Pocit, že už dál nemůžete se stejným nasazením jako dosud, není příjemný. V určitých životních etapách je dán potřebou zvolnit – a po odpočinku přijde opět nadšení a akce. Ale je tu i možnost zásadního zvratu ve vašem dosavadním životě: potřeby s koňmi skončit úplně. Někomu toto poznání velmi uleví a oddychne si. Rozprodá koně i vybavení a vrhne se do další fáze života. Jiné ale může hluboce deprimovat. Opravdu není snadné přiznat okolí i sám sobě, že to, co jste mnohdy dlouhá desetiletí budovali, náhle toužíte opustit. Často vás trápí i fakt, že nezrazujete jen svoje koně, které byste museli prodat, ale i rodinu a kamarády, kteří vám s koňmi pomáhali a investovali i svůj vlastní kus života a sil do vašeho koníčka. Pocit, že pácháte zradu (tedy něco nepřístojného, špatného) nejen na svých zvířatech, ale i na lidech okolo sebe, může působit jako kotva, která namísto zajištění stability táhne loď neúprosně ke dnu…

Čím to, že mnoho koňáků jednoho dne stojí na pomyslné křižovatce? Proč tolik zapálených jezdců náhle nadobro opouští sedla, tolik nadšených chovatelů rozprodává stáda? Možná si teď říkáte „Tohle se mně stát nemůže!“ a nebo také „Ano, přesně tohle se mi právě děje!“. Ať tak, nebo tak, jedno je jisté: Formuli 1, kterou jste dosud byli, dochází raketový pohon… A je jedno, zda je vám 40 nebo 60. Toto období může přijít naprosto kdykoli.

Pocit opotřebení a vyčerpání nesouvisí totiž přímou úměrou s věkem papírovým, ale s věkem tělesným. S reálnými bolestmi a nutností přepínat se, máme-li dál zvládat vše v kvalitě, na jakou jsme dosud bývali zvyklí. Je medicínsky potvrzený a ověřený fakt, že dosavadní pouť životem se všemi zlomy, vrcholy i pády, to, jak moc a často jsme v životě museli přetahovat síly, se podepíše na stavu tělesné i psychické stránky člověka ve vyšším věku.

Všechno, co nás během života potká, nás předurčuje k tomu, jak budeme stárnout a jak zdatní ve vyšším věku budeme.

Bilancování

Bilancuje-li nekoňák, ohlíží se do minulosti a hodnotí si (často sám pro sebe), jak je s dosavadním životem spokojen, jak mu kvete kariéra, jak funkční má rodinu, vydařené děti a nakolik šikovná vnoučata, co dokázal v zaměstnání a ve sféře osobních zájmů, zda promrhal čas a příležitosti k růstu nebo zda naopak sáhl po jakékoli šanci.

Bilancuje-li koňák, hodnotí odchované koňské generace, vlastní vyježděnost, praktické koňo-dovednosti, znalosti a úspěchy, případně také pády (ať už doslovné, nebo jen obrazné) celé své „koňské“ kariéry. U mnoha až potom přichází na řadu rodina, děti, vnoučata, … Mnozí koňáci (ale i jiní zanícení a pro svůj obor zapálení lidé) si mnohdy až pozdě uvědomí, že vlastně neměli čas na ty nejbližší, na studium, na přátele mimo oblast svého zájmu, na cestování…

Bilancování je úplně normální a často velmi ozdravná činnost.

V mnoha případech velmi úzce souvisí s momentálním zdravím, se změnami v osobním životě a s emocemi, které nás v tom kterém období provázejí. A protože od emocí je vždy blízko k hormonům, je jisté, že i momentální chemismus našeho těla bude výrazně ovlivňovat nutkání hodnotit cestu a cíl, ke kterému kráčíme.

Pochybnosti o správnosti směru, kterým se ubírá náš dosavadní život, občas přepadají každého.

