Příběh ryzáčka

28. 7. 2006 Linda Coufalová Autor fotek: Linda Coufalová

Koncem loňského roku nás poprvé kontaktovala Linda se "svým" příběhem, respektive s "Příběhem svého ryzáčka". Celé vyprávění nás zaujalo natolik, že jsme se pokusili hledat, co nejrychlejší řešení, abychom tomuto koníkovi pomohli zůstat s námi na tomto světě. Jak celý "příběh" dopadl si tedy dnes můžete přečíst v následujícím Lindině vyprávění. Jsme rádi, že na tomto světě stále exitují příběhy s dobrým koncem...

Příběh koně, kterému bych ponechala ve svém vyprávění jméno „Ryzáček“, začal jednoho dne na dražbě anglického plnokrevníka ve Slušovicích. Každoročně zde předváděli krásné a mladé koně. Moje oči však zajiskřily na 8-letého ryzáka, s poškozenými šlachami na obou nohách. Již tenkrát jsem chodila několikrát týdně k jednomu trenérovi trénovat dostihové koně, a tak mě vůbec nenapadlo, že bych si sama jednou pořídila svého koně.

Ale při pohledu na ryzáka, jsem měla hned pocit, že by to byl vhodný kůň pro našeho trenéra, protože právě on s takovými koňmi dokáže zázraky. Po chvíli se zvedla něčí ruka a pán komentující dražbu ryzáka prodal. Večer volal trenér ptal se mě, zda jsem viděla, jakého koně koupil. Hned mi bylo jasné, že to byl právě on kdo „pro mě“ Ryzáčka koupil.

Dostala jsem možnost koně jezdit a starat se o něj. Na začátku jsme spolu měli velké trable, protože kůň byl hodně zkažený a neovladatelný. Na každé louce chtěl utíkat, vyvracel hlavu, z čehož měl poničená záda a byl celkově hodně nervní. Trenér mi ze své praxe však poradil a po pár týdnech jsme byli s ryzákem jedna ruka. Strávili jsme společně zimu a velmi dobře jsme si rozuměli. Na jejím konci si na něj sedl trenér sám s tím, že ho začne připravovat na dostihy. I jemu trvalo pár týdnů, než přišel na to, jak na něm jezdit, aby se oba netrápili. Po dvouměsíčním tréninku byl ryzák ve výborné formě, a tak jsme vyrazili na dostihy do Bratislavy. Ten den, s trenérem na hřbetě, si doběhl pro výborné třetí místo na proutěných překážkách. Čtrnáct dní nato, jsme vyrazili na bratislavské závodiště znovu. Tentokrát se ryzákovi podařilo vyhrát, ale na úkor toho, že mu asi 50 m před cílem ruply vazy na noze. Trenér se ho snažil zadržet, aby si nohu neutrhl úplně, ale ryzákovo bojovné srdce bylo silnější než trenérova ruka. I přes všechnu bolest, kterou musel mít, nechal všechny ostatní koně daleko za sebou a dokázal zvítězit.

Všem bylo jasné, že zranění už nespraví žádný veterinář tak, aby kůň mohl ještě někdy vyběhnout na závodní dráhu. Ryzáka tedy odvezli na pastvinu, kde zůstal 4 měsíce. Na zimu ho trenér přivezl zpátky ve zbídačeném stavu. Kůň byl podvyživený a noha byla ještě v horším stavu než když ho na pastvinu vypustil. Rozhodl se, že pokud ho nebude někdo chtít, že koně prodá na jatka. A tak začal boj o ryzákův život.

Rozeslala jsem e-mailové dopisy na různé útulky, volala všude možně, jen abych se ho pokusila zachránit. V útulcích pro koně však bohužel volné místo nebylo. Až jednoho dne přišla od nějaké paní z útulku zpráva, s tím že by si koně vzali nějací lidé, ke svému koni do ohrady. Chtěla jsem o nich vědět víc a hlavně do jakých rukou by se ryzák dostal. Paní se však již neozvala.

Díky ní jsem si však uvědomila, že nikdy nebudu mít jistotu, do jakých rukou ryzáka pošlu, zda si ho někdo nevezme jen proto, aby ho obratem poslal na jatka a něco na něm utržil, nebo ho týral, a tak jsem hledání nového majitele ukončila.

Ten den jsem si také uvědomila, že budu mít svého koně. Domluvila jsem se s trenérem, že mi koně u sebe nechá za levnější ustájení, pokud mu budu nadále pomáhat s jeho koňmi a jezdit s ním na dostihy. Ryzáka jsem dostala tedy na Vánoce. Byl na tom hodně špatně s nohou a současně byl hrozně vyhublý. Smířila jsem se s tím, že na něj celý rok nesednu, neboť kulhal a měla jsem obavy, že se mu noha ještě zhorší. Pár týdnů jsem ho nechala zavřeného v boxe, dostával dost ovsa i sena. Do výběhu chodit nechtěl, protože byl znechucený z dlouhodobého pobytu na pastvině. Když ho trenér zavedl do ohrady, vždy se mu stačil vrátit do svého boxu, než přivedl za ním další koně. A tak jsme ho nechávali nakonec doma. Časem jsem ho začala brát na procházky na vodítku. To se mu také moc nelíbilo, ale protože potřeboval pohyb, museli jsme to přetrpět oba. Noha se však zpevňovala a přestával na ni kulhat. Přibral nějaké to kilo, začal mít zase radost ze života a chodil pomalu s ostatními koňmi společně do ohrady. Konečně byla radost na něj pohledět. Sem tam si ve výběhu i vyhodil.

Pokračovali jsme v pravidelných víkendových procházkách. Stále častěji se však začal zastavovat a nechtěl jít dál. Jednou mě napadlo, že bych si na něj na rovince po asfaltu mohla na chvíli sednout. Vyskočila jsem na něj a v ten moment se úplně rozzářil. Jako by měl radost, že mě má konečně zase na hřbetě. Začal spokojeně vyšlapovat a už se ani nezastavil. Na takovéto procházky, bez sedla jen na vodítku, jsme chodili čím dál častěji, až jsme jednoho dne zkusili vzít sedlo a uzdu a tak vyrazili do přírody. Na jaře jsme takto vyráželi i na delší procházky, postupně jsme začali chodit terénem, menší kopce, louky... Vše se zdálo v pořádku, noha nedělala žádné problémy.

Výběhu s ostatními koňmi si začal užívat, dokázal přecválat výběh a proto jsem se rozhodla, zkusit na něm něco „více“ než jen krok. Na měkkém popršeném terénu na louce jsme zkusili naklusat. Zdálo se vše v pořádku a tak jsem mu po chvíli připomněla pobídku do cvalu. Ryzáček elegantně naskočil a pomalu si zacválal. Moje radost byla veliká. Již jsem ani nedoufala, že by si tento kůň ještě někdy se mnou na zádech, mohl zacválat. Přesvědčila jsem se, že jeho stav se zlepšil po všech stránkách a to mi stačilo. Pokračovali jsme ve vycházkách v kroku.

Teď je znovu léto, a tak jsem svého koně dala opět na pastvinu, kde ho mám pravidelně pod kontrolou. Jezdívám za ním o víkendech, procházíme se po výběhu, klušeme, občas zacváláme, pod sedlem nebo bez něj. Jeho koňští kamarádi běhají radostně kolem nás a Ryzáček je spokojený, že mě nese na zádech. A to jsem nakonec i já, neboť jsem pochopila, jak moc by mně v životě chyběl.

Už tenkrát jsem říkala trenérovi, když Ryzáčka koupil, jak moc se mi líbí. Trenér se jen smál a ani jeden z nás netušil, jak to vlastně opravdu jednou bude. Až když jsem ho začala jezdit, věděla jsem, že jsme spřízněné duše. Naučila jsem si ho na slova, ovladatelnosti, postupně se zklidnil a stal se z něj úplně jiný kůň. Dnes když nás někdo spolu vidí jen tak na ohlávce, nechápe co se vlastně s tímto těžko zvladatelným koněm stalo. A já jsem ráda, že mám svého koně a ne ledajakého. Koně, kterého jsem si vybojovala a který mi to každým dnem oplácí.

Podobné články

Když jsem dělala v roce 2019 první rozhovor s Kateřinou Jindrovou, tušila jsem, že si nepovídáme naposledy. Katčina pracovitost a zápal je totiž…

Idnes.cz

Divadlo a hraní ho chytly až s věkem, kdy opustil práci prodavače aut v mototechně. Vášní ke koním ochořel spolu s bratrem Karlem mnohem dřív. Rozumí…