V sedle

24. 6. 2002 Št., zveřejněno v časopisu "Jezdec, časopis gentlemanů - sportovců", 1932

Zaplať Pán Bůh, z nejhoršího jsem již venku. Do Ventury mám sice stále ještě daleko, ale také ještě není všem dnům konec. S Cerberem, na němž jsem prodělal první výcvik a jemuž proto zachovám povždy nehynoucí paměť, jsem se rozloučil nadobro. Kam pak se, chudák, hrabe.

V poslední době používám komoně, řečeného Apoštol. Kdo ho tímto biblickým jménem, které mu pasuje jako pěst na oko, pokřtil, se mnoho nevyznamenal, a kdyby v pátek dne 12. září minulého roku viděl, jak se mnou ten pokrytec zachází, nota bene na veřejné ulici, nepokřtil by vícekráte ani kozu. Faktum, že porovnán s Apoštolem, jeví se Cerberus jako beránek, ač ani v něm nebylo dobré žilky, volá o pomstu, a je-li jen trochu spravedlnosti na světě, slízne to jednou Apoštolův kmotr od nějakého „Anděla“ i s úroky.

Jinak jest Apoštol vysoký, do zlatova zabarvený, bojovný a bujarý čtyřkopytník, připomínající zjevem koně pisgavské. Má již léta, vrže to v něm, žere znamenitě cukr (v tomto oboru by mohl dávati koncerty) a kdyby neměl, obrazně řečeno, „svou hlavu“, neváhal bych ho prohlásiti za výkvět československých hřebčinců. Ostatně, kdo z nás je bez chyby?

V kategorii jezdců mé třídy se již s prošlapováním kramfleků nepářeme. Naše činnost se soustřeďuje skoro výhradně na trénování vysedaného klusu a na sestavování a sbírání koně. Výstup se děje a, jak figura ukazuje, bude se díti i nadále po starém, osvědčeném způsobu pomocí pana Kupčíka. Něco praktičtějšího lze sotva vynajíti a p. Kupčík to hrozně rád dělá.

A tak Vám vysedáváme, vysedáváme, že je opravdu radost na nás pohleděti. Jen pan kapitán tomu stále nemůže přijíti na chuť. Kdyby se člověk rozkrájel, nezachová se. Ještě se nestalo, abych měl třmeny akorát, buď jsou dlouhé nebo krátké, buď jsem moc nakloněn nebo málo, buď zasi jezdím jako o dostihách nebo se zasi plazím, buď div že toho dědouška neutluču nebo ho lechtám, ale to již se přece jen neděje, aby se vážně tvrdilo, že na tom Hanzlovi sedím jako babička Boženy Němcové.

Jen co je pravda, i pochvalu člověk sem tam sklidí, ale pak musí míti duši na jazyku. Leč právě proto, že je to tak vzácné koření, činí se každý seč jest. Jak je mně blaze, zaslechnu-li:
„Pane profesore, teď máte konečně koně správně sestaveného, podívejte se do zrcadla, jak nyní oba vypadáte.“ Protože tato šťastná konstelace trvá však jen moment, končí to zpravidla tak, že než dorazím k zrcadlu, je po všem a znovu do toho člověk nepřijde, kdyby se zbláznil, naopak, čím více se štve, tím hůře.

Když jsme 20. listopadu vysedávali ve velkém kruhu, měl jsem pocit, že mám Apoštola sebraného tak vzorně, že nejen italské, ale i ostatní důležitější školy by si z toho mohly vzíti příklad. Leč očekávané uznání se nedostavovalo. Abych je vynutil stůj co stůj, přitahoval jsem Apoštola stále víc a více, až nám oběma za ušima praskalo. Když mi již pomalu docházel dech, zaslechl jsem:
„Pane profesore – (konečně, jásal jsem v duchu a s napětím posledních sil utáhl jsem Apoštola tak, že z nás šel až strach) – budete-li tu herku tak svinsky tahat za hubu, tak ji utrhnete hlavu.“
To by mně tak ještě scházelo. Podle zjevu stojí Apoštol bratru za 15.000 Kč, kůže 400 Kč, maso bude beztoho tvrdé, tak nanejvýš 300 Kč, kalkuluji v duchu a pouštím otěže. Byl také nejvyšší čas, ještě chvilku a 14.300 Kč bylo v pekle.

