Čtyři jezdci apokalypsy

Čtyři koně - bílý, černý, ryzák a sivý, na nich čtyři jezdci. Každý z nich je symbolem zkázy a jsou kdykoliv připravení vyjet - kterýkoliv z nich nebo všichni najednou.

• Jezdec na bílém koni (hippos leukos) má luk a věnec vítěze - většina výkladů se shoduje v tom, že se jedná o Antikrista, který se vydává získat nadvládu nad světem. Obecně je označován jako dobyvatel.
• Druhý jezdec přijíždí na ryzém koni (hippos pyrros), má velký meč a symbolizuje válku, krveprolití, občanské války.
• Třetí jezdec má koně černého (hippos melas). Drží v rukou váhy. Představuje následky válek - bídu a hladomor. Váhy symbolizují přídělový systém.
• Čtvrtý jezdec jede koně sivého (hippos chlóros) a ztělesňuje nemoci a smrt.

Moc těchto čtyř jezdců je ohromující, ale nikoliv neomezená - stačí na záhubu jedné čtvrtiny lidstva, což je alespoň trochu pozitivní zpráva.

Čtyři jezdci apokalypsy jsou zapsaní v Knize zjevení v Novém zákoně (původní význam slova apokalypsa (apokalypsis = zjevení, poučení). Sepsal ji Jan ve vyhnanství na ostrově Patmos v Egejském moři. Přesněji - v jeskyni. Nebyla to jeho vize, jak bude vypadat závěr světa. Pero a mysl mu vedl Ježíš Kristus. Kniha byla svázána ve svitku a zajištěna sedmi pečetěmi:

„Tu jsem viděl, jak Beránek rozlomil první ze sedmi pečetí, a slyšel jsem, jak jedna z těch čtyř bytostí řekla hromovým hlasem: „Pojď!"
A hle, bílý kůň, a na něm jezdec s lukem; byl mu dán věnec dobyvatele, aby vyjel a dobýval.
Když Beránek rozlomil druhou pečeť, slyšel jsem, jak druhá z těch bytostí řekla: „Pojď!" A vyjel druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili; byl mu dán veliký meč.
Když Beránek rozlomil třetí pečeť, slyšel jsem, jak třetí z těch bytostí řekla: „Pojď!" A hle, kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy. A z kruhu těch čtyř bytostí jsem slyšel hlas: „Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!"
A když Beránek rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: „Pojď!" A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.
Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami.
Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali." (Zjevení Janovo 6, www.biblenet.cz)

Zajímavou podobu apokalyptické čtveřice měli možnost před nedávnem obdivovat Londýňané. Britský sochař Jason deCaires Taylor umístil přímo do Temže čtyři sochy jezdců tak, aby na ně měli poslanci výhled přímo z parlamentu. Byly k vidění 2x denně při odlivu... a představují 4 jezdce apokalypsy. Umělec tím chtěl upozornit na zhoršující se životní prostředí a zvedání hladiny oceánů.

Nejznámějším výtvarným ztvárněním je dřevořezba od Albrechta Dürera.

Diomédovy klisny a osmý Héraklův úkol

V řecké mytologii existují čtyři velké a hrozivé klisny (podle některých zdrojů hřebci) thráckého krále Dioméda (jeho otcem je Arés, bůh války, matkou nymfa Siréna).

Klisny se jmenovaly Podargos (hbitá), Lampon (lesklá), Xanthos (závistivá) a Deinos (strašlivá). Měly speciální jídelníček - běžně se jim podávalo do žlabů seno, ale Diomédes je tu a tam krmil svými nepohodlnými hosty.

Hrdina všech hrdinů, Hérakles, musel splnit 12 úkolů pro krále Eurysthea. Jen tak se podle věštby mohl očistit od svého těžkého hříchu, když povraždil své a bratrovy děti. Vražedné šílenství na něj seslala Diova žena Héra, která se vždy vyžívala v přípravě rozličných strázní pro levobočky svého muže.

Hérakles už měl za sebou 7 přetěžkých úkolů a tím osmým bylo přivést tyto klisny králi Eurystheovi. Úkol vypadal jednoduše - když připlul Hérakles se svou malou družinou do Thrákie, zjistil, že klisny hlídá jen hrstka čeledínů. S klisnami si díky své síle celkem rychle poradil a vedl je k moři. Mezitím však někdo z místních zalarmoval krále a Héraklovi cestu k moři zkřížil Diomédes s vojáky. Pro nejsilnějšího syna Dia nepředstavovali nepřátelé velkou překážku, ale aby si uvolnil ruce, předal klisny Abdérovi, se kterým ho pojil důvěrný vztah. Netušil, že tím nad svým milencem vyřkl ortel smrti. Než zlikvidoval ty, kteří mu stáli v cestě, klisnám vyhládlo a Abdéros se jim neubránil.

Hérakles, zděšený a pobouřený osudem Abdéra, nemusel o způsobu pomsty příliš přemýšlet a masožravým klisnám předhodil jejich mistra Dioméda. Nažrané klisny pak byly spokojené a klidné, proto je mohl odvést Eurystheovi a splnit tak svůj osmý úkol. Přesto jim pro jistotu na cestu svázal huby. Existuje více verzí, v jednom se však shodují - klisny sežraly Abdéra i Dioméda.

Jaký byl další osud klisen? Hérakles je odvedl na k Eurystheovi. Ten o ně moc nestál, protože původně doufal, že klisny ho Hérakla zbaví. Dal je Diovi jako obětní dar, ale Zeus krvelačné klisny také nechtěl. Poslal na ně divoké šelmy, aby je zabily. Podle jiné verze je pustili na svobodu v okolí Argosu, údajně již byly krotké. Nebo to bylo trochu jinak?

Nejznámější uměleckou verzí této mytologie je obraz od francouzského malíře Gustava Moreau. Na Dioméda útočí klisny, zatímco Hérakles na to shora poklidně shlíží.

Pegas

Tento slavný, nádherný bělouš s křídly má zajímavý původ - otcem je Poseidón, matkou hrozivá Medusa.

Medusa byla nádherná dívka, dcera mořského boha Fortýna a jeho sestry Kéty. Učarovala i samotnému vládci moří Poseidónovi. Znásilnil ji bez okolků na posvátné půdě chrámu bohyně Athény a ta v návalu hněvu proměnila Medusu i její dvě sestry v nestvůry. Medusa byla šeredná, měla ohyzdný obličej obkroucený hady místo svých krásných vlasů. Jak je známo, kdo na ni pohlédl, rázem zkameněl. A v této podobě v sobě nosila Poseidónova potomka. Dalo se očekávat, že se narodí zrůda, možná ještě děsivější a nebezpečnější než matka. Osud rozhodl jinak rukou a mečem poloboha Persea, jehož osud také určovaly božské intriky:

Králi Akrisiovi věštba předpověděla, že bude zabit rukou svého vnuka. Měl jedinou dceru, krásnou Danaé, a pro jistotu ji odsoudil k životu v žaláři, aby se k ní nemohl žádný muž přiblížit. Její naříkání se však doneslo až k uším samotného Dia. Snesl se v podobě zlatého deště do žaláře, do Danaé se zamiloval a zplodil s ní syna, kterému dali jméno Perseus. Akrisia vyděsil příchod vnuka natolik, že matku i s novorozencem nechal zavřít do bedny a pustil po vodě. Kdesi na jednom ostrově bednu vylovili rybáři a krása Danaé oslnila po nejvyšším z bohů i místního krále. Stala se královnou a Perseus vyrůstal jako královský syn. Jeho otčím se však s přibývajícími lety cítil ohrožen silou a schopnostmi mladého muže. Aby se ho zbavil, podnítil v něm touhu vyznamenat se odvážnými skutky a k jeho velké úlevě se Perseus rozhodl zabít strašlivou Medusu. Ale Perseus měl na své straně bohy. Athéna mu dala bronzový štít a poradila mu, aby si od nymf vzal okřídlené střevíce, pytel a přilbu, která ho učiní neviditelným. Konec je předvídatelný - Perseus nastaví štít jako zrcadlo, aby mohl Medusu vidět jen v odraze - a usekl jí hlavu.

V tom okamžiku z jejího těla vyletěl okřídlený kůň.
Podle jiné verze Pegas vzejde z kapky krve, která dopadne na zem (a zrodí se současně Pegasův bratr Chrysaus), podle jiných jde o krev v kombinaci se zpěněnou vlnou moře a bleskem, který v okamžiku zrození Pegase rozčísl oblohu.

