Robert Štipka - umění a koňařina spojené ve jménu jedné rodiny (závěr)

25. 8. 2006 Lenka Kerumová

Dnes uzavřeme povídání s Robertem Štipkou nejmladším, pokračovatelem drezurního umění svého dědečka a otce, jejichž vystoupení svého času očarovala celou Evropa.

Koně v cirkusu

Jak koně v cirkuse žijí?

Hodně lidí odsuzuje cirkus proto, že jej považují za týrání zvířat.

Týrání v jakém směru?

Například v tom, že nemají výběhy, že jsou jen v boxech. Nebo dokonce dřív vadilo, když byli uvázaní na štontech. Ale já třeba přijdu podívat se, na návštěvu do Národního hřebčína v Kladrubech a tam jsou koně taky na štontech. V cirkuse to lidem ale vadí. Takže koně musí mít svůj box, 3x3 metry. Jsou některé cirkusy, které to samozřejmě splňují, ale jsou také cirkusy, co živoří a jejich majitelé nemohou moc investovat. Proto se mi zdá trochu nespravedlivé, že jsou všechny cirkusy házené do jednoho pytle. Například v Německu se koně mají líp jak lidi. Nejen koně, jakákoliv zvířata. Např. Cirkus Krone, největší německý cirkus, má nějakých 50 koní. Zvířata mají své výběhy.

Ten cirkus se pohybuje nebo má své pevné místo?

Cirkus jezdí i má své pevné stanoviště. Majitelkou je jedna stará paní, je jí přes 70 let, nemá děti. Má jeden stabilní cirkus v Mnichově, pak má jeden "šíleně" velikánský cirkus, se kterým jezdí po celém Německu, a pak má svoje zimoviště. A pak má ještě jeden obrovský koňský areál, kam dává svoje staré vysloužilé koně, kteří už nemohou vystupovat, na dožití. Pracují tam stálí zaměstnanci. A takhle se nevěnuje jen koním - např. na jiné farmě má na dožití starého slona, slonů má jinak asi deset.

Když je cirkus na štaci, koně a zvířata si výběhu asi moc neužijí.

To záleží hodně na place, kam cirkus přijede. Když stojí uprostřed města, tak tam není možné výběhy postavit. Ale jak říkám - pár cirkusů u nás stavějí výběhy pro všechna zvířata za každou cenu.

Na Letné v Praze, co si pamatuji bývával vždycky nějaký cirkus, ale že by měli výběhy, to si nevzpomínám.

Tam se to nedalo, protože to zakázali z úřadu. Teď už to tam skončilo vůbec a už nikdy tam žádný cirkus nebude. Poslední cirkus tam byl Cirkus Jo-joo tento rok.

Doprava koní se zajišťovala jak?

Podle počtu - návěsy, kamiony. Jsou upravené tak, že mají žlaby, prostor na uvázání pytlů se senem, když se zastaví, žlaby se dají naplnit vodou. Při stěhování se vyjíždí brzo ráno, tak v pět, a koně cestují čtyři, maximálně pět hodin a vyloží se. Ale najdete i takové, které naloží koně v poledne, a vyloží v poledne druhý den.

Co máte za boxy? Mobilní?

Jsou to mobilní boxy, ale zvláštně upravené. Ne to, co lze vidět např. na výstavách. Dají se složit tak, aby stáli na jakékoli nerovnosti, i na křivém place.

Jak si na štaci zajišťujete slámu, seno, podestýlku?

Určitě s sebou tahají dva-tři kamiony, kde mají zásoby. Většinou jezdí po stejných nebo podobných štacích, takže za ta léta mají na svých místech a u zemědělců kontakty, takže vědí, kam se obrátit, kam zajet, protože pro ně zásoby mít budou. Zemědělci jim pak na dohodnuté místo přivezou co potřebují, vysypou tam, co se akorát zkrmí. Ve svých kamionech mají po střechu nacpanou železnou zásobu, kdyby náhodou někde nebylo.

Jak je zajištěno takové cirkusové turné z hlediska papírování?

To zažil můj děda, a ještě i táta, za Československé cirkusy a varieté jezdili po zahraničí, turné Rumunsko, Bulharsko, Skandinávie, Kypr atd. Cestovalo se trajekty nebo po kolejích, ale oni to nezařizovali. Byl nějaký ředitel cirkusu, nějací vedoucí lidé, ti to měli na starost. Československé cirkusy a varieté byl státní podnik, takže na všechno byli lidi, úředníci, kteří u cirkusu jako takového nikdy nebyli, ale tohle všechno pro něj zajišťovali. Trenér koní byl prostě trenér koní, měl na starosti jejich trénink a vystoupení, ale papíry nebyly jeho starost - koně byli státní, takže se o to starali státní úředníci.
Dneska je to soukromé, a soukromníci si to musejí obstarat všechno sami.
Můj děda projel strašně moc zemí. Jezdil už jako malý kluk až do svých pětašedesáti let, to jezdil se svou poslední drezúrou. Měl s ní neskutečný úspěch, byla to opravdu top drezura. Právě díky ní dostal v roce 1989 od předsedy vlády, a to jako nestraník!, titul "Zasloužený umělec" za celoživotní dílo s koňmi. Za jeho života prošly jeho rukama stovky a stovky koní. Své poslední vystoupení nacvičil s osmi těrskými araby. Na jednom z nich jsem se ještě učil jezdit, když mu bylo 22 let. V zahraničí s nimi sklízel neuvěřitelné úspěchy, lidi ho moc obdivovali. Mrzela ho jen jedna věc - čekal, že skončí dřív, než koně. Bohužel choroby koní nechodí po horách, ale po koních. Začali mu odcházet. Celá drezúra se začala rozpadat. I když koně dokupoval, nebylo to ono.

