Povídat jsme si začali během výcviku u jednoho klienta:

Výcvik a výběr koní:

Říkal jste, že postavit se a stát na zadních by měl zvládnout každý kůň, ale chodit po zadních už každý kůň nezvládne?

To je v typu toho koně, jestli na tento cvik bude mít vlohy nebo ne, a udržet tu váhu. To nedokáže každý kůň; většinou s tím mají problémy frízani. Není to jen o stavbě těla, ale i temperamentem. Například všichni arabi umí chodit po zadních. Ještě jsem se nesetkal s arabem, který by neuměl chodit po zadních. Krevnatější a drobnější, kratší a lehčí koně s tím problémy nemají. Viděl jsem docela dost frízanů, kteří to dokázali, ale také znám dost frízanů, kteří to nedokáží. I ze svého vlastního tréninku vím, že dokáží chvíli stát na zadních, ale chodit už nedokážou.
Když jsme byli s otcem tři roky v Maďarsku u Maďarského národního cirkusu, připravovali jsme osm frízanů a šest plnokrevných arabů. Volný výcvik šesti arabů, volný výcvik šestí frízanů a dva frízové byli na španělskou školu - jeden pod sedlem a jeden v gigu.

Co konkrétně představuje volný výcvik?

Volný výcvik se dá dělat několika způsoby. Buď máte koně úplně holé, nemají na sobě vůbec nic. Nebo se předvádějí jako při lonžování, to znamená, že jsou vyvázání, mají na sobě lonžovací gurty, naužděni jsou klasickou uzdečkou. Pracuje se jedině s hřebci.

To není poprvé, co slyším, že na výcvik se vybírají výhradně hřebci.

Je to proto, že hřebec udělá větší parádu. Kobyla prostě parádu neudělá, a valach už vůbec ne. Nepředvádí se. Hřebci ano. Je potřeba, aby to vystoupení mělo jiskru, švih, adrenalin, jak jdou za sebou. A hlavně - pro stavění na zadní jsou hřebci ideální. Mají výdrž a lepší výraz.

A nemáte s nimi problém, že si mezi sebou neustále potřebují upevňovat svou hierarchii?

Samozřejmě, ale to se dá zvládnout. Někteří jsou samozřejmě tak silní a nedají pokoj, že pak musejí dostat na vystoupení košíky, protože toho druhého pořád koušou do zadku nebo do zadních nohou. Většinou tak je ale u mladých koní, když začínají. Když už pak vystupují nebo jsou ve výcviku několik let, už košíky nepotřebují. Výcvik u nich začíná ve třech nebo čtyřech letech, a za tu dobu si natolik zvyknou, že není potřeba je dávat.

Potkávají se ti hřebci i jinde nebo jen v manéži?

Ne, potkávají se jen v manéži, ale samozřejmě jak jdou za sebou v manéži, tak jsou i ustájení. Může jich být třeba až dvanáct, a první a čtvrtý na sebe vůbec nevidí. Ty se vlastně vůbec neznají. Potkají se jen tehdy, když se spletou v manéži a udělají ze skupiny "guláš", promíchají se.

Takže i nácvik výměny dvojic, trojic či čtveřic se dělá postupně?

Každý kůň to musí zvládnout sám. Máte např. šest koní; to je dneska takové minimum. Obvykle jich bývá osm. Bývá i dvanáct, i osmnáct jsem viděl - ale to jen u opravdu velkých cirkusů; u nás bývá osm koní. Berete nejprve každého koně sólo. Každý z nich k vám musí umět přijít, když ho zavoláte. Z jakékoli strany, ne jen z té, ze které je naučený. Když mu řeknete "piruette", musí se sám otočit na místě, na jakoukoli ruku. Až když to všechno bezpečně umí, spojí se dohromady, takže na jeden povel cvik provedou všichni najednou.

A neruší je tedy, že mají náhle vedle sebe kolegu?

Ze začátku se jim to i plete, ale to bývají na lonžích, u každého je jeden člověk, a postupně se je to učí spolu. U bystřejších koní se tohle například obchází, u těch méně chápavých člověk zůstává a pomáhá. Takový výcvik při dennodenním tréninku - mimo neděle - trvá dva roky, u mladého koně. Volný výcvik je o to těžší, že když jdou koně poprvé do manéže, poprvé na vystoupení, a udělají vám guláš, nemáte šanci je srovnat na jejich místo. Musí tam vejít lidi a uvést je na místo. Když jdete s jedním mladým koněm pod sedlem poprvé na vystoupení, tak si ho nějak udržíte, ale ve volném výcviku je tohle o to těžší. V Maďarsku, když jsme měli premiéru s již zmiňovanými araby, se nám stalo, že zvedli ocasy a každý arab byl najednou někde jinde.

