Začátek společné cesty

Koně provází naši civilizaci od nepaměti. Většina výzkumů se shoduje na skutečnosti, že první koně byli domestikováni v oblastech euroasijských stepí, na území dnešního jihozápadního Ruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Přestože divoce žijící koně v tomto období vykazovali širokou škálu mezidruhových variací, všichni domestikovaní koně současnosti pochází z druhu Equus ferus caballus.

Relevantní zdroje uvádí, že koně byli domestikováni v období 4000 - 3500 př. n. l., přesto ale probíhající archeologické výzkumy naznačují, že tento údaj bude zřejmě možné posunout ještě o něco hlouběji do minulosti. Zcela jasno tedy v této věci ještě nemáme.

Již kolem roku 3000 př. n. l. se ale začal domestikovaný kůň rychle šířit ze střední a východní Asie, v souvislosti s migrací indoevropských a euroasijských skupin, do nových oblastí. Na Blízký východ, do Indie, Číny i Evropy.

A tak začíná „éra koně“. Éra, v níž kůň člověku přestal být primárně potravní komoditou (vyobrazení lovu koní se nám dochovalo na jeskynních malbách již z období paleolitu) a stal se spolutvůrcem našich dějin, katalyzátorem globálních změn v oblasti rozvoje zemědělství, dopravy, komunikace, válečnictví a také lékařství.

Kůň jako katalyzátor vývoje

Kůň významně zasáhl do většiny oblastí lidského života. Jeho neotřesitelný přínos si můžeme dobře nastínit na příkladu jeho vlivu v rozvoji komunikace. Díky moderním technologiím se dnes naše zprávy po světě pohybují téměř rychlostí světla. V rané historii lidstva ale většina zpráv cestovala rychlostí maximálně pěti až devíti kilometrů za hodinu. Což je průměrná rychlost chůze zdravého člověka v rovinatém terénu.

Pro lepší představu o omezených možnostech komunikace naší civilizace v období před ovládnutím koňské síly a nástupem moderních technologií se můžeme přenést do období řecko-perských válek (499 př.n.l. až rok 448 př. n. l.) a zmínit legendu o řeckém vojákovi Feidippidésovi.

Tento řecký posel měl údajně nést zprávu o vítězství Athéňanů nad Peršany v bitvě u Marathonu (12. 9. 490 př.n.l.). Po uběhnutí vzdálenosti 42 kilometrů, kterou prý zdolal za dvě hodiny, zvolal „Zvítězili jsme“ a poté v důsledku vyčerpání zemřel. Přestože Feidippidés několik dní před tímto během překonal s jiným poselstvím dvakrát vzdálenost mezi Athénami a Spartou, která činí 240 kilometrů, tento příběh jasně ukazuje, že komunikace v tomto období měla významné limity. A tyto limity naše civilizace zásadním způsobem posunula až s ovládnutím koňské síly.

Z tohoto úhlu pohledu tedy bylo využití koňské síly skutečně nezanedbatelnou inovací. Lepší možnosti v oblasti komunikace posunuly hranice kultur. Lidé mohli ve společnosti koní cestovat dál, nést víc, pohybovat se a obchodovat podstatně rychleji a aktivněji, než tomu bylo doposud.

Koně... naši souputníci, pomocníci i naše oběti

Zdá se, že koně začali být využíváni jako zvířata jezdecká, a to kontinuálně v celé v oblasti Euroasie, již v průběhu procesu domestikace. Z archeologických výzkumů pak vyplývá, že už jedna z nejstarších civilizací světa, civilizace sumerská (4000 př. n. l. - 2000 př.n.l.) dokázala využívat i sílu koní v tahu. Starověké kultury Blízkého východu pak technologii zapřahání dále inovovaly. 

Dějiny lidstva jsou dějinami válek. A proto si, při příležitosti Mezinárodního dne koní, připomeneme ne jen „mírový“ přínos koní, ale především jejich význam v historii válečných konfliktů. Právě na válečném poli koně často položili za tisíce let své služby člověku ty nejvyšší možné oběti. Lidé totiž velmi záhy přišli na to, že koně lze v boji skutečně velmi efektivně využít.

Vojáci sedící na vozech či koních byli nejen mobilnější, ale i nebezpečnější. Koně se tedy stali nepostradatelnou „zbraní“ většiny národů napříč naší planetou. Všechny slavné dobyvatele a významné vojevůdce, v různých obdobích a na různých místech světa, koně doprovázeli. Vojenská historie byla psána ze sedel koní, z chariot, válečných vozů a kočárů.

