Jako studentka posledního ročníku Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně jsem se zúčastnila stáže na klinice American Fondouk ve Fezu v Maroku. Studenti naší univerzity vytvořili ze stáží na této klinice už takovou malou tradici, třeba jste četli o nás v článcích v časopisech jako je Jezdectví a podobně. Za přispění rodičů a sponzorů jsem tedy i já vyrazila směr Afrika. Díky zkušenostem kamarádů jsem neměla nijak růžové představy o místě, kam směřuji, ale byla to šance udělat něco dobrého a zároveň se naučit spousty věcí. Díky tomu, že jsem tam spolu s kamarádkou Pavlou a dvěma holkami, s kterými jsme se velice rychle spřátelily, jela v únoru, nezažila jsem typické tropické teploty marockého podnebí. Naopak, putování po výletech nám téměř úplně překazil sníh - ten nás zastavil v půli cesty do Azrau - sněhová kalamita. A v nižších polohách zas déšť, který nám odříznul přístup k poušti. A to vše v takovém množství, jaké si nepamatovali ani staří lidi, s kterými jsme mluvili. O to víc času a soustředění jsme tedy věnovali naší práci.

O klinice

„Pod palcem" má kliniku doktor Frappier. Je to zkušený veterinář původem z Kanady, který je dobrým učitelem budícím obrovský respekt. Pamatuji si, že holky několikrát rozplakal věčnými otázkami „co, proč a jak?" Vždy pak přišel s tím svým úsměvem gentlemana z padesátých let a znova je utišil. Je to výtečný hippiatr - specialista na medicínu koní, který je vyhledávaný chovateli z celého Maroka. Klinika byla založená jako světýlko pro zvířata chudých lidí, kteří nemají na to, aby si zaplatili veterináře, a zvířata ošetřují přímo studenti pod doktorovým dohledem a dohledem jeho asistentů.

Jelikož bylo mým snem být „koňskou" veterinářkou, soustředila jsem se na práci u velkých zvířat a dohlížel na mně Houssine. Houssine je Berber, který na klinice pracuje už léta. Sám toužil stát se veterinářem, ale v této zemi to není tak jednoduché jako u nás. On, jako i další personál kliniky, všichni zvířata upřímně milují, a to v Maroku není až tak běžný jev. Svými vědomostmi by strčil do kapsy spoustu zdejších veterinářů. Kolikrát jsem se s ním dohadovala, kolikrát jsem nesouhlasila s jeho diagnózou. Byl to ale člověk, který rád učil a o všem si povídal. Vedli jsme spolu dlouhé debaty, všechny vědomosti měl podložené nejen zkušeností, ale i odbornou literaturou, a můžu říct a ani se za to nestydím, že jsem ve většině případů naše diskuse prohrála, o to více jsem si cenila těch několika málo vítězství.

Každé pracovní ráno se brány kliniky otvírají pro všechna zvířata a jejich majitele se dvěma výjimkami - neošetřují se bojoví psi a krávy. Bojoví psi podle toho, co jsme se dověděli časem, se využívají nejenom pro pobavení obecenstva krvavými psími zápasy, ale slouží místo zbraně namířené do tváře při okrádáni lidí, turistů i domorodců. A krávy, ty si tam mohli dovolit jen bohatí lidé a ti si taky tedy mohli dovolit ošetření místními veterináři.

Na nádvoří se rychle nahromadí množství lidí. Ti, kteří mají s sebou koně, muly či oslíky, se seřadí do řady kolem nádvoří. Majitelé pejsků a koček čekají všichni společně na malém plácku před vyšetřovnami. Občas se tu ale objeví i trochu exotičtější pacienti, pávi, papoušci, opičky, želvy...

Pacienti, kteří jsou na tom velice špatně, jsou hospitalizovaní v boxech.

Vybavení kliniky je poměrně slušné, je tady rentgen i s možností podání kontrastní látky při diagnostice, ultrazvuk, endoskop, mikroskop, je možné odebrat krve a poslat je na vyšetření. To je vybavení, které nemá spousta ordinací v České republice.