Co se stalo?

Jeden kůň začal být dušný, druhý dostal koliku. Gabarit odešel náhle, například. To bylo někde v Bulharsku. Děda před vystoupením chodil vždycky do stáje zkontrolovat, jestli jsou všichni koně pořádně vyčistění, jestli stájníci koně pořádně nastrojili, a Gabarit mu přišel tenkrát nějaký divný, pořád hrabal. Takže děda říkal "nechte ho dneska být, pojedeme bez něj." On to byl zrovna poslední kůň, poslední kůň se dal vynechat, v manéži bylo prostě místo osmi koní sedm. Děda vystoupení samozřejmě trošičku změnil, ale jen nepatrně. Vystoupení trvalo nějakých deset minut. Když se vrátil po vystoupení do stáje, tak tam ten kůň ležel mrtvý. Tenhle kůň byl fakt talent, děda tenkrát říkal, že nepřišel o koně ale o kamaráda. Takže to bylo takové smutné. Když vidíte, jaký talent kůň je, a co dokáže, tak přestává být prostě jen koněm, stává se partnerem, členem rodiny. Já mám to samé s Romeem. Když jsme ho koupili, mně bylo nějakých devět let, dostal jsem ho od táty k narozeninám. Já si ho sice obsedal, ale jezdil ho ještě táta, protože já se v té době stále učil jezdit, ale při výcviku piaff, španělského kroku jsem mu už tenkrát jako malý kluk pomáhal s lonžema, a ve dvanácti letech jsem měl první veřejné vystoupení. Bylo to u Pulpánů, na Slavnosti koní Kinských. Mělo to úspěch a já jsem ho začal vnímat už jinak - kůň se pro mne stal partnerem.

Největší éra cirkusů však vás už minula.

Cirkusy nejvíce zasáhly mého dědečka, za svou práci dostal i cenu Zasloužilý umělec. Můj otec už pomalu začal vystupovat v jednotlivých show, a já už dělám jenom show. My všichni vlastně bydlíme v bytě v Praze, a svěřené nebo své koně jsme měli ustájené v Xaverově nebo u soukromníků. Takže když nám někdo zavolal, že chce, abychom vystoupili, naložili jsme koně a připojili se se svým vystoupením a koňmi k nim. Já jsem s cirkusem měl společného jen málo, vlastně jenom jako malý kluk. Cirkusy dneska už taky nejsou co bývaly, spousta lidí si pořád myslí, že cirkusáci jsou póvl a bydlí v maringotce a myjí se v lavóru, a přitom to jsou umělci a dobří koňáci, a dnešní "maringotky" mají klimatizaci, kolikrát vanu s vířivkou, domácím kinem, plasmovou obrazovkou… Největší rozdíly uvidíte hlavně mezi českým a německým cirkusem. To se nedá srovnávat. V Německu cirkus lidi stále považují za umění a hojně je navštěvují, u nás to už dávno upadlo.
Oni si to lidi často neuvědomují, ale ona to je dřina. Jako malý kluk jsem měl pevný harmonogram. Ráno jsem vstal, dvě hodiny jsem s otcem trénoval žonglování, v sedm hodin jsem šel do školy. Když škola skončila, otec mne vyzvedl a jeli jsme za koňmi, kde jsme je trénovali. Doma jsem pak dělal úkoly. Ne že bych je dělal sám a táta mi je pak kontroloval, ne - on nade mnou stál, dělal je se mnou. Když bylo hotovo, zase jsem dvě hodiny žongloval. Když jsem cvičil voltiž, tak k tomu patřilo i skákání přes švihadlo; to jsem denně musel dvoutisíckrát skočit přes švihadlo. Denně. Když den skončil, tak jsem kolikrát ani neměl chuť jít ven, nebo za kamarády, nebo k vodě.
Dneska dostávám také nabídky ze zahraničí, abych třeba někde trénoval tři roky, ale to si už vybírám, kam chci a co chci dělat.

Dodatek autorky:
S Robertem Štipkou jsem strávila povídáním celý den, a přesto bylo i při editaci textu stále co probírat. Podle mne na něm zaujmou nejvíce dvě věci: ač chlap jak hora, směje se jak malý kluk. Ač tak mlád, čiší z něj poctivě nabyté zkušenosti.
Měla jsem možnost vidět jej při práci s vlastními i cizími koňmi, i se zákazníky-vlastníky. Jakmile má otěže či opratě v rukou, promění se v profesionála každým coulem. Ví co dělá, výcvik vede jistou rukou mnohaleté rutiny, a je na něm vidno respekt pro individualitu koně.
Když jsem jej pozorovala při práci a naslouchala tomu, co mi o koních, jejich i vlastní minulosti povídal, napadlo mne, že člověk nemusí být "zaříkávač" nebo Parelli, aby dosáhl světového úspěchu. Stačí, když je kumštýř. A máme ho na domácí půdě :-). Máte-li na něj vy nějaké otázky, nebo byste se chtěli podělit o svou práci či zkušenosti, stačí zavolat: 775-691 984. Robert Štipka nejmladší vás vyslechne a přímo odpoví.

Zajímavosti

Podobné články