Čingischán, Alexandr Makedonský, Alexander Suvorov, Hannibal, Fridrich II. Veliký, Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu, Napoleon Bonaparte... žádný z nich by bez koní nikdy do historie tak hlasitě nepromluvil.

První a druhá světová válka

První a druhá světová válka jsou posledními válečnými konflikty, do nichž koně významně zasáhli, a proto se právě u nich zastavíme.

Jen v první světové válce zahynulo téměř osm milionů koní, z toho celý jeden milion jen na západní frontě. Celé tři čtvrtiny z tohoto počtu nikoliv na následky zranění z přímých bojů, nýbrž v důsledku extrémních podmínek, kterým byli koně ve válce vystaveni. Tak vysoké počty obětí tedy můžeme jen těžko přehlédnout a nechat zanést prachem.

Děsivá čísla

Po vypuknutí první světové války potřebovala armáda statisíce jezdeckých a tažných koní. Vysokou poptávku po koních měla jak klasická jízdní kavalerie, tak i jízdní pěchota (koně voják používal k přepravě, boj samotný pak ale, na rozdíl od kavalerie, probíhal na zemi). Třeba bylo ale také soumarů a koní schopných tahu. Mohlo by se zdát, že v průmyslovém věku již nebylo tažné síly zvířat nezbytně potřeba. Opak ale byl pravdou.

Na rozdíl od motorových vozidel a železnice byli koně v podstatě jedinou dostupnou silou schopnou dopravit zbraně, munici a zásoby do předních linií. Pokud silnice a železnice na místech válečných konfliktů před vypuknutím války existovaly, byly obvykle rychle zničeny. A pouze koně byli schopní projít stejně náročným terénem, jaký byl schopen zdolat voják.

Koní samozřejmě nebylo třeba jen na relativně dobře dostupných bojištích západní fronty. Armáda na východní a balkánské frontě byla na koňské síle ještě podstatně více závislá než armáda na dopravní infrastrukturou lépe vybavené frontě západní. Boje u severozápadních hranic Indie, v některých oblastech Blízkého východu (Sinajská poušť, Palestina) a ve východní Africe by bez koní byly téměř nemožné.

Armáda pohybující se v hornatém terénu zde byla na koně a muly mnohdy zcela odkázána, protože drsný pouštní a vysokohorský terén byl pro motorová vozidla dané doby neprůchodný. Jen pro názornost - v roce 1916 ztratila jen britská armáda v průměru 640 koní za jeden jediný týden.

Na počátku první světové války, před tím, než se válka změnila ve válku převážně zákopovou, byli koně využíváni (jak na východní, tak i západní frontě) i v čelních liniích. Brzy se ale ukázalo, že jejich zranitelnost vůči moderním zbraním (kulometům a dělostřelectvu) jim přisuzuje roli zcela jinou a síla jízdních kavalerií byla z útoků v prvních liniích stažena. Na významu koně naopak získali ve sféře zásobování a dopravy. Byli třeba v zásobování fronty potravinami, krmivem, municí a k přepravě zbraní a těžké dělostřelecké techniky. Válka ale nebyla jen o tom. Koně se stali nepostradatelnými i v jiných oblastech.

Jednou z jejich nejdůležitějších rolí byl transport raněných z linií do polních ambulancí a ne nevýznamným úkolem byla i přeprava dřeva. Dřevo bylo nepostradatelnou komoditou nezbytně nutnou pro výstavbu přibližovacích zásobovacích úzkorozchodných železnic a také pro stavbu zákopů a opevnění, která poskytovala útočiště jak lidem, tak i zvířatům.

Poptávka po koních byla v tomto období neukojitelná a její zajištění bylo jednou ze zásadních logistických otázek ve vedení války. Pro představu: britská armáda měla na začátku války 25 000 koní. Dalších 115 000 jich bylo vykoupeno od obyvatel Británie v rámci programu mobilizace koní. Armáda potřebovala ale stále víc a víc.

Jen Britové dovezli ze Spojených států a Kanady téměř jeden milion koní. 182 tisíc koní si s sebou přivezla americká armáda při svém vstupu do války v roce 1917. V průběhu války bylo třeba dopravit do Evropy každý den 500 až 1 000 koní z jiných částí světa. Evropa dostatek koní neměla.

Přeprava koní přes oceán samozřejmě nebyla rychlá a ani bezpečná. Uvádí se, že šest a půl tisíce koní zemřelo při zásazích spojeneckých lodí německými ponorkami. Zásobování armády požadovanými novými a novými koňmi vázlo a koně tak stali mimořádně cennou komoditou. Pro jasnější představu o válečných ztrátách - jen v bitvě u Verdunu bylo zabito více než 7 000 tisíc koní.