Takže se zde dá dělat kvalitní medicína, i když podmínky jsou často velice provizorní. Kdysi jsem se setkala s názorem od mých kolegů, že se tam nedá nic naučit, protože se tam medicína nedělá. Ale vždy je to na lidech. Klinika možnosti poskytuje a vždy bylo jen na nás, jestli jsme je chtěli a uměli využít. Když se chce, dá se zvládnout hodně. V policích vyšetřovny čeká odborná literatura, a tak všechno, co člověk neví, nebo si tím není jist, může si v ní vyhledat a nastudovat.

Pacienti

Při psaní tohoto článku jsem se ponořila do té spousty fotek, co jsme tam za ten měsíc nafotili, a zaplavily mě vzpomínky. Je velice těžké vybrat jen ty nejzajímavější případy, protože každé to zvíře tam mělo svůj příběh. Mám za sebou i střední veterinární školu v Nitře a v rámci praxí už jsem viděla mnoho příkladů toho, jak se lidi umí chovat ke zvířatům. Proto jsem byla lépe připravena než mé „spolubojovnice". Ale i když jsem byla otrlá a zocelená a měla jsem kolem sebe profesionální zeď, která mi bránila si všechno příliš připouštět, byly chvíle, kdy jsem plakala v koutě a říkala si, že to nemám zapotřebí. Naštěstí tam pak byly i chvíle, kdy jsme byli rádi, že tam jsme a že jsme u toho mohli být.

Pacienti se na kliniku dostávali různě. Někteří po vlastních, a to i z velké dálky, jiní byli neseni jinými zvířaty, nebo přivezeni na vozících, autech, kolech....

Kolika

Maroko bylo jako křest ohněm. Tam poprvé jsem viděla a hlavně slyšela koně brečet. Byl to krásny bílý arab (odborníci odpustí, jeho rodokmen jsem neviděla). Na kliniku přicházelo málo dobře opatrovaných koní a tohle byl jeden z nich. Bohužel, jak to tam bývalo špatným zvykem, přišel příliš pozdě. Domácí veterinář ho dva dny léčil analgetiky - léky proti bolesti. Majitel s ním jel 100 km po tom, co viděl, že se nezlepšuje, aby dostal lepší ošetření. Hřebec měl částečnou torzi kolonu - přetočení tlustého střeva. Když přišel k nám, měl obrovské bolesti, a byl v endotoxemickém šoku. Už jsme pro něj nemohli nic udělat. Dostával analgetika a infuze, ale nezabíraly a on se chtěl válet a brečel. Nevím, jak jinak bych nazvala zvuky, které vydával. Řekli jsme majiteli, že ho už nezachráníme, že je lepší mu ulehčit trápení, ale on odmítal a tak jsme tam jen stáli a poslouchali. Nemohla jsem to vydržet a schovala jsem se na vyšetřovně, ale tam to nebylo o nic lepší. Všem nám tekly slzy a on stále brečel. Trvalo to celou věčnost, byla to nejdelší hodina a půl, jakou jsem kdy zažila, než majitel svolil ukončit to trápení. Odcházel se slzami.

Oslík

Jiný den přišel oslík. Měl už den bolesti a odmítal pracovat. Přišel ve velice podobném stavu jako arab. Byl přidělený mně k vyšetření a ošetření. Střeva mu už nefungovala, puls měl slabý, sliznice fialovo-zelené. Když jsem se pokoušela zavést mu nosojícnovou sondu, abych mu vypustila obsah žaludku, poklekl. Dřív, než jsem stihla udělat cokoli jiného, lehl, dostal křeč a byl mrtev. Umřel mi přímo pod rukama. Stála jsem tam s tou sondou v rukách ještě zavedenou v jeho nozdře. Poprvé jsem stála tváří v tvář majitelům, kteří na mě koukali s tím neurčitým výrazem, směsicí výčitek a lítosti. Tehdy jsem to už nevydržela a schovala jsem se před zraky všech, abych mohla povolit stavidla žalu a frustraci, která se ve mně za tu dobu hromadila.

