Na začátku byla Danka

6. 8. 2008 redakce Jezdectví Autor fotek: ing. Ivo Bukač

Počet fotografií: 1

Cestou kolem domu Boháčových v Třebišťských Jednotách nedaleko Plané nad Lužnicí nemůže nikdo přehlédnout boxy, výběhy, jízdárnu, zánovní halu a samozřejmě koně. Rodiče Petra a Zdeněk Boháčovi celý rodinný život přizpůsobili jezdeckému koníčku vítězky loňské Pony ligy, desetileté Petry, a jak doufají, i její budoucí následovnice, sedmileté Zdeňky.

Co by Boháčovi dělali, kdyby koně najednou zmizeli z jejich života? Petra a Zdeněk se po sobě podívali. „To nás nikdy nenapadlo. Za posledních deset let jsme se jednou vydali na dovolenou na Slovensko a odjeli jsme odtud dřív, protože nás to táhlo zpátky, ke koním. Louky, lesy, to máme doma, tak proč někam jezdit.“

Malou Petrušku vzala máma Petra poprvé na koňský hřbet, když jí byl týden. Narodila se na rodinný statek, kam až velká Petra přivedla koně, ačkoliv byla z paneláku ve městě. „Vyrůstala jsem na sídlišti a svoji touhu po koních jsem si naplňovala v klubu blízko Tábora. Jenže kromě vykrokování koně a vykydání stáje jsem se tam za celé roky nic nenaučila. Sotva jsem si tedy začala v necelých osmnácti vydělávat, hned jsem si vzala půjčku a koupila jsem si vlastní kobylku. Měla jsem tenkrát plat osmnáct stovek, z toho jsem patnáct set dávala za ustájení koně a zbytek na splácení půjčky,“ vzpomíná Petra Boháčová. Svoji kobylku Danku tak zbožňovala, že ji v polovině devadesátých let doslova dovlekla davem lidí na vyhlášenou pouť do starého Sezimova Ústí, aby tam nechala u jednoho ze stánků její podobiznu zvěčnit na polštář. Polštář s Dankou dodnes zdobí pohovku u Boháčových v obýváku, i když Danka už není. Po komplikované zlomenině nohy ji museli Boháčovi nechat utratit. Danka ale mohla usnout s klidným srdcem. Přivedla k sobě dva lidi, kteří vychovávají její potomky pro své potomky.

Petra Boháčová se totiž kdysi jako novopečená majitelka z Danky dlouho neradovala. Finančně nemohla provoz koně utáhnout a musela kobylku zase prodat. „Už jsem neměla ani na autobus, abych za ní mohla jezdit,“ vzpomíná Petra. Pak se ale dozvěděla, že nová majitelka ji jen odprodala dál, a že Danka stojí v obchodní stáji u Tachova a má putovat do Německa. Tehdy Petra mezi dvěma nočními směnami ve fabrice podnikla životní dobrodružství. Se Zdeňkem, kterého znala jen pár dní, se vydali pro Danku a opravdu se jim podařilo majitele stáje přesvědčit, aby jim koně prodal zpátky. Zdeněk Boháč tehdy investoval do prvního koně a stalo se mu to osudným. Zakrátko si na rodinný statek do Třebišťských Jednot přivedl manželku Petru a kobylu Danku, časem přibyly dvě dcerky, tři poníci, dva velcí koně…

V roce 2000 založil Zdeněk Boháč s bratrem rodinnou firmu, která začala vyrábět boxy pro koně. K prvním zákazníkům patřil jezdecký klub Papouškových ze Srlína, a tak bylo předem jasné, kdo bude trenérem dcery Petry, sotva se posadí na poníka. „Jezdili jsme za Kamilem Papouškem a dokud jsme neměli doma halu, nedělali jsme nic jiného, než několikrát týdně sedli do auta a vyrazili, sotva Petra přišla ze školy. Teď máme halu doma a Petru trénuje Roman Šafrata,“ dodává velká Petra.
Malá Petra začínala na malém poníkovi Medunce, závodní licenci získala v osmi letech. Pak přesedla na středního poníka Eliota a loňské vítězství v Pony lize stejně jako úspěchy v letošních několika kvalifikačních kolech vybojovala na osmileté klisně Tara, která už moc nechybí do výšky velkého koně.

Petra Boháčová na závodech s Eliotem.

„Při první soutěži na Medunce Petra najela na překážku, kůň zastavil, holka hodila šipku a jeli jsme domů. A takhle to bylo asi čtyřikrát za sebou. Když se na ni přišli podívat naši, spadla skoro zaručeně, a jak to bývá, vždycky rovnou na hlavu,“ vzpomíná máma Petra na krušné začátky, kdy babičky a dědečky bylo hodně těžké přesvědčit, že jim nechce jejich vnučku přinejmenším zmrzačit. Pády na hlavu zůstaly očividně bez následků. Petra má jako další hobby angličtinu. Ale chce být profesionální jezdkyní.

Nedávno jela Petra Boháčová v Louňovicích pod Blaníkem ukázku na velkých koních z vlastní stáje, na Birjuze, po níž mají Papouškovi v práci nadějného Baxtera, a na Deltě, která zbyla po zakladatelce koňské tradice u Boháčových, po ztracené a zase navrácené Dance, která se na louky u Třebišťských Jednot dnes dívá odněkud shora – a z polštáře na gauči.

PhDr. Libuše Kolářová