Jak všichni víme, kůň je zvíře velmi velmi citlivé právě na zdánlivé detaily, leckdy i milimetrové odchylky od normálu.

Ještě poznámka k nedávno uveřejněnému článku v časopise, abychom se nebáli jezdit s koňmi. Je trochu zavádějící, spíše neúplný. Autor udává, kdy a za jakých okolností je potřeba profesní průkaz - ten je nutný jen u řidičského oprávnění skupin C, C1, C+E, C1+E a skupin, souvisejících s D, tedy autobusy. Není tedy nutný při skupině B+E, i když by se jednalo o autodopravu jako hlavní podnikání. Poté autor uvádí, že podle jeho vyjádření všichni, kdo vezou koně, musí mít školení přepravců s odvoláním na nařízení rady 1/2005 ES. Má pravdu jen částečně, protože všichni přepravci mají za povinnost zajistit v každém vozidle přepravujícím živá zvířata náležitě proškolenou osobu. Ovšem s odkazem na pojem, kdo je považován za přepravce, tudíž ten, kdo se živí přepravou zvířat.

Není tedy nutno propadat panice, pokud se nechceme stát autorizovaným přepravcem. Ad absurdum, musel by toto školení mít i ten, kdo přepravuje svého psa, kanárka, kočku nebo třeba křečka na dovolenou, výstavu či svod, nebo třeba Policie při výjezdu se psy ke služebním účelům... (Mimo jiné, již jsem zmínil, že pro udělení licence od SVS je toto školení jednou z podmínek). I tak je z naší strany snaha o oddělení přeprav hospodářských zvířat, jejichž produkce je určena obyvatelům k obživě (toto nařízení sestavila a dala do oběhu Evropská komise pro kontrolu kvality potravin) od aktivit volnočasových. Je nesmysl, aby se ten, co vozí koně na závody, musel obeznamovat se systémem větrání kamionů pro 200 kusů prasat, nebo jak a kde mají být umístěna čidla na nakládací rampě. (Já jsem byl zkoušen z akvarijních rybiček a přepravy delfína... :-) ). Chtěli bychom v budoucnu docílit toho, aby každý, kdo má zájem o bezpečnou přepravu, měl o této problematice co nejširší povědomí nejen po právní stránce, ale i po odborné.

Přeprava není jen jízda

Především si musíme uvědomit, že k jízdě patří i nakládání a samozřejmě i skládání koně! Pokud budeme nakládat ve stresovém prostředí vyplašeného koně, zpoceného, vystresovaného, neklidného, potom samotná jízda může být horor nejen pro řidiče. O možnosti rychlé dehydratace a s tím spojeném riziku ohrožení zdraví (i života!) koně v parném létě jsme se společně s MVDr Švehlovou již zmínili (článek Horké cestování).

O nakládání koní jsme již také psali: Jak (ne)nakládat koně

Všeobecně platí nepsaná tři pravidla:

bezstresové prostředí - to znamená eliminovat hysterické výlevy spolunakládajících čumilů nebo maximálně uklidnit již tak vyděšenou majitelku, která ještě nikdy nepřepravovala svého miláčka a tři noci nespí...

bezpečnost zdraví lidí i koně - nakládat tam, kde nejsou staré zemědělské polorozpadlé stroje, brány, kusy betonu, aby se dětičky majitelů nemotaly mnohdy i přímo pod kopyty vyděšeného oře, aby se tyto činnosti nedělaly v žabkách (viděl jsem ale opravdu těžké pohmoždění nártu s několikaměsíční rekonvalescencí - obutí alespoň tenisek je otázkou minuty)

kontrola hlavy koně - pokud kontroluji hlavu, mám pod kontrolou celého koně - proto je v řádu ČJF povinnost na veřejných akcích vodění, skládání, nakládání koní buď na uzdečce, nebo se štajgrem, případně speciální ohlávka s možností nasazení udidla je také vhodná. Provazová ohlávka, pokud se správně použije, je mnohem lepší pro kontrolu koně než úžasná bohatě polstrovaná ohlávka v barvě mikiny majitelky - na takové odtáhne kůň, pokud se mu zachce, i tři chlapy a nic s tím neudělají.

Co máme ve vozíku?

Zásadní je uvědomit si, jaké zvíře přepravuji. Jinak pojedu s koněm znalým, zcestovalým, který cestování neřeší, jinak s mladým zvířetem, které vozík vidí podruhé v životě, a zcela jinak se zvířetem, které zažilo v souvislosti s přepravou nějaké nepříjemné trauma (pokud se to přepravce od majitelů vůbec dozví, že? Kdo by se chtěl chlubit mezi koňáky, že něco zvoral...).

