Vlastní práce a výcvik koní a jezdců

Čím vás musí kůň zaujmout, abyste si řekl "tenhle by se mi hodil do vystoupení, tenhle by se mi hodil k ostatním do volného výcviku"?

Do španělské školy mne jako první musí zaujmout exteriérem. Nesmí mít např. krátký krk, nebo naopak moc dlouhý, nesmí mít dlouhé tělo, protože dlouzí koně se těžko podsazují na piafu a piafa je hlavně o podsazení. Takže by to měl být takový kompaktní čtvercový kůň. A pak, když ho pustí do výběhu, prohlídnu si jeho chody, jaké je má - sám o sobě, aniž by se honil. Když uvidím, že sám o sobě zdvihá přední nohy, říkám si, že mu půjde pasáž. Ale taky se můžu zmýlit. Ve výběhu bude kůň chodit jak na pérkách, a pak ve výcviku může zklamat, to se ale stává málokdy.
Do volného výcviku, to se naučí jakýkoli kůň, tam mi je úplně jedno, jaké má chody. Nepoznám, jestli bude chodit po zadních nebo ne. Pokud to bude plnokrevný arab, tak tam je 90% pravděpodobnost, že se na zadní postaví. Do volného výcviku koukám jen na exteriér. Aby koně vypadali aspoň trochu slušně, nemusí to být žádní krasavci, ale aby byli jakž-takž stejní typově. Je to hodně těžké dát dohromady šest typově stejných koní. A čím víc koní, tím je to těžší, ale dá se to.
Taky se nám stalo, že jsme vybírali koně pro naprosto cizí lidi. Vůbec nás neznali, nikdy jsme se nepotkali, oni o nás prostě jen slyšeli, a poslali nám peníze s požadavkem "kupte nám dva frízany na španělskou školu, přijeďte s nimi do Maďarska, budete s nimi trénovat a vystupovat". Přesto, že nás neznali osobně, ale jen slyšeli o naší práci.

Jak se dostáváte k angažmá?

Lidé slyší o naší práci a kontaktují nás. Buď po nás chtějí, abychom někde vystupovali s vlastními koňmi, nebo nás zvou, abychom trénovali jejich koně. Často se stává, např. v Americe, že si lidé koupí koně ze Španělska, kteří už vysokou španělskou umí. Buď se ti koně potom nikam nevyvíjejí, nebo je jejich majitelé svou neznalostí zkazí, a proto potřebují fachmany, kteří by jejich vlastní práci pozvedli. Koně nejsou žádné remonty, ale třeba i dvanáctiletí třináctiletí zkušení jedinci.

Co si takoví majitelé slibují od koupě koně, který je vycvičen ve španělské drezúře? V Americe přeci tradice cirkusu není, takže je nikde neukazují…

To je otázka… U nás si myslím, že to začíná být takový módní hit, mít andalusana nebo frízana, protože dřív barokní ježdění nebylo tak populární. Teď se to u nás rozmáhá, učit koně tyto prvky se pokouší spousta lidí.
I v Německu je barokní ježdění velmi populární. Dá se říct, že po celém Německu se na každém rohu jezdí barokní ježdění. Bude však trvat hodně dlouho - pokud vůbec, než se u nás dostaneme na úroveň Německa, a to se netýká jen koní, ale třeba i životní úrovně.

Co si myslíte ohledně barokního ježdění pana Záliše?

Pan Záliš je velmi vzdělaný pán, který toho hodně ví, má spoustu nastudováno, přečteno množství knížek. V tomhle jsem v porovnání s ním sto let pozadu. Ale já mám víc praxe.

Vraťme se k Romeovi.

Romea mi dal táta jako dvouletého. Naučili jsem ho pasáž, piaf, polka krok, španělský krok, základní zvedání na zadní nohy, aby vydržel a stál - čili pessadu, kompliment, jumbety [džambety], překroky, piruetu ve cvalu, překroky ve cvalu, jednoduchý přeskok, lehání s jezdcem, planž, to všechno ze sedla. To samé uměl samozřejmě i na dlouhé otěži bez jezdce, ale k tomu navíc, jako jediný frízan v Evropě, skákal i kapriolu. Dneska je tomu koni patnáct a bohužel už přes tři roky nepracuje ze zdravotních důvodů.
Vděčím mu za hodně, protože jsem se u něj naučil spoustu věcí. On učil hlavně mne. Naučil mne jak se chovat ke koním, i když to třeba zní divně. Když byl tříletý, tak to byl hrozný zmetek. Kopal. Kousal. Jen jsem otevřel box, už byl venku. Pak se to v něm tak v pěti šesti letech zlomilo a stal se z něj hotový mazlíček. Dal mi školu v přístupu ke koním. Znamená pro mě hrozně moc. Dovolím si říct, že to platí i obráceně, protože když se např. jednou stalo, že jsem ho musel na nějakou dobu opustit, špatně žral, ale po mém návratu se vrátil zas do normálu. Pouto mezi námi je oboustranně velmi silné.
Konec jeho kariéry jsem si představoval úplně jinak. Myslel jsem, že bude vystupovat do osmnácti, devatenácti let, a pak že mu vzdám poslední hold, čest. My to děláme tak, že když skončí poslední vystoupení, před lidmi, před obecenstvem z nich sundáme sedlo, cajky, pokloníme se jim a dáme mu z ruky odměnu. Já jsem to udělal, ale až dodatečně, protože jsem netušil, že to vezme takový konec, přišlo to strašně náhle. Vlastně skončil ve dvanácti letech, v plné síle. To jsme ještě byli v Maďarsku. Na velké show jsem to už nestihl, ale měli jsme takové minivystoupení, a tam jsem se mu poklonil. Teď, když nic nedělá, tak spadnul ze svalů, a je hubený, i když si ho lidi, když jdeme plavit, pořád fotí, ale já když vím, jak vypadal… pamatuju si jak mohutný byl…. Takového partnera máte jen jednou za život, už jen proto, že jsme vlastně vyrůstali spolu, vždyť mi bylo devět let, když jsem ho dostal!
Byl to naprosto bezproblémový kůň, stál vedle kobyl, a ani necekl. Chodil s kobylami na vyjížďku a choval se naprosto vzorně. Bohužel mu nepřeje zdraví, otekla mu přední noha a nevíme, co to je. Z ničeho nic se mu začali na noze dělat stroupky v karpu, kolem šlach, vypadalo to jako podlomy. Postupně se to drolilo, začalo to mokvat, zvětšovat se, až mu noha natekla. Odvezli jsme ho do Brna, ale ani tam si nevěděli rady. Nikdo vlastně neví, jakou stanovit diagnózu. Vědí, že se v nálezu vyskytuje zlatý stafylokok, streptokok. Na první pohled to vypadá hrozně, a už taky hubne, ale ten kůň například ve výběhu ještě cválá a běhá. Kdyby měl bolesti, vypadá úplně jinak. Už s ním samozřejmě nepracuju.

A co vaši současní koně?

Momentálně máme tři hřebce plemene P.R.E. Dva koně ze začátku trénoval hlavně táta a já mu pomáhal, a toho jednoho mi dal "tady ho máš a ukaž, co v tobě je."

Něco jako bereiterovská zkouška ve Vídni.

Tak. Garaňon byl pro mne takovou maturitou. S tímhle hřebcem jsem u táty v podstatě uspěl, že jsem ho dokázal vycvičit. Je to defakto můj nejlepší kůň, a když to tak řeknu, se kterým se mohu chlubit.
Podívejte se, co udělá rozdíl v práci s mladými koňmi. Vemte si tady mého andalusana, a lipicána co stojí v boxe naproti. Na hřívu nekoukejte, lipicáni nejsou hřívnatí, ale na tělo se podívejte.

Proti tomu andalusanovi je to drobeček. Chcete tím ukázat rozdílnost plemen, nebo i rozdíly v práci?

Oba koně jsou vlastně stejně staří. Proti mému andalusanu vypadá tento lipicán jako dvouletek, nebo tříletek. Lipicánek nemá moc práce, jeho majitel s ním vlastně jen jezdí ven. Rozdíl v práci je na obou koních vidět na první pohled,. Přitom andalusana mám tři roky. Jako dvouletého jsem ho koupil v Německu z pastviny, úplně syrového. Chytali jsme ho tam jak divokého koně.

Vidím, že není kovaný.

Není. Ani jeden z nich není kovaný.

Proč nekovete?

Není to potřeba. Na to co dělá to je zbytečné.

V dokumentárním seriálu "Lidé z manéže" kterýsi trenér či krotitel tvrdil, že je důležité ke koním i šelmám chodit ve stále stejném oblečení, že se pak lépe orientují a poznají vás podle něj. Já o tom docela pochybuji, protože chodit na trénink v gala oblečení asi není to pravé, navíc spousta obyčejných lidí chodí ke svým koním v rozdílném oblečení, nebo koně reagují už jen třeba na hlas. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Já si to taky nemyslím. To by znamenalo, že by všichni museli ke svým koním chodit ve stejném tričku a kalhotách každý den. I u těch šelem. To by znamenalo, že když nosíte červené tričko a najednou přijdete v zeleném, že vás nepoznají. To se povídá, ale pravda to není.

