Pane Venturo, jak jste se vlastně dostal ke koním?

Trávil jsem pravidelně školní prázdniny a veškeré volné chvíle na venkovském statku svého děda Františka Ventury, ve svém rodišti Cerekvici nad Loučnou. Strýc Antonín, který v mém dětství již na statku hospodařil, byl velkým koňařem. Na statku bylo stále pět až šest párů těžších koní, ale vždy byl ve stáji aspoň jeden pár lehkých kočárových koní, kteří byli velkou láskou strýcovou i mou. Byli to většinou vojenští koně dávaní do soukromého užívání nebo na tak zvaný „revers“ zemědělcům.

Když můj strýc Antonín viděl, jak jsem posedlý po koních, dělalo to dobře jeho jezdeckému srdci a podporoval mě v tom – ne zcela ve shodě s názory mé matky, a zejména mé babičky, která strýce, svého syna, za to často velmi hubovala. Sémě však bylo již zaseto, padlo na úrodnou půdu a nedalo si v dalším svém růstu již od nikoho překážet.

A už tehdy vám učarovali vojenští koně a kavaleristé – huláni, což byl směr, kterým jste se potom ubíral po celý svůj život?

Hulánský pluk, huláni, koně a vše kolem toho mělo pro nás kluky velkou přitažlivost. Časně ráno celá parta jako jeden muž doprovázela „naši“ četu na vojenské cvičiště „Na Hartech“ a tam jsme s nevšedním zájmem sledovali celé dopoledne zaměstnání a osudy čety. Leželi jsme tu v trávě okolo „velkého obdélníku“ a pozorovali jsme napjatě výkony hulánů a jejich koní. Měli jsme už dobré oko pro koně a věděli jsme, zda ten nebo onen dnes dobře nebo špatně chodí.

Říká se, že kdo nepadá, nejezdí. Jaký byl váš první pád, vzpomenete si?

Jistě. Strýc mi dovoloval, abych naše koně jezdil sám do řeky plavit. Jednou to špatně skončilo. Na zpáteční cestě jsem naklusal a zapomněl jsem nějak na to, že koně ke stáji rádi táhnou a že není radno jim mnoho povolovat. Snad jsem se chtěl také pochlubit svým uměním klukům, kteří závistivě mému návratu od vody přihlíželi. Zkrátka a dobře, z klusu se vyvinul cval čím dál tím ostřejší, a přestože jsem se urputně na koni držel všemi deseti, valach mě v ostré zatáčce ze silnice do vrat statku ztratil a posadil mě nešťastnou náhodou zrovna na hromádku štěrku. Pád byl dosti prudký, až se mně zatajil dech, nebyla však z toho žádná zlomenina a odnesla to jen má zadnice, ta však důkladně. Dlouho jsem si nemohl pořádně sednout, ale mé morální utrpení bylo daleko větší než fyzické, a pokažená reputace se hojila hůře než rozbitý zadek.

Jako vojenský jezdec jste vystřídal určitě stovky koní. Který byl ten první, na kterém jste jezdil?

Naše dobrá vojenská klisna Albína. Byla to chodivá hnědka mírného temperamentu, vždy dobře naložená a trpělivá. Měla dosti tahu vpřed, ale byla přitom rozumná – když jsem z ní někdy spadl, hned se zastavila a jakoby provinile čekala, až si zase na ni vylezu. Neměl jsem ovšem tehdy ještě potuchy, že existuje opravdový jezdecký sport.

Přeskočíme-li vaše roky válečné (přestože i první světovou válku jste strávil v sedle), kdy jste poprvé zjistil, jak „chutná“ jezdecký sport? Začínal jste prý dostihy.

Od 1. ledna 1920 byl jsem už jako aktivní důstojník jezdectva komandován do jezdecké školy, jež byla tím dnem ustavena v Pardubicích. Sešla se tu veškerá jezdecká mládež mladé republiky a zde také vlastně začíná historie československého jezdeckého sportu.

Ještě téhož roku na podzim startovali jsme s mým kamarádem Rudou Poplerem při prvních plukovních dostizích na cvičišti Na Hartech. Vrátili jsme se oba ze školy s patentem dokonalých jezdců, nebo aspoň jsme se za ně považovali, ale v dostihu skončili jsme oba v poli poražených. Kamarádi měli zatím možnost vybrat si u pluku lepší a mladší koně, než byli naši. Už tenkrát jsme si s Rudou shodně uvědomili, že nakonec je to přece jen kůň, který vyhrává, a o této věčné pravdě jsme se měli ještě mnohokrát potom znovu a znovu přesvědčit.

Je toho tolik, nač by se dalo ještě zeptat. Třeba jak se vám líbilo ve francouzské jezdecké škole v Saumuru a co jste si odsud odnesl. Nebo můžeme zabrousit do mnohem odbornějších vod – byl jste velkým průkopníkem moderního skokového sedu a je znám i váš mezinárodní spor na toto téma. Stejně tak mě zaujaly vaše poznámky drezurní – vaše hodnocení francouzské drezurní školy s heslem „légère“ považuji za nesmírně trefné a i v současné době stále aktuální, nicméně to by zcela jistě přesáhlo rámec tohoto článku. Případné zájemce mohu ale odkázat na vaše paměti.

 

Ventura - Příběh olympijského vítěze

Příběh, který nám v nové podobě servíruje nakladatelství Arcaro. Ve spolupráci s Venturovými příbuznými a zkušenou autorkou Kateřinou Lipinskou vydává knihu toho nejlepšího, co náš jediný olympijský vítěz v parkuru ve svých pamětech zaznamenal. 240 stran textu je rozděleno na část příběhovou, zaznamenávající životní cestu Františka Ventury, a na část odbornou, kde má čtenář možnost se dopodrobna seznámit se vznikem a vývojem sportovního jezdectví na počátku 20. století nejen u nás, ale v celé Evropě. Více informací a možnost objednání zde.

 

Pane Venturo, dovolte ještě poslední otázku. Jistě málokdo ví, že původně jste na olympiádě v Amsterodamu vůbec nechtěl startovat s Eliotem, ale napevno jste počítal s arabskou klisnou Drávnou. Až těsně před odjezdem jste změnil názor?

 V prvních přihláškách směl každý účastník jezdecké olympiády přihlásit dva koně s tím, že s jedním z těchto přihlášených koní bude startovat. Toto opatření bylo učiněno proto, aby jezdci měli možnost rozhodnout se pro toho koně, který v posledním okamžiku bude v lepší kondici. Tato okolnost mi velmi vyhovovala, protože až tehdy jsem začal uvažovat o startu Eliota, a hlásil jsem tedy jeho a Drávnu.

Hry v Amsterodamu začínaly v prvních dnech července, jezdecké soutěže počátkem srpna a náš odjezd z Pardubic byl stanoven na začátek července. Práce zdárně pokračovaly a oba moji koně byli v dobré kondici. Eliot se ve výkonech stále zlepšoval a taky Drávna pracovala velmi spolehlivě. Konečně nastal okamžik odjezdu a s ním i čas rozhodnutí, kterého z nich. Vidím to jako dnes, ačkoli už uplynulo od té doby více než čtvrt století. Seděli jsme s  Zaplem, jak jsme zkráceně říkali vedoucímu předolympijské přípravy a družstva Zapletalovi, na dvoře po práci na lavičce a Zapl se mě zeptal: „Tak co, Fery, kterého chceš pro Amsterodam?“ Chvíli jsem mlčel, a pak jsem řekl: „Přece snad Eliota. Ten, když nebude mít smůlu, půjde parkur bez chyby a v eventuálním rozeskakování má větší skokovou schopnost. Drávna by šla jistě spolehlivě, ale musela by mít štěstí, aby šla bez chyb. Zvýšené překážky při rozeskakování by jí asi už byly mnoho.“ Zapletal se k mému názoru přiklonil a zůstalo tedy při tom.

Na další střípky ze života a pamětí Františka Ventury se můžete těšit v pokračování za tři týdny.