Koně v hrobech

25. 6. 2014 Filip Tesař Autor fotek: Pavel Kacl, wikipedie

Praktika pohřbívání koní spolu s lidmi, v minulosti poměrně častá, vzbuzuje mnoho otázek o tom, co pro naše předky koně znamenali po duchovní stránce. Jaké k tomu asi měli důvody? Pojďme se nad nimi zamyslet s Filipem Tesařem a podívejme se i za tajemstvím nebeských koní z Ferghany, kteří potí krev, nebo z čeho pochází slovo "upír".

Otázky

Pečlivě si přečtěte následující věty:

  • Koně byli pohřbíváni spolu s lidmi.
  • Koně v mýtech vzlétali k nebesům.
  • Legendární dvojčata indoevropské mytologie bývají jezdci.
  • Kůň symbolizoval sexuální potenci.
  • Kůň prorokoval výsledky válek.
  • V době kamenné člověk koně zachycoval v podobných souvislostech jako mamuty a bizony.
  • Kůň přivážel jaro.

Co mají společného s realitou?

Pro koně v hrobech lze i selským rozumem najít jednoduché vysvětlení: zesnulý přece dostával do hrobu i jiné vybavení, jídlo, zbraně, nástroje. Proč by nemohl dostat i svého koně? Neradi slýcháme, že jsou koně jen (třeba sportovním) náčiním. Ale nějaký smysl to dává, zvlášť u nějakých dávných kočovníků, trávících život v sedle... nebo ne?

Dávných kočovníků... Mongolové ho tak tráví mnohdy ještě dnes, Kazaši donedávna. Kazašské rčení o koni poeticky praví, že je „mužovými křídly". V poezii jsou metafory běžné, jízda je let, navíc koně sedlali i bohové (tak, jak je Člověk průběžně viděl jako svůj obraz) a ti sídlili v nebesích... nebo ne?

Dvojčata - jezdci. V nekonečné stepi je člověk sám příliš osamělý, potřebuje parťáka, nejen koně. Proč by mělo být zvláštní, že v pověstech se takové pouto opíše příbuzenskou symbolikou? Uprostřed dálav jsou si spolubojovníci bratry, člověk a kůň jsou si taky bratry, až to někdy dohromady splývá, Horsa s Hengistem, dva bratři, náčelníci Sasů, co si podle pověstí podmanili Anglii, by se česky jmenovali Kůň a Hřebec. A kdo ví, dost možná se tím taky třeba naznačuje, že to byli chlapi se vším všudy, jak má být... nebo ne?

Buď jak buď, kůň nosil člověka do bitvy, a člověk přitom věděl, že koně mají smyslové schopnosti, jaké člověk nemá, šestý smysl, někdy to vypadá až jako předtucha, koně nevlezou do pohyblivého písku, cítí krokové napětí, cítí a zdraví jeden druhého na kilometry daleko, k nějakému věštění je odtud už jenom krůček... nebo ne?

gsMy už to neznáme, ale před průmyslovou revolucí přijížděly Velikonoce na koni Jablečňákovi. Přivážel svatého Jiřího z daleké země za mořem, Jiřího, co bojoval s drakem. Jméno Jiří je pozdější, kanonická úprava, původně bylo u Slovanů zřejmě něco jako „Jaří" převedeno do dnešní výslovnosti (na Ukrajině 19. století Jarilo). Od „jarý" - svěží, bujný, což je očividně spojeno s představou, že kam Jiří nebo jeho kůň šlápnou, roste nová zelená tráva (a kůň jablečňák byl postaru „zeleňák"). No, přijel z daleka, není divu, že se svezl a nešel celou cestu pěšky. Navíc bojoval s drakem, nestvůrou, co zadržovala vláhu, bez toho by nenastalo jaro. Takže potřeboval koně i k boji... nebo ne?

Ať tak či onak, jezdit bývalo svého času přirozené asi tak, jako pro nás sednout do auta. Ale než se to lidi naučili, jedli mamuty, jedli bizony, a jedli taky koně. Všechno ve velkém, prosím, byly to pěkně široké základny sakra nízké nutriční pyramidy v dobách ledových a meziledových, samé maso, maso a zas maso, k tomu nějaké ty brusinky a ryby. A stáda to byla veliká, převeliká. Na jednotlivý kus se často nehledělo, stáda se zaháněla na útesy nebo připravených ohrad a už to jelo. Kůň prostě a jednoduše patřil k všudypřítomnému obrázku života našich předků... Nebo ne?

