Snad se minule podařilo přesvědčit alespoň některé čtenáře, že plnokrevníci nejsou v pouhých 13 letech staří a ve 20 letech už na věčných pastvinách. Jak se ukazuje, kromě nezbytného štěstí, zdraví koně a určitých predispozic, je důležitý i krmný režim a také pohyb. Pohyb potřebuje každý kůň, u těch starých se právě pohybem předchází mnoha problémům, které mohou a často i výrazně zkracují život koně.

Plnokrevníci v Čechách mají to štěstí, že naprostá většina z nich odchází do jízdárenského provozu a do rukou hobby jezdců. Nepotkává je tak smutný osud japonských kolegů, z nichž většina skončí na jatkách. Je to proto, že Japonsko je zemí s malou volnou plochou pastvin pro držení koní, není totiž místo ani pro lidi. Ale i Japonsko s velmi racionálním přístupem ke koním má mnohé důchodce a rekordmany vysokého věku.

V USA zase bojují s mnoha předsudky, protože tam nikdy nebyli zvyklí využívat bývalé dostihové koně v běžném jízdárenském provozu v takovém rozsahu, jakém se to např. děje u nás. Tak vznikly mnohé organizace, které si berou za úkol šířit osvětu mezi majiteli koní. K tomuto tématu největší americký dostihový magazín Bloodhorse vydal zajímavou brožurku nazvanou „Unwanted horses: how the industry is dealing with life after racing", která se týká právě problematiky vyřazených plnokrevníků (kteří nejsou vhodní do chovu). Naprostá většina rekordmanů z USA, o kterých jsem se zmiňovala v předchozím článku, byli chovní koně špičkových farem nebo bývalí top dostihoví koně s zaslouženým důchodem v rukách vysoce erudovaných majitelů. Pak tu jsou organizace jako „Old Friends", do jejichž péče jsou umisťováni slavní i méně slavní důchodci (kvalita koní kolísá od naprosté extratřídy po bezejmenné). Samozřejmě se na světlo světa nedostanou, ale to nikde ve světě, případy starých bezejmenných koní, kteří dožili v poklidu a v dobré péči u osob, které neměly potřebu o tom mluvit.

Pravdou je fakt, že bývalí dostihoví koně jsou často pro nové majitele oříškem z hlediska jejich zklidnění, managementu a využitelnosti. Přináší ale mnoho radosti, když se spolupráce zadaří. Inteligence, vnímavost a bojovné srdce plnokrevníků jsou velkými klady, když se umějí využít. Ale nemá cenu si něco nalhávat a podnikat zbytečné peripetie, pokud nám vyhovují koně jiného temperamentu a založení. Bohužel, často se stává, že takový kůň pro nesoulad s majitelem putuje z ruky do ruky, a je téměř jisté, že nemá šanci se dožít v pořádku vysokého věku.

Speciální ohroženou a de facto novou kategorií nechtěných koní jsou staré chovné klisny, které se v současné době dostávají do nemilých situací.

K vysloužilým chovným klisnám...

V poslední době se u nás rozšířil nešvar, který dříve k vidění nebyl. A to fakt, že i hřebčíny či velcí chovatelé se zbavují zasloužilých matek, kdy je inzerují ještě jako vhodné na rekreaci. Je to sice naprosto v pořádku a nezpochybnitelné právo vlastníka, jenže pak takovou starou klisnu vídáte opakovaně v inzerci za čím dál nižší peníze (úměrně stoupajícímu věku) a ve finále k darování do dobrých rukou. Podobné peripetie se dají popisovat u řady i mnohem mladších koní, ale jistě budete souhlasit, že staré vyřazené klisny jsou obzvláště ohroženou kategorií.

Je to kategorie, která vznikla až v současné době. Hřebčíny je totiž dříve vyřazovaly rovnou na jatka nebo je postoupily k dalšímu chovu většinou do rukou menších chovatelů (kteří se tak mohli dostat za levno k velmi kvalitní krvi: ostatně taková Tarantella dala derby-vítěze Tarana a Trocadera ve svých 16 a 18 letech a samotná Tarantella se své matce narodila v jejích 22 letech), ale obvykle ne k rekreačním účelům. Objektivně víme, že typický případ takové staré klisny po hříbatech s prošláplými spěnkami, vždy s propadlým hřbetem (v různém rozsahu) a zpravidla řadu let neježděnou, si koupí za jezdeckým účelem většinou určitý typ lidí.

Víme také i to, že často tyto koně pěkný osud bez cestovatelských anabází nečeká. Výjimkou je, když je z hřebčína klisna vykoupena svojí obdivovatelkou či skupinou lidí. Bylo tomu u výborné matky Far the Best, která se dožila vysokého věku 26 let v krásném stavu nebo u Laureny (viz překrásné www věnované její památce). Ale třeba taková Půlnoc (22 let) se toulá v českých hájích bůhvíkde (posledně viděna v inzerci v trysku na polích ve western stylu), přitom to byla (je) klisna, která si důchod svými výsledky v chovu plně zasloužila. Je s podivem, že nebyla zařazena do „domova důchodců", který Napajedla vedou pro některé klisny. Momentálně je v něm však jenom Charming Heights (23 let), v předchozích letech jich tam bylo vedeno vždy několik, za což si zaslouží jen chválu - v nelehké ekonomické situaci.

Já bych se přimluvila za jednu věc, která se nebude mnohým útlocitnějším čtenářům vůbec líbit. Pokud se nepodaří starou klisnu udat k dalšímu chovu či do rukou fanouška, je opravdu lepší rozhodnout o finálním ortelu takového koně, ať už uspáním či zpracováním na maso, pokud mu nechceme či nemůžeme zajistit důchod. Vzpomeňme si na „Modlitbu koně"...

Určitě se dá 17letá a starší klisna využít bez problémů k dlouholetému pohodovému ježdění v terénu a přinese spoustu krásných zážitků, díky přirozenému temperamentu zůstávají také dlouho vitální. Bohužel si často noví majitelé "lehkou rekreaci" představují jinak, než umožňuje stav a kondice koně. Vždycky jsou ale kladné výjimky, proto píšu „většinou".

Už jsou k vidění i případy některých plemeníků, kteří jsou ve vyšším věku nabízeni k prodeji za mizivé peníze či k darování, což také dříve nebývalo. To třeba již neplodný Rainbows for Life byl v r. 2010 penzionován a byl mu zajištěn pěkný důchod v Starém městě u Uherského Hradiště, kde připouštěl poslední sezóny. Škoda, že díky střevním potížím musel být utracen ve věku 24 let, vypadal skvěle a mohl se dožít metuzalémského věku jako jeho otec a děd. Ne každý plemeník ale má tak pěkný a pohodový důchod.

Je nutné také dodat, že ne každý má podmínky k držení starých koní a už vůbec ne většího počtu, např. chovná střediska si toto dovolit opravdu nemohou, finačně by je to zničilo. I soukromníci se dostávají do nemilých životných situací. Pořád však neseme odpovědnost za zvíře, notabene v situaci, kdy víme, jak to končí a finální ortel jen oddálíme, ovšem za jakou cenu?

Jak je to s těmi důchodci...

U nás v Čechách existuje několik kategorií plnokrevných důchodců. Dovolte mi je rozčlenit (samozřejmě na rozdělení má každý svůj pohled, navíc se některé prolínají). Z mého hlediska jsou to tyto kategorie koní:

• a) koně vlastnění většinu života jedním majitelem či chovatelským subjektem,
• b) koně, k nimž má jejich majitel citové vazby,
• c) koně vzatí „na dožití" ve vyšším věku (typický případ je Glenstal importovaný v 19 letech),
• d) koně dostihových majitelů s výjimečným pocitem odpovědnosti,
• e) koně koupení po dostihové kariéře, a tak podobně.

Nejslavnějším českým důchodcem je trojnásobný vítěz Velké pardubické 25letý Peruán. Peruán si užívá důchodu v DC Zámrsk, který patří doktoru Brunovi. Pan Bruna Peruána v roce 1997 koupil jako devítiletého, ještě před největšími úspěchy na dráze. Peruán vyhrál Velkou pardubickou v letech 1998, 1999 a 2000, to již byl třináctiletý. Senzačnímu zisku čtvrtého vítězství v řadě za sebou, čehož nedosáhl ani Železník, mu zabránil v roce 2001 pouze neetický manévr jezdce vítězného Chalca. Naposledy vyběhl ještě v patnácti letech. Poté mu byl zajištěn důchod, kůň byl i nadále využíván pod sedlem i do vyššího věku, než byl plně penzionován. Je zdravotně v pořádku, chodí denně do výběhu, kde má svého oblíbence. Krmen je klasicky ráno a večer senem, z jádra dostává granule, oves a minerálku, přes den se pase. Na zimu bývá chlupatý jako medvěd, tudíž deku nepotřebuje. Tu dostává jen v nejtužších mrazech. Peruán ještě loni ve svých 24 letech vedl slavnostní přehlídku startujících ve Velké pardubické, tak uvidíme jak letos. Možná ho uvidíme i v jeho 25 letech v Pardubicích.

Jiný vítěz Velké pardubické Maskul (19 let) je v Sokolnické chatě, kam se dostal na důchod, je tamní hlavní atrakcí. Je normálně jezdecky využíván jako ostatní koně a podle fotografií vypadá dobře. Vítěz VP z roku 2006 Decent Fellow (18 let) byl jeho majitelem panem Charvátem věnován ošetřovatelce a zůstal v původních stájích, kde je ježděn (takže si pořád myslí, že je dostihovým koněm). Vronsky již letos uhynul ve věku 25 let, ale i on trávil pěkný důchod u Plzně, kde už v posledních letech dostával vojtěškové a senné granule.

27letá Valo (Beauvallon - Věda) patří do rodiny Valencie, tato velmi vysoká ušlechtilá hnědka v mládí odběhala 6 dostihů bez výsledků. Jednalo se o pulera, což jí prý zůstalo až do vysokého stáří (což není pro mnohé dobrá zpráva). Odchovala 8 hříbat ve Svinčicích. Současná majitelka J. Gaudníková ji poznala v jejích 14 letech v JK Troja Praha, kde sloužila jako provozní kůň. Když klub skončil, koupila si ji. Klisna byla neuvěřitelně temperamentní, chodila na dlouhé vyjíždky, ale zvládala i nižší drezuru a skoky. Přivodila si později při plavení vážný úraz, ale dostala se z toho, ovšem s handicapovanou nohou. Od té doby už jenom vozila maminku majitelky do přírody. Valo byla plně penzionována až v r. 2009, žije na pastvině s přístřeškem v režimu 24/7 i přes zimu. Tento režim jí pasuje nejlépe, neboť má artrózu a musí se hýbat. Loňskou zimu již byla poprvé zadekovaná. Zuby má všechny v pořádku, s ohledem na to, že byla celý život hůře krmitelná a že už má 27 let, vypadá dobře.

Se zuby je na tom hůře 26letá Dekra, některé už nemá a další mají krátké kořeny, musí se tedy upravovat opatrně. Už se nekrmí senem, ale řezankou a granulovaným senem. I z tohoto důvodu byla a bude přes zimu dekovaná. Je velmi vitální, energicky dopředná při vodění i na procházkách. Jezdecky není využívána jen proto, že majitelka nemá čas a nechce klisnu zatěžovat nahodile, takže chodí přes den do výběhu, kde má kolegy také vyššího věku. Výborným kamarádem je plnokrevný Nikam (21letý), ve stejné stáji je i Chmel (22 let), oba rekreačně ježděni. V jiné stáji stojí ve věku 22 let Velká medvědice a Heavy Metal, již jenom na pastvě.

26letá Viorika funguje ve stádě dalších 13 koní na rozlehlých pastvinách, kde jsou i další staří koně (např. 31letý klusák), ale i mladá krev. V létě chodí do výběhu přes noc a ráno se vrací do stáje, v zimním režimu naopak, přes den ven. Takto chodí denně. Doma jsou krmení senem a stláni slámou. Viorika již má zuby jako noty na buben, jak se vyjádřil majitel Ing. B. Wajtr, a tak má jiné krmení jádrem a to 3x denně vlhký mix z cukrovarských řízků s melasou, vojtěšky, mačkaného ovsa a mačkaného ječmene. Ještě do loňského podzimu chodila pod sedlem lehkou práci, letos však prodělala vážnou infekci od klíštěte, tak se zatím zotavuje. Naštěstí netrpí artrózou a tak se hýbe bez problémů. Viorika je příklad koně, který je dlouho vlastněn jedním majitelem a to od roku 1991, kdy doběhala.

Koní, kteří si užívají důchodu, je poměrně mnoho a tak už jenom zmiňme některé další známé vysloužilce. Např. Century Day (17letý) byl věnován paní, která se do něj zamilovala na první pohled, tráví aktivní důchod s dalšími koňmi ve výbězích a na vyjíždkách. Mnoho koní je věnováno či svěřeno do péče svým ošetřovatelkám z dob dostihové slávy i neslávy, které si k nim získaly citový vztah. Jedná (či jednalo se) třeba o Radbeca, Mastmana, Decent Fellowa, Cipíska a další. Výjimečně někteří skončí v útulcích, jako Retriever nebo Reviton.

Rebel´s Pride (22 let) nebyl známým dostihovým koněm, ale v military startoval i na MČR juniorů. Ve svém věku je stále plný energie a ve skvělém výživném stavu. Úžasně vypadá i 22letá Soneta, která je dlouhých 21 let vlastněna jednou majitelkou, což je v dnešní době něco jako zázrak.

Koní, kteří si užívají důchodu, je poměrně mnoho. Z dalších můžeme jmenovat Dafinu (30 let) - polosestru známého Draka, Corta (28 let), Timeu (24 let) či Zerofen Ten (24 let).

Dobře se daří i Kalimerovi (27 let), Lovingovi (25 let), a dobrý důchod měl zajištěný i někdejší klasický vítěz a plemeník Rozlet (23 let), aktuální informace ovšem o posledních dvou nemám. Mohli bychom takto pokračovat ještě dlouho, ale nač ty telefonní seznamy.

Nakonec se zmíníme o projektu v našem turfu ojedinělém, kdy velká dostihová stáj některé své svěřence penzionuje a dále se o ně stará. Stáj Wrbna Racing má deponovány někdejší skvělé steeplery jako Duce, Diatelot či Lateran v Rudné p. Pradědem u p. Theimera.

A takových lidí je i v dnešní době mnoho, a tak po trochu pesimistickém úvodu končíme optimisticky. Budu opět velmi ráda za reakce a postřehy, i další zprávy o jiných starých plnokrevnících.