Sluch je schopnost živočichů vnímat zvuky, čili

• zachytit je (detekovat),
• zjistit, odkud přicházejí (lokalizovat) a
• případně identifikovat jejich zdroj.

Zvuk je mechanické vlnění různých látek prostředí - je to vlastně „hmatné" chvění vzduchu, kapalin či pevných látek, které je charakterizováno především dvěma vlastnostmi: frekvencí a intenzitou.

Frekvence zvuku říká, jak rychle se onen vzduch (či jiná látka přenášející zvuk) chvěje, jak rychlé je jeho vlnění. Udává se v hertzích (Hz) a obvyklý rozsah je od několika hertzů až po několik desítek tisíc hertzů (kilohertzů neboli kHz). Frekvenci zvuku vnímáme jako jeho výšku - nízká frekvence vyluzuje zvuky hluboké, dunivé, zvuky vysokofrekvenční vnímáme jako vysoké, pištivé. Člověk obecně slyší zvuky asi od 16 Hz do 20 kHz, pod 16 Hz je infrazvuk, nad 20 kHz zase ultrazvuk.

Intenzita zvuku je energie, jakou působí zvuk (= chvění) za určitou dobu na jednotku plochy, čili jakýsi zvukový výkon, který se udává v decibelech (dB). Uchem to vnímáme jako hlasitost zvuku. Málo intenzivní zvuky neslyšíme nebo slyšíme špatně, příliš intenzivní (hlasitý) zvuk může být pro ucho bolestivý a v extrémním případě může způsobit ohluchnutí (nebo třeba i zboření zdi...).

Zvuk + ucho = sluch

Ale pojďme zpět ke sluchu. Je to smysl, který dokáže vnímat a zpracovat různé zvuky, a k tomu mu slouží orgán zvaný ucho. To se skládá ze tří částí:

• vnější ucho (ušní boltec, zvukovod a bubínek),
• střední ucho (dutinka obsahující tři kůstky, která je Eustachovou trubicí spojena s nosohltanem a končí oválným okénkem) a
• vnitřní ucho (vyplněné tekutinou a skládající se ze sluchového ústrojí hlemýždě a rovnovážného ústrojí).

Do vnitřního ucha se však může zvuk dostat i prostřednictvím rozkmitání kostí lebky. Pokud si ucpete obě uši, neslyšíte nic z okolí, ale například svůj hlas slyšíte stále dobře - byť poněkud „jinak".

Zvuk, tedy rozkmitaný vzduch, je zachycen ušním boltcem, což je chrupavka pokrytá osrstěnou kůží vytvarovaná do trychtýře. Tento tvar umožní odfiltrovat rušivé zvuky okolí a zaměřit se jako satelitní anténa na zvuk, který chce kůň blíže prozkoumat a který pak „sklouzne" do zvukovodu. Navíc jsou ušní boltce koní velmi pohyblivé, ovládá je 10 různých svalů (lidské ušní boltce ovládají jen 3 svaly) a dokážou se díky tomu otočit až o 180°. Kůň může každým uchem „monitorovat" jinou výseč svého okolí. To je pro něho jako pro lovené zvíře žijící převážně v otevřeném prostoru nesmírně důležité. Co uteče očím pasoucího se koně, to neuteče uším. Vnitřek ušních boltců koní je porostlý hustými chloupky, které chrání zvukovod před nečistotami, vlhkostí či hmyzem. Tyto chloupky by se proto nikdy neměly stříhat a holit!

Vnější zvukovod je u koní poměrně dlouhý tunel, který jde v lebce kolmo dolů, aby se na svém konci prudce ohnul a končil membránou zvanou bubínek. Úkolem zvukovodu je vést zvuk=chvění vzduchu, a to až k bubínku, který je také rozkmitán. Tak se chvění dostává postupně na všechny tři kůstky středního ucha: kladívko, třmínek a kovadlinku, aby následně rozkmitalo i oválné okénko na druhém konci. Chvění o určité intenzitě a frekvenci se dále přenáší na tekutinu vnitřního ucha a dostává se v hlemýždi k jednotlivým smyslovým buňkám, receptorům, které jsou obdařené „chloupky". I ty se rozkmitají a smyslová buňka toto mechanické chvění přemění v elektrický impulz, který posílá sluchovým nervem do mozku ke zpracování. Podle toho, které smyslové buňky a jak se rozechvějí, dostane mozek informaci nejen o přítomnosti zvuku, ale i o jeho intenzitě či frekvenci.