Věk a „krize“

30

Podle odborníků nastupují první revize života celkem brzy – u žen kolem třicítky, kdy se poprvé zamýšlí, zda dostály společenským normám a všem potenciálním povinnostem. Pocit, že nikoli, přináší často první významnější osobnostní krizi – na rozdíl od mužů, kteří zažívají kolem 30. roku věku spíše krizi biologickou (poprvé u nich dochází k poklesu hladiny testosteronu). Ženy po třicítce začínají více sledovat své tělo, které se již mění, obzvláště po dětech, což některé nesou velmi těžce. Doktorka Cajthamlová k tomu říká: „Ve třiceti je přitom žena oproti desítkám předchozích generací ve špičkové formě. Dneska v tomto věku teprve poprvé otěhotní nebo řeší, jestli to má vůbec udělat, zatímco kdysi za sebou měla pět šest porodů a tělo zničené. Z pohledu evoluce žije dnešní žena v naprostém bezpečí, pohodlí a zdravém prostředí, které jí umožňují být extrémně fit. Není vystavená bojům o jídlo, nemusí s extrémním nasazením chránit své děti. Podmínky k životu se výrazně změnily, z boje o přežití se stala spíše hra, která nám bohužel dala prostor obracet se proti sobě samým. Protože co uděláte, když nemáte vnějšího nepřítele? Velmi snadno si ho vyrobíte sami v sobě!“

Síly ženám ani mužům v tomto věku ještě neubývají, sebevědomí většinou pěkně zraje a narůstá, což pro koňáky znamená bezproblémově možný rozvoj v jejich oboru.

40

Kolem čtvrté dekády života se ženám-koňačkám, vlastnoručně obstarávajícím a jezdícím více koní, většinou horší zdravotní stav (na rozdíl od mužů, kteří bývají ještě v plné síle). Po jezdecky náročných výkonech a manuální dřině ve stáji se již tělo čtyřicátnice nevzpamatovává tak pružně a samozřejmě jako dřív. Na povrch vyplouvají první dlouhodobější potíže z přetížení pohybového aparátu, většinou horních končetin, zad a kyčlí. Tehdy znovu bilancujeme a leckterá žena úplně poprvé vážněji přemýšlí, zda jí takovýto koníček vlastně stojí za všechno nasazení a neustálou nadstandardní námahu…

Na muže přichází kolem 40. roku života především krize emocionální – tyto výkyvy nálad a životní spokojenosti jejich partnerky rády označují, často s pohrdavým podtónem, jako „krizi středního věku“. David Blanchflower a Andrew Oswald publikovali pojednání o křivce psychické pohody natvarované průběhem lidského života do písmene U. Vycházeli z průzkumu, v němž respondenti různého věku odpovídali na otázky, jak se v daném věku cítí šťastní. Náběh křivky ve tvaru U začíná v rané dospělosti a končí ve vyšším věku. Dna se křivka dotýká kolem cca 45 – 46 let. Aneb zde leží přibližný milník, ve kterém si lidé naplno uvědomují nevypočitatelnou krátkodobost života a svoji vlastní smrtelnost, zároveň mají potřebu bilancovat, jak se jim podařilo naplnit životní plány a touhy, co vše nestihli – a už pravděpodobně ani nikdy nestihnou…

Mnoho koňáků v tomto věku definitivně končí s ježděním, někteří úplně, jiní se zaměřují více na chov a také na trénink svěřenců než na vlastní pobyt v sedle. Jiní si ponechávají koně pouze pro radost, bez potřeby je jakkoli využívat, nebo je rozprodají úplně a své síly napírají zcela jiným směrem, mimo koňskou oblast. Často jsou sami překvapeni, že u nich k něčemu takovému došlo. Jindy přiznávají, že s koňmi zvažovali „seknout“ již léta, ale v akci je držela potřeba dochovat starého zasloužilého koňského důchodce, nebo se snažili ještě chvíli fungovat kvůli dětem.

50

Padesátka je velmi výrazný životní mezník pro muže i ženy.