Hříbě, malý zázrak

Naštěstí byly i případy, které končily jinak. Jednoho dne přivezli kobylu s hříbětem. Matka byla velice nervózní až nebezpečná. Hříbátko byla dvanáct dní stará kobylka. Matka ji v boxe kopla, nebo zašlápla a ona měla obrovský hematom - krevní výron - na pravé pánevní končetině. Naštěstí noha nebyla zlomená. Aby se uvolnil tlak, rozpíchal se hematom v celé délce injekční jehlou. Naneštěstí se do něho tím zanesla infekce a vytvořil se tak veliký absces - dutina vyplněná hnisem. Nebyl to však jediný kobylčin problém. Taky měla urachus patent - neuzavřené spojení močového měchýře s pupkem. Normálně se toto spojení uzavře hned po porodu, ale občas se stane, že ne, a pak se to musí co nejdřív řešit.

Když přišla na kliniku, byl urachus už plný hnisu. Po pár dnech, kdy se stabilizovala, jsme se ji tedy rozhodli operovat. Operaci dělal Houssine a já mu asistovala. Ve stejné době probíhala amputace končetiny u pejska na ošetřovně. Operace neprobíhala právě nejlíp a protože byla amputace zajímavější, najednou nebyl nikdo k ruce, když se hříbě uprostřed operace začalo budit. Měli jsme spousty práce udržet střeva v břiše, než se našel někdo, kdo dopíchnul anestetika. Nakonec to udělal marocký kluk, který studoval veterinu někde v Rusku a na kliniku chodil na praxi. Potřebovala jsem, aby přinesl připravený ohřátý fyziologický roztok a antibiotika, abychom mohli vypláchnout to svinstvo, které se z urachu vyvalilo. Stál tam a koukal. Když jsem mu to tehdy řekla potřetí a už jsem skutečně křičela, s ledovým chladem se obrátil na Hussina a zeptal se ho, jestli ho má skutečně přinést. To bylo prvně, co jsem na vlastní kůži pocítila, jak arabští muži neakceptují a neberou v potaz názor ženy. Houssinovi stačilo jen kývnutí hlavou a požadované věci tam byly hned. Po operaci, ještě než se kobylka probrala, jsme ji jedním malým řezem otevřeli vyzrálý absces na noze. Vyvalilo se z něj jeden a půl litru hnisu. Díky tomu, že byla kobylka pod antibiotickou clonou, nesmrděl. Když se pak probírala a já si zrekapitulovala všechno, co se za operaci stalo, nedávala jsem jí žádnou šanci na přežití. Operace v injekční anestezii, zásah do břišní dutiny, na který jsou koně extrémně citliví, v tak provizorních a od sterility operačních sálu na hony vzdálených podmínkách. Hnis, který se vyvalil přímo do břicha, a pak ještě ten absces. Měla to spočteno. Jenomže ona přežila. Každý den byla živější a díky trpělivosti a péči se i její matka zklidnila a přestala se lidí bát. Když po dvou týdnech odcházely obě po svých domů, byl to krásný pocit. Byl to malý zázrak.

Šátek a kus-kus

Jedno jsme se brzy naučili, když přišlo zvíře omotané šátkem, znamenalo to, že je na tom fakt špatně, byla to jeho konečná. Co si pamatuji, přišla takhle ovázaná čtyři a jedno, kdyby měli tak velký šátek, určitě taky ovážou. To první byla ovce. Když jsme jí šátek, který měla převázaný přes zadek a ocas, odmotali, vyvalila se jí z pochvy střeva. Majitelé ji očividně ne právě jemně pomáhali rodit. Druhá byla taky ovce, šátek měla omotaný kolem břicha a nevládla zadníma nohama, měla přeraženou páteř. Další taková zvířata byli dva psi v odstupu asi dvou dnů. Jednoho donesli ubrečení majitelé, toho druhého nechal někdo přivázaného u brány. Oba měli jedním sekem jako mačetou rozťaté stehno až na kyčelní kloub. Ani jednomu jsme nepomohli. Jednomu proto, že měl rozseknuté i kosti a na klinice nebylo vybavení na kostní chirurgii, a o toho druhého by už se nikdo nestaral, a toulavých psů tam bylo více než hodně.