Jak to dopadlo?

No, museli tam přijít lidi a koně vyvést ven. To bylo celé vystoupení (smích) - přivedli jsme je a zase jsme je odvedli. Po druhé se taky ještě báli, ale třetí vystoupení už byli v pohodě. Oni se báli lidí v hledišti. I když se to všechno cvičí, hudba, světla všechno, tak lidi nenacvičíte. A premiéry bývají většinou plně vyprodané: jsou pozvaní novináři, jsou pozvaná média, známí, obdivovatelé a fanoušci cirkusu a cirkusového umění, takže když zatleská tisíc lidí najednou, je to docela rachot. S hudbou se nacvičuje jen týden před premiérou, světel se koně moc nebojí, ale když je plný stan lidí, nebo když někdo upustí balónek, zejména, když vylítne metr dva metry od manéže, tak blízko ta sedadla jsou, a arab je trošičku živější, a pod nosem mu vyletí balónek - tak uskočí. Odskočí jeden, k němu se přidá druhý a už to jede.

Nikdy jste neměli kobyly?

Ne, v životě ne. Jedinou výjimku udělal můj děda, a to šlo o poníky. Můj otec začal vystupovat, když mu bylo devět let a vystupoval s poníkama, čtyřmi kobylkami a dvěma valáškama poníků. To bylo jeden nebo dva roky, v Rumunsku na turné. To bylo proto, že děda měl možnost sehnat šest poníků najednou. A protože chtěl, aby táta už začal vystupovat, tak i když nerad, vzal je. Neměl prostě jinou možnost. Udělal s nimi jednoduchou drezúru, aby ji můj táta v těch devíti letech zvládl, drezúru volného výcviku. Já jsem vlastně začal vystupovat až ve dvanácti letech. Můj táta ale zase začal jezdit na koni později než jsem začal já.

Vraťme se ještě k oněm těrským arabům a nákupu koní vůbec. Jak nákup takových koní probíhá? Přijdete mezi nějaké koně, vidíte, že tihle by mohli být dobří a začnete jednat?

Koně nejsou většinou od jednoho majitele. Málokdy se poštěstí, aby byli od jednoho majitele či chovatele. Maximálně tak dva koně, to ano. Koně, které měl děda, byli všichni z Ruska. Objížděl hodně handlíře. Koně v drezúře před tou poslední byli taky těrští arabi, ale už začali stárnout. Při shánění nových koní do nového čísla se šel podívat i do jednoho hřebčína. Mluvil s ředitelem, dívali se na koně, a děda říkal - " ten je hezký, ten se mi líbí, ….", z toho co viděl se mu líbilo asi pět koní. Druhý den stálo před cirkusem auto a u něj dva koně. Pan ředitel na základě dědova předchozího vystoupení, kde se mu líbila jeho práce, vztah, který ke koním měl, přístup, který viděl, mu dva koně věnoval. On je defakto nedal dědovi, ale Státním podnikům. Dřív to jinak nešlo. Takže dva koně měl zdarma a zbytek dokoupil.

Jak se v hřebčínech stavěli k tomu, že někdo přišel a chtěl koupit koně, kteří např. exteriérově vyhovovali chovnému cíli, pro cirkus? Pro toho koně tím pádem končila jakákoli šance uplatnit se v chovu.

Dřív byla doba trochu jiná a ke koním se stavělo taky jinak. Dřív se na cirkus dívalo jako na umění. Dneska se na cirkus lidé dívají skrz prsty, vůbec to už jako umění nevnímají, vidí to jako něco úplně na dně, posledního. Dřív byl cirkus pro lidi často jediná zábava. O koně se starali naprosto jinak, perfektně, koně museli být v top kondici a v naprostém pořádku. Úroveň tenkrát a dneska se nedá absolutně srovnávat - co se týče péče i všeho ostatního. Takže ani hřebčíny neměli problém s tím, že koně jdou do cirkusu, protože věděli, že kůň se bude mít dobře. Dneska, když půjdete do hřebčína s tím, že chcete koupit koně do cirkusu, tak vám ho neprodají, protože vědí, že většina cirkusů je na špatné úrovně; jen několik jich drží původní standard.

