Tvar a umístění očí koně, tvar zornice, zorné pole, to vše je přizpůsobeno biologickým potřebám tohoto živočišného druhu. Kůň se vyvinul jako pasoucí se stádové zvíře obývající rozlehlé stepi, které se příležitostně stávalo kořistí velkých šelem. Jeho smysly včetně zraku jsou přizpůsobené životu v těchto podmínkách.

Lebka koně je dlouhá a jeho oči jsou posazeny v relativně velké vzdálenosti od huby a nozder, aby při pasení viděl přes travnatý porost. Kůň jako lovené zvíře také potřeboval vidět kolem sebe bez toho, aby se musel neustále rozhlížet. Díky tomu, že jsou jeho oči umístěné po stranách hlavy, má kůň široké zorné pole, i když jeho schopnost zaostřit je ve velké části zorného pole velmi omezená. Předpokládá se, že pro lovené zvíře není nutné umět přesně zaostřit a umět si prohlédnout případné nebezpečí do nejmenšího detailu. Koni stačí rozeznat obrys nebo typický pohyb predátora, aby poznal, že se má dát na útěk.

Anatomie koňského oka

Kůň má největší oči ze všech suchozemských savců. Kostěný podklad, ve kterém je oko uložené, se nazývá orbita neboli očnice.

V očnici je kromě jiných struktur, jako jsou cévy, nervy a tuk, uložená také slzná žláza. Z ní vedou slzné kanálky do horní části spojivkového vaku. Slzy slouží ke zvlhčování oka. Slzovody odvádějí z oka přebytečné slzy do nosních dutin. Vyústění slzovodu najdete jako malý kruhovitý otvor zhruba o velikosti špendlíkové hlavičky v nozdře koně.

Oko je z vnějšku chráněno horním a spodním očním víčkem. Další strukturou, kterou můžeme najít ve vnitřním koutku oka, je takzvané třetí víčko, neboli mžurka. To vzniklo jako zdvojení sliznice spojivky a je vyztužené chrupavkou. U koně může být výhřez třetího víčka příznakem závažného onemocnění, například tetanu.

Spojivky jsou části sliznice, která vystýlá vnitřní povrch očních víček. Vyšetření spojivky, jako jedné z viditelných sliznic, je důležitou součástí klinického vyšetření koně. Barva spojivek vám může hodně napovědět o celkovém zdravotním stavu vašeho koně. Spojivka zdravého koně je růžová.

Překrvená, tedy sytě červená spojivka může být v důsledku lokálního podráždění, například způsobeného cizím tělesem v oku, ale může také vypovídat o závažném vnitřním onemocnění. Bledá spojivka poukazuje na anémii, která může být způsobená vnitřním nebo vnějším krvácením. Žlutá neboli ikterická spojivka se u koně objevuje v souvislosti s dlouhodobým hladověním a s onemocněním nebo poškozením jater.

Vlastní oko (oční bulbus nebo oční koule) je tvořeno třemi vrstvami. První vrstvu tvoří rohovka a bělima. Rohovka je průhledná struktura, která se nachází na povrchu oka. Skládá se z pěti vrstev. Rohovka nemá vlastní krevní zásobení, protože krevní cévy by omezovaly průchod světla okem. Naproti tomu je rohovka velmi dobře inervovaná, což z ní dělá jednu z nejcitlivějších tkání v těle. Různě závažná poranění rohovky jsou u koní kvůli tvaru a umístění očí velmi častá.

Druhou vrstvu oka tvoří bohatě prokrvená cévnatka, řasnaté těleso a duhovka. Duhovka je zbarvená (pigmentovaná) část oka. Otvor v ní se nazývá zornice. U koně, stejně jako u dalších býložravců, je zornice horizontální. Duhovka rozděluje prostor před čočkou na přední a zadní oční komoru. Tyto komory jsou vyplněné komorovým mokem (někdy se také nazývá komorová voda).

Další částí oka je oční čočka. Čočka se nachází mezi rohovkou a sklivcem. Je upevněná na řasnaté těleso. Pohyby jeho svalů zajišťují akomodaci čočky – tedy schopnost zaostřování. Tato schopnost je ale u koně (například oproti člověku) omezená. Kůň využívá pohyb hlavou, když si chce prohlédnout nějaký předmět nebo třeba horizont.

Poslední, třetí vrstvu oka tvoří sítnice. To je světločivná vrstva. Sítnice obsahuje kromě dalších struktur vrstvu buněk, které se nazývají tyčinky a čípky. Tyto buňky mění světlo na nervový impulz, ten je pak pomocí optického nervu vedený do mozku, který ho zpracovává.

Tyčinky umožňují černobílé vidění, dobré vidění kontrastu, vidění za šera a v noci a také detekci pohybu. Čípky umožňují barevné vidění. V sítnici koně převažují tyčinky nad čípky, to znamená, že kůň vidí lépe za šera, lépe vnímá barevný kontrast a dobře detekuje pohyb, ale barvy vidí omezeně.

Sítnice je bohatě protkaná nervovými buňkami, jejichž výběžky splývají ve zrakový nerv a vedou nervové vzruchy transformované tyčinkami a čípky do zrakového centra v mozku. Jinými slovy, oči samy o sobě nevidí. Zrakové vjemy jsou vždy nějakým způsobem „filtrované“ přes mozek. Tedy to, co si kůň (nebo jiný živočich včetně člověka) uvědomuje, že vidí, je do jisté míry ovlivněné jeho zkušenostmi.

Za sítnicí leží tenká vrstva, která se nazývá tapetum lucidum. Tuto vrstvu má v oku řada zvířecích druhů – zejména ti, kteří potřebují dobře vidět v noci. Tapetum lucidum odráží světlo, takže oči těchto zvířat zdánlivě „svítí“. Tato vrstva zvyšuje množství světla, které dopadá na sítnici, čímž umožňuje lepší vidění ve tmě. V lidském oku se tapetum lucidum nenachází.

Vnitřek oční koule vyplňuje gelovitá hmota zvaná sklivec.

Další zajímavou strukturou, kterou můžete najít v oku koně, jsou takzvaná corpora nigra. To jsou takové „obláčky“, které vyrůstají z duhovky a zasahují do zornice. Tyto struktury omezují množství světla, které vniká do oka koně a chrání tak jeho sítnici během pobytu venku.

Jak koně vidí

Zrakové schopnosti koně se během jeho evoluce přizpůsobily potřebám tohoto živočišného druhu. Koně, kteří trávili většinu času pasením v otevřeném prostoru, museli vidět kolem sebe, a to jak ve dne nebo za šera, tak i v noci. Koně mají proto lépe vyvinuté noční vidění než lidé, ale o to méně barev rozeznávají.

Na rozdíl od člověka, který má takzvané trichromatické vidění (to znamená, že vidí v odstínech červené, zelené a modré), má kůň vidění dichromatické, to znamená, že vnímá svět v odstínech zelené a modré.

Zornice koně se nedokáže přizpůsobit změně světelných podmínek tak rychle jako zornice člověka. To je jedna z příčin toho, proč má řada koní problémy vejít z ostrého venkovního světla do tmavé stáje nebo do přepravníku. Člověk v tom doslova nevidí problém, protože jeho zornice se přizpůsobí změně světelných podmínek téměř okamžitě. Potom, co se však zornice koně přizpůsobí zhoršeným světelným podmínkám, vpouští do oka více světla než zornice člověka (jak už jsme si říkali, kůň má lepší noční vidění), proto si kůň v šeru stáje všimne i věcí, které lidské oko nevidí.

Prostorové vidění

Jak je na tom kůň s vnímáním prostoru? Obecně se dá říci, že čím dále jsou od sebe oči živočicha umístěné, tím širší je jeho zorné pole. Oči koně jsou umístěné po stranách hlavy, což mu zajišťuje široké zorné pole, které divokým předkům dnešních koní zajišťovalo přehled o jejich okolí a umožňovalo včasné odhalení případného nebezpečí. Koně vidí de facto panoramaticky. Zorný úhel koně je asi 350°. Kůň má úzkou slepou skvrnu přímo před nosem a přímo za ocasem.

Monokulární vidění je ta část zorného pole, která je viděna jedním okem. Tam, kde se zorná pole obou očí překrývají, je oblast binokulárního vidění. Úhel binokulárního vidění je u koně asi 65 – 70° a je orientovaný směrem dopředu a dolů (v prodloužení nosu koně). Binokulární vidění je prostorové vidění. Z toho vyplývá, že aby kůň viděl předmět, který má před sebou, prostorově a aby byl například schopen odhadnout jeho vzdálenost a udělat si o něm trojrozměrný obraz, musí být tento předmět v poli jeho binokulárního vidění. A to vyžaduje, aby kůň měl alespoň trochu zvednutou hlavu. Pokud je nucen držet hlavu za kolmicí, jeho prostorové vidění je omezeno na jeho přední nohy a malý úsek před nimi. Myslete na to při ježdění. :)

Akomodace čočky je u koně omezená. Zatímco nám nedělá problém zaostřit na různě vzdálené předměty, kůň si často musí pomoci nakloněním hlavy, zvyšováním a snižováním hlavy, nebo tím, že prostě přijde blíž. Kůň vidí opravdu ostře jen malou část zorného pole. Předměty v periferním zorném poli kůň nevnímá ostře, což ale není jeho druhové specifikum, protože když se budete chvíli soustředit na svoje periferní vidění, zjistíte, že také není úplně ostré.

 

Použitá literatura:

• Lavoie J.-P., Hinchcliff K. W.: Blackwell‘s Five Minute Veterinary Consult: Equine. Second Edition
• Reece W. O.: Fyziologie a funkční anatomie domácích zvířat. 2. rozšířené vydání. Grada Publishing; 2011
• Krisová Š., Žert Z., Žuffová K.: Rány rohovky u koní. Veterinářství 2009;59:358-364

MVDr. Kateřina Junghansová je praktickou veterinární lékařkou specializující se na medicínu koní. Po studiu na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, v rámci kterého absolvovala několik zahraničních stáží, působila dva roky na Veterinární klinice Heřmanův Městec. Od začátku roku 2016 provozuje vlastní terénní praxi. Kromě toho také pořádá přednášky a semináře s veterinární tematikou určené pro širokou jezdeckou veřejnost. http://katerina-junghansova.cz/