V terénu je to lepší. Kdo pak rozumí ve Svítkově nebo v Brozanech jízdě! Tam stačí, vedete-li koně u huby a máte-li při tom jezdeckou kravatu, a odhadují vaše vyhlídky o Velké pardubické. Obyčejně říkají:
„Ten to nevyhraje!“

Představte si, prosím, že vjíždíme se slečnou F. do Spojil. Vjíždíme ohromně. Slečna napřed a já za ní, co mně krok.
Čert ví, co mají ve Spojilech za manýry. Že štěkají psi, s pánem Bohem, proč by si nezaštěkli, kdy pak se jim zase taková příležitost nahodí, že kokrhají kohouti, ať kokrhají, co hrdlo ráčí, že věší prádlo na ploty, jest sice na pováženou, ale i to jim konec konců odpouštím, že však pořádají na veřejné silnici komediantské představení, to si na ně budu dlouho pamatovati.
Kdo rozumí věci a ví, jak hrůzně působí na koňskou duši mnohdy pitomé necky, pochopí, co se asi odehrává v jeho mozkovnici, spatří-li komediantský vůz. V tom se kůň podstatně liší od člověka. Člověk může potkati babylonskou věž a za půl hodiny druhou, a nehne jím to. Kůň by se zbláznil. Proto jsem se nedivil, vida, jak se slečna marně pokouší pohnouti svého oře k další pouti. Rozhodl jsem se ujmouti se vedení sám, řka, aby slečna jen klidně jela za mnou. Na deset metrů před vozem zastřihal Apoštol ušima. Rozumíme, pomyslil jsem si, obraceje ho dříve, než bude pozdě.
Pan kapitán Navrátil se nemusí rozčilovati; nestranný svědek by mně jistě dosvědčil, že jsem fakticky obrátil já.
„Slečno“, pravím, „máte nějaký osobní interes podívati se na tu komedii?“
„Ne, pane profesore, naprosto ne, nemáte-li Vy své důvody …“
„Kde pak,“ povídám, „co bych v tom hledal za štěstí; já jezdím nejraději polní cestou směrem na Černou za Bory.“
„Já také,“ prohlásila ochotně moje spanilá spolujezdkyně, a protože jsme se tak báječně shodli a ježto jsme zjistili, že zmíněná cesta skutečně existuje, octli jsme se po chvilce v poli. Tím byl také znovu podán důkaz, kdo jede.

Cesta byla dlouhá, takže jsem měl dosti času Apoštolovi řádně vycinkati. Učinil jsem tak jednak proto, že měl v té episodě přece jen prsty, a jednak proto, že již měl u mě nejeden vroubek od dřívějška. Oslovil jsem ho takto:
„Nemysli, brachu, že jsme se vrátili proto, že bychom ti nedovedli vyhnat vrtochy z hlavy, ujišťuji tě, že jak slečna, tak i já známe prostředky a methody, jimiž bychom tě, kdyby šlo do tuhého, dovedli přinutiti k poslušnosti aspoň theoreticky. Neučinili-li jsme tak ani jeden ani druhý, připočti to laskavě na vrub našim ohledům k tvému stáří a dosavadní zachovalosti.
„Jen se nenafukuj, že jsi mizera, to ti dám písemně. Kdybys byl o dvacet let mladší, tak bych s tebou setsakramentsky zatočil, já bych tě naučil tancovat podle své písničky. Že ano, slečno!“
„No, jejej.“
„Být co k čemu,“ pokračoval jsem, „hleděl bys se jednomu zachovat, vždyť nevíš, kdo koho budeme časem potřebovat?
Moc sebou nevrť a poslouchej, nebo si to se mnou tak rozházíš, že bys si po letech, až přijdeš k rozumu, nafackoval.
Já vím, že to není žádnou slastí tahat se se mnou, mně by to také nevonělo, ale co naplat: když jsi se dal na vojnu, musíš bojovat! Vždyť od tebe nemožností nežádám. Chci jen, abys již jednou dostal rozum a neklepal se strachy před každým pařezem, chci, abys – když tě kopnu, maje levou za pobřišnicí, pravou do žeber – zaskočil bez dlouhého handrkování správně do cvalu. To můžeš učiniti tím spíše, ježto přece nemůžeš nepozorovati, že tě přitom tahám za patřičnou, zrovna si nemohu vzpomenouti, za kterou, otěž. Zejména v koutech bys do toho mohl přijít. Ale to je marné, ty to nepochopíš, kdybys byl stár jako Metuzalem. Snad to někdy nedělám přesně chronologicky, jsem také jen člověk, a třeba i kus vynechám, ale můžeš se, u všech hromů, dovtípit, vždyť již nejsi žádný mladík a neděláš to při svých letech po prvé. Již od koukání bys to mohl umět. Podívej se na příklad na pana profesora N., ale raději ne, na toho se nedívej. Na koho by ses podíval? Ale nač si s tím budu lámat hlavu, to je tvá věc.
Co pořád sebou šiješ?
Já se namáhám, abych ti hnul svědomím a ty jen tou kotrbou kýveš a když máš ukázat, co dovedeš, kvedluješ prackama, že je na tebe ouzko pohledět. Při tom máš každý den čerstvě podestláno, sena, že by ti to dinosaurus záviděl a ovsa, že by to stačilo dvěma takovým mamelukům, jako jsi sám. Žiješ si, zkrátka a dobře, jako prase v žitě a poctivou ránu nedáš, tak co chceš, jaké pak s tebou caviky?
Nebo když tě sbírám, to mně připadáš, jako bys se teprve včera narodil. Házíš hnátama bez ladu a skladu, až se nad tím jednomu obrací žaludek. Kus elegance nemáš a vedeš svou, ačkoliv ti nemůže býti tajno, že pan kapitán již může z kůže vyletět. V klusu ti to také zvlášť nejde; co je mi platno klusati podle předpisu na pravou nohu, když ty máš svědomí tvářiti se, jako bys klusal na levou. A konec konců, není si na tobě co vzít; abych tě mlátil, na to nemám povahu a mluvit nebo nemluvit, je jako když člověk hází hrách na stěnu. Ostatně, co bychom se hádali, ty víš své a já také, jak si usteleš, tak si lehneš.“

