Fakt, že kontakt s určitými rostlinami následovaný ozářením sluncem vede ke změnám na kůži, je znám už od starověku. Věnovat v letním období pozornost druhovému složení pastvin je proto na místě. Některé druhy rostlin (nebo určité produkty z nich vyráběné) totiž mohou způsobovat patologické reakce kůže (fytodermatitidy) různými mechanismy se vznikem kontaktní dermatitidy (mechanický nebo chemický mechanismus), alergické kontaktní dermatitidy, kopřivky (vyvolané toxiny nebo zprostředkované imunologicky) či fytofotodermatitidy. Pojďme si tedy o tomto problému říci něco víc.

Fytofotodermatitida...vznik a vývoj

Fytofotodermatitida vzniká dvojím mechanismem:

Fototoxickou reakcí –zcela převažuje, má neimunologickou povahu a nevyžaduje předchozí senzibilizaci. Kožní změny vyvolává kontakt s fototoxicky působící látkou z rostliny a současné nebo následné vystavení UV záření. Největší citlivost na záření je za 30–120 minut po kontaktu s fotosenzibilizátory, především furokumariny. Výsledkem je poškození epidermálních, dermálních a endoteliálních buněk. 

Fotoalergickou kontaktní reakcí – jde o buněčně zprostředkovanou alergickou reakci IV. typu na alergen aktivovaný nebo vznikající působením světla na konkrétní látku či metabolit. UV záření aktivuje látky na imunologicky aktivní komponenty (fotoalergeny), které indukují imunitní odpověď. Mají aferentní a eferentní fázi, postihují vnímavé jedince, nezávisejí přímo na množství ani koncentraci alergenu a délce expozice. Tento typ reakce je velmi řídký a v našich podmínkách se nevyskytuje.

Fototoxicky působící látky 

Mezi nejvýznamnější látky s výraznými fototoxickými účinky patří skupina furokumarinů (furanokumarinů), dále to jsou naftodianthrony, polyacetyleny, deriváty thiofenu a feoforbidy v řasách (chlorella). Naftodianthrony jsou zastoupeny v čeledi Hypeae (třezalkovité). V souvislosti s fytofotodermatitidami je mezi chovateli koní z této čeledi dobře známá třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum). Stejně riziková ale je i třezalka skvrnitá (Hypericum maculatum), která je rovněž hojným druhem nebo i další druhy třezalek – třezalka čtyřkřídlá (Hypericum tetrapterum) a třezalka chlupatá (Hypericum hirsutum). 

                                                Třezalka tečkovaná

Pozornost je třeba věnovat i pohance obecné (Fagopyrum esculentum). Jednoletá rostlina s lysou, zřídka pýřitou lodyhou, dorůstá až půlmetrové výšky. Pohanka se přirozeně volně v přírodě nevyskytuje, je to pěstovaná kulturní rostlina. Přesto ale není kontakt s ní u koní vyloučen. Rostlina se může vyskytnou jak na pastvinách, tak i ve volné přírodě, v důsledku zavlečení z kulturních ploch. Obsahuje fagopyrin, který způsobuje přecitlivělost na světlo (fagopyrismus).

                                                Pohanka obecná

Pro své biologické účinky se fototoxicky působící látky řadí mezi přírodní toxiny (fytoalexiny). Jejich fyziologická funkce v rostlinách je ochrana před plísňovými infekcemi. Jsou termostabilní a mimo fototoxického efektu byla u zvířat prokázána mutagenita a kancerogenita. Množství furokumarinů v rostlinách závisí na růstovém období, místu výskytu a roční době. Ke zvýšení jejich obsahu může docházet vlivem stresu – napadením mikroorganismy, hmyzem, mechanickým poškozením, nevhodným klimatem a skladováním za nízkých teplot. 

Rostliny významné pro vznik fytofotodermatitid

Vznik fytofotodermatitid je v našich podmínkách spojen zejména z výše zmíněnou třezalkou, pohankou a se zástupci dvou čeledí – routovité a miříkovité.

Routovité (Rutaceae)

V České republice se vyskytují dva zástupci této čeledi. První je routa vonná (Ruta graveolens), bylina importovaná z jižní Evropy, dříve užívaná v lidovém léčitelství k léčbě bradavic a jako přírodní repelent. Obsahuje fototoxické substance bergapten, xanthotoxin a angelicin. Druhý zástupce je třemdava bílá (Dictamnus albus), u nás vyskytující se na jihu Moravy. Výrazné bílé a růžové květy a listy vylučují za teplých dnů aromatické citronové silice. Třemdava bílá je na seznamu ohrožených druhů. V zahradách se objevují okrasné kultivary, je proto třeba chránit zvířata před krmením prostřihy ze zahrad a případně i okusem.

