(Se souhlasem autora převzato z Blog terapeuta pohybových bolestí)

V jednom z článků v Jezdectví, "Cvičení pro jezdce-jak trénovat bez koně", je několik informací, které vertebrogenního terapeuta (odstraňování poruch pohybového ústrojí), nemohou nechat v klidu. Je v něm několik zavádějících informací, které mohou zavinit, že ten, kdo se bude řídit jeho radami, nikdy radost ze skutečného splynutí člověka s jeho koněm nepozná. Proč?

Protože podstata efektivní jízdy člověka na koni tkví především v tom, že člověk těžiště svého těla dostane co nejblíže k těžišti koně. A ten, kdo to dokáže zcela automaticky, tak svému koni notně ulehčí. Ideálem by bylo obě těžiště spojit v jedno. Jenže takových lidí moc nebude... i když si většina jezdců možná myslí pravý opak. Nejde jenom o to, jak elegantně jezdec na koni vypadá, jak umí vysedávat, ale také jak tím vším dokáže koni odlehčit svou váhu tak, aby ji tento třeba ve cvalu vůbec nevnímal. Než se vůbec jezdec začne učit správně vysedávat a držet předepsaný sklon těla, měl by vědět, že toto a všechno ostatní lze nacvičovat, až je jeho tělo natolik uvolněné, aby mohlo bez problémů reagovat na pohyb těla koně a tím plynule dokončovat každý jeho pohyb.

V článku je vzpomínána jakási „pohybová pamět" lidského těla. Tělo ničím takovým nedisponuje. Lidské tělo se pohybuje za pomocí zemské gravitace (přitažlivosti) a za pomoci kostry a svalů. Aby se mohla kostra efektivně přizpůsobovat všem vlivům, jsou jednotlivé kosti geniálně pospojovány systémem 180 kloubů a více jak 660 svalů. Naprosto dostatečně k tomu, aby mohl člověk bez potíží chodit, pracovat, tančit, sportovat a třeba i jezdit na koni. Jenže člověk je také od přírody tvor veskrze líný, a proto mu tato jedinečná soustava začne postupně kolabovat. Ne nijak dramaticky, postupně, ale stačí to, aby najednou spousta pohybů začala činit potíže, které před tím člověk neměl.

V článku vzpomínané podsunutí pánve, tzv. slide-stop, nemusí potom vůbec být dokončením nějaké dokonalé souhry, ale spíše rušícím prvkem. Efektivní podsunutí pánve totiž vychází z dobře usazených kostí pánevních. Nechť si každý jezdec promítne v paměti, kolikrát z toho koně spadnul. A spadnul rovnou na zadek. Ale lidský zadek není konstruován na padání. Takže určitě muselo dojít přinejmenším k nežádoucímu sklonu jedné z kostí pánevních. To není tělesná vada, ty kosti to snesou, ale už to činí problémy v udržování třeba rovnováhy a ten vzpomínaný slide-stop nebude nikdy tak rovnoměrný, jak by bylo třeba, a proto může spíše rušit.

Návody, jak trénovat bez koně, pak spíš mohou působit komicky i přes to, že je vyslovuje „legenda". Jak tedy poznat, zda je člověk dobře vybaven pro to, aby se mohl učit jezdit efektivně a učení nebylo trápením pro něj, koně i trenéra? Zde je bez obalu uváděno, že když „legendy" se mohou mýlit, tak trenéři také.

Nesrovnalosti ve správné funkci kloubů se nazývají dysfunkcemi. Tyto potom způsobují, že nesprávné funkci, byť jen zdánlivě nepodstatného kloubu, jako je první kloub na palci chodidla, se podřídí postupně všechny klouby v těle. Na chodidle se to pak projevuje palcem do X, kuřími oky, popraskanými patami, otlaky, příčným i podélným plochonožím, ostruhami. Ve vyšších patrech kostry pak nohami do O nebo X, bolestmi v kyčelních kloubech zejména po probuzení, bolestmi v křížové oblasti, bolesti páteře, krční oblasti, migrénami a řadou dalších. Takzvané vertebrogenní potíže jsou uváděny jako druhé v řadě v postižení lidí a postihují více jak 90 % všech lidí. Jsou hned za respiračními, tj. postižením dýchacího aparátu. Vzhledem k tomu, že jsou ještě častější, postihují prakticky každého člověka, neboť respirační aparát je neodmyslitelně spojen s pohybovým aparátem člověka. Odborník to pozná již při chůzi na ulici, ze sta lidí jdoucích okolo je tak jeden, který netrpí nějakou dysfunkcí v chůzi.

Počet astmatiků a alergiků zejména u mladých lidí vzrůstá jako důsledek nerovnováhy respirace s pohybem. Proč? Protože chybí přirozený pohyb, aby se tělo mohlo neustále regenerovat a srovnávat v zájmu svého člověka. A takový člověk, který zatouží po tom naučit se jezdit na koni, musí mít nutně problémy se zvládnutím základní abecedy ježdění. Přitom právě jízda na koni, například v divokém trysku, musí být dokonalou souhrou obou organizmů a může oběma, tedy jak člověku ale i tomu koni, přinášet zážitky, pro které milují jeden druhého. Tento euforický zážitek pro člověka asi nemůže na světě způsobit nic jiného, ani jízda krásným vozem nebo na motocyklu, i když ty jsou jinak pro většinu lidí oblíbenými, nemohou nahradit tu živočišnou rozkoš člověka se souhry s jeho zvířetem. To vysvětluje i tu absolutní vášnivost lidí v minulosti pro tak ušlechtilé zvíře, jakým je kůň.