Jsou nějaké další pověry?

My například v neděli necvičíme a netrénujeme. Jsme pověrčivý v tom, že se něco stane. Ani je nečistíme, necháváme je tak, jak jsou. Vystoupení to je jiná věc, to se koně předvádějí. Ale trénink a výcvik se v neděli neprovádí. Takže mí koně mají v neděli volno.

A co vaše maminka?

Maminka není z koňařské rodiny, ani s koňmi nikdy neměla nic do činění. Koní se samozřejmě bojí (smích). Je z artistické rodiny - vystupovala s plastickou akrobacií a s perskými tyčemi. Tak jako rodina Štipků vynikala v drezúře koní, tak jejich rodina Janečkovi, "skupina Venus", vynikali v perských tyčích. Skupina byla známá po celém světě, na festivalu v Monte Carlu vyhráli osobní cenu knížete Raniéra. Ale jezdila moje babička, tátova maminka.

Čím se řídíte při vymýšlení choreografie? Tím, co koně umějí? Nebo se řídíte přáním toho, kdo si vás najme?

Sólová vystoupení máme naplánována, začínáme od toho nejjednoduššího a graduje to až k těm nejtěžším cvikům. Všechno si děláme sami, i muziku, kostýmu, cajky na koně, choreografii světelnou, efekty jako například mlha. Ale jsou lidi, kteří řeknou "heleďte, představoval bych si to trošičku jinak", a dají mi nějaký návrh. Většinou na to přistoupím, protože to nebývá až tak složité, a co je dané ve smlouvě, to platí. Dokážu se tomu přizpůsobit.

Kombinujete ve svých vystoupeních plemena?

V některých ano, aby vynikly rozdíly. Například dáme dohromady fríze s andalusanem.

Vzhledem k tomu, že trénujete i soukromé koně, a tyto triky učíte i jejich majitele, ptáte se po důvodech, proč to chtějí svého koně naučit?

Spíše jen ze zajímavosti. Je to přání majitele koně, je to můj zákazník, takže odvádím práci, kterou po mně požadují. Je to byznys, a konkurence se nebojím.

Když přijdete a podíváte se na koníka, poznáte, je-li schopen vyhovět požadavkům svého majitele? Je možné odhadnout, co ten koník dokáže, co by se s ním dalo dělat, v čem bude dobrý?

Určitě. Po nějakém měsíci práce určitě. Práce je však postupná. Už šest měsíců trénuji jednoho mladého koně, ale stále ještě nevím, bude-li schopen chodit po zadních. Něco se dá odhadnout už jen tím, že si koně necháte pustit do výběhu a podíváte se na jeho chody. Zhruba se dá odhadnout, bude-li mít např. na pasáž. Ale zase nevíte, jestli bude učenlivý. Některým koním to trvá déle, někteří chápou rychle. Udělal jsem třeba ale tu zkušenost, že koně, kteří se učí hodně rychle, pak často odmítají prvek opakovat, nechtějí, vzpírají se. Koně, kterým trvá delší dobu prvek pochopit, práci pak dělají precizněji a lépe.

Říkal jste, že máte zákazníky a vím, že zatím trénujete vlastně jen koně. Kdyby za vámi někdo přišel, že chce, abyste trénoval jeho, jak by ten výcvik vypadal? To, jak jste se učil jezdit vy, je přeci jen trochu odlišné od toho, jak se učí jezdit dnes v oddílech.

Nejprve bych se zeptal, zda má svého koně. Když má svého vlastního koně, je to ideální, protože tím, že se učí sám a na něm, učí zároveň i jeho. Trenér v tomto případě dohlíží nejen na zákazníka, ale i na koně. Pokud by šlo o parkurového jezdce, který se chce naučit drezúře, není problém, protože základ je stejný, jak ve sportovní drezúře, tak tady v naší práci. Základem je sed, a ten je všude stejný. Ale - a to se mi už stalo - když se na mne někdo obrátí, že chce trénovat sportovní drezúru, sportovní úlohy, musel jsem musím je odmítnout s tím, že to bohužel nedělám. Tak trochu to znám, ale nechci dělat něco, čemu nerozumím pořádně, co znám jen napůl, protože zákazník mi za to platí. A když mi za to někdo platí, chci odvádět pořádnou práci, ne polovičatou. Nejradši učím to, co jsem sám dělal, protože vím, jak na to.

Předchozí články:

• Robert Štipka - umění a koňařina spojené ve jménu jedné rodiny (1. část) /18.8.2006/
• Robert Štipka - umění a koňařina spojené ve jménu jedné rodiny (2. část) /20.8.2006/