Pegas nemohl žít pod vodou se svým otcem a matku neměl. Koně se ho báli, protože byl jiný. Osud mu dal volnost, ale také samotu. Bohyně Athéna ho odvedla na horu Helikón, kde ho vychovávaly Múzy. K jejich úžasu tam, kde Pegasus hrábl kopytem, vytryskl pramen, fontána básnické inspirace - pramen Hippocrenes. Tento pramen byl pro Můzy posvátný. Jedna z nich, Urania, předpovídala Pegasovi velkou budoucnost a slávu. Těžce ji zasáhlo, když korintský hrdina Bellerofont Pegase chytil a odletěl s ním. Bellerofont toužil dlouho na Pegasovi létat, jen nevěděl, jak ho chytí a zkrotí. Bohyně Athéna mu nakonec podstrčila zlatou uzdu. Když Pegas pil ze studánky, uzdu mu navlékl a skočil mu na hřbet. Na Pegasovi pak bojoval s Chimérou a s Amazonkami, úspěšný boj mu však nestačil. Chtěl víc a výš - až na samotnou horu Olymp. Dia taková opovážlivost pobouřila. Vyslal na okřídleného koně roj much. Pegas se splašil a Bellerofonta shodil. Doletěl na Olymp a nakonec slouží samotnému Diovi jako nositel blesku a hromu. Nakonec ho Zeus transformoval do souhvězdí Pegase.

Když se podíváte na podzimní oblohu, uvidíte výrazný čtverec, základ souhvězdí Pegase. Jedna z hvězd čtverce, Markab, slouží dodnes námořníkům při navigaci. A jméno Pegas? Pochází od Féničanů. Ti měli na přídích svých lodí okřídleného koně s uzdou (Pega Sus).

V umění nalezneme mnoho podob Pegase. Tou nejnovější a největší je bronzová socha v jednom z nejvýznamnějších dostihových závodišť v Americe - Gulfstream Park. Socha je skutečně impozantní a zdálky nepřehlédnutelná. Stála 30 milionů dolarů, je vysoká cca 70 m, váží 715 tun oceli a bronzu. Pegas drtí kopytem draka, který sám váží 110 tun oceli a 132 tun bronzu. Sochu drží pohromadě 18 tisíc šroubů.

Kanthaka

Kanthaka byl kůň, na kterém provedl indický princ „velký útěk" ze světa královského blahobytu a stal se Buddhou. Ale od začátku - král Šuddhódan měl syna, který se podle věštby vzdá trůnu, odejde do ústraní a bude hloubat nad lidským utrpením. Stejně jako se Růženka nesměla kvůli věštbě setkat s trny růží, král dbal na to, aby se jeho syn nesetkal s žádným utrpením a hýčkal ho v přepychu a pohodlí. Jenže osud je osud a princ jednoho dne na cestě potká žebráka, pohřeb a ještě asketu, který se vzdal světského života.

Princ Siddhártha se pak rozhodl opustit své postavení a výsady a uprchnul z paláce na svém oblíbeném bělouši Kanthaka s doprovodem věrného sluhy Channa. Když přeskočil na Kanthakovi řeku širokou 64 metrů, poslal svého sluhu a koně zpátky do paláce. Kanthaka údajně ulehl a smutkem uhynul a následně se převtělil v božstvo.

Mimochodem, tato příhoda je zmíněna v knize Dějiny sebevražd ve stati týkající se zvířat. Koně nejsou jako psi, aby odmítali krmení - ale ve stavu naprosté beznaděje, zoufalého strachu nebo paniky mohou zcela výjimečně i přestat žrát a chovat se vůči sobě zjevně destruktivně. Ovšem v případě Kanthaky se nabízí spíše situace těžké koliky po vyčerpávající jízdě. Žalem zničený sluha Chann, jehož opustil jeho pán, aby se odebral na cestu askeze a směřoval k osvícení, pravděpodobně nebyl schopen vnímat cestou do paláce stav koně.

al-Burāq

V islámu najdeme zvláštní bytost podobnou kentaurům. Jmenovala se al-Burāq, ale najdeme ji pod jmény Burak, Alborak, Alburaq nebo Baraq. Bytostí je bílý kůň s křídly na stehnech, menší než mula a větší než osel a sloužila prorokům na cestě na nebesa. Na Blízkém východě je obvykle zobrazována s ženskou hlavou, je tedy považována za klisnu. Mohamed na al-Burāq cestoval z Mekky do Jeruzaléma - do nejvzdálenější mešity (Al-Aksá) a zpět během jediné noci (známo jako Noční cesta, kolem roku 621).

Noční cesta začala tak, že si tehdy v Mekce, poblíž posvátné krychle Káby, na chvíli odpočinul ... když se objevil archanděl Gabriel a bílé zvíře s křídly na zadních nohách.

„Ležel jsem blízko svatyně Ká´ba a náhle ke mně kdosi přistoupil, otevřel mi hrudník a vyňal srdce, jež omyl v nádobě ze zlata plné víry a navrátil zpátky. Poté jsem nasedl na koně jménem Al-Buraq, většího než mula a menšího než osel, jehož krok byl tak dlouhý, kam dohlédl."

Klisna zpočátku nechtěla proroka poslouchat, plašila se, ale Gabriel ji okřiknul. Pak stála klidně, ač se chvěla a potila.

Mohamed dojel (doletěl) na al-Burāq do Jeruzaléma, kde ho archanděl Gabriel vzal do prvního nebe a postupovali až do sedmého, do samého ráje k Bohu. Zde bylo přikázáno, aby se věřící modlili 50x denně, Mohamedovi se nakonec podařilo dohodnout „pouze" 5 denních modliteb. Pak se na al-Burāq zase vrátil do Mekky. Jeho vyprávění se nejprve nevěřilo, ale když lidé z karavan potvrdili, že Mohamedův popis Jeruzaléma je zcela přesný, jediným vysvětlením byl zázrak.

V Jeruzalémě můžete navštívit místo, kam prorok al-Burāq uvázal, než se vydal z Chrámové hory na nebesa.
Z Mekky do Jeruzaléma je to necelých 1 800 km, což znamená asi 28 hodin autem. Tam a zpět za jednu noc se to nedá ani na nejlepším koni světa ujet. Ledaže by měl křídla...

Až pod Blaníkem kopyta zaduní

Zatímco jezdci apokalypsy přinášejí zkázu, Blaničtí rytíři schovaní v hoře Velký Blaník jsou poslední českou nadějí v časech nejhorších. Až jednou budou Češi opravdu v úzkých, chrabří rytíři na silných koních z Veřejové skály na hoře Velký Blaník jim vyjedou na pomoc. A v jejich čele samotný král Václav na bílém koni s Bruncvíkovým mečem v ruce. Přestože lid český si zhusta myslí, že je na tom nejhůře právě teď a všechno stojí za starou bačkoru, rytíři shledávají situaci národa dosud za uspokojivou. Stromy nesesychají a dub je tu zelený rok co rok. Jen tu a tam prý na nějakého rytíře za svitu měsíce narazíte, když koně napájí v prameni. A když se za nocí od hory ozývá dunění a řinčení a ráno jsou louky kopyty zdupané a rozryté, to rytíři si asi v noci vyjeli z hory osvěžit si umění boje a protáhnout koně.

Pokud chcete na vlastní kůži pocítit dotek tajemna a třeba slyšet tu a tam odfrknutí či dupnutí, jak si v lůně hory spící hřebec pro větší pohodlí přešlápnul, vydejte se tam sami, tou strmou cestou k vrcholu. Nejlépe v podvečer, kdy ptáci utichnou a hora začíná hovořit. Spadl kámen uvolněný erozí ze skály, nebo se zachvěl rytířův meč v pochvě? Máte pocit, že ty stíny u kamenného stolu se pohybují a tu a tam cinkne příbor o talíř. Ševelí listí vzrostlých buků, nebo je to oddechování spícího vojska? Dojdete k Veřejové skále za tmy a najednou vás přepadne takové divné mrazení v zádech, když se jí dotknete. Hora má v sobě zvláštní magii. Možná ji sem vnesli Keltové, jejichž přízraky se dosud vznáší nad torzy jejich oppida. Možná mnohé okultní obřady, co se zde konaly a pro které Jan Hus tady poutě zakázal. Co když sejdete dolů o rok starší? I to hora Velký Blaník umí:

Celých 18 let potom, co se na hoře Blaník lámala Slepičí skála pro základní kámen na Národní divadlo, objevil se pocestný a hned zavítal k Podbrdským. A tvrdil, že je kameník Václav Podbrdský, co spadl před 18 dny ze skály a celou tu dobu pobýval za podivných okolností v hoře Blaník. Podbrdští i jejich sousedé byli nejprve jak zařezaní, mysleli si, že vidí ducha, ale všechno skončilo velkou radostí a objímáním. Svého příbuzného dávno oplakali po tom neštěstí a najednou se jim jako zázrakem vrátil. Ale což, lidé tenkrát na zázraky a tajemné příhody věřili.

