Tento článek víceméně není určen těm, jež si, jako já, své koně, kteří už nejsou schopni pro někoho aktivně pracovat, nechávají až do posledního výdechu. Není určen těm, kteří mají koně jako parťáka a činí je šťastnými pouhé pomyšlení na to, že je šťastný jejich partner. Moje nesporná výhoda je, že disponuji prostorami a podmínkami, takže si je ponechat mohu. Jako provozovatel ustájení jsem i naštěstí obklopena majiteli, kteří si rovněž své staříky ponechali a nenechali by je uspat, nedej bože někomu darovali, jen proto, že už na nich nejezdí. „Moji" klienti si totiž své koníky už většinou pořídili jako kamarády, s kterými nejprve navázali vztah, a fakt, že tito kamarádi jim několik let sloužili k uspokojování jejich „jezdeckých potřeb", byla přidaná hodnota k přátelskému vztahu.

Koně zestárli, už nesportují nebo se už na nich nejezdí vůbec, vztah zůstal. Fakt, že v tomto vztahu zůstala majiteli koně povinnost platit každý měsíc náklady na obživu kamaráda, se nebere jako oběť. V těchto případech platí, že obě strany si uvědomují, kolik toho pro sebe až doposud vzájemně učinily, a že stáří jako takové není faktor, který váhu trvale drží pouze na jedné straně. Vždyť pokud zestárne v takovém partnerství dříve člověk, taky ho jeho čtyřnohý parťák nesvrhne do příkopu jen proto, že už nemá pružný hřbet a víc drncá nebo že se ve cvalu drží víc za hubu...
Postoj, který jsem samozřejmě během svého koňaření zaznamenala - „ty jo já jsem dobrej, já už na něm nejezdím a NECHAL JSEM SI HO A PLATÍM ZA NĚJ USTÁJENÍ a už z toho jinak nic nemám" - znám naštěstí jen okrajově.

Samozřejmě chápu, že když si můžete dovolit financovat pouze třeba jednoho koně, chcete jezdit, a kůň zestárne, a vy prostě chcete jezdit, je to problém. Samozřejmě jsem nevymyslela smysluplné a především etické řešení takovéto situace. Já jsem mívala hodně koní pro sport a vymyslela jsem systém, kdy jsem na koních, kteří už nezávodili, učila jezdit lidi. Vždy jsem ale brala jen dlouhodobé klienty, z kterých se postupně stávali majitelé těchto koníků. Svoje koně jsem si buď nechala, nebo poslala dál v době, kdy si ještě mohli najít uplatnění v jezdeckém světě a hlavně jsem jim pomohla najít „majitele-parťáka". Co však s koněm, který už jezdecky sloužit nemůže, jsem nevymyslela. Dospěla jsem ale k tomu, že je potřeba se úplně jinak zamyslet nad vlastnictvím koní, a to především z hlediska financování. Je potřeba i změnit terminologii a přístup. Zde musím upozornit čtenáře, že se přesuneme tak trochu do oblasti science fiction, ale domnívám se, že osvícení pochopí, co se pokusím nastínit.

Vydělat si na důchod

Většina majitelů koní je ochotná platit za koně ustájení (+samozřejmě související náklady) za to, že kůň uspokojuje nějakou jejich potřebu - ať už sportuje, jezdí jen na vyjížďky nebo vozí klienty v jezdecké škole apod. V momentě, kdy kůň není schopen tuto potřebu uspokojovat, není majitel ochoten (sem zahrňme i případ, že na to nemá, protože si chce koupit jiného koně a toho prvního neuživí) za něj ustájení platit. Kdo a za jaké peníze ho má tedy dále živit? Kůň by si měl během svého „produktivního" období vydělat na dožití. Měli bychom si uvědomit, že v produktivním období, kdy dám za ustájení třeba 6 000 Kč, mě ale uspokojení mých jezdeckých potřeb stálo 9 000,-, protože 3 000,- odložím koni na důchod. Částky jsou samozřejmě relativní a uvedené jako příklad, ale tak nějak by to vyšlo. Jestliže budu koně např. od 3 let do 15 využívat do sportu, našetří si na důchod pořádný balík, abych ho mohla někde za to ustájit a nechat dožít. Darovat ho útulku s tím, že dám útulku naspořenou částku k dispozici, nedoporučuji, hned by se vylouplo mnoho podnikavců, kteří by vzali starého koníka, finanční dar, a útulek by rozhodně neměl zájem na tom, aby koník dlouho žil :-)

Stále doufám, že mě čtenáři nemají za blázna, že se chápeme, co se zde snažím nastínit. Prostě hodina využití koně v produktivním období by měla být ceněna mnohem výše, než jak je to dosud zavedené.

V jezdecké škole by klient měl za hodinovou lekci dát o stovku víc, a ta stovka by měla přistát koni v batůžku s cedulkou „důchodové spoření". A s batůžkem by měl koník v případě prodeje pokračovat k novému majiteli, který by mu měl rovněž do batůžku přispívat, a až doputuje tam, kde už bude jen dožívat, otevře se batůžek a z něj poplyne důchod.

