Antibiotika se ve větší míře začala používat po druhé světové válce a díky nim lze úspěšně léčit řadu nemocí, které bývaly předtím smrtelné nebo velmi komplikované. Bohužel za vše se platí daň; protože používání antibiotik je tolik rozšířené, začaly se mezi mikroorganismy objevovat změny - některé neškodné baktérie se staly původci závažných nákaz. A co víc: čím více se používá antibiotik, tím více se vyskytuje rezistence mikroorganismů na ně. Začarovaný kruh, který lze přetnout pouze správným používání těchto látek. Pro lékaře to znamená dobré znalosti v této oblasti a poctivé vyšetření před nasazením konkrétní látky i pravdivé zvážení, zda je antibiotikum skutečně nutné. Pro laiky to znamená jedno: léčbu antibiotiky nechat jen a pouze na lékaři (či veterináři).

Co to jsou antibiotika a jak působí

Antibiotika jsou látky, které jsou "vyrobené" mikroorganismy, plísněmi, rostlinami nebo živočichy a působí na mikroorganismy tak, že je zabijí (baktericidní antibiotika proti baktériím, fungicidní proti plísním) nebo zastaví jejich růst a množení (bakteriostatická či fungistatická). V medicíně se používají pouze taková antibiotika, která působí proti patogenním baktériím nebo plísním, ale některá mohou být účinná i proti prvokům nebo hlísticím; nesmí být jedovatá pro zvířata ani člověka. V dnešní době se zcela běžně připravují také antibiotika syntetická (kterým se často říká chemoterapeutika) nebo semisyntetická (tedy "napůl syntetická").

Podle svého účinku rozlišujeme následující skupiny antibiotik a chemoterapeutik:

Antibiotika
- beta-laktámová (např. nejznámější penicilín, ampicilín, amoxicilín, cefalosporiny aj.)
- inhibitory beta-laktamáz (ty se dávají často do kombinace s beta-laktamy, např. kyselina klavulanová)
- antibiotika odvozená od jedné aminokyseliny (např. známý chloramfenikol)
- tetracykliny (např. tetracyklin, chlortetracyklin aj.)
- polypeptidy (např. bacitracin, který je součástí známého framykoinu)
- glykopeptidy (např. vankomycin)
- aminoglykosidy (známé jsou např. streptomycin, neomycin - to je druhá součást framykoinu, gentamicin aj.)
- makrolidy (známý je např. erytromycin, tylosin)
- linkosamidy (linkomycin, klindamycin aj.)
- patří sem celá řada dalších skupin, z nichž jsou známá například antikokcidika monensin, antiparazitikum ivermectin, antimykotika amfotericin B aj.

Sulfonamidy
- ty se dělí do podskupin podle doby účinku (nejznámější jsou asi sulfathiazol, sulfadimidin) a patří sem i látky, které potencují jejich účinek (např. trimetoprim)

Chinolony
- opět se dělí na několik generací.

Stručně si nastíníme, jak působí jednotlivá antibiotika a chemoterapeutika na baktérie či jiné mikroroganismy:

Beta-laktamy:
Pokud projdou bakteriální stěnou, narušují stavbu její pevné "kostry" a proto baktérie "pukne" - jsou tedy baktericidní. Různé látky této skupiny mají různou schopnost projít stěnami různých baktérií, proto jednotlivá antibiotika působí vždy "jen" na určité baktérie, což musí lékař vědět, když je předepisuje.

Chloramfenikol a jemu podobné látky:
Působí v době růstu baktérií tak, že narušují jejich metabolismus tuků. Baktérie tedy pozastaví růst; tato antibiotika jsou v používaných dávkách bakteriostatická.

Tetracykliny:
Tyto látky, pokud se dostanou do baktérie, která je na ně citlivá, brání v její další výstavbě bílkovin, takže zastaví její růst; jsou to opět antibiotika bakteriostatická.

Polypeptidy:
Reagují s fosfolipidy, což jsou molekuly, které tvoří buněčnou membránu baktérií. Výsledkem je rozpad bakteriální buňky. Takže jsou baktericidní.

Aminoglykosidy:
Tyto látky zasahují do tvorby bakteriálních bílkovin tak, že způsobí, že se v baktérii začnou tvořit nesmyslné bílkoviny, které ji zahltí a zahubí. Aminoglykosidy jsou proto baktericidní. Aby se však tato účinná antibiotika dostala do bakteriální buňky, musí mít k tomu vhodné podmínky.

Makrolidy:
Opět působí na tvorbu bakteriálních bílkovin, konkrétně tím, že ji brzdí. Jsou tedy v běžných dávkách bakteriostatické.

Jiná antibiotika:
Další antibiotika například narušují vlastnosti bakteriální membrány, takže se poškodí její elektrolytová rovnováha a baktérie se tím vyčerpá (na tomto principu působí některá antibiotika i proti prvokům).
Například avermektiny narušují nervové řízení svalové činnosti hlístic či členovců.

Sulfonamidy:
Ty působí tak, že nahrazují jeden růstový faktor při tvorbě kyseliny listové mikroba, která je nutná pro jeho růst a množení. Náhrada však není trvalá a závisí na druhu sulfonamidu a na dalších okolnostech, jak bude pevná a jak dlouho bude trvat.

Chinolony:
Tlumí enzym, který má na starosti prostorovou strukturu DNA, takže chromozomy baktérie jsou pak dlouhé a prostor v bakteriální buňce jim "je malý". Působí bakteriostaticky.

