Monique se již dlouhá léta věnuje výzkumu v oblasti kopytní péče, spolupracuje s předními podkováři a společně se svým manželem Johnem se snaží vnášet do podkovářského řemesla na celém světě moderní poznatky o fungování koňských kopyt a péče o ně. Mnoho zajímavých informací o kopytech a jejich funkci najdete na stránkách Epona-Institutu. Zároveň stojí i za vývojem kompozitních podkov EponaShoe. O tomto produktu najdete více informací přímo na stránkách EponaShoe.

Trim, zatížení rohového střelu, tvar kopyta

Trim je jedním z nejdůležitějších aspektů podkování (a také naprostým základem péče o kopyto), ne-li tím nejdůležitějším, bez ohledu na to, jaké podkovy nakonec váš podkovář použije, zda kovové nebo z jiných, např. kompozitních materiálů. Někteří majitelé nenechávají své koně vůbec kovat, bohužel mnoho plemen koní není schopných si udržet pěkná kopyta bez použití nějaké formy ochrany. Koně se nevyvinuli proto, aby byli využíváni k jízdě, vozatajství a dalším aktivitám, což chovatelé ani jezdci neberou vždy v potaz a ne vždy dělají zrovna nejmoudřejší rozhodnutí při výběru tělesné konstituce koně ve vztahu k jeho plánovanému využití.

Obrázek 1: Úhel mezi stěnou kopyta a patkami ovlivňuje velikost chodidla. Zde vidíte změnu po měsíci, kdy se kopyta úpravami zlepšila. >

Korektně prováděné úpravy kopyt koní by měly pomoci udržet kopyto v jeho optimálním zdraví. Kopyto, i po miliony let evoluce, stále obsahuje fibrózní až fibrózně-chrupavčitou strukturu nazývanou (vazivový) prstní polštář, který si můžeme představit jako „podložku" uvnitř kopyta. Koňská končetina je navržena tak, aby byla zatížena v první řadě právě tato „podložka" nacházející se nad kopytním střelem mezi kopytními chrupavkami. Z toho důvodu by se mělo kopyto nacházet pod osou končetiny, což znamená, že by nemělo být daleko před spěnkou a holení, kde už nemůže efektivně nést koňskou váhu. Celé chodidlo by mělo poskytovat dostatečnou plochu pro podpěr kopytní kosti a celé končetiny. Rozdíl mezi úhlem přední stěny kopyta a úhlem patek by se měl pohybovat okolo 8 stupňů (podívejte se na „poté" u obrázku 1). Střel by měl zabírat velkou část kopyta.

 

Tvar korunkového límce

Při pohledu z boku by se korunka kopyta měla jevit jako mírně zakřivený, hladký oblouk nad čvrtěmi kopyta. Korunka by se neměla tlačit nahoru nebo vykazovat znaky jakýchkoli deformací.

Obrázek 2: Tvar korunky nemusí být vždy rovný, ale určitě by se nikdy neměl „tlačit nahoru" nebo se jinak nepřirozeně deformovat. 2A - Deformací korunky byl odstraněn přirozený systém tlumení nárazů. Po několika měsících úprav (2B) se podařilo zadní část kopyta a korunku dostat do mnohem přirozenějšího tvaru (viz oblasti označené červenými šipkami). 2C - Deformace kopytního rohového pouzdra ovlivňuje kopytní chrupavky (1) a korunku (2) (produkující novou rohovinu).

Kopytní biomateriál

Je důležité si uvědomit, že vnější kopytní vrstvy jsou složené z biomateriálu nazývaného keratin, který má své specifické mechanické vlastnosti. Studium fyzikálních vlastností materiálů, jinak nazýváno věda o materiálech, obecně popisuje vlastnosti určitých materiálů, ať už se jedná o člověkem vytvořené, jako železo, nebo biomateriály, jako hedvábí a keratin. Následná studie mechanických vlastností materiálů sleduje pevnost, tuhost a pružnost.

Obrázek 3: Umělé materiály, jako jsou plasty, elastomery a kompozity, mají mechanické vlastnosti, které jsou podobné keratinu. Hliník a ocel jsou zcela odlišné.
*Osa X - Pevnost v tahu, Osa Y - Tuhost

Použití kovových podkov a jejich nevýhody

Kopyto, které je nakuté kovem, se chová zcela jinak než kopyto bosé, obuté v botách nebo nakované podkovou z kompozitních materiálů. Z jednoho prostého důvodu - kovová podkova dovolí kopytu se roztahovat pouze v patkách, zatímco kopyto bosé nebo chráněné materiály, které jsou více synergické s kopytním materiálem a jeho chováním, se bude roztahovat třemi směry.

Kovové podkovy byly vynalezeny především v zájmu prevence nadměrného obrušování kopyta na tvrdých cestách a silnicích. První opravdové železné podkovy s hřebíky se objevily v Evropě někdy okolo roku 1 000 n. l. Už v té době si lidé uvědomovali důležitost aplikace správného typu a velikosti podkovy na dané kopyto. Tomuto základu věnuje dobrý podkovář zvláštní pozornost. V podkovářské profesi se někdy setkáme s velmi odlišnými názory na to, co znamená dobře okované kopyto. Někteří podkováři jsou minimalisty a mají tendence používat jen prostou kovovou podkovu a uchýlí se k jiným specializovaným způsobům podkování jen tehdy, když je to nezbytně nutné. Jíní se zase pouští opačnou cestou a rádi předvádějí působivý arzenál podkov všech možných stylů a forem. Stále zde však platí přímá úměra - čím více kovu na kopyto dáme, tím více omezíme jeho pohyb. Dobří podkováři raději nechávají kopyta bosá, pokud to stav koně a práce po něm požadovaná umožňuje.

Jak to obvykle v životě bývá, věci nelze vymezovat jen na bílou a černou, existují případy, kdy je kopyto třeba na nějakou dobu imobilizovat. Tento účel dobře plní vejčitá a srdčitá podkova. S takovými podkovami ale vždy raději používám podložku.

Výplně chodidel a podpora rohového střelu

Dnes už mají podkováři více možností, jak poskytnout střelu oporu než jen pomocí tradiční vejčité a srdčité podkovy. K tomuto účelu už můžeme použít různé produkty pro výplň chodidla. Osobně nemám vůbec ráda železo přímo ležící na střelu. Vazivový polštář, podkládající střel, je poměrně citlivý a není určen k zatěžování nad kovem. Bosí koně v přírodě mají obvykle kopyta naplněná špínou a blátem. Syntetické výplně chodidel jsou alternativou, takovou „čistou" špínou. Takové výplně nejen že poskytují stejné výhody jako kopyta zanesená hlínou (jak se zdá, příroda to tak zamýšlela), ale navíc také přidávají tlumení nárazů a podkováři dávají možnost větší kontroly nad detailními podmínkami prostředí pod kopyty koně.

Obrázek 4: Kovová podkova doplněná o podložku a výplň ze syntetického materiálu k poskytnutí podpory rohovému střelu. Obrázek se svolením Stephane Tournier. >

Kopytní mechanismus a důležitost podpory rohového střelu

Lidé se rádi hádají o tom, jak se kopyto roztahuje nebo neroztahuje, jak moc by mělo nebo nemělo pracovat. Tyto diskuze komplikuje skutečnost, že systém kování může sám o sobě hrát roli v roztahování kopyta. Důležité je zejména to, jestli je střelu umožněno nést váhu (jako je tomu u bosého kopyta nebo kopyta podkovaného systémem s podporou střelu), tento aspekt zásadně změní chování kopyta pod zatížením. Kresba na obrázku 5 je zjednodušením, ale pomáhá udržovat tuto úvahu na mysli.

< Obrázek 5: Kopyto podkované plochou a hladkou podkovou, které se dotýká pouze svojí stěnou, se bude při zatížení rozšiřovat směrem ven pouze v patkách, jak je znázorněno v horní části obrázku. Kopyto nakované některým ze systémů s podporou střelu, a to zejména na tvrdém povrchu, se více vyboulí ve stěnách, než by se roztahovalo v patkách. Oba nákresy jsou samozřejmě pro zdůraznění přehnané.

 

 

S čapkami nebo bez a ozuby

Boční čapky se na podkově používají ke stabilizaci podkovy na kopytě proti bočnímu pohybu. Obvykle se použijí u koní vykonávajících namáhavé a dynamické činnosti jako například parkur na trávě. Co se týče čapky na špici, já se jí raději vyhýbám. Jak se kopyto při pohybu stlačuje, vyvíjí čapka obrovský tlak v oblasti špice prstu. To rozhodně není oblast, na kterou by měly být takové tlaky vyvíjeny. Tlak na špici lze zmírnit několika způsoby. Někteří podkováři na podkově vytvoří sáňkovité prohnutí a vezmou více rohoviny před podkovou. Jiní rádi svrchu rašplí zahladí špici - takto může vzniknout nechvalně známý „zobák".

Ozuby se používají k omezení kroutivých pohybů kopyta. Jedná se o umělý způsob, jak snížit nebo zastavit přehnané kroucení, které se nejčastěji vyskytuje u zadních končetin. Mám pocit, že je poněkud riskantní vytvářet si předpoklady o mechanice pohybu každého jednoho koně. Nemáme dost dat o tom, co je „normální" rozsah pohybu u „normálního" koně. Biomechanika je poměrně složitá věda, a myslím si, že je celkem nerozumné a nebezpečné zasahovat do mechaniky pohybu v zájmu udržení nějakých ideálů. Ale podkovář nemá vždy na výběr, zda použít nebo nepoužít ozuby. Je zcela běžnou praxí, že trenér nebo majitel koně bude požadovat na svého koně ozuby s cílem snížit určité pohybové problémy.

Obrázek 6: Nejsem fanouškem čapky na špici. >

Podkováky a přibíjení podkovy

Použití hřebíků k přichycení podkovy na kopytě je velmi starý, osvědčený a jediný způsob, jak podkovu na kopytě tímto způsobem zajistit. Hřebíky způsobí jen malé poškození stěny, ale je otázkou, zda jsou problémem samotné hřebíky, nebo spíše závisí na kvalitě rohoviny daného koně. Snaha vyhnout se kovovým hřebíkům dala příležitost vývoji některých nalepovacích podkov a jiných způsobů, jak na kopyto podkovu připevnit, stejně jako se postupem času vyvinul systém obouvání koní.

Když jsem před lety začínala, také jsem se chtěla vyhnout kovovým hřebíkům, ale v průběhu let se můj názor na toto téma docela změnil. Došla jsem k závěru, že hřebíky jsou vhodným prostředkem k připevnění podkovy, a nemyslím si, že jsou skutečným zdrojem problémů. Pokud vyjmenuji problémy z pohledu podkováře, jsou to věci jako laminitidy, kroužky, tenká chodidla, bolesti v patkách, špatné obrušování, remodelace kostí atd. Hřebíky nemohou být obviňovány z žádného z těchto problémů. Při použití s kovovými podkovami se hřebíky stávají dalším aspektem zatěžující kopytní mechanismus, kterému se snažím vyhnout, ale s podkovami z kompozitních materiálů se mohou pohybovat společně s podkovou a celým kopytem, tudíž jsou nakonec ještě menším problémem.

Obrázek 7: Zde jsou uvedeny základní kroky přibíjení podkovy. (1, 2) znázorňuje pohyb přibíjeného hřebíku v kopytní stěně a jeho ohnutí díky kuželovitému tvaru kopyta. V (3) je konec hřebíku, který vyjde stěnou ven, uštípnut (nebo může být odkroucen koncem podkovářského kladívka). V (4, 5) se hřebík dotáhne a v (6, 7) se nýtovacími kleštěmi ohne a stáhne konec hřebíku a vytvoří se tak nýt. V (8) je správně přibitý hřebík.

Jednou z dovedností dobrého podkováře je umění přitlouct hřebík v ideální výšce kopytní stěny. Nesprávně přibitá podkova může mít za následek praskání stěny a nestabilní upevnění podkovy na kopytě. Naopak vysoko zatlučené hřebíky jsou sice lepší pro jistější přichycení podkovy, ale podkovář riskuje zasažení citlivých struktur, tzn. zakování.

Zkosení špice vs. prohnutí podkovy, opotřebení podkovy a růst špice

Opět máme mnoho teorií o tvaru špice a/nebo tvaru podkovy v oblasti špice. Někteří věří v sáňkovité prohnutí podkovy (tzn. odvalovací podkovy), někteří zase ne. Někteří věří v úpravu podkovy, ale už ne v úpravu špice, ti ostatní věří zase v něco úplně jiného.

Ještě jednou, odpověď by měla znít „To záleží...". Obecně raději neupravuji špici dle prohnutí podkovy, ale napasuji podkovu podle zkosení špice.

Obrázek 8: Vlevo vidíte kopyto den po podkování a vpravo po šesti týdnech. K usnadnění překlopu jsem zkosila špici kopyta, která po šesti týdnech přirozeným růstem rohoviny dosáhla úrovně podkovy. Podkova z kompozitního materiálu se přirozeně přizpůsobila tomuto zkosení, jak vidíte v detailu vpravo. >

< Obrázek 9: Kovová podkova s vykovaným sáňkovitým prohnutím (tzn. odvalovací podkova) může být nebezpečná věc. Klade extrémní požadavky na dovednost podkováře, který musí špici kopyta přesně sladit s prohnutím podkovy. Je velmi obtížné předvídat přesné množství nárůstu rohoviny v šestitýdenním intervalu překování (bohužel někdy i delším). Podívejte se znovu na Obrázek 8, jak kopytní rohovina roste v období mezi dvěma kováními.

Nechte kopyta odpočinout

Bývaly doby, kdy podkováři doporučovali svým zákazníkům sundat podkovy a dát koním a jejich kopytům po nějaký čas odpočinek. Dělávala jsem to tak ještě ve Švýcarsku, když jsem bývala malá holka. Obvykle jsme na našich koních nejezdili po celý rok a v tomto období klidu jsme jim podkovy sundávali. Kovová podkova nemusí být zlo, když je používána a majitelem koně menežována správně. Kovové podkovy mohou mnoha koním pomoci proti nadměrnému obrušování jejich kopyt, ale v dnešním světě je už mnohem více možností, jak redukovat opotřebení kopyta - od bot až po podkovy z kompozitních materiálů. Výběr způsobu ochrany kopyt je mnohem širší, než kdy býval, a je jen na majiteli koně, který ze způsobů si vybere.