Koně byli pro armádu tak hodnotní, že vešla v platnost zásada nařizující vojákům, kteří měli koně v péči, aby koni, který zemřel v boji, uřízli kopyto a odevzdali ho velícímu důstojníkovi. Kopyto mělo být důkazem, že voják byl se svým koněm až do poslední chvíle. Uvádí se, že na každé dva mrtvé vojáky připadl v první světové válce jeden mrtvý kůň. Jejich oběti tedy rozhodně nebyly zanedbatelné.

Brzy bylo jasné, že bude třeba vytvořit specializované jednotky, které budou mít v péči výhradně válečné koně. V průběhu první světové války ošetřili nově vzniklé veterinární jednotky 2,5 milionu koní, přičemž celé dva miliony z nich se následně vrátilo zpět na bojiště.

Jen na francouzském území pečovaly britské veterinární jednotky celkem o 725 000 koní, úspěšně ošetřily celé tři čtvrtiny z nich. Tyto polní veterinární nemocnice byly připraveny kdykoli přijmout k ošetření až 2 000 zvířat. Péče o zraněné koně tedy byla, za dané situace, na relativně vysoké úrovni.

Přestože koně nebyli primárně nasazováni do prvních linií, byla celá jedna čtvrtina úmrtí koní důsledkem střelných zranění a otrav bojovým plynem. Zbylé koňské životy si vyžádalo vyčerpání, infekce a nemoci. Málokdo si uvědomí, že krmivo pro zvířata bylo v první světové válce největší komoditou dodávanou na frontu a nikdy ho nebyl dostatek. To samozřejmě situaci dále zhoršovalo.

Poněkud smutná jsou i fakta, která souvisí s obdobím krátce po ukončení první světové války. Evropa měla po válce podstatně více koní, než kolik jich v mírovém období potřebovala. Část koní nasazených ve válce byla nabídnuta k prodeji, ale více než 61 000 práce neschopných koňských válečných veteránů skončilo na jatkách. V těžkém meziválečném období nebylo mnoho prostoru pro to, aby se člověk mohl koním, sloužícím oddaně ve válce, zásadním způsobem odvděčit. To možná můžeme až dnes my.

A netrvalo dlouho a Evropa vstoupila do dalšího vyčerpávajícího období.

Ve druhé světové válce koně nebyli tak nepostradatelnou složkou armády, jako ve válce první, ale nevýznamnou roli rozhodně nesehráli. Přestože si druhou světovou válku spojujeme spíše s moderní technikou, pásovými vozidly, tanky a americkými džípy disponujícími pohonem všech čtyř kol než s živou koňskou silou, i ve druhé světové byli koně důležití. Uvádí se, že německá armáda operovala s téměř třemi miliony koní. Sovětská armáda dokonce třemi a půl miliony.

Vzhledem k tomu, že často zcela vázlo zásobování, desetitisíce vyhladovělých koní byly snědeny vyhladovělými vojáky. Role koní ve druhé světové válce tedy měla nejrůznější podoby, žádná z těchto rolí ale nebyla bezvýznamná anebo snadná.

Ani 21. století na tom není tak, že by koně přenechalo výhradně mírovým účelům. Příkladem může být válka v Afghánistánu, kde právě koně zajišťovali přepravu vojáků i nákladů přes neprůchodné oblasti pohoří Hindúkuš a Pamír. Koně tedy stále kráčí, alespoň v některých částech světa, ve svých dobře zažitých válečných „kolejích“.

Až tedy znovu vstoupíte do stáje, zkuste si vzpomenout na oběti, které koně jakožto souputníci lidí po tisíce let přinášejí a v duchu před nimi poklekněte. Udělali pro nás mnoho. Přestože jsme je dostávali do hrůzyplných událostí, kterým nebyli schopni porozumět, dokud mohli, nezklamali. Většina vojáků na svěřené koně s láskou vzpomínala a žasla nad jejich nezdolností a dobrotou. Často říkali, že oni sami by bez svých koní válečné útrapy nepřežili.

Dnes je život koní, tak jako ten náš, samozřejmě o poznání snazší. Ale to neznamená, že bychom měli zapomenout na jejich nikdy nekončící službu, kterou pro naši civilizaci vykonali.

Využité zdroje:

• Simon Butler, The War Horses: The Tragic Fate of Million Horses in the First World War, 2011
• Evelyn Le Chéne, Mlčenliví hrdinové: hrdinství a oddanost zvířat ve válce, Vyd. 1. Deus, 2005
• Webová prezentace National Army Museum
• Webová prezentace International Museum of the Horse