Jak se mění kvalita kopyt koní v průběhu čtyř ročních období

4. 7. 2003 Dominika Švehlová

V nedávno publikovaném článku „Stručný pohled do anatomie kopytního pouzdra“ jsem se zmínila o tom, co může mít vliv na kvalitu vzniklé rohoviny. V knize „Der richtige Hufschutz für mein Pferd“ od Gisely a Burkharda Rauových jsem našla velice pěknou kapitolu o tom, jak se přirozeně mění kopytní pouzdro koní v závislosti na ročním období; to vše dle hesla: „Aby kopyta co nejlépe sloužila a chránila v různých podmínkách prostředí“. Zde se můžete podívat na stručný výtah z této knihy.

U koní žijících v přirozených podmínkách mají jednotlivá roční období i měnící se klimatické podmínky na kvalitu kopytní rohoviny velký vliv; koně žijící ve stájích se však nacházejí po celý rok v téměř konstantních podmínkách, takže změny na jejich kopytech jsou mnohem méně nápadné. Abychom mohli zvolit v jakoukoli dobu nejoptimálnější ochranu kopyt, měli bychom vědět, jak počasí a terén ovlivňují konzistenci kopytní rohoviny, kopytní mechanismus, "tlumící" účinky kopytního pouzdra i rychlost opotřebování rohoviny.

Vliv okolního prostředí na kopyta spočívá především ve skutečnosti, že rohovina je schopná podle vlastností prostředí v sobě regulovat obsah vody (tedy vodu vydávat do prostředí nebo ji naopak z prostředí brát) a tím měnit svoji tvrdost a s ní i pružnost.

Kopyta v létě

V létě bývají období, kdy i několik týdnů nezaprší a ani ráno není na trávě vydatná rosa. Pokud v tuto dobu budete chtít provést korekturu kopyta, zjistíte (nebo váš kovář zjistí a jistě vám to ihned oznámí s přídavkem nepěkných slov), že vystrouhat kopyto dá pořádně zabrat a často se rychle otupí i ten nejostřejší kopytní nůž. Rohovina je totiž nesmírně tvrdá a kovář vám jistě bude spílat, proč jste kopyta dostatečně nezměkčili (= nehydratovali = nedávali jste do kopyt náboje z vlhkého jílu či kravského trusu).

A jsme u toho; během sucha se přirozeně vysušují i kopyta (divoce žijících) koní. Je to pro jejich úspěšné přežití v přírodě - na rozdíl od pochopitelného přání kováře - velice žádoucí a prospěšné. Tvrdá rohovina se totiž, narozdíl od rohoviny měkké, na tvrdém povrchu méně opotřebuje a "déle vydrží" (což lze vidět i na úsilí, které musí kovář vynaložit, když bude chtít takto tvrdé kopyto nožem či rašplí upravit). U divoce žijících koní se tak chozením opotřebuje méně rohoviny, než kolik jí naroste.

Když se však na to podíváme z hlediska jezdce, zjistíme, že se v suchém létě můžeme u neokovaných koní setkat hned s několika problémy.

Prvním je ten, kdy kůň žije v "rajských" podmínkách a jeho kopyta jsou neustále dostatečně hydratovaná, pružná, relativně měkčí. Takový kůň bude mít problémy, pokud s ním budeme jezdit po tvrdém, vysušeném terénu, protože jeho rohovina se dosti brzo "obrousí" - je pro suché letní podmínky příliš měkká. Běžným postupem, který situaci vyřeší, je okování koně.

Dalším problémem může být to, že tvrdá, sušší rohovina omezuje kopytní mechanismus, tedy "tlumící funkci kopytního pouzdra" (ten vstřebá maximálně 4 % energie nárazu). Končetiny koně, pohybujícího se po tvrdém povrchu, jsou vystavené mnohem větším otřesům a nárazům, než u koně pohybujícího se po pružném či měkkém povrchu. Bohužel tvrdá a nepružná rohovina tyto nárazy a otřesy ještě zvýrazní. To nám vadí při ježdění, ale když se podíváme na divoké koně, zjistíme, že toto omezení kopytního mechanismu pro ně nepředstavuje až tak velké riziko: v létě mají divocí koně kolem sebe dostatek kvalitní trávy a zdaleka se nemusejí tolik pohybovat, jako jindy. Nehrozí jim ani tolik nebezpečí od šelem, protože ty se nyní soustředí na hříbata, která uloví poměrně rychle. Divocí koně toho v létě moc nenaběhají. Proto ani omezený "tlumící" efekt kopytního pouzdra nezpůsobí končetinám divoce žijících koní vážné problémy. Ty však nastanou, pokud koně v těchto podmínkách osedláme či zapřáhneme a budeme ho nutit k delším vyjížďkám nebo k intenzivnější práci. Pamatujte na to, že čím je kůň těžší a čím rychleji se pohybuje, tím větší je síla nárazu jeho kopyt o povrch (a tato závislost dokonce není aritmetická, ale geometrická!) a tím větší je také šance, že se jeho končetiny (především klouby a vnitřní struktury kopyta) opotřebují či přímo poškodí. Zde nám bude ku prospěchu pružnější rohovina, která dokáže vstřebat více energie nárazu (nemluvím-li o tom, že by jezdec měl vybírat optimální terén, což vždy není možné). Protože ta se však více opotřebuje, je třeba opět kopyta chránit (podkovami).

A máme tu třetí problém, který sice divoce žijící koně netrápí, ale zato může důkladně zamotat hlavu a znepříjemnit život jezdcům a jejich jezdeckým koním: a to je změna kvality tvrdých a sušších kopyt - konkrétně jejich zvýšená lámavost a s ní spojená častější tvorba prasklin a rozštěpů kopytního pouzdra. Většina prasklin, které vzniknou na kopytech divoce žijících koní, je povrchová, a tím pádem "nevinná". Jak jsem už psala, v létě u nich naroste více rohoviny, než kolik se jí chozením obrousí, takže kopyta bývají delší. Na jejich okrajích tak vznikají asi 1 - 2 cm dlouhé praskliny, rohovina se pak v tomto rozsahu vylomí - a máme tu zcela přirozenou "úpravu kopyt", kterou se udržuje jejich optimální tvar a dálka rohové stěny. U jezdecky využívaných koní však takové praskliny mohou způsobit vážné problémy. Opět zde musíme brát v úvahu zatížení jezdcem a "nepřirozené" využívání koní, tedy větší rychlost, skoky, větší vzdálenosti. Nevinné praskliny tak mohou postupovat nahoru směrem ke korunce, ale i do hloubky, až ke škáře. Výsledkem je kulhání a vyřazení koně z provozu. Na takové kopyto totiž často nelze ani přitlouct podkovu, která by jej chránila, majitel a jezdec tak musejí čekat, až rohovina odroste.

Kopyta na podzim

Kopyta divoce žijících koní nevypadají po období sucha příliš přitažlivě. "Zdobí" je praskliny, nosné okraje jsou vylámané, visí z nich kousky ještě neupadlé rohoviny. Jeden by zaplakal... Ale příroda už zase chystá další změny. Začíná více pršet, půda měkne, tráva zase povyskočí a koně se pohybují s hlavami u země co noha nohu mine. Jejich starostí je dobře se nabaštit, břicho se jim zvětší a kopyta se "uzdravují". Odrostlá kopyta se boří do měkké půdy a nadbytečná rohovina se odlamuje, takže za chvíli je nosný okraj zase zarovnaný. Přední kopyta jsou zatěžována více a jejich přední část se brzy zkrátí a zakulatí; zadní kopyta jsou poněkud ostroúhlejší a zajišťují koním dobrý "odpich" při zrychlení během útěku před predátory.

Ale i zde může u jezdecky využívaných koní nastat problém. Jak se stále zvyšuje vlhkost prostředí, kopyto "nasává" vodu a měkne. Může jí dokonce "nasát" tolik, že už není schopné jí pojmout více, dosáhne svého "maxima nasycení". Sice se rychleji opotřebovává rohovina, ale to není pro divoce žijící koně problém, protože se pohybují po měkké půdě. Problém je to však pro koně jezdecké či vozatajské, kteří se často musí potýkat se štěrkovými či asfaltovými cestičkami.

Kopyta v zimě

V zimě jsou kopyta koní přirozeně přizpůsobená sněhovémo pokryvu; kde tomu je však v dnešní době konec? V zimě totiž roste rohové pouzdro nejpomaleji. To má svůj biologický význam: v zimě nemají koně mnoho příležitostí se dostatečně nakrmit. Stádo se pohybuje po sněhem pokrytých pláních, sem tam najde trochu nekvalitní trávy, rychle ji spase a jde dál hledat jinou potravu. V nohách má skutečně mnoho mil a - jak jistě každého hned napadne - to vyžaduje jistou energii. Koně tedy musí svojí energií šetřit, kde se dá, aby jí měli dostatek pro udržení základních životních funkcí, pro udržení tělesné teploty a pro nutný pohyb. Není nutné vkládat energii a živiny do růstu kopytní rohoviny, když se tato v takových podmínkách (sníh) opotřebovává jen nepatrně.

Jenže kopyta mají v zimě ještě jednu důležitou úlohu: chránit vnitřní struktury před umrznutím! My si do sněhu obujeme teplé sněhule s tlustou ponožkou a kvalitní podrážkou, ale chudáci divoce žijící koně stojí ve sněhu a na mraze 24 hodin ve stejných "rohových botkách". Jsou to ale skutečně stejné boty, jako byly v létě? Například rohovina chodidla je v zimě mnohem kompaktnější (netvoří tolik známé šupiny), hladší a tlustější. Také nosný okraj kopyta je hladký a kulatý. Proč? Jedno vysvětlení by tu bylo: koně totiž redukují svůj kopytní mechanismus. Ve sněhu i na ledě či na zmrzlé trávě se koně pohybují jinak - opatrněji - můžeme říct, že více kloužou. Více si kopyty "nahmatají" svoji cestu a vyhýbají se kamenům či jiným nerovným plochám. Právě zvýšená opatrnost omezuje opotřebování rohoviny, ale také chrání koně proti uklouznutí. Samozřejmě - jezdec, který se v sedle koně naklání ne vždy správným směrem, nebo chození po namrzlém asfaltu jsou věcí naprosto nepřirozenou, na niž nejsou kopyta koně uzpůsobena.

Při ježdění v zimě je třeba myslet na to, že rohovina roste velmi pomalu, takže jakékoli její obrušování vycházkami mimo sníh vede k předčasnému opotřebování kopyt.

Kopyta na jaře

Na jaře se všechno dává do pohybu - a výjimkou nejsou ani koně, kteří si konečně mohou vybít svoji zimou nastřádanou bujnost. Růst jarní trávy a příjemné počasí přimějí především mladé koně, aby se pokusili "vylepšit" své postavení ve stádě. Také terén koním umožňuje provádět někdy i kaskadérské kousky - půda je měkká, ale ne přemokřená, kopyta v ní zanechávají ne příliš hluboké otisky - zkrátka panují podmínky, po kterých touží téměř všichni jezdci po celý rok.

Rohovina začíná růst, dokonce tak rychle, že koně si ji v příznivém terénu nestačí tolik opotřebovat. Stará zimní rohovina, kterou si koně "uklouzali" do hladkých plotýnek, a která je vzhledem k jarní rohovině tvrdší, nyní odrůstá, láme se v plotýnky (chodidlo) a vylamuje se. Rozpěrky na patkách však zůstávají a slouží v tuto dobu jako kvalitní "protiskluzové opatření". Kopyta získávají poněkud ostroúhlejší tvar. Rohovina má ideální vlhkost a je pružná, avšak ne příliš měkká. S kvalitou nově narostlé potravy se zlepšuje i její kvalita.

Na jaře přicházejí na svět hříbata; lze říct, že je to pro ně skutečně nejlepší doba, i z hlediska správného vývoje jejich kopýtek. Nedochází totiž k tak silnému opotřebování, takže běhání mladé koníky "nebolí", na druhé straně je půda pouze natolik vlhká, že zajistí optimální tření a zabrání přílišnému podkluzování ještě nešikovných nohou. Kopýtka mohou získat optimální tvar, nejsou ani příliš měkká a široká (což by bylo v případě příliš mokré půdy), ani úzká a tvrdá (v případě suchého a tvrdého povrchu).

Tak jsme si prošli celým rokem. Jistě jsme si všichni trochu poupravili náhled na to, jaká kopyta si přeje příroda a jaká lidé. A kde se oba požadavky scházejí a kde si zase, bohužel, odporují.

Příbuzné články: