Koně z Fukušimy

11. 7. 2019 Michaela Burdová Autor fotek: Kompira-San, Soma Nomaoi Executive

Počet fotografií: 6

V pátek 11. března 2011 ve 14:46 místního času došlo na severovýchodě Japonska k zemětřesení o síle 9 stupňů. Samotné zemětřesení nepřineslo takovou zkázu jako následná tsunami dosahující výšek od 8 do 38 metrů a havárie jaderné elektrárny Fukušima. Srdce obyvatel okolního kraje však nepatří elektrárně, ale už přes tisíc let koním.

Ničivá vlna o výšce 14 metrů překonala vlnolam a vtrhla do jaderné elektrárny Fukušima Daichi. Zničila záložní naftové generátory, které měly zajistit chlazení vypnutých reaktorů. Pokud se ptáme, kde udělali japonští odborníci chybu, stejně jako v Černobylu se zde setkalo více faktorů, včetně těch lidských. Vlnolamy podél pobřeží jsou vysoké 10 metrů - nikdo nepočítal s vlnami o pár metrů vyššími. Naftové generátory byly uložené na zemi, nikoliv na vyvýšených místech, kde by na ně voda nedosáhla. Nedostatečné chlazení reaktorů vedlo k přehřátí, výbuchu a úniku radioaktivity. Tým inženýrů v čele s Masao Yoshidou 11. března s hrůzou sledoval ze svého úkrytu před zemětřesením, jak voda zaplavuje turbíny a ničí 12 ze 13 generátorů. Nikdo nebyl připraven na to, že elektrárna bude zcela bez elektrické energie. Yoshida a jeho tým museli improvizovat, aby zabránili ještě větší katastrofě. Mnoho Japonců ho považuje za národního hrdinu, že navzdory zákazu shora chladil reaktor mořskou vodou. Nebýt jeho rozhodnutí, následky havárie by byly mnohem horší a je možné, že by muselo dojít k evakuaci Tokia.

Koňská energie vedle jaderné v Somě

Jaderná elektrárna Fukushima Daichi byla neměnnou kulisou převážně zemědělského kraje Soma v prefektuře Fukušima. Krajem, který žije jezdeckými aktivitami a chovem koní už přes tisíc let. Před zemětřesením se chovalo v Somě kolem 400 koní, stáje na pobřeží však smetla tsunami a odhaduje se, že přišlo o život přes 200 koní. Ve městě Minami Soma, kde jezdecká střediska využívají především koně po dostihové kariéře, jich zbyla jen desetina. Koně, kteří v Somě přežili, však neměli vyhráno, protože japonské Ministerstvo zemědělství, rybářství a lesnictví zde vyhlásilo uzavřenou zónu a chovatelům bylo nařízeno je zlikvidovat. Chovatelé odmítali, protože by to znamenalo konec tradice Soma Nomaoi, tradice hluboce zakořeněné v jejich srdcích.

Tisíciletá tradice Soma Nomaoi

Koncem července se každoročně koná festival koní Soma Nomaoi, který je oslavou bojových umění a jezdeckých dovedností samurajů. Rok před zemětřesením se festivalu zúčastnilo přes tisíc koní, v roce 2011 se tradiční akce uskutečnila alespoň symbolicky s 50 koňmi. Zachování festivalu je otázkou naděje a víry v budoucnost.

Festival vychází z původních vojenských cvičení a hlavní osobou pořadatelského týmu je potomek ze samurajského klanu proslulého lukostřelbou, který zdejší tradici založil před tisíci lety. Návštěvníci mohou první den obdivovat hrdé samuraje v plné zbroji při tradiční jízdě ulicemi, druhý den se kochat několika dostihy na 1000 m, kdy cílem jezdců je uzmout posvátný prapor. Třetí den patří disciplíně, která je skutečně původním obsahem tohoto svátku koní – jezdci v bílém, bosí, holýma rukama chytají volné – „divoké“ koně. V časech původních to bylo vojenské cvičení , kdy divocí koně představovali nepřítele, kterého je třeba chytit. Prvního „uloveného“ koně pak věnovali svatyni.