> Anatomie ucha: 1 - ušní boltec, 2 - zvukovod, 3 - bubínek, 4 - sluchové kůstky, 5 - dutina středního ucha, 6 - sluchový hlemýžď, 7 - Eustachova trubice

Jak dobrý sluch mají koně?

Výzkumu sluchu koní se zatím mnoho vědců nevěnovalo. Existují studie zkoumající schopnost koní lokalizovat zdroj zvuku, zjišťující jejich práh slyšitelnosti (jaký tichý zvuk ještě slyší) a frekvenční rozsah, čili jak hluboké a jak vysoké tóny koně vnímají. Pod článkem přikládáme studii H. E. Heffnera a R. S. Heffnera z kansaské univerzity. Podle ní lze říct, že frekvenční rozsah koní se pohybuje přibližně mezi 45 Hz do asi 35 kHz (na rozdíl od člověka, kde je to přibližně 20 Hz - 20 kHz).

Pro zajímavost: graf a především tabulka, jaké frekvence slyší různí živočichové, je na stránce Louisiánské státní univerzity.

Myši či potkani slyší zvuky o ještě vyšší frekvenci než koně, což umožňuje umístit plašiče hlodavců do stájí.

Být schopen slyšet vysoké či hluboké tóny ale není vše. Důležité je také to, jak dobře je dotyčný slyší! Podle audiogramu Heffnerových je vidět, že koně nejlépe slyší zvuky o frekvenci asi od 0,5 - 16 kHz. Jinými slovy, takto vysoké zvuky koně slyší i tehdy, když jsou hodně tiché. Pokud jsou zvuky nižší, musí být hlasitější, aby je koně zaslechli. Ve srovnání s lidmi je vidět ještě jednu zajímavost: lidské ucho je citlivější, než koňské, pokud jsou zvuky o frekvenci mezi 200 Hz a 8 kHz, dokáže je zaslechnout ještě tišší, než kůň! Na vyšší tóny ale začíná být lidské ucho „stále hlušší".

Proč koně dobře slyší vyšší tóny?

Velmi citlivé uši má například skot. Uprostřed normálního rozsahu slyšitelnosti slyší mnohem tišší zvuky, než koně. To stejné platí i pro kočky.

Důvod je zřejmý: v jejich přirozeném prostředí (otevřené pláně) je slyšet pouze šumění větru v listí a trávě a pak jiná zvířata. Mezi nimi mohou být predátoři, kteří se chystají koně ulovit. Ti jsou při lovu velmi tiší, opatrně se plíží ke stádu - přesto je může prozradit prasknutí větvičky, odlišné zašustění suché trávy, posunutí kamínku. To vše vydává zvuky o vyšší frekvenci a kůň, aby přežil, je potřebuje zaslechnout. Naopak hluboké zvuky koně slyší hůř, protože to pro jejich přežití v přírodě tak podstatné není. Nelze se pak divit, že při ježdění se koně lekají zvuků, o nichž my, lidé, vůbec nevíme. Je to přirozené: koně slyší zvuky o vysokých frekvencích a lekají se jich proto, že se během evoluce naučili přiřazovat je plížícím se predátorům.

Povely a tón hlasu

Díky této přirozenosti koně vnímají velmi citlivě tón hlasu člověka - je proto třeba se vyhnout přílišným emocím v hlasu, především křičení a pištění. Je také třeba jasně od sebe odlišit hlasové pomůcky a brát ohled nejen na jejich vyslovení, ale i intonaci. Většina hlasových povelů má dvě slabiky a kombinace výšky každé z nich působí na koně

• povzbudivě (první slabika je vyslovená níž, druhá o oktávu výš - povely, kdy se po koni chce zrychlení, větší aktivita);
• konejšivě (první slabika o oktávu výš, druhá níž, když se po koni chce zpomalení nebo obecně uklidnění).

Ne, koně nejsou jako netopýři

Možná vás napadlo, že by se koně mohli podobat netopýrům, když tedy slyší i ultrazvuk. Není to tak. Pokud pominu fakt, že netopýři slyší tóny až třikrát vyšší než koně, liší se tito živočichové ještě v jedné důležité vlastnosti: přesnosti lokalizace zdroje zvuku.

Nejdřív trochu obecně. Schopnost lokalizace zdroje zvuku závisí na dvou aspektech:

• zvuk nejdříve vnikne do bližšího ucha a až pak do vzdálenějšího. Na základě tohoto zpoždění může zvíře odhadnout, odkud zvuk přichází. V tom mají výhodu zvířata, která mají uši dále od sebe (což je i člověk ve srovnání s koněm).
• ucho blíže zdroji zvuku slyší zvuk hlasitěji, než ucho vzdálenější, protože to už je do jisté míry stíněno například hlavou nebo trychtýřovitým ušním boltcem. Toho mohou využívat i koně: dokážou ušima nezávisle na sobě pohybovat, různě je natáčejí, tím různě filtrují ostatní zvuky okolí a podle „zesilování" či „zeslabování" odhadují, odkud zvuk přichází.

< Svaly, které hýbou ušima koně: a - dolní a b - horní vrstva m. scutoauricularis internus, c -attolen postils, d - retrahens externus, e - retrahens medius, f - retrahens internus, g - masoni-auricularis (zdroj obrázku http://etc.usf.edu/)

Možná vás překvapí, když řeknu, že kůň sice zvuk zachytí, ale poměrně špatně určuje polohu jeho zdroje. Dokáže i přes všechnu svoji snahu určit přibližný směr, odkud zvuk přichází, ale nic víc. Možná to vypadá na velký nedostatek ve smyslové výbavě těchto lovených zvířat, ale opak je pravdou. Koně pro přežití nepotřebují vědět, za kterým trsem trávy se šelma nachází, pouze určí, kam mají běžet, aby se od ní vzdálili. Slyší-li podezřelý zvuk zprava, poběží doleva - to jim k přežití většinou stačí. Mnozí predátoři jsou však na tom jinak: když netopýr či kočka uslyší kořist, musí být schopni na stupeň přesně určit její polohu - jinak ji minou a budou o hladu.

Když praskne větvička, pasoucí se (nebo pod sedlem kráčející...) kůň tento zvuk zachytí, ihned k němu stočí ucho nebo obě uši a snaží se zjistit, zda ten zvuk je významný nebo ne. Pokud ho zaujme, přestane žvýkat, aby ho žvýkání nerušilo, a snaží se zjistit, odkud zvuk přichází. Přitom může ještě chvíli kroutit ušima na různé strany. Když zná přibližný směr, často zvedne hlavu a podívá se tam oběma ušima i očima, často přitom ztuhne a začne i větřit. V tuto chvíli přenechávají uši další zjišťování informací o zdroji zvuku očím a nosu - nebo se vše přenechá nohám a kůň se pro jistotu dá na útěk opačným směrem. Z hlediska přesnější lokalizace a identifikace nebezpečí tak koně více závisí na zraku než na sluchu.

 

To je často příčinou nežádoucího lekání se koně „vlastního stínu": kůň zachytí zvuk, který je pro něho neznámý či přirozeně podezřelý, protože je vyšší - a člověk ho ani neslyší. Protože však nic nevidí a jeho uši neumí dobře lokalizovat ani identifikovat zdroj, raději uskočí či začne utíkat. Jeho předkům se to osvědčilo, pro lidi to představuje nejednu komplikaci!

Čtěte svého koně

Podle polohy uší lze poznat náladu,temperament a charakter koní, a to v klidném prostředí, kdy drží uši ve své „obvyklé" pozici. Některý kůň je má stále ve střehu (většinou je to velmi temperamentní a citlivý jedinec), jiný je nosí svěšené (většinou klidnější koně) či je má často stočené dozadu („mrzout"). Podle uší můžete poznat i to, že koni není zrovna dobře.

Tohle „vyhledávání zdroje zvuku" je velmi důležitým komunikačním signálem pro další členy stáda, ale i pro člověka, který se nachází v blízkosti koně. Dokáže totiž často velmi dobře prozradit „myšlenky" koně a člověku pomůže připravit se na případnou nepříjemnou situaci či jí dokonce předejít. Stačí neustále koutkem očka sledovat hru jeho uší. Pokud jsou poklidné, svěšené nebo jen tak nesystematicky monitorují okolí, nic se neděje. Pokud ale najednou uvidíte, že kůň někam natočil jedno ucho, zpozorněl nebo se dokonce natočil tím směrem oběma ušima, dává vám najevo, že je tam něco, co ho zaujalo. Možná to bude považovat za nebezpečí a může uskočit, otočit se, porazit vás nebo shodit ze sedla... Pokud ale sledujete jeho uši, získáte čas se na úskok připravit - nebo koně uklidnit či zaujmout jinou činností a vše tímto odvrátit.

Proč nás ale zajímají všechny ty audiogramy a podobné výzkumy a měření? Jak už jsem psala, abychom věděli, na jaké zvuky koně jak reagují - které zvuky je lepší používat například pro povzbuzení, nebo naopak pro uklidnění, které jsou vhodnější pro výcvik a které je vůbec zbytečné zkoušet. Ale ještě k něčemu: abychom poznali, zda kůň dobře slyší - a když budeme vědět, že kůň neslyší dobře, nebudeme ho mylně považovat za hloupého, líného či dokonce neposlušného.

Když kůň ztratí sluch

S věkem se sluch zhoršuje nejen lidem, ale i koním. U nich k tomu dochází přibližně v 15 letech. Jako první přestává ucho vnímat zvuky o vysoké frekvenci; a protože kůň normálně slyší vyšší tóny než člověk, nemusíme si toho vůbec všimnout, takže nelze ani říct, jak častým jevem je tato částečná ztráta sluchu. Pro koně to ale může být problém, protože vysokofrekvenční zvuky jsou důležité pro lokalizaci zdroje zvuku a kůň pak může být chvílemi ještě lekavější a „nervóznější".

Než začneme uvažovat o tom, že náš kůň špatně slyší, je třeba si uvědomit, že někteří jedinci (často hřebci nebo valaši) reagují na zvuky pohotověji; ne proto, že by měli lepší sluch, ale cítí větší „zodpovědnost" hlídat si své klisny. Na druhou stranu si koně mnohé nedůležité zvuky odfiltrovávají a nereagují na ně, přestože je slyší. Lze tedy říct, že pokud se kůň otočí za nějakým náhlým zvukem, ještě není zcela hluchý. Předpokládá se, že hluchý je ten kůň, který vůbec nereaguje na zvuky prostředí. Musí pak spoléhat na zrak a hmat, což na jedné straně může znamenat větší lekavost, když ho něco náhle překvapí, na druhé straně mohou být takoví koně klidnější, protože je „zbytečně" nelekají různé nedůležité zvuky (například při tréninku, na závodech apod.).

Kromě zhoršování sluchu způsobeného věkem (a hlasitým prostředím!) mohou koně postihovat i jiné problémy: vrozená hluchota (viz dále), poranění hlavy, infekce středního nebo vnitřního ucha, syndrom zvaný temporo-hyoideální osteoarthropatie (degenerativní proces mezi jazylkou a lebkou, při němž mohou kostní nárůstky způsobit zánět a stlačení sluchového nervu), některé léky, zánět příušní slinné žlázy nebo vzdušného vaku a další.

Dědičná hluchota paintů

Pojďme se na závěr našeho pojednání o sluchu koní podívat i na jednu speciální nemoc. Bylo zjištěno, že flekatí koně (paint horse, pinto) ale i jiní koně s aspoň částečně modrým okem a velkým bílým odznakem na hlavě mohou být postižení geneticky podmíněnou hluchotou, která je stejného ražení, jako známá hluchota dalmatinů či bílých modrookých koček. U těchto jedinců se nachází gen, který způsobuje nedostatek pigmentu ve sluchovém hlemýždi. Bez melanocytů v něm degenerují vyvíjející se sluchové buňky a neplní svoji funkci. Nejčastěji postižené jsou barevné rázy splashed a frame/splashed overo, ale postižení se vyskytuje i u frame overů či toverů. Na druhou stranu to, že má kůň takové zbarvení, ještě nutně neznamená, že bude hluchý. Postižení může být jednostranné, nebo oboustranné (čili částečně, nebo zcela hluchý jedinec) a člověk si toho někdy nemusí hned všimnout. Proto je v zahraničí snaha vyšetřovat painty při kupní prohlídce i na sluch. (Popis jednotlivých typů zbarvení PH najdete například na stránkách Paint Horse Club ČR.)

Rychlý test sluchu koní

Nejspolehlivější vyšetření sluchu se provádí prostřednictvím BAER testu (brainstem auditory evoked response - zvukem evokované kmenové odpovědi, popis v češtině najdete například na této stránce). Jedná se o použití malých elektrod vpravených pod kůži na hlavě, které detekují aktivitu hlemýždě a sluchových drah. Protože však toto vyšetření není pro naše koně dobře dostupné, lze zkusit „domácký" test sluchu:

• Vezměte koně na místo, kde nejsou slyšet rušivé zvuky (vítr, auta, rádio aj.). Kůň nesmí žrát či žvýkat, ovlivní to slyšení.
• Vezměte si předměty vydávající (mimo jiné) vysokofrekvenční zvuky, například plastové sáčky, několik větviček na zlomení, píšťalku pro psy (kterou třeba ani neslyšíte nebo je pro vás tichá).
• Postavte se aspoň 3 m za koně (pozor na kopyta!) a buďte tam tak dlouho, až vás kůň začne ignorovat. Pak postupně vydávejte jednotlivými předměty zvuky tak, aby kůň neviděl váš pohyb: zašustěte sáčkem, lámejte větvičky, zapískejte na píšťalku. Mezi každým zvukem musí být pauza, než se kůň uklidní a ignoruje vás.
• Sledujte reakce koně: otočení ucha nebo ohlédnutí znamená, že zvuk uslyšel. Pokud nereaguje pouze na píšťalku pro psy, pravděpodobně teprve začíná ztrácet sluch, pokud však neslyší ani sáček či větvičky, je postižení sluchu větší (nebo to jen ignoruje?!).

Pokud máte dojem, že váš kůň špatně slyší, je třeba domluvit veterinární vyšetření, které může odhalit léčitelnou příčinu. Dědičnou či věkem získanou ztrátu sluchu bohužel léčit zatím nedokážeme, špatně slyšící kůň by však měl mít zajištěn takový management a manipulaci, které mu zajistí pohodu a bezpečí. Než k takto postiženému koni přijdete, ujistěte se, že o vás ví a že se vás nelekne (a neporaní). Při ježdění či jakékoli jiné práci s ním používejte takové signály, které může dobře vnímat (zrakem, dotykem). To, že nezareaguje správně, nepovažujte za neposlušnost, hloupost či lenivost, ale snažte se mu svůj požadavek "říct" jinak!

Zdroje informací:

R. Heffner: Your Horse's Hearing. Practical Horseman magazine, 2000 - základní informace o sluchu koní (anglicky)

H. S. Thomas: Hearing in Horses. The Equine Chronicle Online, 2010 - základní informace o sluchu koní včetně přesnějšího popisu hluchoty (anglicky)

E. Street: Ear-ly Warning Systems. The Horse, 2005 - základy o sluchu koní, onemocnění uší, hluchota a péče o uši koní (nglicky)

S. Oke: Deafness in American Paint Horses Examined. The Horse, 2009 - podrobnější informace o hluchotě paintů (anglicky)

L. Benson: The Anatomy of the Ear. The Horse, 1999 - kromě jiného zde najdete i popis některých ušních zdravotních problémů koní (anglicky)

T. M. Neer a kol.: Ear structure and function in horses. The Merck Manual for Pet Health, 2011 - popis ucha i základní principy vyšetření uší koní (anglicky)

Ch. Lesté-Lasserre: Listen Up: Horses Demonstrate Auditory Laterality. The Horse, 2010 - výzkum toho, kterým uchem a hemisférou koně poslouchají a zpracovávají jaké zvuky (výsledkem je, že známé a běžné zvuky poslouchají přednostně pravým uchem a zpracovávají levou hemisférou mozku, neznámé zvuky nebo zvuky vyvolávající emoce oběma ušima) (anglicky)