To páté zvíře, i když šátkem ovázané nebylo, bylo na tom zhruba podobně. Byla to mula, kterou při práci nabrala na rohy kráva. V boku měla díru a z ní jí trčel kus střeva, z kterého volně tekla zažitina. To, že žila ještě třetí den po zranění, byl taky takový malý zázrak. Ve všech případech majitelé čekali, že zvíře dostane injekci a bude zdravé. A když se dověděli, že to tak lehce nejde, šlo zvíře prostě do kus-kusu (teda vyjma psů). Od té doby jsme měli pro utrácení krycí jméno: kus - kus.

Každodenní chleba

Denně se na klinice ošetří stovka i víc zvířat. A to podstatnou část tvoří právě koňovití. Muly, oslíci, koně. Většinou v úděsném stavu. Hlavně oslíci a muly, pracovní nástroje. Na svých zádech nosí zboží po celé medině. Právě medina ve Fezu je zajímavá tím, že má uličky tak úzké, že se zboží jinak než na hřbetě zvířat po ní vozit nedá. A pro zvířata je to velký kříž. Náklady jsou obrovské, práce je to těžká. Po celodenní dřině je pak majitelé pustí do ulic, aby se napásli na odpadcích. Když zvíře kulhá tak, že už nemůže pracovat, je čas vyhledat veterináře.

Našim každodenním chlebem bylo ošetřování zhnisaných otlaků od postrojů a beden. Očistit, vystříkat antibiotickým sprejem, dát antibiotika celkově, když bylo ran hodně, a když ne, tak dát alespoň injekci vitamínu. Protože, dokud zvíře nedostalo injekci, nebylo ani ošetřeno. Poučit majitele, že zvíře do zhojení nemá nic nosit. A oni pak hned za bránou kliniky naložili na zvířata sedla nebo náklad, který tam složili. Přímo do těch bolavých hnisajících ran a zvířata to tiše snášela, a když ne, dostala bičem.

Když takové zvíře kulhalo, dostalo analgetika - pokud tedy nemělo očividně něco zlomené. Většinou se jednalo o artrózy kloubů. Žádná podrobná diagnostika se nedělala. Prostě přišlo, dostalo injekci a šlo. Dlouho mi trvalo, než jsem to dělala bez reptání. Po čase jsem ale pochopila, že to jinak nejde. Pro toho člověka byla ta mula nebo oslík tím jediným prostředkem k vydělání peněz, a tak museli pracovat, dokud stáli na nohou. A nejhorší pocit byl ten, když to člověk nemohl změnit. Nutili by je pracovat i bez té injekce a takto jsme jim alespoň na chvíli pomohli od bolesti. Ale postupně jsem se tomuto úkonu začala vyhýbat.

Podobné to bylo s dýchacími problémy. O pravidelném odčervení tam majitelé nemají ani páru, takže mělo každé druhé zvíře plicní červy. Tohle byla taky rutina. Vyšetřit, odčervit, dát antibiotika a vitamíny. Na toto vše už prostě byli osnovy a těch jsme se drželi. Nic jiného se dělat nedalo.

Výhřez rekta

Když náhodou muly dostávaly nažrat nějakou tu nekvalitní slámu, nedostaly napít. A tak nám pravidelně chodili pacienti s výhřezem sliznice konečníku po tom, co se ze sebe úporně snažili dostat ty skály, které měly být trusem. Někteří chodili opakovaně a ani po operaci jim dobrý stav dlouho nevydržel. Majitelé nebyli prostě s to pochopit, že i to zvíře musí pít, a čím tepleji je, tím víc vody do sebe potřebuje dostat.

Tetanus

Jeden případ mi utkvěl v paměti. Byl to jeden z těch, při kterých jsem dostala od Houssina pořádnou životní lekci. Na kliniku přišla mula a Housinne nás zavolal, abychom si ji vyšetřili a řekli mu, co jí je. Podle všech postupů jsme ji prohlédli, poslechli si srdíčko a plíce, změřili puls. Měli jsme spousty diagnóz a on jen kroutil hlavou. Řekli jsme mu, že bychom potřebovali odebrat krve, udělat sono... no prostě spousty vyšetření, abychom řekli přesně, co se děje. A on stále kroutil hlavou a pak nám řekl: „Vy studenti se vždy naženete ke zvířeti a začnete mu měřit teplotu a pulsy. Poslouchat ho, odebírat krve, používat komplikované přístroje. Ale proč si na chvíli nestoupnete tady ke mně a nepodíváte se na něho odsud?" Tak jsme si tam stoupli, jenomže vedení je občas hold dlouhé. Tak řekl majitelům, ať udělají s mulou pár kroků. A to nám konečně svitlo. Strnulá chůze, strnulý ocas odtáhnutý od těla, napřímené uši, nystagmus, nepřirozený postoj. TETANUS. A mohli jsme si vyšetřovat, kolik jsme chtěli. Housinne se na zvíře jenom podíval z odstupu a věděl to hned. Už jich viděl stovky, ale kdybychom se podívali jako on, viděli bychom to taky.