Několik tajemství postupu volby antibiotika:

Než se veterinář rozhodne pro použití antibiotik, musí zodpovědět několik otázek:

• Zda se jedná skutečně o bakteriální infekci, popř. o prevenci vzniku takové infekce;
• Ve které části těla či v orgánu došlo k infekci;
• O jakou baktérii (nebo o jaké baktérie) se jedná;
• K jakému antibiotiku je (jsou) citlivá;
• Jaká antibiotika se na dané místo dostanou v dostatečném množství.

Pokud se pak rozhodne pro určité antibiotikum, musí dále vědět:

• Na který druh mikroorganismů dané atb. působí;
• jakým mechanismem působí a co ten mechanismus může narušit;
• zda a jak může vznikat rezistence;
• jak se dané atb. rozvádí po organismu a jak a zda vůbec pronikne do míst, kde má proti mikroorganismům působit;
• jak se v těle konkrétního druhu zvířete či člověka přeměňuje;
• čím se vylučuje (a tedy zda nemůže daný orgán poškodit);
• zda má vedlejší účinky a jaké;
• se kterými dalšími léky se nesnáší nebo naopak zvyšuje jejich účinek;
• jak dlouho v organismu zůstává a jak dlouho je v něm účinný;
• jak dlouho se bude muset podávat a
• zda je ho schopen majitel koně zaplatit.

A tak se rozhodne, jakým způsobem bude antibiotikum podávat (tablety, injekce, mast atd.).

Celkem dost informací na to, aby antibiotika podával "jen tak naslepo" laik...

Tím celá procedura nekončí. Pokud lékař nakonec vybere vhodnou látku, musí zvolit její dávkování. To bude záviset na původci onemocnění, na tom, kde se infekce nachází i na imunitním stavu pacienta. Některá antibiotika se totiž mají dávat v nejvyšších možných dávkách, jiná je třeba dávkovat velmi opatrně, u jiných je třeba dodržovat intervaly podávání, aby si udržely stálou hladinu v krvi nebo v patřičném místě. Záleží také na tom, jak dlouho se antibiotikum podává; pokud skutečně došlo k infekci, mají se podávat nejméně 7 dní a často se mají dávat i pár dní po ukončení příznaků! Pokud se jedná jen o preventivní opatření, stačí 3 - 5 dní, pokud se během 2 dní neobjeví horečka. V některých případech se musí antibiotika podávat i po mnoho týdnů.

Magické slůvko "rezistence"

Rezistence, tedy odolnost mikroorganismů na antibiotika je velmi vážný problém. Vzniká nevhodným používáním antibiotika, jejím následkem je znehodnocení daného antibiotika, takže je třeba vyvíjet antibiotika nová, dražší a toxičtější. Pokud se nebudou antibiotika používat správně, hrozí pro budoucnost nebezpečí, že budou ztrácet na účinnosti ještě více a vyskytnou se mikroorganismy, proti kterým nebude účinné zbraně.

Rezistence může vznikat různými mechanismy; zde jsou ty nejčastější:
1. mikroorganismy produkují enzymy, které rozkládají lék (např. beta-laktamáza rozkládá penicilín a jemu podobné látky);
2. mikroorganismy změní vlastnosti své membrány, takže antibiotikum už do nich nepronikne;
3. mikroorganismus změní místo, na které se antibiotikum váže;
4. mikroorganismy si vytvoří jinou metabolickou cestu, aby působení antibiotika "obešly";
5. mikroorganismy změní enzym, který byl původně ovlivněn antibiotikem; nový enzym je funkční, ale atb. už na něj nepůsobí.

Rezistence může být podmíněná geneticky, to znamená, že rezistentní baktérie přenáší při svém dělení tuto vlastnost i na své "potomky". Někdy se stane, že mikroorganismus si vytvoří rezistenci vůči určitému léku a stane se tak rezistentní i vůči jinému (zkřížená rezistence).

Jak tedy rezistence vzniká?

Používáním antibiotik v příliš nízkých dávkách;
v nadměrně dlouhých intervalech i
nedostatečně dlouhou dobu.

Vzniká tak nebezpečí, že se v těchto případech nevyhubí všechny baktérie, ty, které zůstanou, si mohou vytvořit rezistenci. Podruhé už bude dané antibiotikum neúčinné. Je zajímavé, že největší nebezpečí vzniku rezistence hrozí u lokálně používaných antibiotik (tedy různé masti, spreje, vodičky...). Proto by se tato antibiotika měla omezit na minimum - například tím, že se nahradí dezinfekčním prostředkem. Jako příklad mohu uvést známý sprej Aureomycin, který lze dobře nahradit například roztokem Betadyne.

Čeho se vyvarovat?

V první řadě: antibiotika se nemají používat tam, kde se nejedná o bakteriální infekci, popřípadě kde není nutné jí předcházet!
Nemají se používat tam, kde dobře poslouží i jiné léky, třeba dezinfekce.
Při volbě antibiotika je třeba jako první používat látky "starší", protože "nová" antibiotika jsou rezervovaná pro léčbu těžkých infekcí, které už na ta "starší" nezaberou.

Takže až příště budete v případě nějakého poranění svého koně sahat do lékárny pro antibiotikum, protože "posledně přece zabralo", vzpomeňte si na tento článek a najděte v sobě trochu tolerance k budoucím generacím a jejich zdraví (možná i sami k sobě); ať antibiotika i za pár desítek let stále účinně bojují proti závažným infekcím.

Použitá literatura:
M. Svoboda, Z. Pospíšil: Infekční nemoci psa a kočky, ČAVLMZ, Brno 1996
J. Šimůnek, J. Smola: Antibiotika, sulfonamidy a chinolony ve veterinární medicíně, Vydavatelství potravinářské literatury LAST, Tišnov 1998
B. G. Katzung: Základní a klinická farmakologie