Muži čelí již výraznému úbytku testosteronu, který může způsobovat problémy psychické i zdravotní. Nízkou hormonální hladinu často nezachrání ani zdravý životní styl a ucházející kondice. Tu také začíná být o dost těžší udržet, dosavadní aktivity přestávají stačit k dobrému vyladění tělesné schránky. Jednostranné opotřebení těla (u koňáků denní porce práce s vidlemi a lopatou, je-li dlouhá v řádech hodin) se promítá do nastupujících chronických bolestí.

Ženy čelí úbytku estrogenu, kdežto testosteron jim naopak (paradoxně, co by za to muži dali!) přibývá. V důsledku čehož se v obličeji objevují nechtěné chloupky, pleť stárne, prohlubují se vrásky, hromadí pigmentové skvrny. Vlasy ztrácí kvalitu a více než kdykoli dřív vypadávají. Nastupující klimakterium mnohým připadá jako konec života, jasná známka definitivnosti stárnutí…

Přesto jsou dnešní ženy v tomto věku často ještě aktivními matkami, mají rozjeté vrcholové kariéry, ačkoli dříve bývaly babičkami v zástěře a točily se kolem vnoučat. Dnes se do důchodu ani omylem ještě nechystají, jenže tato zdánlivá výhoda se často obrací proti nim: doléhají na ně negativní pocity vlivem velkého pracovního nasazení v kombinaci s věkem a zdravotním stavem, který se chtěj nechtěj zhoršuje. Energie na silové aktivity, jaké vlastnoruční starost o stáj představuje, valem ubývá. Regenerace po náročném výkonu si vyžaduje nikoli hodiny, ale celé dny.

Zkuste v tomto období cíleně pohlížet na vše kolem s nadhledem. Vím, je to nesmírně těžké! A protože mám svolení citovat paní doktorku Cajthamlovou, využiji toho i na tomto místě: „K nadhledu totiž nejsme vychováváni. Máme šílenou hrůzu z chyb, omylů, jednosměrnosti vývoje… A nevnímáme, že není normální jít jednou jednoduchou cestou po celý život. Pokud totiž pověsím svůj život na jediný hřebík, pak se nemůžu divit, že jednoho dne zrezne, vyviklá se a já najednou nebudu mít směr. Život by spíš než jedinou nití měl být jakýmsi kobercem, který utkám ze spousty vzorů, barev, přízí a který bude obrazem všech možných druhů prožitků, z nichž jsem měla i neměla strach a které mě obohatily. V dobrém i zlém.“

A to je u zarytých koňáků pravý kámen úrazu. Protože jejich dosavadní život jsou často jen a pouze koně. Ráno obstarat, nakrmit, odjezdit, v poledne znovu a večer nanovo. Každý den, bez oddychu, bez svátečních volných dní, často úplně bez dovolených. Ale pokud doslouží železné zdraví, které aktivní koňák nutně potřebuje – co potom?

60

Tato hranice je doslova magická – neboť bývala často označována za počátek stáří. Proč? Protože je jakýmsi zlomem, ve kterém se výrazně pozměňuje kvalita zdraví.

Muže v ČR podle evropského statistického úřadu Eurostat opouští zdraví v 61 letech. V průměru žijí do 76 let. Tedy posledních patnáct let žijí s vážnými zdravotními problémy a omezeními.

Ženy se podle statistik dožívají v průměru 82 let, ale co se týká délky zdravého života, jsou na tom obdobně jako muži. Zdravotní problémy, které je omezují v plnohodnotném fungování, začínají mít v průměru v 62 letech. Takže žijí dvacet let s nemocemi a většími či menšími bolestmi, s nutností častých návštěv lékařů. Samozřejmě jde o zprůměrované údaje, složené z odrovnaných šedesátnic a jako řípa zdravých osmdesátnic :-), nicméně závěr statistiků hovoří jasně: šedesátka je věk, kdy se zdravotní kondice láme k horšímu. A ačkoli se lidský věk prodlužuje, neprodlužuje se doba, kterou odžijeme ve zdraví.

Zapadají do tohoto věku ještě koně?