Takže když si tenkrát váš dědeček vybral koně, který by i vyhovoval chovným požadavkům, tak ho prodali.

Samozřejmě, že když to byl top kůň se skvělým původem, tak toho neprodali, ale dědovi nikdy nešlo o původ, ale o exteriér. Hlavně si vybíral takové koně, kteří si byli podobní, měli stejný exteriér, i si odpovídali výškou. Pokud některý z nich byl vyšší, tak se dával dopředu. Jestli nějaký původ měl nebo neměl dědu vůbec nezajímalo.

Já se na to dívám stále tak, že hřebčín má nějaký chovný záměr, a když si do něj někdo přijde vybrat koně do cirkusu, ten hřebec vlastně končí i jako potenciální plemeník, protože nepůjde ani do výběru.

Dřív to u cirkusů bylo, ale dneska, nebo v současné době, jsem například já ve Španělsku koupil dva hřebce, majitelé věděli kam jdou - a přesto jsou oba plemeníci. Oba andaluzani i ten fríz, Romeo, jsou všichni plemeníci.

Bývalí? Nebo mohou připouštět dál?

Budou připouštět. Já je mám licencované.

Odrazí se ve výcviku nebo i v chování, které potřebujete, rozdíl mezi hřebcem, který si nikdy neskočil a hřebcem, který připouštěl?

Stejné to určitě není. Hřebec, který připouštěl, dělá na ostatní koně větší "bordel". U nás, pokud je cvičím v hale, a přijde tam někdo jezdit, jsou rozrušení, pokud ucítí, že se jedná o kobylu, jsou rozrušení samozřejmě ještě víc. Pokud ucítí, že vešel a je tam hřebec nebo valach, tak se za chvilku uklidní. Ale takoví hřebci věnují všem ostatním koním větší pozornost. Samozřejmě i hřebec, který ještě nepouštěl, o sobě dává před ostatními koňmi znát, předvádí se, ale nedá se to srovnat s hřebcem, který už připouštěl.

Koketovali někdy váš děda nebo otec s myšlenkou, že si založí vlastní chov?

(smích) To určitě ne. Mysleli jsme, že bychom si mohli najít vlastní místo, kde bychom své koně měli, nějaké vlastní zázemí, kde bychom mohli lidem koně trénovat a připravovat, ale vlastní chov…. myslím, že ani dneska ani tenkrát to nebylo výdělečné.

Takže vaše vystoupení nebo živnost bude stále položená na základě toho, zda majitel koně, který se vám líbí nebo by se vám hodil, je či není ochotný jej prodat.

Tak, určitě. Uvidím-li koně, který se mi líbí, a majitel mi jej prodá, koupím ho a začnu jej cvičit. Pokud se ukáže, že to pro mé potřeby je jen průměrný kůň, tak jej, s těžkým srdcem samozřejmě - protože si na něj za tu dobu zvyknu - prodám, pokud se ukáže, že je šikovný a talentovaný, top kůň, nechám si jej. Nejlepší koně si vždycky nechávám. Když totiž přijde nějaké vystoupení, prezentuji tam svou práci, své umění, to, co jsem je naučil já, a na to potřebuji top koně, kteří mě budou reprezentovat. Tak jako to bylo s Romeem. To byl top kůň. Ten dokonce skákal kapriolu! (viz foto 3. část) Jako jediný frízan. Ne ze sedla, jen ze země, protože i když jsem tenkrát měl nějakých osmdesát-pětaosmdesát kilo, bylo by to se mnou těžké. Frízani jsou pro nadzemní prvky těžkopádní sami o sobě, natož ještě skákat kapriolu s pětaosmdesátikilovým jezdcem.
Kapriolu jsme ho učili tři a půl roku. Vezměte si jeden prvek - a učili jsme ho to tři a půl roku. Ve španělské škole na to je spousta lidí. Tady jsme na to sami dva s tátou. Děda už je starší, už se tomu navíc ani nevěnuje. Občas by bylo potřeba víc lidí, ale ono to často ani s ochotnými lidmi moc nejde, protože i toho člověka to musíte naučit. Když někoho požádám, aby mi podržel lonž, tak ji sice podrží, ale buď ji včas nepovolí, nebo povolí moc, neví, kdy má přitáhnout, prostě neví, co má dělat. A já nemůžu učit koně, a ještě hlídat druhého člověka, jestli dělá vše jak má. Takže o tohle ten výcvik máme my, například, ztížený.