Ke kořenům do podsvětí

Zkrátka selský rozum nám říká, že kůň, provázející člověka už pár tisíc let, byl důležitou součástí jeho světa a prostupoval mnoha jeho aspekty. Ne všemi, ale dost na to, aby se při zběžném pohledu zdál být skoro všudypřítomný. Intuice však našeptává, že to nemusí být jenom to. Ony napohled nesouvisející legendy, pověry a čáry může přece jenom něco spojovat, jako kdyby to byly jen zdálky spatřené, mihotající se lístky na koncích větví velikého stromu, lístky, přes které nevidíme kmen. Odhrňme pár listů, zalistujme stránkami ve velké knize lidské kultury trochu zpět. Kde je k té záhadě klíč?
Zlatý klíček odemyká jaro. Odkud se bere jaro, odkud přijde vláha? Od kořenů.
Zamiřme tedy nejdřív tam. Ke kořenům.
Do podsvětí.
Do hrobu.
Napadlo vás někdy, proč se vlastně lidé pohřbívají? Tedy kromě čistě praktických, například hygienických důvodů? Ty hrají jen omezenou roli: nebylo by upravených hrobů, ani by se nestavěly falešné napodobeniny hrobů těm, jejichž těla se nenašla. Silně agnostické Česko je vlastně dobrým měřítkem: kdyby pohřbívání bylo jen rituálním činem spojeným s některým z náboženských směrů, mohla by se z lidských mrtvol mlít třeba masokostní moučka. To se však neděje.

Prach jsi a v prach se navrátíš, lze číst v bibli (Genesis 3:19, ekumenický překlad) i nad vchodem mnoha českých hřbitovů. V Boha často nevěříme, natožpak v Poslední soud, vzkříšení a život věčný, něco na tom biblickém výroku se nás přesto pořád drží drápkem. A zlidovělé přísloví nás nabádá: O mrtvých jen dobře. Ve skutečnosti jde o dávné tabu, ozvěnu dob, kde se věřilo, že mrtví nemizí zcela, pouze z tohoto světa. Odcházejí na onen svět, přičemž nám mohou pomáhat, ale také škodit. A mohou nás slyšet! Podle toho, jak o nich mluvíme, pomohou či uškodí. Do třetice můžeme za vodítko vzít stále se udržující český výraz „zesnulý". Je ozvěnou toho, že smrt nebyla chápána jako definitivní konec, ale pouze přechod do jiného stavu a do jiného světa. Není těžké uhodnout, do jakého. Do podsvětí, samozřejmě. Počkat, můžete si ale říci, a co kremace? Spálením těla je přece něco jiného, než odevzdání zemi? Budiž, popel lze rozprášit, a s jistým přemáháním můžeme uznat, že se popel takto spojí se zemí a nakonec i s podzemím. Oheň byl mezi íránskými národy vnímán jako prapočáteční (mužský) prvek a mezi Indoevropany obecně byl původně zřejmě jedním ze dvou základních elementů, jejichž spojením vznikal život. Spálení znamenalo návrat k otci, k prvopočátku, před okamžik zrození, tak jako vložení mrtvého těla do země bylo ve své podstatě obráceným porodem, návratem do dělohy, do břicha Země. Pro lepší pochopení si představme, že zatímco pohřbení mrtvého těla do země je jako poslat dopis nebo fax, kremace je e-mail. Oproti běžným e-mailům však měl takový e-mail do zásvětí jednu výhodu - nevracel se jako nedoručitelný, což se u pohřbených do země občas stávalo. Připomeňme si v té souvislosti, že slovanské „upír" znamená „nespálený" (předpona ´u-´ měla tentýž význam ´ne-´, srovnej např.: ubohý, nebohý; „piriti" - hořet). Dodejme rovněž, že cestou na onen svět bylo rovněž potopení těla (včetně utopení), neboť v archaických představách byla země ostrovem plovoucím v oceánu, ponořením do vody bylo možné dostat se do podsvětí, stejně jako sestupem do jeskyní se dalo dojít k oceánu, a konečně, oceán se dal i přeletět, a zase se tak dorazilo do podsvětí - s obojím se zakrátko ještě setkáme.

gdVeškerá tato symbolika, kterou bychom dnes asi nazvali nadpřirozenou, byla pro lidi kdysi všudypřítomná a přirozená. Protože doslova celý svět byl vnímán jako oživený, k jejím nejpůvodnějším motivům patřila průběžná obnova, pozorovatelná v průběhu lidského, zvířecího i rostlinného života, každodenního pohybu slunce na obloze, bdění a spánku, přílivu a odlivu, měsíčních fází, ročních období, podzimních a jarních tahů různých živočichů, zimního spánku či růstu a shazování paroží. Snad nejprostším výrazem této obnovy je pocit tělesné a duševní svěžesti, únava a opětovné načerpání sil, cyklus, jenž se může opakovat kdykoli během dne. A od tohoto vzorce se odvíjelo i vnímání celé živé i neživé přírody, podobně bylo vnímáno každoroční vykvétání a rození, uvadání a mizení. A na nejvyšším stupni byl projekcí téhož mýtický „soumrak bohů." Ten nebyl ani konečným bojem Dobra se Zlem, natožpak konečným bojem árijské rasy s židobolševismem. Byl jedním z opakování nekonečného vesmírného cyklu, ve kterém byla smrt nutným předpokladem opětovného rozkvětu. Tedy i individuální smrt. V jednoduchých společenstvích si s tím lidé vystačili.

Tzv. primitivní společenství nijak zvlášť neusilují o vlastní rozmnožení. Nesnaží se ani rytmus přírody přímo ovlivnit, pokud se například zpozdí deště, předpokládají, že si matka země jen maličko zdřímla, a chtějí jí pomoci ohleduplně probudit praktikováním toho, co se v etnografické literatuře decentně skrývá pod názvem „obřady plodnosti" neboli souložením či jeho napodobováním. S nekonečným cyklem obnovy si „primitivové" hlavu nejspíš nelámou, a sami sebe chápou jako jeho součást a chovají se podle toho. Tato jednoduchá životní perspektiva se změnila zejména v důsledku objevu zemědělství. Množení začalo být na pořadu dne možná mimoděk, díky tomu, že děcka krmená obilnou kaší se dala odstavit od prsu podstatně dřív. Množení vedlo ke vzniku početnějších a společensky složitějších populací, které bylo možné díky zemědělčení, a také pastevectví, uživit. A bylo to i dříve neznámé společenské rozvrstvení, co přispělo ke vzniku organizovaného náboženství.

Lidem je vlastní touha po řádu a odpor k naprosté nahodilosti, tudíž tíhnou k hledání a nalézání řádu ve světě kolem sebe a přirozeně i k organickému zasazení sebe sama do tohoto řádu. Různé náboženské systémy ve strukturovanějších společnostech si s původní vírou poradily různě. Mezi izraelskými pastevci, závislými na často nepředvídatelných klimatických okolnostech, se uchytila vize záhrobního života coby bohaté odměny za nejistý pozemský život. Věčný život následující za dočasným pozemským byl únikem z nejistoty. Judaismus tím cyklus opakování téhož napřímil do lineárního procesu. Z věčného návratu se tak postupně stala věčná honba za lepším, skrývajícím se za obzorem, a to mimo jiné také poskytlo ideový základ mnohem pozdějšímu kapitalismu a víře v neustálý a prospěšný růst.

Naopak v Indii, kde se koloběh věčného návratu stal v životě drobných zemědělců věčným opakováním každodenní dřiny, se rozšířilo buddhistické učení o nutnosti vyvázat se z tohoto koloběhu a odpoutání se od materiálního světa, což se po staletích protnulo v moderních časech s ideou stálého růstu a poskytlo oporu kritikům kapitalismu. V Číně se spolu s gigantickými zavlažovacími projekty rozvinul kult předků, k nimž se lidé obraceli s prosbami o vláhu. I proto se zde také rozšířily filozoficko-náboženské směry, kladoucí zvláštní důraz na úctu dětí vůči rodičům. V čele proseb o uvolnění životodárného deště z nebes stál sám císař, nikoli náhodou nazývaný Synem nebes. Nebesa obývali nesmrtelní. Některé duše mohly po smrti vstoupit na nebesa, o čemž rozhodovala nebeská byrokracie, rozvíjející se v dobových představách podobně, jako ta pozemská. Duše jako takové nebyly podle dávných čínských představ nesmrtelné. Byly vlastně materiální - jejich uchování záviselo na uchování tělesných pozůstatků. Duše dobrých lidí čekalo znovuzrození, tedy nový život v materiálním těle.

Ovšem snilo se i o skutečné, rajské nesmrtelnosti. Tyto sny nabraly spád během druhého a prvního století př. n. l., poté, co byla Čína sjednocena, její správa centralizována a stala se opravdovou říší, která si stále úspěšněji snažila podmanit své sousedy. Souběžně s tím život v tehdejší Číně dostával předvídatelnější řád. Zrodila se a etablovala proslulá čínská byrokracie, vybíraná na základě schopností, nikoli původu, a přihlásila se o slovo sladěním konceptu společenského vzestupu na základě zásluh s kosmologickým rámcem. A rozvinul se také nový filozofický koncept nesmrtelné duše. Koncept, podle něhož se dalo dosáhnout nesmrtelnosti duše osvojováním si určitých ezoterických praktik podobně, jako státní úředník stoupá po společenském žebříčku spolu s tím, jak si rozšiřuje vzdělání.

Nebeští koně z Ferghany

Wu-ti byl jedním z nejmocnějších císařů dynastie Chan. Za jeho vlády dosáhl rozsah říše Chan vrcholu. Byl nejmocnějším člověkem, kterého znal on sám. Vládl více než půl století, čím déle však vládl a čím byl mocnější, tím spíše si byl vědom nevyhnutelnosti blížícího se fyzického konce. Není ani divu, že byl doslova posedlý myšlenkou dosáhnout nesmrtelnosti. Stát se nesmrtelným a zařadit se po bok nebešťanům se dalo pěstováním určitých praktik. Trvalo to dlouho a také to znamenalo ledasčeho pozemského se zříci. Odměnou byl nebeský ráj, jenže vstup do něho nebyl zaručen - jak to dopadne, se člověk dozvěděl teprve po smrti, kdy už sám nic ovlivnit nemohl. Podobně jako jeho nejslavnější předchůdce, první čínský císař, vysílal námořní expedice, ve východních mořích marně hledal blažené ostrovy nesmrtelných a obklopoval se alchymisty, kteří mu slibovali elixír nesmrtelnosti. Jen mít ty správné ingredience. Žádní z nich však neuspěli. Císař se také obával čarodějných úkladů o svůj život a honům na čarodějnice padla za oběť řada členů císařské rodiny. Úsilí dosáhnout nesmrtelnosti se postupně stalo hlavní náplní státní politiky vládce, jenž předtím významně reformoval státní správu a rozšířil území říše. Ale elixír ani voda nebyly jedinou možnou zkratkou k nebesům.

Odedávna se v Číně - a nejen v Číně - vyprávělo o nebeských koních. Tito koně vystupovali z vody nebo z jeskyní, to znamená z průchodů vedoucích mimo tento svět. Leckde v Evropě i v Asii se ještě donedávna věřívalo, že se vyplatí nechat pást kobyly poblíž vody nebo v horách, kde je může oplodnit nebeský hřebec. Císaři Wu-ti donesl tajný agent, že ve ferghanském údolí v dnešním Uzbekistánu, na trase pozdější Hedvábné stezky, žijí koně nebývalého vzrůstu. Údajně až 160 cm, takže unesli jezdce s ochrannou zbrojí. To mohlo znamenat klíčový faktor ve strategické rovnováze ve válce proti severním nomádům, jejichž jezdeckému umění se čínští vojáci nevyrovnali. A kromě většího vzrůstu měli ferghanští koně, chovaní v horách, údajně i tvrdší kopyta, což se hodilo při dálkových přesunech armád. Bylo proto pro říši důležité zavést chov potomků ferghanských nebeských koní.

hrf

Ale Ferghana oplývala ještě něčím jiným. Nebeskými koňmi samotnými. Poznali se tak, že potili krev. Ve skutečnosti krev nepotili; v minulosti se soudilo, že jejich ušlechtilá kůže je natolik tenká, že jim při běhu popraskají žíly a smísí se s potem. Drobné stružky krve, objevující se především na kohoutku, plecích, na hlavě a případně na zadku, jsou však způsobovány hlísticí Parafilaria multipapillosa žijící v místních řekách. Infekce byla tehdejšími prostředky a vědomostmi neurčitelná, ale fakt, že se koně takto „potili" především na vrcholu léta a v poledne, napomohl spojení zmíněného úkazu se sluncem a tedy s nebesy. Ještě po celá staletí poté byli koně trpící tímto problémem považováni za prostředek k dobytí světa. Podle Hérodota byli vyhrazeni už perským velkokrálům, a vypráví se, že na nich jezdil ještě proslulý Tamerlan. Koně většího než tehdy obvyklého vzrůstu byli v samotné Ferghaně pokládáni za potomky nepolapitelného hřebce žijícího v horách, i když v praxi šlo spíš o výsledek chovu. K jejich vyšlechtění přispělo, že chov probíhal víceméně již za hranicí rozšíření divokých koní, takže se nemísili s drobnými stepními příbuznými. K postupnému, vlastně samovolnému nárůstu výšky v populaci pak stačily systematické kastrace drobnějších hřebců.

Času k tomu bylo dost, na rozdíl od Číny, kde se jezdectví rozšířilo teprve ke konci třetí čtvrtiny 1. tisíciletí př. n. l., byli ve Střední Asii jezdečtí koně chováni nejméně o několik staletí dříve. Legendy o nebeském hřebci, vycházejícím z horských jeskyní či z jezer a řek, byly tehdy známy na řadě míst od Mongolska po Írán, včetně tehdejší Číny. Kobyly byly záměrně paseny poblíž těchto míst. Údajně roku 113 se císař Wu-ti dozvěděl, že v řece Wu-wa byl chycen kůň potící krev a - jak o tom svědčí báseň, která je mu připisována - zajásal. O rok později se Venuše dostala na nebi do polohy, jež ukazovala ke vzdálené Ferghaně, kterou několik let předtím navštívil čínský agent. Císař vypravil do Ferghany nejprve poselstvo s žádostí o koupi, po nezdaru této mise pak čtyřicetitisícovou armádu, včetně šesti tisíc kavaleristů. Tažení přes poušť Taklamakan přežilo jen pár tisíc z nich, ferghanští jim uštědřili hanebnou porážku, císař po zprávách o návratu hrstky přeživších v hněvu nařídil popravit každého z nich, kdo by se odvážil vstoupit na čínskou půdu, vzápětí však nařídil přichystat novou výpravu. Celá říše byla přípravami uvržena do zmatku. Na cestu dlouhou tři tisíce kilometrů vyrazilo prý šedesát tisíc mužů, polovina na koních, sto tisíc kusů hovězího dobytka a další statisíce oslů, mezků a velbloudů. Do cíle tentokrát dorazilo na třicet tisíc čínských vojáků a úkol splnilo: z Ferghany odvedlo několik tuctů koní potících krev a krom toho tři tisíce dalších hřebců a kobyl průměrných kvalit. Zpět do Číny se vrátilo něco přes deset tisíc mužů a tisícovka ukořistěných koní, včetně několika potících krev, spolu s příslibem posílání dvou takových každý rok. Byli to nejdražší koně v historii lidstva - hospodářské škody vyvolané čtyřletým úsilím byly nevyčíslitelné - i když na oplátku spolu s koňmi dorazila do Číny také vojtěška (což prozrazuje, že ferghanští koně byli předky dnešních achaltekinců).

Vezměme tuto historii jako výchozí indicii. Císař Wu-ti vynaložil napohled nesmyslně velké úsilí na získání všehovšudy několika koní. Navzdory své posedlosti překonat smrt nebyl bláznem - v jiných svých státnických počinech byl velice racionální. Kromě jiného byl také velmi vzdělaný. Zmíněné expedice měly několikerý strategický účel - získání koní na chov, odkrytí křídla severních nepřátel, i exemplární potrestání vzdorujícího státu. Koně potící krev se však do této přece jen zvláštní historie promítají jako červená nit. Mohla být císařova umanutost nebeskými koňmi ojedinělým případem? Anebo sdílel určitou víru s jinými, jen měl prostě mnohem více prostředků cíle, o němž snili i jiní?

V legendách o nebeských koních se mísí pozorování i mýtus. Spolu s upozorňováním na jejich vytrvalost a odolnost jejich kopyt se mluví o tom, že tito koně mají kopyta tak lehká, jako by se vznášeli. A mohli prý překonat tisíc mil v jediném dni - na podstatě tu nic nemění ani to, že tehdejší čínská míle měřila sotva půl kilometru. Podle legend dokázali tito koně svého jezdce donést až do samotných nebes. Ejhle - jakpak že to znělo ono kazašské rčení? Že kůň je „mužovými křídly"?