Inu – někomu naprosto samozřejmě a spokojeně ano, jiným ani náhodou. Mnozí poukazují na britskou královnu Alžbětu, která si ještě nyní, po devadesátce, vychutnává jízdu na koni. Jenže kolik z nás je královnami, kterým poddaní vykydají stáje, naskladní seno, zametou dvůr a posekají nedopasky ve výbězích, nahodí nové omítky v okopaných boxech a spraví střechu přístřešku urvanou větrem, vyčistí a nasedlají koně a následně ho, po vyjížďce, také pečlivě obstarají, zatímco vy se jdete převléci a usadit na trůn…? :-)

Rady letitých koňáků:

Nemějte ve svém životě jen a pouze koně! Celoživotně studujte a prohlubujte vědomosti – ať už se budou týkat osobních zálib, nebo v rámci profese vašeho hlavního zaměstnání. Obklopujte se přáteli, radostnými emocemi, knihami. Krom koní intenzivně makejte i na vztazích v rodině (a že tam je to dřina nekonečná!). Pokud jsou koně vaším koníčkem, nikoli zaměstnáním, povolte si jako vášeň i něco dalšího, stejně naplňujícího. Ať už to bude focení, golf, pletení, umělecké směry, kutilství nebo zahradničení. Cokoli, co jde provozovat i ve vyšším věku – to totiž bude taková „životní záloha“, vkladní knížka na dně prádelníku, na kterou se dá celoživotně tajně po trošičkách přidávat, abychom později měli nastřádáno dost pro náhlý výběr. Ovšem v našem případě nikoli finanční, ale výběr dalších možností a cest, kterými v životě můžeme s chutí a elánem kráčet dál… i bez koní.

Umanutí lidé posunují mantinely! Na druhou stranu si uvědomte, že takových lidí, kteří nevidí neslyší nic než „to svoje“, a tudíž napínají síly pouze jedním jediným směrem (i navzdory přání rodiny, takže jsou v očích mnoha sobci), že těch je tu na světě potřeba jako soli! Protože „sobci“, co si jdou jen za svým, ve skutečnosti sunou lidstvo skokově vpřed – velkými vynálezy a převratnými objevy. Za těmi totiž z velké většiny stáli právě ti zahledění, ke svému cíli neodchylně upření „sobečtí šílenci“, často s nulovým rodinným zázemím. Není náhoda, že megaúspěšní lidé mívají s téměř železnou pravidelností v nepořádku osobní život: dělat naplno specializovanou kariéru a zvládat i standardně fungující rodinu většinou nelze. Pokud to jedinec zvládá, tak jedině proto, že má štěstí na partnera, který je ochoten fungovat pro takovou nestandardní rodinku za dva.

Připusťte si zavčas, že už nemůžete! Že vám od určitého věku začnou docházet síly a elán, je normální. Čím dřív si to připustíte a zařídíte se podle toho, tím je větší šance, že u koní, alespoň v malém měřítku, na stáří zůstanete. Ze všeho nejhorší je znechutit si koně koňmi – jednoduše se „překoňovávat“ tak dlouho a zatvrzele, až jednoho dne zjistíte, že nejen, že odešly síly a zdraví, ale už i jakákoli chuť zahlédnout koňský zadek…

Vyrážejte na koňské akce! Mnoho koňáků tvrdí, že je spolehlivě nakopává, když občas vyrazí na závody, výstavy, přehlídky a semináře či kurzy. Společnost nadšených, horlivě planoucích a doslova podpálených lidiček, které všechny pojí láska ke koním, dělá často ve slabších obdobích s naším elánem a zaujetím doslova divy!

Nepomlouvejte! Vysílejte do koňského světa pozitivní energii. Vrátí se vám.