V Maroku se tetanus běžně nevakcinuje, tam se běžně nevakcinuje nic. Takže případů tetanu jsou ročně stovky a vždy končí špatně. Tato mula měla ztuhlé i žvýkací svalstvo a to už je stádium, kdy je každá terapie marná. Hlavně v těchto podmínkách. Třeba bychom ji u nás na školní klinice zachránili, ale i tak by byly šance velice malé. A tak to byl další kus-kus. A pro mě obrovské ponaučení.

Koňský trh

Doktor Frappier nás vzal těsně před odjezdem na koňský trh. Zvířata povětšinou ve stejném stavu, v jakém nám chodila na kliniku, tam stála se svázanýma nohama a čekala na své nové majitele. Všude byl ruch a vřava, jak se obchodující dohadovali na cenách. Ale i při tomto obchodování si našli čas posedět u „marocké whisky" - zelený čaj s mátou - a poklábosit. Zvířata tam mezi tím stála bez žrádla a bez vody. Ty nejkrásnější kusy, pár celkem pěkně stavěných a hlavně poměrně dobře pěstěných koní, byly zlatým hřebem programu a licitace o ně byla ještě horečnatější.

Když si nový majitel odváděl právě koupené zvíře, zašel s ním hned k podkováři. Bez nějakých okolků mu sundal kovové podkovy, pokud takové měl, a vyřezal jim nové podkovy z pneumatik. Pak naslepo zespodu zabil hřebíky. Někdy se trefil do škáry, občas i do kloubu a někdy okoval dobře. Bylo to takové tipování, okuje dobře, nebo zvíře zmrzačí?

Maročani

Mohla bych popisovat další a další případy, se kterými jsem se tam setkala. Mulu, která přišla celá vykoupaná v ropě, další koliky, či koně s propíchnutým okem. Hříbě, které mělo kontraktury šlach a tak ho nechali dva týdny chodit po kloubech, až je mělo proděravělé a zhnisané. Když jsme ho chtěli uspat, aby se už netrápilo, majitel řekl jenom „insallah" - ať se děje vůle Aláhova. Vzal hříbě s sebou a nechal ho tak žít a umřít bez pomoci. Místní obyvatelé jsou prostě, jak to říct, sví.

Z jedné strany to jsou většinou chudí lidi a zvířata jsou jenom jejich nástroj na přežití. Jenomže u nás se i o nářadí člověk stará, aby ho mohl použít druhý den. Oni nechápou potřeby zvířat, většinou o nich nic nevědí. Samozřejmě jsou i výjimky, právě takoví lidé pracovali na klinice. Housinne, vždy klidný a vyrovnaný. Jedinkrát jsem viděla, jak se rozčílil. Bylo to v momentě, kdy nám předvedli k ošetření koně po závodech. Záda odřená od sedla, na hrudi rány od poprsáku. Zadek s rýhami po biči a v místě, kde měl jezdec nohy, rány po kopancích až do krve. To bylo už i na něj dost a majitele si pěkně podal.

Víte, Maroko je fakt zvláštní země. Když se půjdete projít i tou nejchudší čtvrtí, na každém polorozpadlém stavení uvidíte satelit. Televizi tam má prostě každý. A protože vidí v amerických filmech a jihoamerických telenovelách, že každý bohatý člověk má psa nebo kočku, tak je prostě mají taky. Sami nemají co do úst, a tak se jejich domácí mazlíčci živí odpadky, chlebem a olivovým olejem. Jsou zavšivení, nevakcinovaní, neodčervení. Ale jsou jejich. Popravdě často ani netuší, k čemu je vlastně mají a jen výjimečně se k nim chovají jako my. I když byli i takoví. Jednou přinesl pán kočku. Na rozdíl od těch ostatních byla dobře živená, s lesklou srstí. Trápilo ho ale, že nemňouká. Vyšetřili jsme ji, kočka byla zdravá jako ryba. Šel kolem doktor a zajímalo ho, nad čím tam tak dlouho dumáme, když je venku ještě spousta pacientů. Tak jsme mu to řekli a on se usmál: „Na nemňoukání je vitamín C", a odešel. Kočička dostala injekci. Majitel byl za týden zpět, že by chtěl ještě jednu tu injekci, protože kočka už mňouká. Ale častěji tam chodili psi s podvýživou, zácpou, parvovirózou, psinkou a prostě vším možným.

Viděli jsme i poměrně pěkné a pěstěné koně. Byli to koně, kteří závodili na jejich místních závodech, nebo ti, které využívali při svatbách. A pak samozřejmě pár parkurových koní dovezených z Francie, kteří patřili do stáje dobrých známých dr. Frappiera. To byli koně radost pohledět. A právě na těchto všech koních jsem se učila diagnostiku kulhání od začátku až do konce pod vedením trpělivého, ale přísného doktora Frappiera. Na těchto koních se dělala medicína. Nebylo to proto, že byli dražší, ale proto, že tu medicínu mělo smysl dělat. Tam už majitelé poslouchali rady a když se řeklo, kůň nemůže pracovat a musí stát v boxe, tak se tak i stalo. Bylo to léčení příčin, ne jenom zakrývání symptomů.

Práce na klinice byla mnohdy velmi těžká, byl to křest ohněm. V jedné těžké chvilce mi Houssine řekl: „Vezmi si odsud to, co víš, že bylo dobré a že ti pomůže. To ostatní, to prostě pusť z hlavy, ale ne úplně, abys vždy věděla, jak by se to dělat nemělo." V provizorních podmínkách jsme zachraňovali životy a když to bylo nutné, tak je ukončovali, abychom zabránili trápení. Ne vždy jsem souhlasila s tím, co jsme tam dělali a co se tam dělo. Ale dostala jsem tam šanci všechno si zkusit, diagnostikovat, léčit, operovat. Doktor Frappier nikdy neřekl ne, to je příliš drahé, i když byly omezené zdroje. On se vždy jen zeptal: „Proč?" A pokud si člověk svůj názor obhájil, mohl dělat, co bylo potřeba, i když to bylo drahé a šance nebyly vysoké. Ale když viděl snahu podloženou vědomostmi a odhodláním, nebránil nám. Tam jsem se naučila si věřit a naučila jsem se i to, že zvířata jsou často silnější, než bychom řekli.

Když jsem letěla do Maroka, byla jsem studentkou, ale z Maroka jsem se vrátila jako lékařka. Teď mám vlastní praxi a vděčím za to právě této zkušenosti. Klinice, dr. Frappierovi, Houssinovi a všem lidem tam. Není to tam růžové, ale klinika je první světýlko, je to znamení, že ne každému je lhostejné, jak se daří zvířatům v chudých zemích. A pokud to není lhostejné ani vám, na stránkách American Fondouk je návod, jak můžete tuhle snahu podpořit přímo. Nebo podpořte příští misi skupiny studentů VFU Brno pro rok 2010.

Více o naší skupině je pak na stránkách http://www.maroko2009.cz/doku.php.

Galerie

51

Zobrazit všechny fotografie

×

Autor snímku:

Zdraví a veterinární péče

Počet fotografií: 51

Podobné články

Kopytní abcesy: Někdy nekonečný příběh

Před 2 hodinami Erica Larson

Když vidíte koně stát o třech nohou, chcete od veterináře nebo kováře slyšet: „Je to absces“. Z dobrého důvodu. Většina abscesů se totiž sama…

Zdraví a veterinární péče

„Bioléčba“ zánětlivých onemocnění koní

11. 12. 2024 Avecell

Jedním z charakteristických znaků mezenchymálních kmenových buněk (MSCs) je schopnost měnit se na různé typy. Méně známé jsou však jejich silné…

Zdraví a veterinární péče