Takže bych považovala za ideální takové vytvoření sociálního systému, kdy by každý koník měl svůj účet, na který by měsíčně, případně za odježděnou hodinu odcházela malá daň a vytvářel by si důchodové spoření :-)

A teď trochu vážněji. Samozřejmě bychom už při koupi koně měli mít připraveno řešení, co nastane, nebude-li koník moci uspokojovat naše potřeby. Tím se dostávám k samotnému uspokojování potřeb. Právě za to bychom měli koně lépe ohodnocovat, člověk taky nepracuje jen za byt a stravu. Měli bychom si uvědomit, co všechno pro nás kůň dělá. Nejen, že nám propůjčuje celé své já, tedy tělo i mysl, ale absolutně poslouchá a plní všechny naše požadavky. Respektuje naše nálady, nenálady, nechá se ovládat, maximálně nám občas naznačí, že naše požadavky jsou opravdu nesplnitelné, nebo že nám fakt nerozuměl. To, že ho za to v lepším případě kopnem do žeber, v horším použijeme bič, respektuje taky. Denně těm obrovským zvířatům svěřujeme své životy, vzhledem k váhovým poměrům by nás mohli lehce zabít, ať jsme vedle nich nebo v sedle, přesto jim bezvýhradně důvěřujeme a oni nás zradí jen zcela výjimečně. Nejen, že nás respektují, ale pomáhají nám naplňovat naše sportovní ambice, a bylo by dobré nalít si čistého vína - ano, koně jsou možná soutěživá zvířata, ale argumentovat tím, že ty sportovní ambice mají taky, tím bych se zrovna moc neoháněla.

A když se vším tím používáním, využíváním a zneužíváním dostanou do fyzického stavu, že už nemohou uspokojovat tyto naše potřeby, rozhodneme se, že už nemají nárok na úhradu nákladů za byt a stravu. Absurdní na tom je, že kdybychom s nimi zacházeli lépe, mohli by uspokojovat mnohem déle ty naše potřeby, a násobně by se zkrátila doba, po kterou bychom je museli ještě krmit, než vydechnou naposledy. Zde uvedu krásný příklad - náš plnokrevný Estanciero, který vyhrál všechny dostihy, které kdy běžel (pravda, moc jich nebylo, zchromnul už ve 3 letech) skákal s mým bývalým přítelem S parkury, prodal se našim klientům, kdy se starší sestrou vyhrával ZL, s mladší sestrou chodil hobby parkury ještě ve 23 letech! Dnes, kdy píšu tenhle článek, má Estíno narozeniny, je mu 28 let, minulý týden se při skákání rozvášnil a odložil svou majitelku :-)

A když už jsem se zmínila o dostihových koních. Ti mají období produkce značně kratší, o to však náročnější. Management ustájení v továrně na koňský pohyb, jak já nazývám dostihové stáje, opravdu žádnému koni nezávidím. Kůň je zde během svého produktivního období nejen využit až zneužit, on je totálně vytěžen. Argument, že po dostihové kariéře může být takový koník dál jezdecky využíván, obstojí, ale duševní náprava, kterou „osvojitel" bývalého dostiháka musí svému koni poskytnout, aby vynahradil vytěžení, kterému byl kůň vystaven, je dostatečná investice pro to, aby od dostihů koník odcházel už s naplněným batůžkem na důchod.

Zde na stránkách Equichannelu jsem si přečetla například, jak se majitelé Tiumena „postarali" o jeho důchod. Tiumen přinesl v produktivním období svým majitelům jistě nejen mnoho radosti, ale dokonce i nějaké finance. Očekávali byste, že z toho obrovského krajíce, který napekl za léta dřiny, mu bude alespoň kousek oddělen. Všimli jste si, jak jsou vypláceny výhry z dostihů? Je tam položka pro majitele, trenéra, jezdce... chybí položka PRO KONĚ. Očekávali byste, že Tiumen má batůžek jistě naplněný a má z čeho žít. V žádném případě, batůžek nedostal. Vzhledem k jeho věhlasu se naštěstí našla dobrá duše, která se ho ujala a je v těch nejlepších možných podmínkách, takže o jeho světlou budoucnost se nemusí bát ani jeho příznivci, ani jeho majitelé, ale bohužel to nebylo tím, že by ho majitelé finančně zabezpečili. Batůžek si prostě nevysloužil.

Což teprv ti obyčejní chudáci, kteří svým majitelům Velkou nevyhráli... někdy se na jejich další osudy bojím jen pomyslet. Navíc si myslím, že existence takových dobrých duší by neměla být zneužívána majiteli koní, kteří rozhodně nemají hluboko do kapsy. Domovy a útulky pro koně bychom měli naopak ponechat pro koníky, jejichž majitelé se skutečně ocitli v ohrožení vlastní existence a u nichž je jasné, že odložení koně do takového zařízení, není-li už koník prodejný, je jediný správný krok. Každopádně, jak jsem již zde uvedla - myslete finančně na důchod svého koníka - nebude po vás vyžadován dar pro útulky.