Plnokrevný Mirisk byl nejlepším hřebcem ve svém ročníku. Narodil se v roce 2004 na Ekofarmě Rybár po otci Security Risk z matky Mini Perle. Kariéru jako dvouletý nastartoval opravdu hvězdně, zvítězil, resp. umístil se v několika dostizích včetně ceny Zimního favorita a stal se nejlepším českým dvouletým hřebcem pro rok 2006. V roce 2007 jako tříletý se ve Velké jarní ceně sice neumístil, ale porážka napajedelského plemeníka Blue Corala naznačovala, že potenciál by tu byl. Posléze skončil třetí ve Velké červnové ceně.
Bohužel krátce nato (v létě 2007) se ocitl na Veterinární klinice v Brně jako prakticky nechodící. Diagnóza zněla akutní schvácení kopyt. Postižené byly všechny končetiny. Na pánevních končetinách bylo poškození mírnější, ale na předních bohužel došlo k tak silné rotaci kopytních kostí, že prorazily chodidlo. Nejhůře na tom byla jeho levá přední. Po vyšetření bylo navrženo jeho utracení.

Důvodem schvácení byla jarní pastva spolu s dostihovým tréninkovým režimem, při němž se koním dodává hodně „rychlé" energie v podobě vysokých dávek jádra. Hřebec prodělal několik opakovaných nediagnostikovaných epizod laminitidy, při nichž byl vždy vyřazen z tréninku. Posléze byl opět do tréninku vracen, protože je to velmi tvrdý kůň a po vysazení zátěže a především s ní spojeného množství jádra, se vždy výrazně zlepšil. Podle svědectví nezávislých odborníků Mirisk už do Velké červnové ceny nastupoval s jasnými příznaky laminitidy.... následovalo postižení, kdy se kůň prakticky přestal pohybovat a byl trenérem transportován na Veterinární kliniku do Brna. Diagnóza i prognóza zněly jednoznačně a velmi špatně: laminitida patřící do třetí nejzávažnější skupiny (ze čtyř) podle kvalifikace profesora Eustace (Laminitis Clinic, UK). Doporučení: utracení. Mirisk měl štěstí, majitel se nechtěl smířit s navrhovaným utracením a nabídl ho MVDr. Machovi, zda by se nepokusil o jeho záchranu. Po zaplacení kupní ceny rentgenových snímků (2 500 Kč) si tedy hřebce odvezl k další léčbě k sobě na Ostravsko. Veškerá další léčba probíhala bez použití kování.

V jakém stavu byl, když se ti dva poprvé setkali? „Kopytní pouzdro se smekalo na všechny strany, nic nedrželo a vše bolelo a často abscedovalo. Obě kopytní kosti prorazily chodidlo ještě na Univerzitě, takže se lékaři neodvážili ani sundat podkovy, které držely kopytní pouzdro pohromadě. Mirisk s problémy zvládl transport, ale bez velkého nátlaku nebyl schopný udělat ani krok. Špičky kopytních kostí lezly chodidly ven... když jsem to poprvé viděl odvázané, tak jsem raději nemyslel na realitu." Nicméně Miriskovi sundal podkovy a upravil kopyta tak, jak považoval za nejlepší.

V čem spočívaly první úpravy?
První úpravy byly velmi citlivé. Po sundání podkov jsme se soustředili na maximální omezení možné infekce se zaměřením na omezení dalšího pokračování rotace a poklesu kopytní kosti. Byl použit polstr se směsí cukru a hořké soli napuštěné povidon jodidem. Kopyta byla držena pod obvazem. Po určité stabilizaci mechanické a po získání povrchové imunity (bariéra proti infekci obnažených kopytních kostí) jsme se pustili do úprav kopyt. Všechny úpravy probíhaly naboso s maximální citlivostí. Vždy v časovém intervalu jednoho až dvou týdnů, s mírnými úpravami kdykoliv dle potřeby.

Dodržovali jsme tyto hlavní zásady:

• Do chodidla nezasahovat, pouze odstraňovat nefunkční části střelu a rozpěrek.
• Později snižování patek, aby se snížil abnormální palmární úhel po rotaci.
• Odstraňování přední části kopyta, aby se umožnilo snadnější odvalování a předešlo další separaci a páčení.
• Snaha posunout bod překlápění kopyta co nejblíže hrotu kopytní kosti.
• Maximálně chránit špičku kopytní kosti, která je při rotaci vždy nepřímo ohrožená osteolýzou a v našem případě přímo obnaženou špičkou kopytní kosti.
• Odstraňovat nefunkční a páčící rohovinu kopytního pouzdra při zachování maximálního nosného okraje.

Protože došlo k rotaci a prolomení dorzální stěny kopyta, byly provedeny uvolňovací řezy s částečnou ablací přední stěny (stěna po separaci bílé čáry byla nefunkční a s páčícím efektem na kopyto). Další úpravy spočívaly v malých krocích zaměřených na návrat zrotované a pokleslé kopytní kosti do původní polohy. Při tomto návratu vzniká spousta tlaků a páčení s množstvím nefunkční vmezeřené tkáně, náchylné k abscedaci. Abscesy byly také nejčastější příčinou zaznamenaných epizod kulhání v průběhu léčby. K tomuto kulhání naštěstí docházelo pouze na jedné končetině a místo šlo velmi dobře lokalizovat a léčit.

Aby se Mirisk mohl pokud možno bezbolestně pohybovat, byly mu pořízeny botičky, vypolstrované neoprenem. Neoprenem byl vystlán i jeho box. Do boxu byla následně instalována podlaha z mikropryže o tloušťce 1 cm.

Jak to bylo dál?
Na podzim 2007 se Miriskův stav zlepšil natolik, že se mohl vrátit na Ekofarmu Rybár, kde se narodil. Tam měl možnost zcela volného pohybu 24 hodin denně, i když zatím pouze v omezeném prostoru. Na farmě pokračoval po zaškolení v dalších úpravách sám chovatel Karel Rybár mladší. Na farmu jsem dojížděl poměrně nepravidelně dle potřeby.

Za měřítko úspěšnosti léčebného procesu považuji bezbolestný pohyb. Bezbolestný v rámci možností, ale určitě ne s maskovanou bolestivostí, kterou by zajišťovaly podkovy. Proto je potěšitelné, že zhruba v lednu 2008 se dalo konstatovat, že se hřebec pohybuje ochotně a bez abnormalit ve všech chodech, a to na měkkém i tvrdém hladkém terénu. Postupně rohovina s řezy odrůstala a Miriskova kopyta začínala vypadat jako kopyta ostatních zdravých koní. Bohužel ale Mirisk nezůstal bez následků. Protože se k nám dostal až měsíc po posledním schvácení, došlo k erozi (osteolýze a resorpci špiček) konců kopytních kostí, a to zejména na nejzávažněji poškozené levé přední noze.

Případ byl prezentován jako kazuistika na výroční konferenci Hipiatrické společnosti a Živnostenského společenství podkovářů v únoru 2008 s tématem Schvácené kopyto. Byl zde mj. přítomen i profesor Robert Eustace z Laminitis Clinic (referenční pracoviště pro schvácené koně pro celou Velkou Británii). On rozdělil případy laminitidy podle přesně definovaných znaků (pokles, rotace kopytní kosti, atd.) do čtyř skupin. První skupinu tvořili nejméně postižení koně, do čtvrté spadaly beznadějné případy. Prezentoval zde statistiku třetí skupiny, kde měl 172 koní. Z nich pouze čtyři se povedlo zachránit pro další hodnotný život a pouze jeden se vrátil k jakémusi stupni sportu. Podle jeho rozdělení patřil do této třetí skupiny i Mirisk. Právě v jeho případě se profesor Eustace a přítomný dr. Hans Castelijns shodli, že nic nebrání jeho dalšímu jezdeckému využití. Sportovní, především skokové zatížení nedoporučili, určitou výjimkou jsou dostihy, kterých by snad s dobrým podkováním byl schopen.

Karel Rybár se rozhodl, že již nechce riskovat zdraví Miriska v dostizích a za pomoc při léčení měl být věnován Aleně Mohylové-Kučerové (pravidelným čtenářům Equichannelu pravděpodobně známé díky svým fundovaným radám z oblasti bosonožství). Dar odmítla, ale je to ona, kdo o Miriska a jeho kopyta od té doby pečuje. A jak vidí jeho možnosti a zdravotní stav? „Je schopen bezproblémového pohybu na přiměřeném povrchu ve volnosti i pod sedlem. Je schopen pod sedlem i docela slušně vyhazovat... :-) Ale kdyby byl vystaven sportovní zátěži nebo jízdárenskému provozu, jsem přesvědčena o tom, že by bylo hodně zle. Na kamínkách chodí jako po jehlách a ani na tvrdém povrchu není šťastný. Já nemám žádné ambice ho tlačit do něčeho, v čem by mu nebylo dobře, proto si mohu dovolit takového koně."

„Je zajímavé, jak se celé to martyrium podepsalo na imunitě Miriska a jeho následné náchylnosti k virózám, respiračním problémům a dermatofilózám. Stále má vysoké nároky na management krmení (se kterým nám hodně pomohla Blanka Štěpánková) a ustájení a pohyb - který může mít jen díky nadstandardní péči ve Velkých Albrechticích."

Jáne, přesto se dá mluvit o „happyendu", který je ale při takto těžkém schvácení spíše výjimkou?
Domnívám se, že nejdůležitějšími faktory pro úspěch léčby byly typ a osobnost koně - jedná se o tvrdého, charakterního a pozitivně laděného hřebečka, který už měsíc po započetí léčby zplodil nepozorován ve výběhu dva potomky.:-) Pro následný rychlý návrat ke zdraví byl potom nejdůležitější bezbolestný pohyb 24 hodin denně v neomezeném výběhu.

Kompletní fotodokumentaci i další videa najdete na webových stránkách dr. Macha: http://www.machvet.wz.cz/mirisk.htm