Koňská zubařka: Co se nevešlo do předchozího článku aneb další postřehy ze studií

25. 5. 2011 Gabriela Povýšilová Autor fotek: archiv autorky

V dnešním slíbeném pokračování se zmíním o prevenci úprav koňských zubů, o výběru vhodných nástrojů, o fenoménu zvaném „bit seat“ a o rozdílu v přístupu majitelů k hobby a sportovním koním v Michiganu.

(Upozornění pro bystré čtenáře: Části textu jsou převzaté z mých stránek o koňské zubařině www.konskazubarina.cz. Jelikož jsem jejich autorka, nejedná se o kopírování a zneužívání textu. Text je určen pro širokou veřejnost, proto jsem si dovolila použít zjednodušené termíny.)

Preventivní úpravy koňských zubů

přerostlé  přední stoličkyPravidelné upravování koňských zubů není žádnou novinkou, kořeny sahají hluboko do minulosti a rčení "prevence vždy lepší než léčba" v tomto oboru platí dvojnásob. Proč koně v přírodě nepotřebovali zubaře a dnešní ho potřebují? Domestikací a následným chovem jsme koně ochudili o příležitost poradit si se zuby dle svých přirozených pudů, a proto bychom jim měli péči co nejlépe vynahradit. V přírodě měli koně na rozdíl od dnešních jedinců chovaných ve stájích a na pastvinách možnost volby konzumovat velice různorodé rostliny s rozmanitou tvrdostí stonků (až kůry kmenů). Evolučně přežívali jen silní jedinci s výbornými konstitučními vlastnostmi (tedy i s kvalitním chrupem). Dnes máme na koně jiné požadavky a často přežívají jedinci, kteří by v přirozeném výběru nebyli úspěšní.

neupravené zubyTaké se snažíme, aby se naši koně dožívali co nejvyššího věku. V přírodě to bylo jiné - kůň je stádové zvíře a pokud by hrozilo, že by svým stářím oslabil stádo, byl nahrazen mladším jedincem a jako jednotlivec neměl téměř žádnou šanci na přežití. Dalším důvodem je, že chováme koně jezdecké či pracovní a využíváme často udidla. Pro udidlo bychom měli zajistit správné umístění, abychom zachovali komfort v koňské hubě. Po koních chceme často nemalé výkony, proto potřebujeme, aby byli dobře krmitelní, ovladatelní a v neposlední řadě spokojení.

Na nepravidelnosti chrupu se často podepisují i zlozvyky - zejména u koní trávících většinu dne ve stáji.

Kůň má na rozdíl od člověka semihypsodontní chrup, což mimo jiné znamená, že mu přibližně do deseti let věku narostou dlouhé zuby, z velké části schované do čelisti, které se po zbytek života obrušují a z čelisti vysouvají ven. Je tedy nutné zuby pravidelně upravovat, abychom redukovali jejich nerovnoměrné obrušování.

ostré hrany po 6 měsícíchCílem úprav koňského chrupu je poskytnutí komfortu v hubě koně, zajištění funkčnosti (co nejefektivnější žvýkací cyklus, maximalizace plochy, vhodné zaúhlení...), s tím související výkonnosti a dlouhověkosti. První vyšetření by mělo být provedeno ve věku tří měsíců. Brzkým vyšetřením můžeme předejít vadám, které by v dospělosti bylo mnohem náročnější odstranit (pokud by to bylo vůbec možné). Jedná se např. o předkus či podkus.

Největší změny probíhají mezi 2,5. až 5. rokem. Kůň ztratí 24 mléčných zubů a naroste mu 36 až 42 (44) trvalých zubů. Nepravidelnosti po odpadnutí mléčného zubu se vytvoří po třech až šesti měsících. Proto by kontroly a úpravy do věku pěti let měly probíhat každý půlrok. Od tohoto věku dále se doporučuje provádět vyšetření jednou za rok, u starých koní pak jednou až dvakrát za rok - záleží na konkrétním jedinci.

Nepohodlí koně se může projevit jak na psychické tak i fyzické stránce nebo se dlouhou dobu nemusí projevit vůbec a kůň změní své "stravovací" návyky, aniž bychom to vypozorovali. Následky jsou často až fatální. Změny neprobíhají ze dne na den (pokud se nejedná o úraz), a tak může mít kůň problémy dlouhou dobu bez našeho vědomí. Nepohodlí v hubě může způsobovat například náladovost, horší jezditelnost, delší čas potřebný na žrádlo, hubnutí a mnoho dalších problémů.

Nástroje k úpravě koňských zubů

sada rašplí na úpravu zubůNástroje koňského zubaře lze rozdělit do dvou hlavních skupin - manuální a elektrické.

Pod pojmem manuální nástroje si lidé často představí jednu rašpli, ale tato doba je dávno pryč. Jedna rašple ke korektní úpravě všech zubů samozřejmě nestačí, minimální počet je 6, osobně preferuji 7 - 8. Hlavní důvody potřeby rašplí různých tvarů jsou v délce zubních arkád, zaúhlení arkád a rozdílnosti tvaru dolní a horní čelisti. Ve stručnosti je potřeba:

  • rašple na úpravu řezáků a špičáků (plus na zaoblení špičáků ještě „pilník"),
  • rašple na vytvoření lůžka pro udidlo („bit seat") a redukci v přední části,
  • rašple na úpravu horních „předních" stoliček,
  • rašple na úpravu horních „prostředních" stoliček,
  • rašple na úpravu „zadních" stoliček a
  • rašple na úpravu dolních stoliček.

