Střel a délka kopyta

Jedno z nejdůležitějších kritérií, když se díváme na kopyto zespodu, tedy od chodidla, je předozadní rovnováha kopyta. Přední polovina kopyta, tedy špice, může být příliš dlouhá a to způsobí, že se prodlužuje překlopení kopyta. Kůň pak došlapuje nejdříve na špici kopyta (pozn. překl.: což nepodporuje správně kopytní mechanismus).

Naštěstí živý střel (pozn. překl.: rohovina střelu vyrůstající bezprostředně ze škáry) nikdy nebude utíkat dopředu; když víme, kde se nachází hrot střelu (čili ne to, kde končí viditelná rohovina střelu, ale samotný živý střel pod ní), vždy budeme mít spolehlivý orientační bod. Střel a kopytní kost nikdy nezmění svoji vzájemnou polohu uvnitř rohového pouzdra, bez ohledu na to, jak je deformována přední kopytní stěna. A protože víme, že přední stěna roste od kopytní kosti, můžeme poměrně přesně určit, kde by se měla (přední stěna) správně nacházet.

Různí lidé vytvořili různé metody, jak tuto skutečnost změřit. Mně se velmi líbí metoda Gene Ovnicka, kterou vyvinul na základě sledování a měření mnoha, mnoha kopyt divokých koní. Je snadné se jí řídit. Na obrázku vlevo vidíte principy, podle nichž Gene Ovnicek posuzuje spodní stranu kopyta. Mluví také o předních kontaktních bodech jako o „pilířích". V anglicky mluvících zemích se tento pojem (pillars) stal poměrně používaným.

Obrázek vpravo ukazuje jeden příklad toho, jak Ovnicek generuje svá měření. Kopyto na tomto obrázku je přední kopyto z kadáveru mustanga. Lze si na něm snadno představit Ovnickovo schéma. Vyšrafovaná oblast na vnitřní straně špice kopyta Ovnickova schématu odpovídá kopytnímu mozolu. Mají ho všichni koně, pokud ho člověk neseřízne, což by NIKDY neměl dělat - kromě situace, kdy je kopyto přerostlé. Na tomto kopytě mustanga je to ona nahnědlá oblast hned z vnitřní strany bílé čáry. Velmi zřetelně můžete kopytní mozol vidět i na snímku muly na obrázcích pod číslem 5.

Můžete si také přečíst něco o Duckettově bodu (Duckett´s dot), což zahrnuje v podstatě stejná měření.

Cheryl Henderson zase přišla se svojí vlastní metodou. Používá kruhovou svorku, kterou přiloží jako kružnici na chodidlovou plochu, když posuzuje kopyto před trimem. Více informací o její metodě můžete najít na stránce www.abchoofcare.com a můžete se připojit k její diskusní skupině na Yahoo, kde najdete skvělé soubory a fotografie a skvělé diskuse.

Obrázky vlevo a vpravo vysvětlují její metodu, kopyto na koláži Cheryl je to stejné, jaké jsem použila v předchozím případě. (Pozn. překl.: obrázky si ve velkém rozlišení stáhněte pod článkem ve formátu PDF.)

Ráda bych ještě dodala jednu věc: Zadní kopyta se měří stejným způsobem, ale protože mají strmější úhel přední stěny, vzdálenost mezi středem přední stěny (špice) a střelem bude trochu menší. To ale uvidíte na následujících snímcích různých chodidel.

Přední a zadní kopyta

Ale nyní zpět k chodidlu obecně. Už jsem se zmínila, že zdravá přední kopyta

• jsou méně klenutá než zadní kopyta.
• Navíc mají také kulatější tvar než zadní,
• jejich střely nejsou obvykle tak široké a
• vzdálenost mezi střelem a špicí kopyta je trochu větší.

<Obr. 1a / Obr. 1b >

Na obrázcích 1abc vidíte tři dvojice kopyt tří různých koní, vždy jedno přední a jedno zadní. Tato kopyta zcela splňují výše zmíněná kritéria. Přední jsou kulatější, méně vyklenutá, nemají tak široké střely v oblasti patek a u prvních dvou koní mají i delší vzdálenost mezi špicí kopyta a střelem. Kopyta druhého koně zároveň velmi zřetelně ukazují kopytní mozol za bílou čárou. Ten je vidět na všech fotkách, ale různě zřetelně.

< Obr. 1c

Samozřejmě tvar kopyta opět závisí na tvaru kopytní kosti. Široce otevřená a velmi trojúhelníkovitá kopytní kost vytvoří jiný tvar chodidla než oválnější kost, popř. když se palmární výběžky sbíhají, místo aby se rozbíhaly. Poslední uvedený případ určitě způsobí kontrakci patek, která může mít mnoho různých stupňů. Velmi závažná kontrakce je vidět například na černobílém obrázku vpravo (pozn. překl.: setkali jste se s ním ve druhém dílu). Kopyta na obrázcích 1abc jsou vzadu široce otevřená, rentgen by tedy ukázal pěknou trojúhelníkovou kopytní kost.

< Obrázek 2 ukazuje pravé přední a pravé zadní kopyto koně, který žije a pracuje na velmi kamenitém a suchém terénu. Tato kopyta vypadají velmi zdravě a tvrdě.

Jedná se o snímky chodidel koně z druhého dílu (viz obrázek vpravo - zde jsou ale zachycená jeho levá kopyta). Tento kůň má geneticky mnohem strmější kopyta než koně na obrázcích 1abc, a proto je tvar jeho chodidla méně kulatý. Tato kopyta nejsou příliš klenutá, protože jsou do určité míry vyplněná „mrtvým" materiálem (pozn. překl.: odrostlou rohovinou). To lze poznat podle viditelných „prasklinek" neboli „špinavých čar" okolo střelu, pokračování postranních střelových rýh.

Jak už bylo řečeno ve článku o rohovině chodidla, tyto prasklinky indikují hromadění „mrtvé" rohoviny chodidla, protože spojení „živého" chodidla se střelem se nachází úplně na dně střelu. Pokud člověk ví, kolik „mrtvé" rohoviny se na chodidle nahromadilo, může jí trochu odstranit u okolí hrotu střelu, až se dostane na úroveň spojení „živého" chodidla a střelu. Přestože „mrtvé" chodidlo není vždy dobrá věc, věřím, že koně, kteří pracují na terénu, jako je tento, potřebují ochranu, a já bych to neodstraňovala.

< Na obrázku 3 vidíme pravé přední a pravé zadní kopyto koně z obrázků uvedených již ve druhém a třetím dílu (viz obrázky vpravo), která jsou také geneticky trochu strmější a užší a někteří lidé by jim možná říkali mírně kontrahovaná. Tento kůň ale nikdy neměl podkovy, vždy měl dobrou kopytní péči a byl vždy perfektně zdravý na jakémkoli terénu. Všimněte si, že zde není téměř žádný rozdíl mezi předním a zadním kopytem, jak to lze vidět na obrázcích 1abc a 2.

Ve srovnání s koněm na obrázku 2 vypadají tato kopyta mnohem slabší a méně hrubá. Částečně to souvisí s faktem, že střely se právě zotavily z hniloby a ještě nemají svoji sílu a zdraví, částečně i s tím, že tento kůň žije po většinu roku na měkkém a vlhkém terénu, což mu nedává šanci tvořit rohovinu jako u koně na obrázku 2. Tato kopyta se mnohem více podobají kopytům z obrázků 1abc, patřících koním, kteří také žijí ve vlhkém klimatu.

< Obrázek 4 ukazuje pohled na chodidlo kopyta, které jsme už viděli ve třetím dílu (viz obrázek vpravo). V místech, kde by bylo zdravé chodidlo vyklenuté, je u tohoto kopyta vyboulenina, která indikuje, že kopytní kost tlačí dolů na chodidlo a způsobuje koni bolest. To také způsobilo, že hrot střelu je odtlačený ven a prakticky není vůbec vypodložený, takže nic nechrání živou rovinu střelu. Samotný střel je velmi nemocný. Všimněte si výrazného prohnutí (sukně) přední stěny kopyta.

 

 

< >Obrázky 5ab ukazují přední a zadní kopyta dvou mul. Podobně jako u koní i u nich jsou přední kopyta kulatější, ale na rozdíl od koňských kopyt jsou tato klenutější, patky nedosahují tolik dozadu, vzdálenost střelu od špice kopyta je větší a muly mají silnější, pigmentované stěny. Kromě střelů, které jsou ve špatném stavu, kopyta na obrázcích vypadají velmi zdravě a silně. Všimněte si zřetelných mozolů na všech 4 kopytech.

Patky při pohledu zespodu

Při pohledu na chodidlo zespodu můžeme také posoudit výšku patek. Jedním ze základních ukazatelů je to, že patky by měly končit v nejširším místě střelu, přesně naproti sobě. Pokud jedna patka končí trochu více vepředu než druhá, je pravděpodobné, že je vyšší. Někdy to však může být samotný problém stavby kopyta, ale to je extrémně vzácné.

Patky mají být zároveň trochu vyšší, než je rovina živého chodidla, a to o 2-4 mm. Některá kopyta vyžadují stejně vysoké patky jako živé chodidlo, ale obecně u normálních zdravých kopyt by měly být za chodidlem vidět. Já osobně si myslím, že pro zadní kopyta je lepší, když mají trochu vyšší patky, než přední kopyta, protože zadní kopyta pracují více s trakcí, a myslím, že trochu delší patky jim v tom pomohou, zvláště na měkkém terénu. Takové kopyto je pak lépe předozadně vyvážené.

Ideálně by měly patky tvořit malou plošinku.

Na obrázku 6 (vpravo) jsou znázorněné výše zmíněné principy. Zelená čára ukazuje, že konce patek se nacházejí v nejširší části střelu, modré kruhy ukazují plošinku na patkách a patky jsou jen o trochu vyšší, než je rovina živého chodidla. Stejné principy lze vidět na všech zdravých kopytech z předchozích snímků, i když někdy to nemusí být tak zřetelné; závisí to na úhlu fotoaparátu nebo výšce střelu. Pokud není střel plně vyvinutý a nedosahuje výšky patek, může to vypadat, jako by patky končily příliš vepředu. A samozřejmě patky mul a oslů vždy končí více vepředu, než je nejširší část střelu.

Prohnutý nosný okraj

Dalším důležitým faktorem, na který se zaměřit při posuzování chodidla, je tvar kopytní stěny od patek po „pilíře". Měla by být mírně, ale viditelně klenutá, jako naběračka (pozn. překl.: laterální obloučky). Tento tvar je příznačný pro kopyta koní, kteří se hodně pohybují, zvláště na abrazivním povrchu, a jeho podstatou je prohnutí kopytního pouzdra dolů v té části, která je silně zatížená ve fázi podpěru. Možná si pamatujete na první článek naší série, kde se popisovala předozadní poloha kopytní kosti. „Prohnuté" je právě to místo, kde se zadní konec kopytní kosti (pozn. překl.: palmární výběžky) stlačuje během zatížení kopyta dolů. Samozřejmě za předpokladu, že kopytní kost byla předtím u nezatíženého nebo u málo zatíženého kopyta vzadu trochu nadzvednutá (pozn. překl.: pozitivní palmární úhel). Koně žijící na měkkém terénu možná nebudou mít toto vyklenutí stěny tak viditelné, protože měkký povrch kopytu uhne a není dostatečně abrazivní.

< Obrázek 7 ukazuje kopyto mustanga, kde je toto vyklenutí kopytní stěny velmi výrazné.

 

Na následujícím obrázku 8 vidíme kopyto domácího koně s mírně klenutým nosným okrajem kopytní stěny. Tento kůň sice žije a pracuje na měkkém povrchu, ale při trimu by se vždy mělo dbát na to, aby se kopytní stěna takto vytvarovala. Někteří lidé říkají, že by mělo stačit, když se tímto laterálním obloučkem protáhne kreditní karta:

Postranní střelové rýhy a hloubka kopyta

Nakonec bychom měli posoudit také hloubku postranních rýh v oblasti patek. I tento ukazatel byl měřen, ale jako vše ostatní týkající se kopyt, nic není vytesáno do skály. Pete Ramey přišel s tím, že jsou hluboké 1,9 cm v oblasti patek a 1,3 cm u hrotu střelu, měřeno tak, že jedno pravítko nebo podobný předmět položíte napříč přes kopyto a měříte pak dalším pravítkem svislou hloubku. Přední míra je vlastně hloubka klenby chodidla. Nevím, zda Ramey uvádí nějakou hodnotu pro zadní kopyta, ale pokud ano, pak by to mělo být u hrotu střelu okolo 1,9 cm. Tyto hodnoty bych považovala jako orientační pro srovnání různých kopyt, ale určitě bych netrimovala kopyta přesně podle nich. Je třeba zohlednit tolik jiných faktorů!

A opět i zde platí, že kopyta se mění i během roku. Například mí vlastní koně projdou celou proměnou svých kopyt dvakrát do roka. V letních měsících, kdy je terén velmi tvrdý a oni stráví hodně času v přístřešku na gumových rohožích kvůli hmyzu, jejich kopyta vypadají velmi plochá a mají mnohem mělčí postranní střelové rýhy, klenutost prakticky mizí tak, že se občas vylekám. Celé kopyto se zkrátí a střel nemá prakticky u hrotu žádnou výšku. Jakmile zase tráví více času na pastvině a terén je měkčí, začne se jim tvořit klenutost, to vrcholí koncem zimy, kdy jí pomůže sníh a ledové nášlapky. Jakmile sníh odtaje, klenutost se znovu zmenšuje a na léto opět téměř zmizí.

Široce otevřená kopyta samozřejmě mají mělčí postranní rýhy než úzká, vysoká a strmá kopyta. Takže se může stát, že jeden kůň má ostroúhlejší a širší kopyto, které je méně klenuté, a užší a strmější kopyto, které je hlubší.

Naprosto nedostatečné klenutí (pozn. překl.: ploché kopyto) může indikovat vážný problém, například závažné poškození kopytního pouzdra způsobené nedostatečným závěsem kopytní kosti, nebo nadměrné přestrouhání oblasti patek, nebo naprosto rozdrcenou oblast patek způsobenou příliš dlouhou špicí. Příliš hluboké chodidlo zase může indikovat těžké kontrakce nebo příliš vysoké patky.

< > Obrázky 9ab ukazují oba příklady. Nalevo je kopyto s velmi mělkými postranními rýhami, přestrkanými patkami, napravo kopyto s velmi hlubokými kavernami. Tato kopyta vyžadují výrazné seříznutí rozpěrek a chodidla a pravděpodobně i patek. Ani jeden obrázek není příliš kvalitní, ale doufám, že si dokážete představit tento koncept.

Ale pojďme konečně ke dnešnímu kopytnímu kvízu. Zajímat nás bude především tvar kopyt při pohledu zespodu, tedy od chodidla.

Otázky k obrázku 10: Co byste řekli ke tvaru kopyta tohoto koně? "Majitel" tohoto kopyta žil v podmínkách podobných, jako kůň na obrázku 2; přesto je mezi jejich kopyty vidět rozdíl. Dokážete odhadnout, jaký faktor velmi pravděpodobně způsobil tento rozdíl?

Otázky k obrázku 11: Co je divné na tomto kopytě? Jaký problém byste u něho očekávali při pohledu z jiných stran?

Otázka k obrázku 12: Tato kopyta mají něco společného a něco odlišného. Společný mají problém s tvarem - jaký? Odlišují se tím, v jakém prostředí „jejich koně" žijí - v jakém?

Večer se ještě můžete těšit na odpovědi, které najdete zde na konci článku. Zatím posuzujte, zkoumejte, hádejte a třeba se i o své názory podělte s ostatními ;-)

< Otázky k obrázku 10: Co byste řekli ke tvaru kopyta tohoto koně? "Majitel" tohoto kopyta žil v podmínkách podobných, jako kůň na obrázku 2; přesto je mezi jejich kopyty vidět rozdíl. Dokážete odhadnout, jaký faktor velmi pravděpodobně způsobil tento rozdíl?

Na obrázku 10 jsou kopyta koně ze Španělska; vlevo ještě s velkým množstvím „mrtvé" rohoviny chodidla a vpravo již s touto rohovinou odstraněnou. Nevidím důvod, proč musela být tato rohovina chodidla odstraněná, když podle informací majitele vím, jakým teplotám musí kopyto odolávat a jaké bylo jeho celkové zdraví na všech površích.

Já bych ale posoudila střední střelovou rýhu tohoto kopyta. Patky vypadají kontrahované a střední střelová rýha je asi infikovaná. Všimněte si toho černého materiálu v bílé čáře blízko spojení patek s rozpěrkami, což může taky být následkem onemocnění a často jde ruku v ruce s hnilobou střelu. Porovnejte tuto fotku se zdravou střední střelovou rýhou na obrázku 3. Oba koně žijí v podobném terénu. Jedním hlavním rozdílem však je to, že kůň na obrázku 3 má mnohem více pohybu. To může souviset s tím, že jeho kopyta jsou mnohem širší a mají silnější patky.

Všimněte si, že oba koně, na obr. 3 i 10 mají vnější stěnu trochu kulatější, vnitřní trochu rovnější. Je to velmi častý nález a není to nic, co by vás mělo znepokojovat. Při pohledu zepředu bude vnitřní stěna trochu svislejší než vnější.

< Otázka k obrázku 11: Co je divné na tomto kopytě? Jaký problém byste u něho očekávali při pohledu z jiných stran?

Obr. 11 ukazuje jiné kopyto koně žijícího na suchém terénu, velmi oválného tvaru, se zasaženým chodidlem. Co mě znepokojuje na tomto chodidle, je to, že mezi střelem a chodidlem není žádná zjevná „prasklina" a že rohovina střelu migrovala příliš dopředu. Abych mohla něco říct o zdraví tohoto kopyta, musím se na něho podívat z jiných úhlů.

> Obr. 11b ukazuje kopyto z obr. 11 z jiných úhlů pohledu. Střední střelová rýha vypadá dobře, ale ostatní pohledy odhalují poměrně velký problém: výraznou sukni na přední stěně. To vysvětluje zvláštní tvar chodidla. Určitě bych nechala udělat rtg tohoto kopyta, abych viděla, co se děje uvnitř.

Otázka k obrázku 12: Tato kopyta mají něco společného a něco odlišného. Společný mají problém s tvarem - jaký? Odlišují se tím, v jakém prostředí „jejich koně" žijí - v jakém?

Obr. 12 ukazuje kopyta s těžkou kontrakcí patek, kterým byly právě sundané podkovy. Kůň vlevo žije ve velmi suchém prostředí, kůň vpravo v prostředí vlhčím. Oba dva koně mají špice protažené dopředu a na pohled nekvalitní rohovinu. Tento stav se bude řešit minimálně 1 rok, možná déle, ale pravděpodobně se u obou koní vrátí jejich kopyta do funkčního stavu. Jakmile se zkrátí špice, postupně se sníží tlak na oblast patek a ty budou schopné se otevřít. Ale někdy je poškození vnitřních struktur příliš velké a podobná kopyta se pak nikdy nemusí zcela uzdravit.