Koně a jejich smysly: Hmat

16. 1. 2013 Dominika Švehlová Autor fotek: Dominika Švehlová

Na rozdíl od předchozích smyslů, tedy sluchu, čichu a chuti, a také na rozdíl od zraku, o němž si teprve něco řekneme, není vlastně hmat skutečným smyslem. Nemá totiž svůj konkrétní smyslový orgán a dokonce ani nezprostředkovává pouze jeden vjem. Jedná se totiž o soubor několika různých vjemů vnímaných různými částmi povrchu – ale i hloubky! – těla.

Pod pojmem hmat můžeme rozumět například vnímání

  • dotyku, ale také
  • tlaku,
  • tahu,
  • vibrací,

často se sem však řadí i vnímání

  • teploty,
  • polohy těla nebo jeho částí a
  • bolesti.

hmatová tělískaDíky tomu přichází do mozku ještě více informací, než pouhým zkoumáním některým z jiných smyslů; při ohmatávání lze zjistit velikost předmětu, jeho tvar, hustota, povrch, teplota, hmotnost, případně směr pohybu. Hmatu se tak říká spíše taktilní kontakt - na rozdíl od zraku, čichu či sluchu musí být pro hmat zkoumaný předmět doslova v kontaktu s kůží nebo s jinou částí těla, kde se patřičné receptory nacházejí.

A jsme u toho; možná to zní podivně, ale „hmatat" se může kromě kůže také jinými orgány a tkáněmi, například sliznicí dutiny nosní či ústní (jazyk je velmi citlivý hmatový orgán schopný rozeznat mnoho důležitých vlastností ohmatávaného předmětu!), ale i rohovkou oka či dokonce vnitřními orgány (určitě jste už cítili, jak vám leze sousto jícnem dolů, nebo co třeba potřeba... se vyprázdnit?).

Dotyky a tlaky

Hmat v první řadě informuje tělo o působení důležitých mechanických podnětů, jako jsou různé tlaky, otřesy, vibrace, proudění, ale třeba i gravitace. Zaznamenávají a zpracovávají je takzvané mechanoreceptory, což jsou obyčejná volná nervová zakončení či poměrně jednoduché shluky buněk schopných přeměnit vyvolanou změnu tvaru na elektrický impulz, který je poté odvedený nervovým vláknem do mozku. Kromě nich ale existuje také cela řada složitějších hmatových tělísek. Různé mechanoreceptory vnímají různá působení, protože jsou umístěné různě hluboko a různě rychle se dokážou „vypínat". Například Vater-Paciniho tělíska, poměrně složité a velké lamelózní receptory umístěné v kožní škáře, ale i kloubních pouzdrech, okostici či kopytní škáře, se velmi rychle „vypnou" a díky tomu mohou vnímat vibrace, čili velmi rychlé a krátké opakované mechanické působení. Nedokážou už ale určit, odkud například vibrace pochází a jakým směrem působí.

Koně mají poměrně citlivou i kůži korunky a spěnky. Toho se někdy využívá k podpoře výraznějšího zvedání končetin při výcviku: okolo spěnky se volně zapne tenký řetízek, z něhož visí kolem dokola krátké kousky řetízků až na korunku. Při pohybu řetízek mění svoji polohu, lehounce se dotýká různých míst citlivé kůže a vyvolává tak u koně reflex výraznějšího zvedání končetin.

Podobně je na tom vnímání lehkých povrchových dotyků. Zprostředkovávají je volná nervová zakončení v pokožce či třeba oční rohovce, ale i drobné nervy omotané okolo chlupových cibulek, které informují pouze o tom, že se chlupu něco dotklo. I tyto receptory se poměrně rychle „vypnou", proto neměnné lehké dotyky přestáváme poměrně brzy vnímat - dokud se nezmění jejich poloha, charakter či síla. Koně díky nim dokážou cítit usednutí hmyzu na své tělo a mohou ho hned odehnat, podle polohy švihem ohonu, zubů, dupnutím nohou či třeba cuknutím kožních svalů (zatřepání kůží).

Pro hmat, tedy taktilní zkoumání předmětů, slouží i hlouběji, tedy v kožní škáře, uložená složitější hmatová Meissnerova tělíska.

Jiné složité receptory mají schopnost se „vypnout" až za delší dobu, takže zprostředkovávají kromě hmatu i jiné důležité informace: dobu trvání či dokonce sílu a směr působení, prostě tlak. Patří sem například dotykové ploténky zvané také Merkelovy disky reagující na nepřetržitý tlak, či v hlubším pojivu uložená tlaková Ruffiniho tělíska.

Hmatové receptory nejsou rozmístěny po celém těle stejně. U koní jsou výrazně hustější na pyscích, nozdrách a jazyku; těmito částmi těla pak koně nejlépe zkoumají předměty, podobně jako lidé konečky prstů. Hmat dobře vnímají koně v oblasti spěnky a korunky či neosrstěnou kůží slabin. Dobré jsou i hmatové schopnosti končetin, takže kůň velmi dobře rozlišuje kvalitu povrchu, po kterém se pohybuje.

U zvířat, tedy i koní, jsou specifickým hmatovým receptorem hmatové chlupy, zvané také sinusové chlupy. Jsou delší a silnější než ostatní srst a v jejich folikulu se nacházejí krevní výdutě s bohatými nervovými zakončeními v cévní stěně, které velmi citlivě reagují na dotyk. U koní je najdeme nad a pod očima, na jařmových obloucích, tvářích, na bradě a na horním i dolním pysku a nikdy by se neměli stříhat či holit, jak tomu bohužel je v případě přípravy některých plemen koní na chovatelské výstavy... Jsou pro koně totiž velmi důležitým zprostředkovatelem informací o předmětech, které stojí mimo jejich zorné pole; koně si totiž nevidí doslova na špičku nosu a kousek před ni, takže například charakter přijímané potravy jim sděluje skutečně pouze a jen hmat, včetně hmatových chlupů.

hmatové chlupy na pyscích a nozdrách koně

To ale není o hmatu vše! Tento smysl dokáže od sebe rozpoznat působení dvou a více podnětů najednou; i se zavřenýma očima dokážete říct, zda na vás sedí jedna moucha nebo dvě. Má to své „ale"! Různé části těla jsou na toto vnímání různě citlivé, což záleží na tom, jak hustě jsou „osázené" hmatovými receptory. Například člověk bude na špičce jazyka cítit dotek hrotů dvou ostrých tužek vzdálených od sebe pouze 1 mm jako skutečně dva hroty tužek, zatímco na zádech by musely být od sebe víc než 50 mm.

Teplo a chlad

Hmatem lze zjistit i teplotu zkoumaného předmětu. Slouží k tomu speciální receptory, zvané termoreceptory. Jedná se o jednoduchá nervová zakončení, která se kromě kůže a sliznice nacházejí například i v některých orgánech a stěnách cév (v nich pak informují mozek o teplotě protékající krve). