, E Hope, M J Murphy
• H. Parkinson, J. Mangold, J. Jacobs Biology, Ecology and Management of Hoary Alyssum Montana State University Extension. 2010.
• PLADIAS, Berteroa incana subsp. incana - šedivka šedá pravá.