Toto rčení lze stále zaslechnout od Mandžuska po Ural. Ve skutečnosti je v něm víc magie než poezie. Na Altaji, kde se dost možná zrodily první jezdecké kultury, a kde se od těch dob prolínaly se severskými šamanskými tradicemi, se dodnes o koní říká: „Ve dne křídla - v noci přítel." Křídla poezií vysvětlíme, ale co ten přítel? Vysvětlit to můžeme nejlépe, pokud přijmeme, že kůň byl v archaických představách zvířetem, které se vyznalo v podsvětí. Dokázalo do podsvětí - země mrtvých - dovést. A také případně provést. Tedy vyvést zpět na zem. Tak, jak to dennodenně a každý rok dělá samo Slunce. Tím dostává nový smysl i první polovina rčení, ta o křídlech. Kůň byl tvorem, který podobně jako Slunce dokázal opsat kruh celým všehomírem, dostat se až na nebesa, ale i projít temnotou. Tvorem, který v sobě nesl prvek cyklické obnovy, představoval esenci obnovy. To je odpověď na jednu z našich hádanek.

Mezi nebem a zemí

Navést na tuto cestu nás může pár dalších stop. Zuby řady koní, nalezené ve starobylých altajských mohylách pověstných vnitřní výbavou, ukazují, že tito koně byli poměrně staří - 15-18 let. Nebyli to stařečkové, ale za zenitem rozhodně. Budiž, šetřilo se i na zámožnějších (mohyly se stavěly „lepším" lidem). I když na druhou stranu - o mrtvých přece jen dobře - drahý zesnulý bude vědět, co dostal s sebou, a jakpak nám asi bude pomáhat, když ho s pohřbem odbudeme? Zuby navíc odhalují ještě další zajímavou věc. Zkoumaní koně až na jedinou výjimku zemřeli v období od jara do podzimu, přičemž vždy, kdy je možné přesnější určení, se tak stalo na jaře, nejspíš v březnu či dubnu. Stařešinové rodu jen těžko pravidelně umírali na jaře. To už byli spíš na jaře definitivně pohřbíváni, anebo byli do mohyl až na jaře vloženi mrtví koně.

To byla doba železná, doba jezdecká. Na určité nesrovnalosti narážíme i dříve. V době bronzové, věku bojových vozů, nacházíme v hrobech páry, které očividně nebyly nejvhodnějším tažným párem: koně různého stáří, kobyly s hříbětem. Podrobné zkoumání mohylového pole na Urale odhalilo, že ve všech případech byli do hrobu uloženi vždy hřebec a kobyla. A jiná domácí zvířata bývala do hrobu v páru ukládána zřídka a jen v případě, že byl v hrobu i pár koní. Koně, nebo šířeji koňovití, byli do hrobů kladeni i dřív, v době kamenné, kdy se na koni ani nejezdilo, ani netahali vozy. S největší pravděpodobností dřív, než mohl být kůň vůbec domestikován. Tedy divoký kůň.

Ten určitě nebyl do hrobu - umělé jeskyně, vstupu do podzemí - vložen proto, aby sloužil k jízdě. Snad mohl sloužit jako potrava? Jenže v rozporu s obecně rozšířeným přesvědčením se potrava mrtvým do hrobů moc často nedávala. Věci, které za potravu sloužily, to ano. Archeologové jsou zvyklí mluvit o „pohřební výbavě," „milodarech," nebo „obětinách," jenže to bývá víc důsledkem myšlenkové setrvačnosti a slabé komunikace archeologie s etnografií. Konkrétně o potravě kupodivu nemusíme hned předpokládat, že ji měl mrtvý sníst. Právě z etnografických analogií lze odvodit, že daleko spíš byla spousta věcí do hrobu kladena ve víře, že se tím přispívá k jejich rozmnožení. Smrt byla cestou k oplodnění, znásobovala úrodu, zesilovala potenci. Proč? Protože mrtvý sestupoval do země neumírajících. Země věčného jara. Proto se zahrabávaly nebo do jam házely kosti ulovených zvířat. Proto se také zvířata dávala i do hrobů, protože hrob znamenal zvlášť plodnou substanci. Proto se příbuzní řezali do krve, a často ji nechávali skanout přímo do hrobu - anebo se místo krve hrob posypával okrem, nebo do něj dávaly figurky vyřezané z krevele. Zde má koneckonců zřejmě původ i úcta k panenství; zprvu nešlo ani tak o cudnost, jako o to, že nevěsta byla o svatební noci penisem - mužovou „zbraní" jakoby zabita, z dané perspektivy tedy obrozena, a celý rod jásal nad její prolitou krví, protože přinášela novou naději na to, že klasy budou plné, dobytek vrhne mladé a také ženy porodí novou generaci (nevěsta, která pannou nebyla, mohla být v podezření, že tuto životodárnou substanci vyplýtvala někde u sousedů, takže panenství začalo být v kursu zvlášť tam, kde šlo o rození, tedy mezi pastevci).

