Za hranicí všedních dnů II.

12. 9. 2002 Josef Malinovský Autor fotek: Josef Malinovský

Minule jsme se podívali, jak probíhá běžný pracovní den u koní na farmě Peaked Croft v jižní Anglii. Tím však náš příběh dvou Češek od koní nekončí. Pokud byste očekávali, že po celém dni stráveném mezi koňmi si budou chtít od těchto lichokopytníků odpočinout, tak jste se hluboce zmýlili :o)

Věrka i Štěpánka mnohem víc tíhnou ke koním parkurovým. Práce v dostihové stáji jim tudíž nepřináší takové zkušenosti, jak by si představovaly. Měly však štěstí a zcela náhodně se seznámily s majitelem parkurových koní, který má stáj pouhých pár mil od jejich farmy. Několikrát v týdnu se tedy ještě po šesté hodině, kdy končí pracovní doba, vydávají jezdit na parkurových koních k Lauriemu F.

Laurie nemá tak luxusní stáje a areál. Výkonnost koní však je na špičkové úrovni. Živí se nákupem mladých koní se skokovým potenciálem, které poté trénuje a pak prodává za vyšší cenu. Pro představu - jednoho z koní určeného k prodeji (výkonnost ST) nabízí za 70 tis. liber (cca 3.360 tis. Kč). Není výjimkou, že takto drahé koně vlastní několik majitelů, či celé společnosti. Téměř žádné koně (kromě jednoho) nenazývá jménem. I to je známka toho, že si ve vztahu ke koním ponechává profesionální odstup.

Ve stáji je v současné době ustájeno pět koní, několik dalších je ještě na pastvinách. Přes ne zcela komfortní vzhled stájí zde nechybí solárium a mycí box. Přímo ze stáje je vstup do velice pěkně zařízeného bytu. V areálu je ještě tréninková jízdárna (cca 30x60 metrů) s kvalitním povrchem z bílého písku a kolotoč pro koně. Krmí se senáží a do ovsa se přidává stejně široká škála vitamínů a doplňkových krmiv, jaké jsem jmenoval v předchozím článku.

Parkurové závody
Nemohl jsem si nechat ujít možnost podívat se s Lauriem na jezdecké závody. Naše cesta vedla do windsorského Grand parku. Musím říci, že jet jeho luxusním přepravníkem pro tři koně bylo víc než pohodlné. Celou jeho polovinu zabírá obývací část s koženou sedací soupravou, kuchyňskou linkou, videem, satelitem, ložnicí, toaletou a sprchovým koutem.

Přestože jsem byl pasován do role „pucáka“, připadal jsem si jako Alenka v říši divů :o) Již pouhé prostředí Windsor Grand parku je hodné obdivu.

Závody probíhaly na třech kolbištích současně. Jedno kolbiště je vždy určeno dětem s poníky. Na druhé straně silnice se odehrával turnaj v pólu. Vše, včetně tribun pro diváky, je mobilní, a tak nebyl problém se po každém zápase přesunout na jedno z vedlejších hřišť, kde po chvíli začal další zápas.

Ve chvíli našeho příjezdu byly již parkurové závody v plném proudu. Mezitím, než jsem vyčistil a nasedlal prvního ze dvou koní, se šel Laurie prezentovat. Poté si ho krátce opracoval a ihned šel ke vstupu na kolbiště. Zde nahlásil startovní číslo, které telefonicky předali na věž rozhodčích a mohl startovat. Jaképak čekání :o)

U dalších soutěží již bylo určování startovního pořadí pro mne – neangličana lépe pochopitelné. Během prohlídky parkuru bylo možné u vchodu na kolbiště nahlásit pořadí, v kterém chci startovat. Samozřejmě pokud již toto pořadí nebylo obsazené někým jiným. Parkury byly postaveny na výškách 105, 115, 125, 135 atd. Tyto závody nebyly pro Laurieho nikterak výjimečně vydařené, dvě třetí místa však stačila ke spokojenosti, zvlášť když jeden z koníků šel parkury poprvé v životě.

Dostihy
Parkurové závody ve Windsoru nebyla jediná sportovní akce, kterou jsem v Británii navštívil. John Whelen (majitel farmy Peaked Croft) jednou za čas Věrku se Štěpánkou pozve na dostihy. Tentokrát nás všechny pozval do londýnského Kemton Parku na středeční „racing night“. Dopravní nehoda na sjezdu z dálnice však zapříčinila, že jsme celou první polovinu dostihového večera strávili uvězněni v koloně vozidel.

Po našem příjezdu jsme pak nevěděli, kam se podívat dřív. Závodiště v Kemton parku sice není tak velké jako třeba v Ascotu, o to víc je ale moderněji zařízené. Od Johna jsme obdrželi visačky pro majitele koní, které nás opravňovaly ke vstupu do prostor „normálním smrtelníkům“ uzavřeným. Času však bylo málo, a tak jsme po krátké návštěvě salónku majitelů a trenérů spěchali na tribunu, podívat se na pátý z šesti dostihů.

V další pauze jsme již měli čas přemýšlet, na koho si alespoň symbolicky vsadit. Koho jiného požádat o radu, než Johna, který nechybí na žádném z důležitých dostihů. Po chvíli listování v katalogu a Racing News (dostihový deník), stroze oznámil: „Dvojka vyhraje!“.Věřte nebo ne, vyhrála! Kolik John ten večer vyhrál, se asi nikdy nedozvíme. Jisté však je, že to bylo víc než naších deset liber ze tří vsazených :o)

Čtrnáct dní pobytu uteklo jako voda a nezbylo nic jiného, než si sbalit kufry. Nepomohlo ani přemlouvání, ať zůstanu déle. V Praze na mě totiž čekal koník, který mi sice nikdy nevyhraje tolik peněz, co jiní koně v Anglii za jednu noc, ale láska k němu je o to upřímnější.

Zajímavosti

Podobné články