Po té poplácal jsem, jakž se chvilkami doporučuje, Apoštola po plecích a vzápětí jsme vjeli do lesa. Bylo to nedlouho po katastrofální vichřici, jejíž následky byly dosud patrny. Konec naší nové cesty byl zatarasen vyvráceným kmenem. Byly tam zajisté i jiné volné a stejně krásné cestičky, a méně odvážní jezdci by jistě dali přednost některé z nich, nikoliv však děti kapitána Navrátila. Nepřeháním, tvrdím-li, že jsme s klidem přímo ohromujícím dojeli až na konec.
„Přeskočíme to?“ táži se slečny.
„To přece nestojí za skok,“ odvětila moje odvážná průvodkyně.
„Máte pravdu, souhlasím, nebudeme snad skákat přes každou hloupou kládu, když překážka, tedy pořádná nebo nic. Na překročení je to ovšem trochu vysoké, zkrátka, nemá to dimense, víte co, jaké pak fraky, objedeme to, potvoru, nebo se do toho ještě, jakž se právě na těch nejmizernějších překážkách často přihází, zamotáme a ztratíme čas, jehož s ohledem na rozkazy p. Kupčíka nemáme nazbyt.“
Objedše milou kládu a překonavše tak bezbolestně druhou nástrahu osudu, pokračovali jsme v jízdě. Sotva jsme urazili tři až čtyři koňské délky, počal se Apoštol nervosně kroutit – neklamná to známka, že další dobrodružství započne.

Do cesty nám vkročil sváteční střelec s puškou, připravenou k palbě.
„Rány Krista pána!“ děsím se, „Maria Panno!“ děsí se slečna. Vyběhne-li teď zajíc a počne-li ten člověk po něm pražit, je zle.
„Na zajíčky, na zajíčky?“ oslovuji nebezpečného lovce, kterého nám byl čert dlužen.
„Ani mne nedopalujte, ještě jsem neviděl ani chlup,“ mračí se, a lze pozorovati, že je odhodlán pustiti se v zápas s prvým živočichem, který mu přijde do rány.
„Pán Bůh s námi!“ zašeptala v tom zoufale slečna.
Záhy jsem postřehl, že měla k tomuto povzdechu velmi vážný důvod, neboť jsem uviděl, kterak jakýsi veselý macek, který pro legraci byl ochoten nasaditi i život, hopkuje bezstarostně za zády rozzuřeného lovce.
Protože mně v tom okamžiku nic moudřejšího nenapadlo, praštil jsem po mackovi rákoskou, což nám snad všem zachránilo život.
Z radosti, že to tak dobře dopadlo, pobízeli jsme pak asi pět minut koně do cvalu, a když to nemohli pochopit, ač jsme to zkoušeli všelijak, zařval jsem:
„Krátký cval!“
A již to šlo. Pan kapitán Navrátil by z nás měl v tom okamžiku jistě radost. Za svoji bezpříkladnou obětavost a trpělivost by si ji věru zasloužil.

Zajímavosti

Podobné články