Dříve se nedědilo. Své věci mrtvý odnášel s sebou. Snad v tom byla i víra, že i tyto věci se mohou rozmnožit - že bude dědicům v budoucnu přáno. Někdy proto bývaly předměty, kladené do hrobu, zlomeny, rozbity - zabity. Stany mohly být rozřezány na kusy, na Balkáně a v Anatolii spalovali v mladší době kamenné (neolitu) celé domy tak, že je po střechu naplnili hořlavým materiálem. Nebylo to však podmínkou; mnohdy postačilo i ponechat dům samovolnému rozpadu. Samo uložení do hrobu a zasypání pak většinou znamenalo odeslání na onen svět, ostatně zvířecí i lidské oběti byly často utopeny nebo pohřbeny zaživa (kombinací obojího bylo vhození do bažiny) - vždyť i nedaleko od nás, v zapadlejších vesnicích na polských svazích Karpat byly lidské oběti na usmíření epidemie zaživa pohřbívány ještě v letech první světové války...

ddStarověké skythské mohyly (hlavně dnešní Ukrajina a Rusko) jsou plné zlata. Ale právě proto nejspíš jejich tehdejším rodinám nebylo zlata naházeného do hrobů líto, poněvadž dost možná věřili, že právě tím prospívají svému budoucímu zbohatnutí. Ostatně donedávna se i u nás věřilo, že poklad není něco, co někdo zakopal (i když i takové případy jsou), ale něco, co v zemi doslova vyklíčí a vyroste. Tuto víru podporovalo i to, že zlato a stříbro jsou jediné kovy, které se běžně vyskytují v ryzí formě, a to v zemi, obvykle v žilách. Zlato a stříbro byly chápány jako sluneční a měsíční svit, který v paprscích stekl z oblohy na zem a vsákl se pod ni, podobně jako déšť. Odtud i pověra, že na místě, kam směřuje duha, leží poklad. Duha je spojnicí nebe (symbolizovaného sluncem) a země, na kterou dopadá déšť, který prosakuje do podzemí. Duha se objeví, když je na obloze slunce, a bývala považována za nebeského hada nebo draka, který zajišťoval vláhu a úrodu. Kam tedy směřuje duha, tím směrem proudí božské požehnání. Proto by se tam, kam proudí, kam směřuje, dal najít i poklad. Buď metaforicky - tam bude plodit, tam se urodí, nebo fyzicky - tam bude v zemi zlato či alespoň stříbro. Odtud proto také symbolika koně, který ve spojení s duhou býval šťastným znamením a poslem nebes.

Tato symbolika je pochopitelná u zemědělců. Koně coby nebeské zvíře však potkáme i v mýtech a rituálech etnik sibiřské tajgy, kteří byli hlavně kočovnými pastevci sobů - Evenků, Burjatů a dalších. Proč? Nápovědou by mohlo být, že je u nich (bílý) kůň neoddělitelným prvkem šamanských cest. Šaman v transu cestuje podél axis mundi, osy světa, spojnice mezi středním, horním a dolním světem, neboli světem pozemským, nebeským a zásvětním. Hranice tohoto světa lze překročit za pomoci zvířat. I tady je bílá znamením nebe, zatímco černá značí podsvětí. Lze snad s pomocí této symboliky vysvětlit černobílé koně vytetované na pažích a ramenou sourozenců ze starověkých altajských mohyl, jejichž těla byla zkroucena o 180 stupňů? Byli to koně umírající nebo zemřelí, přesněji řečeno - koně, kteří překročili hranici mezi světy? Vědci studující šamanismus si záhy povšimli, že jde o rituály a techniky archaické a konzervativní, do nichž byl kůň pravděpodobně včleněn později, díky tomu, že byl spojen se smrtí, která je notoricky se opakujícím prvkem šamanského zasvěcení: adept musí „zemřít," aby se znovu „narodil." Kůň na Sibiři nehraje roli podsvětní, nýbrž pohřební, je mytickým obrazem Smrti.

Tyto dvě symbolické roviny - nebeská bytost umožňující vzlétat a tvor procházející branou smrti, jsou v sibiřské šamanistické tradici propojeny poněkud neorganicky. Každá z nich znamená vlastně jiné pojetí tohoto zvířete, a pravděpodobně dvě symbolické tradice, z nichž každá má původ v jiné době. Nic nebrání předpokládat, že obě zrcadlí také jinou realitu, jiný reálný vztah člověka s koněm.

Na Altaj a zase zpátky?

Pohoří Altaj bylo křižovatkou, kde se koncem doby bronzové protnulo několik světů. Svět dávných Indoevropanů, o jejichž plavých vlasech a světlých očích hovoří dávné čínské záznamy i dochované mumie. Svět šamanů a jediných kultur pastevců sobů, kteří na svých sobech pravidelně jezdí jako na koních, k úžasu mnoha pozdějších cestovatelů počínaje Markem Polem. A světy asijských stepních pastevců i zemědělců. Donesly sem indoevropské kmeny svou dávnou tradici plodnost a potence, spojenou se stády pasoucími se na věčně zelených zásvětních lukách? Propojenou cestou přes ložisky kovů požehnaný Ural, v jehož hutích byl stvořen válečný vůz, který původní symboliku obohatil slunečními prvky? Aby posléze dorazila k Altaji, kde byla sluneční symbolika dále posílena natolik, že se skoro osamostatnila a převážila, a rozšířila se dál na východ a na jih (není náhodou, že obraz bílého nebeského koně se objevuje v mýtech tam, kde byly nebo stále jsou rozšířeny i šamanské praktiky). Díky mobilitě, jež přinesla jízda v sedle, se pak tento dvojí obraz vydal v nově zrozeném prostředí nomádských kultur od Altaje zpět k Uralu, aby nakonec dorazil až tam, odkud původní předobraz vyšel: do ukrajinských a moldavských stepí. A odtud převrstvil koňskou symboliku mezi starými Thráky, Germány a Kelty, k nimž mezitím už dříve dorazil z Uralu nově obohacený kult koně.

Vydejme se spolu na tuto cestu, lemovanou hroby. A mrtvými koňmi. Pečlivou exhumací získané střípky mohou dát dohromady skládanku, jež ukáže, že koně v hrobech byli víc než mrtvolou. Byli průvodcem. Byli jedním z nejvíce mytologizovaných zvířat vůbec. A stezky prošlapané skrze podsvětí nám dodnes zrcadlí i zákruty jejich domestikace. Vydejme se do podsvětí pro odpovědi na zbylé hádanky nadhozené v úvodu.

Zaprvé: jak a proč souvisel kůň s plodností a jarem: linie táhnoucí se od lovců mamutů až k Indoárijcům, u nichž se dochoval podivný obřad soulože královny s mrtvým koněm, či proč tedy vlastně nemocné balili do koňských kůží. Dále, jak byla po vynálezu lehkého vozu, do něhož mohli být zapřaháni koně (těžší náklady mohli koně tahat až dávno poté, po vynalezení chomoutu), tato jeho role propojena se sluneční symbolikou, a vysvětlím vám, proč se třeba pohřební mohyly objížděly před zaparkováním v pohřební komoře vozem kolem dokola, i jak souvisí bojové dvojspřeží se zajícem, zaječím pyskem a pysk s dvojčaty.

A pak dále, jak se poté obojí - dost možná v souvislosti s rozšířením jezdectví - propojilo se sibiřským šamanismem, a kůň stal poslem nebes a také prorokem, čímž se zásadně posílila jeho role zásvětního průvodce, aneb proč se asi koňská hlava narážela na kůl či pohřbívala pod náhrobek, pod nímž scházelo lidské tělo.

A konečně na závěr, proč jsou koně v hrobech často doprovázeni zvířetem, které tak jako kůň sdílí s člověkem neobvykle hluboký vztah - psem.
Ta cesta potrvá několik tisíc let, a přece skončí tisíce let před naší dobou. Skončí před vynálezem počítačů, využitím elektřiny, sestrojením parního stroje, před rytíři v brněních, pádem Říma i vznikem křesťanství. A přece ukáže, že prostor a čas odbývaný v učebnicích dějepisu několika řádky mohou ukázat dějiny natolik fascinující, až to bere dech.

Podobné články

Co má společného kůň Jana Žižky na Vítkově a ten u zámku ve Slatiňanech?

Ještě před několika lety byly v těchto místech nevábné porosty starých, suchých trav. Pastva velkých kopytníků však proměnila stovky hektarů bývalého…