Při chůzi člověk zapojuje do činnosti prakticky všechno svalstvo a optimálně se mu nastavuje respirace s potřebami svalové soustavy. V žádné jiné činnosti asi kromě plavání již tomu tak není. Ani v práci, při sportu, při odpočinku. Ale jízdou na koni, a to čím rychlejší, dochází rovněž tak ke zvýšené činnosti lidských svalů a protože jsou mezi sebou navzájem propojeny, vyžadují dokonalou souhru. Jakákoliv dysfunkce potom způsobuje disharmonii, která se projeví ve sníženém výkonu. Například i tím, že kůň cítí, že člověk, kterého nese na svém hřbetu, mu tak dobře nepomáhá v jeho plynulém pohybu, začne být těžký a svoji nespokojenost projeví třeba i tím, že ho nakonec shodí. Ten ale, kdo se naučí své tělo přizpůsobovat potřebám těla koně v jízdě a zpětně nenásilným způsobem regeneruje své klouby i svaly, musí cítit po vyjížďce skutečné osvěžení.

Jak toho dosáhnout? Výše uvedený počet možných dysfunkcí patrně vyděsil mnohého čtenáře, ale i s těmi se dá klidně žít, i když ztrpčují život. I sama autorka uvedeného článku přiznává utrpení po skončení jízdy na koni třeba sníženou schopností ovládat automobil. Pozitivní je však to, že jsou v podstatě odstranitelnými nebo přinejmenším se dají jejich negativní účinky utlumit. Zde není myšlen nějaký lékařský zákrok, ale jednoduchá metoda, kterou si může každý jezdec vyzkoušet sám na sobě. O tom, jak se cítí v průběhu vyjížďky i po jejím skončení, ví každý jezdec asi dost.

Ten, kdo se chce skutečně zlepšit, musí si nejprve udělat malinkou a nemilosrdnou inventůru těla. Před zrcadlem se podívat na svá ramena. Jsou ve stejné výšce? Málokdo je skutečně má, již to avizuje nějakou dysfunkci v rovnováze, určitě bude posunuta i jedna z kostí kyčelních, změna výšky pánevních kostí, nohy při chůzi neznatelně vystřelují do boku, to vše přináší výše popsané potíže a možná ještě celou řadu dalších. Tyto problémy ale určitě brzdí svému majiteli zaujmout ten správný posez na koni.

Jak tomu čelit? Obyčejnou svižnou procházkou před vyjížďkou, nic více. Tak dvacet až třicet minut ostřejší uvolněné chůze po různých terénech. Započít chůzi po trávě, kde dojde k uvolnění, promazání a následnému zpevnění kloubních pouzder, poté přejít na hrbolatější cestu a nakonec skončit chůzí po rovném asfaltu. To plně postačí k tomu, aby se jak veškeré klouby, ale i všechny svaly dokázaly dostatečně uvolnit a umožnit svému majiteli se cítit v sedle tak uvolněně, jak to bude potřeba a byly i dobře srovnány s výkonem respiračního aparátu.

Příliš jednoduché? Ano, je to velmi jednoduché, až tak, že lidé jsou ochotni spíše naslouchat sáhodlouhým legendám o ničem. A sedět u toho, až ztuhnou všechny klouby, jenže ty se ošálit nedají. Mají svoji logiku, k tomu paměť nepotřebují... neustále být uvolněné a přitom pevné a pružné.

Tady někde je také ukryto tajemství, proč třeba úplný outsider vyhraje důležitý dostih - jenom proto, že se na rozdíl od zkušených, leč pokřivených matadorů dokázal vtisknout lépe svému koni do jeho těžiště. A ten kůň pak letěl, protože téměř nic nenesl a jeho jezdec mu pomohl být ještě rychlejším...

Autor o sobě:

Jsem původně inženýr zemědělství, kde jsem pracoval snad na všech pozicích, včetně ošetřování zvířat. Na koni jsem ale nikdy aktivně nejezdil. V současnosti se dlouhodobě věnuji vertebrogenní terapii (manipulační odstraňování pohybových bolestí) a zkoumání vlivu přirozeného pohybu na udržitelnost trvalého zdraví. Domnívám se, že jsem při tom přišel na doposud nikde nezaznamenané vlastnosti lidského těla, jejichž dobrá funkce při působení fyzikálních sil Země má zásadní vliv na neustálou regeneraci těla. V článku reaguji pouze na názory, které pokládám za mylné a zavádějící. Podotýkám, že se nesnažím vydávat za lékaře samouka nebo léčitele. Jsem inženýr, který pouze zkoumá chování lidského těla v přirozeném pohybu za současného působení zemské gravitace a tyto poznatky pak využívám v manipulační terapii při odstraňování i dlouhodobých dysfunkcí takto postižených lidí. Své některé názory jsem publikoval v knize „Dynamická chůze, cesta zpátky za zdravím".

Pozn. red.: Ti, kteří nemají k dispozici komentovaný článek v tištěném Jezdectví, mohou nahlédnout na stránku http://horses.blog.cz/0806/cviceni-pro-jezdce-jak-trenovat-bez-kone.