A protože byl podle všeho naživu, šel si pro svou mzdu.

11 zlatých a 25 krejcarů mi dlužíš a já je chci zpět i s úroky, povídá kameník Podbrdský kamenickému mistru Šolínovi.
Ale to si snad ze mě utahujete, pane. Vždyť Podbrdský se před 18 lety na hoře Blaník zabil, povídá Šolín a peníze že nedá.
Ale Podbrdský se nenechal odbýt a o své peníze se dokonce soudil. Tenkrát ještě dvoušroubovice lidé neznali, aby na základě malého plivnutí nebo prozkoumání jediného vlasu bylo možné určit, zda ten člověk lže nebo zda skutečně vstal z mrtvých. A všichni členové rodiny i sousedé pod přísahou dosvědčili u soudu, že je to on. Šolín nakonec zaplatil i s úroky. Žádná promlčecí lhůta tenkrát nebyla. Ale Podbrdský měl ještě na krku vojenský soud, neboť nenastoupil na vojnu. Soud byl shovívavý, možná si soudci stranou ťukali na čelo nad povídačkou, kterak byl kameník v hoře, kde viděl všechny české panovníky a dívku Čechii, která mu řekla, že zde jsou připraveni pro záchranu národa. Navíc v té době nebylo vhodné dávat Čechům záminku k revoltě.

Stejně jako Podbrdský zmizel i kovář, i když jen na rok. Tvrdil, že byl jen jeden den pryč, protože koval koně rytíři z hory. Nejednoho dnes napadne, že kolem hory Blaník měli záletní muži o výmluvu postaráno. I když 18 let u Podbrdského je docela dost.

A pak ještě dívka, kterou jeden rytíř požádal, aby jim v hoře kolem koní poklidila. Vrátila se druhý den - ale uplynul celý rok. Tři roky po svém návratu z hory zemřela na záhadnou chorobu.

Blaník je dnes hlavně turistickým místem, záhady a mýty lákají lidi odedávna. Navíc na Velkém Blaníku je dnes rozhledna i s restaurací. A hrdé Blanické rytíře si dnes bere do názvu kdeco a kdekdo. Tak máme pivo Blanický rytíř, hotely a restaurace - a partu drsňáků motorkářů, kteří si tak říkají a ti místo meče statečně dští výfukové plyny před mešitami. A nebyli by to Češi, aby si legendu patřičně podle svého humoru neupravili ‒ po Cimrmanovsku.

Králů s vojskem, kteří spí i se svým vojskem v podzemí nebo kdesi mezi nebem a zemí, je po světě víc. V Německu v nitru vrchoviny Küffhauser spí „Rudovous", Fridrich Barbarossa se svým vojskem, připravený vyjet své zemi na pomoc, když bude nejhůř. Král Artuš zase vyčkává se svými rytíři v Avalonu. Ale proč chodit daleko, když kousek vedle na Slovensku navštívíte Štiavnické vrchy, kde pod horou Sitno spí rytíři, kteří vyjedou zemi na pomoc v časech nejhorších...

Bývá oblíbenou pointou této legendy představa, že blaničtí rytíři jsou v každém z nás, a když je potřeba, probudí se a vyjedou do boje. Něco na tom asi je...

Šemíkův skok

Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povětřím jako pták, hříva koni i vlasy jezdcovi zavlály, a již střelhbitě, v ráz zapadli, zmizeli. (Alois Jirásek - Staré pověsti české).

V roce 2014 vyšla v novodobé edici Kronika česká Václava Hájka z Libočan (vydaná r. 1541), v jeho díle se česká historie poprvé setkává s Horymírem a událost datuje do roku 846-7. Text kroniky současnému čtenáři zpřístupnil jazykovědec a editor Jan Linka.

Ač Hájkovi z Libočan historická fakta nebyla svatá, uměl psát a dokázal přivést na svět uvěřitelnou realitu, která se dobře četla. Statečný bílý Šemík je navždy součástí naší kultury a je úplně jedno, jestli si Hájek vypůjčil příběh Tristana a Izoldy či německého Shemiga, na kterém prchal loupeživý rytíř Eppelein z Gailingenu. Co na tom, že Šemíkův hrob v Neumětelích neskrývá žádné koňské kosti, co na tom, že Šemík ani Horymír neexistovali a v době Šemíkova skoku přes vyšehradské hrady na Vyšehradě žádné hradby nebyly. Na pochybnosti máme krásné přísloví - na každém šprochu pravdy trochu. Kdoví...

Jen si pro úplnost připomeneme, proč se vladyka Horymír odhodlal k riskantnímu skoku přes palisádové hradby Vyšehradu do Vltavy.

Vladyka Horymír byl dobrým hospodářem své země. Dolování zlata se mu nelíbilo, protože odvádělo lidi od práce na poli a pěstování obživy. Proto apeloval na knížete, aby zlatou horečku zastavil. Vyvolal velké pobouření zlatokopů, kteří mu vypálili tvrz. Horymír se pomstil a doly jim se svými lidmi poničil. Tím rozpoutal hněv a nenávist nejen kovkopů, ale samotného knížete Křesomysla. Na hradě Vyšehrad byl odsouzen k smrti. A protože odjakživa se odsouzeným na smrt plní nějaké to přání, bylo vyslyšeno i Horymírovo - mohl se na nádvoří ještě projet na svém Šemíkovi. Nejprve mu cosi zašeptal...

"Všichni obdivovali se krásnému bujnému koni. Bělouš byl grošovatý, širokého krku, dlouhé hřívy a hustého ohonu, na štíhlých nohách malých kopyt, jako jelen. Oči mu svítily, a pohazuje bujnou hlavou, šířil zardělé nozdry.
Nohy se mu jen kmihaly v hravých, tančivých krocích, a jak se na něj Horymír vyšvihl, počal se točiti, obraceti. Horymír v rozkoši, že má zase milého koně, zavýskl, a Šemík se vzepjal na zadní, zařehtal, až se širým nádvořím rozléhalo. A již dlouhými, lehkými skoky pustil se do kola prostranstvím; Horymír zavýskl po druhé a Šemík skočil od jedné brány ke druhé. Poblíže valu zavýskl Horymír po třetí a vzkřikl:
„Nuže, Šemíku, vzhůru!"
Přitisknuv kolena, nahnul se k vlající hřívě, a v tom promluvil Šemík:
„Pane, drž se!" A již skokem po náspu vzhůru, a druhým ohromným skokem přes roubenou hradbu." (Staré pověsti české - Alois Jirásek)
.
Ale kdyby se tato událost stala - mohli by ji kůň a jezdec přežít? Bylo by možné hradby přeskočit, dopadnout do Vltavy, dostat se na druhý břeh a ještě uhánět 40 km do Neumětel?

Mnohé napadne podobnost se specifickou disciplínou horse-diving, kdy se s koněm skáče do vody z výšky kolem třiceti metrů. Na téma Šemíkova skoku byla předloni zpracována bakalářská práce, která potvrzuje hypotézu, že bylo možné tento skok vykonat a přežít. Doskočil by tehdy do hluboké tůně. S jistými výhradami (nájezdová rychlost 60 km/h na malém prostoru není pravděpodobná - ale pro mohutný skok u gymnastického skokana ani nutná), tomu můžeme věřit, či spíše tomu věřit chceme. Čemu se věřit nedá, je verze, ve které kůň doskočil na druhý břeh. Co se týká následného útěku do Neumětel, na dobrém koni není problém tuto vzdálenost urazit. Šemík ale nedopadl dobře - skok do Vltavy mu způsobil zranění, kterému podlehl. Horymír splnil přání svého koně, aby jeho tělo neponechal napospas ptákům a šelmám a pohřbil ho u své tvrze. Jeho hrob je v Neumětelích dodnes. Obec Horoměřice má Šemíka s Horymírem ve svém znaku.

Pokud vás zajímá příběh o Šemíkovi, Horymírovi a krajině kolem Neumětel, zalistujte v útlé trojjazyčné knížce Lenky Gotthardové - Šemík a Horymír.

Zdroje:

• http://www.stoplusjednicka.cz/ctyri-jezdci-apokalypsy-londynskou-temzi-zdobi-zalujici-podvodni-sochy
• https://en.wikipedia.org/wiki/Kanthaka
• The Horse in Magic and Myths - M. Oldfield Howey, Three Rivers Press 2003
• www.metmuseum.org
• http://islamic-dictionary.tumblr.com/post/9017647617/al-buraq-arabic-%D8%A7%D9%84%D8%A8-%D8%B1%D8%A7%D9%82-literally-means
• http://www.greekmythology.com/
• http://www.theoi.com/Ther/HipposPegasos.html
• Fotky: www.equestrianart.com