Vyráběny jsou rašple různé kvality, která ovlivňuje tvrdost - účinnost a nutnost dobrušování. Důležitým faktorem při výběru jsou také „brousící destičky" rozdílné hrubosti.

rozvěrač hubyDruhou skupinu tvoří nástroje elektrické. Vývoj elektrických nástrojů se ubírá správným směrem a setkáváme se stále s bezpečnějšími provedeními. Přechod mezi manuálními rašplemi a elektrickou bruskou tvoří tzv. „elektrická rašple". Brousící destička má stejný tvar jako u rašple, ale nástroj je poháněn elektrikou a tudíž se koňský zubař méně nadře. Také elektrické brusky jsou vyráběny s různými materiály na kotouči - nejkvalitnější diamantové jsou samozřejmě nejdražší. Dle osobních preferencí se dají pořídit elektrické nástroje „pedálové" či „knoflíkové" - buď koňský zubař šlape na pedál, nebo má spínač připevněný např. na opasku. Čím více je kotouč kryt, tím je pro koně nástroj bezpečnější, ale je s ním horší manipulace.

Manuální nástroje koně snášejí lépe - často není nutná nitrožilní anestezie - ve většině případů stačí perorální anestetika (např. sedalin, domosedan) či velmi klidní koně zvládají úpravu úplně bez sedace. Z vlastní zkušenosti mohu do této skupiny zařadit chladnokrevníky a trochu možná překvapivě i některé poníky. Jedním z důvodů je nízká hlučnost oproti elektrickým nástrojům. Další výhodou je fakt, že v místě úpravy nemusí být zavedena elektřina. Úprava manuálními nástroji trvá o něco déle (v případě, že nebereme v úvahu přípravy), avšak nedochází k přílišnému obrusu či poškození zubu teplem. Ovšem vše záleží na šikovnosti a znalostech člověka provádějícího úpravu.

Z výše uvedených důvodů jsem si oblíbila manuální nástroje, je to sice větší dřina (i když ne zas taková, jak často lidé myslí - záleží na kvalitě nástrojů), ale přijde mi tento způsob úpravy přirozenější (můj soukromý názor) a lze ho provést s vhodnými manuálními nástroji stejně kvalitně jako s nástroji elektrickými. Elektrické nástroje však nezatracuji a mají veliké uplatnění, pokud je nutné provést masivnější úpravu.

Nedílnou součástí výbavy zubaře je rozvěrač koňské huby (spekulum). Díky rozvěrači může zubař všechny zuby nejen prohlédnout (s kvalitní čelovkou), ale i „osahat" a provést korektní úpravu. Pro úpravu řezáků se používá tzv. gag či ruka zubaře, která zabrání zavření huby (zubař drží postavenou dlaň v mezeře mezi řezáky/špičáky a předními stoličkami či zabrání zavření opatrným vytažením jazyka).

„Bit seat"

S termínem „lůžko pro udidlo" jsem se setkala teprve před dvěma lety. Nyní ho doporučuji všem koním, kteří jsou ježděni na udidle. Úprava spočívá v zaoblení „předních" stoliček (horních i dolních) a v odstranění vlčích zubů, jsou-li přítomné. Vlčí zuby jsou evoluční pozůstatky a v hubě nemají žádný význam. Udidlu naopak vadí, protože do nich naráží a dáseň kolem zubu je často podrážděná. Pokud jsou vlčí zuby odstraněny a „přední" stoličky zaobleny, udidlo zapadne do vytvořeného lůžka a působí přesněji. Tzv. nelítá a nenaráží do dolního či horního patra, což je koni nepříjemné - jeden z projevů může být házení hlavou či neochota zůstat na přilnutí.

"Hobíci a sporťáci"

kopyto "pleasure" koně z MichiganuNa závěr se ještě zmíním o rozdílném přístupu k hobby koním („pleasure horse") a koním sportovním („show horse"), kterého jsem si v Michiganu všimla. V Michiganu je velice levná půda, a tak je obvyklé, že na venkově mají obyvatelé kromě velké neoplocené zahrady také rybníček a ohradu s koňmi či občas i osly. Nevím, zda je to tak i v jiných státech, ale zde byl mezi těmito dvěma skupinami koní veliký rozdíl. Koně chovaní pro potěšení, jezdecky méně využívaní, byli na můj vkus dost zanedbaní. Velice často měli silně olámaná kopyta neupravená několik měsíců. S kopyty jsem si se svým koníkem užila své a tak jsem se jen divila, jak mohou pod jezdcem vůbec chodit. Jenže to je to, pokud byl kůň jako pleasure horse, neznamenalo to to samé jako u nás hobby kůň. Znamenalo to, že se pohybuje po ohradě a maximálně jednou za týden (spíš dvakrát za měsíc) si na něj někdo (většinou dítě) sedne a „jezdí po ohradě". Některým majitelům stačilo jen to, že koně chová a vůbec na nich nejezdil. Na kliniku se dostavili ve dnech, kdy byla úprava prováděna zadarmo (např. první týden naší praxe). Tito koně nebyli ani moc vychovaní a odběr krve či aplikace nitrožilní anestezie byl často delší zákrok než celá úprava zubů. Jaká změna byla vidět koně závodního! Ve většině případů perfektně vychovaný kůň, s krásnou srstí a převážně okovaný, či pokud neokovaný, tak velmi precizně vystrouhaný s krásným tvarem kopyta. Takovým koním jsme jako studenti upravovali zuby až od druhého - třetího týdne praxe.

To byl takový malý postřeh na závěr, nyní mi nezbývá než popřát, ať vám koně jdou a mají zdravé zuby!

Podobné články

Snažíte se dostat léky do svého koně? Odborník na výživu radí, jak na to.

Fyzicky náročnou kariéru sportovních koní neodmyslitelně provázejí zranění, utrpěná ať už při tréninku, závodu, nebo nešťastnou nehodou na pastvině.…