                                                Routa vonná

Miříkovité (Apiaceae)

Jde o divoce rostoucí i ušlechtilé byliny s typickým květenstvím jednoduchého či složeného okolíku. Nejdůležitější zástupci miříkovitých, vyvolávajících fototoxické reakce jsou:

1. Divoce rostoucí byliny neudržovaných ploch, luk a pastvin

Kerblík lesní (Anthriscus sylvestris) a děhel lesní (Angelica sylvestris), které jsou mimo jiné příčinou postižení zahradníků a pracovníků likvidující tyto porosty (strimmer dermatitis). Andělika lékařská (Angelica archangelica) je dvouletá bylina až dvoumetrového vzrůstu, rozšířená v Evropě a severní Asii. U nás přirozeně roste v Krkonoších a jako okrasná rostlina v zahradách. Využívána je od středověku, pěstovala se v klášterech jako prostředek proti moru. Mimo furokumarinů obsahuje silice a organické kyseliny. 

                                                Kerblík lesní

Bolševník obecný (Heracleum sphondylium) a jeho poddruhy, zejména bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), který je původem z oblasti Kavkazu, odkud se rozšířil do celého světa jako okrasná rostlina. K nám se dostal ve druhé polovině 19. století, kdy byl vysazen v zahradě zámku Kynžvart, který vlastnil kníže Metternich. Víceletá rostlina dorůstá výšky 2–5 metrů a vzhledem k mohutnému kořenovému systému, velikosti květenství, množství semen (20 000 z jedné rostliny) a především schopnosti zachovat si klíčivost až sedm let se stala invazivní a obtížná k likvidaci. Obsahuje isopimpinellin, pimpinellin, bergapten, isobergapten, sphondin, imperatorin, xanthoxin a psoralen. Největší koncentrace furokumarinů je v červnu. Nebezpečné jsou zejména nezralé plody. Kožní reakce může vyvolávat nejen potřísnění z poraněné části, ale i prostý kontakt s neporušenou rostlinou.

                                                Bolševník obecný

2. Ušlechtilé byliny – kmín kořenný (Carum carvi), mrkev setá (Daucus carota sativus), petržel zahradní (Petroselinum crispum), celer miřík (Apium graveolens), kopr vonný (Anethum graveolens), fenykl obecný (Phoeniculum vulgare), pastiňák setý (Pastinaca sativa) a libeček lékařský (Levisticum officinale). Nejvýznamnějšími původci fytofotodermatitidy jsou celer miřík a pastinák setý. Celer miřík je zelenina pěstovaná pro kořen a nať. Celer běžně nevede k fotodermatitidě, nicméně při větším požitém množství celeru vzrůstá riziko při UV ozáření. Pastinák setý je dvouletá bylina pocházející z Asie, která expandovala a roste divoce na loukách a u cest. Je proto třeba v souvislosti s ní kontrolovat druhovou diverzitu pasených porostů. 

Terapie

Na fotodermatitidu bývá náchylná málo osrstěná a/nebo nepigmentovaná kůže. Typicky tedy jde o bílé odznaky na hlavě a končetinách. Při mírných příznacích se mohou objevit zarudnutí a otoky, případně puchýře, které jsou vstupní branou infekcí. Těžké případy fotodermatitidy se projevují hlubokými ranami, které zasahují až do podkoží, krvácí a kůže se odlupuje. 

Fotosenzibilizaci může doprovázet postižení jater, vhodné jsou proto odběry krve. Pozor, u bezodznakových koní může být stav přehlédnut a dojít může i k selhání jater. Léčba je symptomatická – zevní nebo celkové kortikosteroidy, obklady, hojivá externa na případné erodované plochy po puchýřích. Těžké stavy mohou vyžadovat antibiotika. Nezbytné je dlouhodobá ochrana postižených míst před sluncem, fotosenzitivita přetrvává i delší dobu. Nepigmentovaná místa těla je vhodné chránit maskami s UV filtry, dekami a kamašemi, řešením mohou být i krémy s vysokým UV filtrem.

Závěr

Stanovení diagnózy fytofotodermatidy většinou nebývá obtížné. Složitější může být zjištění konkrétního rostlinného agens. V rámci kontroly druhového složení pastvin je v této souvislosti vhodné se zaměřit nejen na rostliny fotodynamické, ale i hepatotoxické (poškozující játra).