(Následující článek je překlad přepisu Jaime Jacksonovy přednášky na sumitu o divokých koních a oslech, který se konal v roce 2008 v Las Vegas.)

Už přes 35 let se profesionálně zabývám péčí o kopyta koní. Nejdříve jsem pracoval jako podkovář, od poloviny 70. let do roku 1982, než jsem se poprvé setkal s divokými koňmi v Nevadě. Pak se ze mě stal „praktický odborník na přirozenou kopytní péči" - trimuji koně, aby mohli chodit naboso nebo s individuálně přizpůsobenými „botami".

V roce 1992 jsem publikoval první knihu o svých zkušenostech s divokými koňmi „The Natural Horse: Lessons From The Wild". Udělal jsem tak svůj první krok k obhajobě divokých koní. Od roku 2000 tato obhajoba pokračuje jako součást humanitární organizace AANHCP (Association for the Advancement of Natural Horse Care Practices). Více se můžete dozvědět na naši webové stránce, www.aanhcp.net.

Kopyta domestikovaných koní v ohrožení...

Někteří odborníci v našem oboru věří, že 90 % domestikovaných koní na celém světě není klinicky zdrávo. Ničivé patologické dopady domestikace tíživě dopadají na mnohé z nás, ať už přímo v terénu, nebo v noci, když se vrátíme domů a přemýšlíme o své každodenní práci.

„Ze 122 milionů koní na celém světě není více než 10 % klinicky zdravých. Přibližně 10 % (12,2 milionů) klinicky, kompletně a nepoužitelně kulhá. Zbývajících 80 % (97,6 milionů) kulhá jen tak trochu... a neprošlo by zdravotními testy." American Farriers Journal, listopad 2000, str. 5.

Kopyta divokého koně

Během 70. let jsem si okrajově uvědomoval divoké koně díky mé praxi. Vláda zahájila první veřejné adopce. Jeden z mých klientů adoptoval „klisnu mustanga", čerstvě přivedenou. Pozval mě, abych se podívat na její kopyta, jestli nepotřebují upravit.

Byl jsem v úžasu z toho, co jsem viděl. To nebyla kopyta, která by potřebovaly moji pomoc, ani nikoho jiného. Pevná jako skála, perfektně vybroušená, byla obrazem zdraví a trvanlivosti - popravdě řečeno něco, co jsem ještě nikdy předtím neviděl.

Pro mě to byl signál vstoupit do země divokých koní. Proč? Zjistit, jak je toto možné. Jestli to, co jsem viděl, byla jen náhoda, nebo fyzické ztělesnění toho, co příroda úmyslně vynalezla pro nohy Equus caballus. Dá se říct, že jsem hledal pravdivý živý model pro lepší péči o kopyta. Svět domestikovaných koní byl plný nepodložených názorů na to, co je „přirozené" pro koňská kopyta. Věřil jsem, že divocí koně nám poskytnou definitivní odpovědi.

Velká kotlina na západě, domov amerických divokých, volně se pohybujících koní

Osud mě přivedl do země divokých koní, opakovaně jsem z něho odcházel a zase se vracel další čtyři roky. Když jsem nashromáždil data, publikoval své nálezy v našich profesionálních časopisech a přednášel na našich konferencích aj., bylo mi - i jiným - jasné, že divoký kůň je něco jiného než romantický duch západu, potřebující ochranu. Nebo jen „levný kůň" k adopci. Divocí koně a osli byli skutečnými učiteli přirozeného způsobu - jen kdybychom mohli pokořit své ego a uznat to. Zpočátku tak udělalo jen několik z nás. Běžně jsem od svých klientů slýchával: „Jaime, já nechci na mém koni nic „divokého", ani divoká kopyta." Na začátku 1982 jsem svůj postup pojmenoval „trim divokých koní". Na konci roku 1982 jsem byl nucen (lidskou povahou, abych byl přesný) tento název změnit na „přirozený trim" - akceptovatelný termín, který přetrval až dodnes.

Divoké vs. domestikované: tam je rozdíl!

Byl jsem požádán, abych se s vámi podělil o to, jaké „rozdíly" jsem našel mezi kopyty divokých koní a kopyty domestikovaných koní, s nimiž jsem se denně setkával. V první řadě musím rozhodně prohlásit, že tam je rozdíl. Ale tento rozdíl asi nejlépe pochopíme, když si uvědomíme, jak jsou kopyta tvarována v divočině, versus co se stane v typickém prostředí „domácího vězení".

V divočině, jsou kopyta tvarovaná nerovným, suchým prostředím. Naše Velká Kotlina je bezpochyby velmi podobná prostředí, v němž se kdysi vyvíjel druh Equus caballus. Není divu, že se mu v něm tak daří; toto zvíře je tomuto prostředí perfektně přizpůsobeno.

Kopyta jsou stlačována, kladená na zem a tvarovaná energickým, atletickým životním stylem, který je 24/7 řízen přirozeným instinktem. Neustálé hledání potravy, „cachtání" ve vodě, rodinný život, rivality hřebců, útoky predátorů a tak dál, představují druh pohybové síly, která „obnovuje" a zachovává původní adaptaci kopyta. Čili to, k čemu je předem určeno.

Ve Velké Kotlině jsem viděl pouze tento tvar kopyt. Bez toho by zde koně nepochybně nemohli přežít. Příroda by tam v divočině netolerovala slabou parodii domácích kopyt.

Nebyl jsem příliš nepříjemný, jak by si někdo mohl myslet, takže se mi podařilo získat důvěru jedné skupiny koní; dovolili mi přiblížit se mezi ně, zapojit se do jejich sociálního uspořádání relativní dominance (což bylo nutné k tomu, aby mě nezabili nebo nevyčlenili ze svého světa), a putovat vedle jejich dobře definovaných migračních formací. Během jedné návštěvy mi bylo dokonce dovoleno držet ve své ruce kopyto alfa hřebce - jasně mi to nabídl, když jsem o to projevil velký zájem, jakožto student kopyt divokých koní. Jsou tak inteligentní a ochotní.

Naopak v civilizaci... kopyta domácích koní jsou sotva opotřebená. Není dána žádná velikost, tvar ani proporce - tak, jak to vidíme v divočině. A není divu. Jejich život je naprosto otupující, když většina koní jen stojí a čeká na krmení - spousta z nich obézní, krmeni bohatou stravou a chemickými aditivy, která nepatří do jídelníčku žádného tvora. Pro zvíře, jehož biomechanika je stvořená pro neustálý pohyb, je tato nečinnost „darem ďábla". Koně jsou často drženi jako klecová zvířata, jako predátoři v ponižujících zoologických zahradách.

Vidíme je zakusovat se do zamřížovaných dveří (a nazýváme to klkání), poškozovat se, vracejí se do stáje zpoceni po své každodenní projížďce. Je to kultura bolavých kopyt a hřbetů, nekonečně se vracející zničující kulhání, deprese, zmatky a jiná zcestná chování, která v divočině nikdy nevidíme. Je to vše způsobeno lidmi a je to všude.

Všimněte si, navzdory obecnému přesvědčení, že bujné zelené pastviny, bohaté na fruktany, jsou ve skutečnosti vysoce riskantní prostředí nesoucí s sebou zničující nemoc zvanou schvácení kopyt, neboli laminitidu. Jsem pevně přesvědčen, že model divokého koně nás může mnoho naučit o bezpečných pastvinách i pro naše domestikované koně.

Obecná charakteristika kopyta divokého koně

Už víme, čím je divoké kopyto tvarované, pojďme se tedy podívat blíže na jeho typickou charakteristiku.

V první řadě můžeme vidět, že divoké kopyto má relativně krátké kopytní pouzdro.

A že stěna roste rovně dolů v individuálním úhlu, bez sukní nebo oblouků.

Zakulacení podél celé kopytní stěny nazývají odborníci přirozené péče o kopyta „mustang roll", ukazuje neobyčejné opotřebení kopytního pouzdra. Brání odlamování stěny či jakýmikoli jiným komplikacím během fáze podpěru při pohybu. Všimněte si také toho, že následující kopyto je bílé. Model divokého kopyta vyvrací mýtus mnoha majitelů koní o tom, že nepigmentovaná kopyta jsou od podstaty slabá a nejsou tak odolná a zdravá jako kopyta pigmentovaná, tmavá.

Níž vidíte hladkou, konkávní podpůrnou základnu.

Je zde silné chodidlo, které chrání citlivé vnitřní struktury, jak ho lze vidět dole na průřezu kopytem. Všimněte si střelu, s měkčí rohovinou, který je chráněn vnitřní částí stěny, zvanou rozpěrka.

Významný je rozdíl ve tvaru předních/zadních kopyt. A také, což ale zde není ukázáno, pravá a levá kopyta jsou svými zrcadlovými obrazy, co se týče velikosti, tvaru, proporcí i způsobem opotřebování.

Divoké kopyto podporuje atletický pohyb - a musím říct, že bez žádné ochrany, bez železných podkov se divocí koně pohybují po tom nejabrazivnějším terénu naprosto standardně.

Využijme „rozdíly" divokého kopyta ku prospěchu kopyt koní domestikovaných

Domestikovaní koně, jak jsem se naučil, mohou mít prospěch z těchto živých lekcí z divočiny - pokud se ví, proč existuje tato „odlišnost" divokých koní. Pak s tím lze něco dělat. Mnoho věcí okolo kopyt koní, které jsou považovány za svatou pravdu, je v rozporu přirozeným způsobem a je třeba je ignorovat. Toto se dnes už děje, kdy se ve světě domestikovaných koní objevuje velmi vítaná a rostoucí revoluce „přirozené péče". Desítky tisíc domestikovaných koní na celém světě se stávají následovníky filosofie „přirozenost je nejlepší", jejíž kořeny nalezneme uvnitř modelu divokého koně, který jsem zde představil.

Závěrem lze říct, že kopyto divokého koně je to, co je a co příroda stvořila již od samotného začátku. Prozkoumal jsem jich tisíce, v BLM ohradách i v terénu. A tam, v jejich nepošpiněné, neotrávené podobě je to krásný pohled. Vrátím-li se k naší domestikované realitě, se všemi těmi problémy a temnotou, „lekce z divočiny" jsou vítanou úlevou pro lidskou duši, nádechem čerstvého vzduchu pro nás, kteří se s tím musíme denně setkávat. Od jejich divokých bratří se máme mnoho co učit.

Dole je pár běžně viděných problémových kopyt domácích koní. Odborníci na přirozený trim jim vrátí zdravý, přirozený tvar a přemění je v plně funkční kopyto právě za použití modelu divokého koně.