Jak na to

Rozjezd i brždění musí být volné, bez trhání, proto zvláště při brždění využívat pokud možno brzdicího účinku motorem, i na známých trasách používám navigaci, která mi ukáže, jaká zatáčka mne čeká za horizontem, dopředu můžu zvolnit a připravit se na projetí. Musím myslet na to, kolik prostoru mám před sebou, že souprava s koněm má několikanásobně delší brzdnou dráhu i v porovnání s autem a přívěsem bez koně, pokud chci dovézt koně celého a zdravého, v psychické pohodě.

Jak má kůň ještě odjet drezuru či náročný parkur, pokud si dvakrát při nešetrné přepravě lehl, je vystresovaný, zpocený, vyděšený. S tím úzce souvisí i vlastnost, kterou je předvídavost - sice jedu po hlavní, ale ten, který mi má dát přednost, to ví taky? V normálním provozu jen přibrzdím trochu prudčeji, ale s koněm za zády... Sledování dění za zády je také nezbytností, kolikrát na poslední chvíli nás předjede bavorák či mercedes a těsně před naším oknem se mu rozsvítí brzdová světla. Proto nemám ani rád krásně vydizajnované přívěsy s blatníky "aerodynamicky" vytaženými až k horní straně bočnice, či efektně zakrývající boční vzpěry. Nezdá se to, ale pokud skrz ně není vidět, na rovné silnici nevidíte v zrcátkách auto či motorku i o kilometr blíž k nám.

Způsob projíždění zatáček - musím si uvědomit, že jsem podstatně širší než jen s autem, pozor na obrubníky a nezpevněné krajnice. Kruhové objezdy se snažíme projet co nejvíce "narovnaně", víc si najedu a využívám celé šířky vozovky, o pomalé jízdě není nutno hovořit. Problém je totiž v tom, že kůň může být velmi nemile překvapen z náhlé změny těžiště, když najíždíte, točíte prudce doprava, ihned prudce doleva, koník se s tím popere, a najednou zase prudce doprava. Pozor na to.

Při sjíždění dlouhých kopců zařadím nižší stupeň a nechám motor, aby brzdil soupravu, při správně fungujících brzdách přívěsu sami pocítíte, že ten přibržďuje, protože mírně tlačí na kouli auta. Zastavit se snažíme tak, aby co nejméně docházelo ke zpětnému rázu, to znamená těsně před úplným zastavení trochu povolím pedál brzdy.

Několik drobných rad na závěr

Couvání - do kopce je to trochu problém, protože pokud jsme brzdili z kopce, je aktivována nájezdová brzda, tudíž rozjet se proti ní může být problém. Pokud to je možné, necouvejte ani neotáčejte přívěs naložený, vždy před naložením otočte soupravu rovnou k výjezdu. Pokud už se stane, je potřeba velmi opatrně popojet kupředu a s velkým citem zařadit zpátečku. V extrémních situacích je možné použít klín, ovšem musí u toho být schopná osoba, aby ho včas třeba odkopla pod auto... Jakmile se kola protočí dozadu, aktivuje se odbrždění a může se při couvání i zrychlit, podmínkou je ale protočení kol. Chyba je i zabrzdit přívěs ruční brzdou směrem do kopce, stačí malý stimul a přívěs vesele odjede dolů právě díky funkci atomatického couvání.

Podložit klíny je nejlepší a nejbezpečnější. Setkávám se často s případy dlouhodobě odstavených a zabržděných přívěsů, se kterými je pak obtížné vůbec odjet. Brzdy jsou kolikrát přilepené a nejde ho prostě odbrzdit. Zase pomůžou klíny. Stejně tak v zimě přijedu ze soustředění z mokrých cest, zabrzdím ruční brzdu a ráno se pak divím, že v -20 mám zamrzlé brzdy, že? Fyzika základní školy.

Uvědomte si, že kůň v přívěsu se chová podobně, jako tisícilitrová nádoba, naplněná z poloviny vodou, postavená na stole, vysokém cca 120 cm. Schválně, zkuste to někdy. Pravda není to až tak extrémní, vodě trvá déle, než se stabilizuje, ale co se týká rozvžení těřiště a stability břemene, je to velmi podobné.

Mějme na paměti bezpečí, zdraví nejen nás a dívejme se na svět koňskýma očima. Je jedno, CO kdo dělá s koňmi, ale není jedno, JAK.

Autor článku Tomáš Förchtgott se dlouhodobě zabývá přepravou koní na profesionální úrovni - www.horsetrans.cz, je spoluautorem projektu Koňská záchranka www.konskazachranka.cz a zároveň jeho technickým manažerem.