Některé „posvátné“ koně i v dnešní době najdeme ve svatyních šintó (šintoismus – původní náboženství Japonska, oficiálně státem uznané do roku 1945, ale praktikuje se dodnes), respektive ve stájích před vchodem do těchto svatyní. Je to pozůstatek staré japonské tradice, která začala darem prvního japonského císaře svatyni Kibune v Kyoto. V deštivém roce císař daroval bílého koně – aby přestalo pršet, zatímco v období sucha to byl černý kůň, který měl déšť přivolat. Koně ve svatyních jsou však v moderní době drahá záležitost, nehledě na wellfare, proto jsou zpravidla nahrazeni bílými koňmi na obrázku nebo sochami ve stáji před svatyní. Dva živé koně má nejznámější svatyně Toshogu – jeden z nich je už třetím darem od vlády Nového Zélandu jako projev dobré vůle a přátelství mezi oběma zeměmi. Koně se ve své „službě“ střídají a v posvátné stáji stojí jen dvě a půl hodiny denně – zbytek dne jsou v rukou zkušeného stájníka a horsemana v nedaleké moderní stáji s výběhy.

Zvířata z Fukušimy

Tisíce lidí opustily své domovy, ale zvířata zůstala. Mnozí lidé, v domnění, že se druhý den vrátí, nechali kočky zavřené v bytech a psy uvázané, dobytek ve stájích. Bohužel jim nebylo povoleno se vrátit a zvířata pomalu zahynula dehydratací a hlady. Později vzpomínají Elisabeth Oliver a Henry Tricks z organizace na záchranu zvířat Animal Refugee Kansai, jak přijeli do jedné stáje, dosud plné koní: „V ohlávkách visících na stěnách byly zamotané kusy naplaveného dřeva, jak se voda zvedala až nad hlavy koní. Některé části stáje byly sesunuté pod tíhou vody, venku na slunci leželo šest mrtvých koní. Ti ve stáji byli zranění na nohou, hlavě a na krku, jak se dobývali ven. Je neuvěřitelné, že někteří přežili, ale v jejich důvěřivých očích se zračilo nezměrné utrpení.“

Dvě stě koní z uzavřené zóny mělo štěstí, když je odvezl bohatý majitel dostihových koní Katsumi Yoshida na svůj ranč o rozloze 1600 ha. V současné době má tento chovatel dostihových koní ve stájích 2700 koní a zaměstnává přes 700 lidí.

Elisabeth Oliver se dostala do Japonska náhodou, když se tu před 30 lety zastavila na cestě kolem světa – a cestu už nikdy nedokončila. Založila zde dvě záchranné stanice pro zvířata v Tokiu a v Osace, další rozlehlý útulek buduje poblíž svého sídla v horách. Od úderu tsunami rozesílala newslettery a ten nejvíce alarmující obsahoval informaci, že vláda chystá od 22. dubna 2011 represe za vstup do uzavřené zóny pod hrozbou 30 dnů vězení a pokuty 100 000 yenů. 12. května, dva měsíce po katastrofě, vláda nařídila likvidaci všech zvířat v zóně. V té době už tisíce zvířat zemřelo hlady a žízní. Elisabeth zachránila i přes zákaz mnoho psů, a to i navzdory nebezpečným kriminálním živlům, které se v zóně pohybovaly.

Koně z Fukušimy

Osudy koní z Fukušimy se dostaly i na filmové plátno – snímek Horses of Fukushima je název japonského filmu o koních, kteří přežili jadernou havárii - aby poté málem nepřežili. Film získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Dubaji roku 2014.