Příběh Anežky:

Můj sen byla vždy práce v zahraniční sportovní stáji. Okamžitě po maturitě jsem vyrazila do Německa a doslova se tam sdírala z kůže. Neznala jsem víkendy, svátky, volno pro sebe. Neustále jsem se jen starala, jezdila, makala, obsedala mladé koně, závodila s nimi a také, samozřejmě, z nich padala. Po letech, když se následky úrazů začaly hlásit a působily mi obtíže při práci ošetřovatelky (to už jsem byla v české stáji), jsem si uvědomila, že takto naplno koňmi žít už nejen nemohu, ale vlastně ani nechci…

Shodou okolností jsem potkala svého budoucího muže, který právě kupoval bývalý zemědělský areál. Jeho sen byla krásná malá stáj se zázemím pro koně i lidi, pořádání menších závodů, ustajování koní, chov. Přišlo mi to jako idyla, rodinný život a dokonalé štěstí. Jenže roky pádily vpřed jako splašené a já najednou zjistila, že koňmi žiji zase po 24 hodin denně, ač již nesportuji. Že opět nemám svátky ani dovolené, že jsem zase naskočená v kolotoči, který se bezhlavě řítí neměnným tempem směrem ke stále větší dřině, stále většímu množství koní i klientů, jak se areál rozrůstal. Navíc mi začal selhávat pohybový aparát, často jsem se bolestmi nemohla ani vyspat, ani najíst (léky k utlumení zánětů a akutních bolestí jsou zpočátku doslova vysvobození, jen vám nikdo předem neřekne, co vám časem udělají se zažíváním). Do toho jsem sledovala manželův zápal pro věc a zároveň potřebu mít mě pracovně po boku, protože vše, co jsme rozjeli, přestávalo být pro jednu rodinu únosné. Dvě děti jedné bolavé ženské se stádem koní a jezdeckou školou na krku na elánu samozřejmě nepřidávaly…

Zkrátím to: ve chvíli, kdy jsem se stáhla více k dětem a nutné větší porci času k regeneraci, si muž našel výpomoc. Bohužel mladá ošetřovatelka byla aktivní natolik, že jsem si brzy připadala nadbytečná nejen ve stáji… Krizi jsme ustáli asi jen díky mužově úrazu a nutnosti s koňskými aktivitami na chvíli polevit. Ošetřovatelka šla ošetřovat jinam, u nás se najelo na poklidný rodinný život a koně začali být pouze koníčkem, nikoli obživou. Muž má naštěstí řemeslo, které nás uživí, a já si rozšířila vzdělání tak, abych mohla v místní škole vést družinu a kroužky. Zatím nám to funguje pouze s jediným velkým koněm a poníkem skvěle. Zase si občas ráda sednu do sedla a následně chytnu vidle, aniž bych potom prochodila noc v bolestech. Každému, kdo váhá, zda s koňmi praštit, nebo jet naplno dál, říkám: a co ani jedno? Co nejprve zvolnit? Výrazně uber koní a kolotoče kolem nich – a pak uvidíš… Třeba ti „koňování“ zachrání samo ubrání z tempa. Vždyť hodit do kopru úplně všechno, co jsi dosud dokázal a vybudoval, můžeš přece i později…“

Příběh chovatele Petra:

Koně a jezdectví mě nadchly až po dvacítce, ale zase jsem se do nich obul okamžitě naplno. Časem jsem přesedlal na chov, jenže po létech dřiny jsem neměl pocit hmatatelných výsledků. Fůra nadějných koní se zranila, byla zkažena novými majiteli, pomluvena konkurencí. Dobrý odchov nikdo kvalitně nezaplatí tak, aby se vyplatilo i přes nutné ztráty chovat dál. Začal jsem mít pocit, že za mnou nic nezůstane, že se udřeme celá rodina na něčem, co mi přestávalo dávat smysl. A tak jsme z toho vypadli…

Otevřel jsem si hospodu, a protože práce mezi lidmi ženu baví neskonale víc než v hnoji, jsme zcela spokojeni. A ne, koně mi vůbec nechybí. Může se to zdát divné, když jsme s nimi celá rodina prožili tolik let, ale fakt ne. K vlastnímu překvapení převážila okamžitá úleva, že je to konečně za mnou…

A jak to máte vy, milí čtenáři?