Po tsunami, úniku radioaktivity a měsících nečinnosti vlády ohledně zvířat v zóně film ukazuje absurditu lidské civilizace zračící se v očích traumatizovaných koní, uvězněných celé týdny v uzavřených stájích v blízkosti jaderné elektrárny, než mohli být konečně zachráněni. Pro mnohé z nich však pomoc přišla pozdě. Koně, včetně dostihového koně Mirror´s Quest, odolali ničivé tsunami, byli vystaveni radiaci a ponecháni bez krmiva a vody jen kvůli zákazu jejich okamžité evakuace – a Japonci jsou zvyklí poslouchat.

Celý děj filmu se odvíjí především kolem příběhu chovatele koní Shinichiro Tanaky a uzdravování krásného, byť neúspěšného dostihového koně Mirror´s Quest (běžel čtyři dostihy a ani jednou nevyhrál). Jeho utrpení spočívá v neuvěřitelně mohutném otoku penisu, což byl následek ozáření.

Shinichiro Tanaka, z třetí generace proslulých místních chovatelů koní, měl v zóně, několik kilometrů od elektrárny, čtyřicet koní. V březnu 2011 byl donucen se okamžitě evakuovat a koně zde nechat. Až o pár týdnů později mu bylo povoleno vstoupit do zóny. Našel mnoho koní pošlých hlady, další byli zranění a nemocní. Tito koně byli chováni a trénováni právě pro festival Soma Nomaoi. Když skončila jejich jezdecká a přehlídková kariéra, čekala je jatka a cesta na talíř japonských gurmánů. (Jakkoliv se našinci může zdát tento koloběh krutý, je třeba si uvědomit, že Japonsko je malá země, chov koní je zde dost drahý a absorbce vysloužilých koní do láskyplné a uvědomělé péče jiných značně nejistá. A jak zkušenosti všude po světě ukazují, je lepší mrtvý kůň, než týraný nevědomostí a nedostatkem.)

Koně z uzavřené zóny však nebyli vhodní pro jatečné účely a paradoxně je tedy jaderná havárie uchránila od obvyklého osudu skončit jako delikatesa. V tomto si film trochu odporuje – na jedné straně patos a na straně druhé zcela věcný pohled majitele koní na jejich využití na maso. Tvůrci filmu však v tomto ohledu nemoralizují, když jde o ekonomiku rančera.

Že za ekonomikou je však hluboký vztah ke koním, dokazuje nezměrná snaha Tanaky přeživší koně udržet, přesunout je do vhodnější stáje, zajišťovat jim servis ze všech svých sil a možností bez naděje jejich komerčního využití.

Film končí záběry na spokojené koně na pastvině. I přes občasné šokující záběry na oteklý penis Mirror´s Questa představuje film naději. Koně nemluví, přesto tvůrce za ně nevysvětluje, neantropomorfizuje. Diváka vtáhne do jejich světa. Objevuje, jak prosté a krásné je běhat, jíst a být.

Celkově se oblast kolem elektrárny v něčem podobá zóně černobylské – z divokých zvířat zde vedou na celé čáře divoká prasata, která okupují ulice opuštěných vesnic, a dokáží být i dost agresivní. Zatímco v Černobylu vyrostl nový sarkofág zničeného reaktoru, japonské břehy oceánu zčernaly, jak je zaplňují vaky s kontaminovanou zeminou, ukládá se také kontaminovaná voda, která chladila reaktory. Spodní vody kolem elektrárny obsahují 150x vyšší hladinu Cesia-137, než je povolená hrnaice v Japonsku. Potrvá aspoň 40 let, než se následky katastrofy podaří zvládnout. A v San Francisku rybáři chytají radioaktivní ryby…

Tsunami zabila přes 18 000 lidí a přes 150 000 lidí muselo opustit své domovy. Koně nejsou v tomto ohledu ti nejdůležitější, ale pro některé majitele zničených stájí znamená přeživší, byť jeden, dva koně ze všech, novou naději a motivaci. Festival Soma Nomaoi bude zahájen 27. července. Tradice žije dál.

Zdroje: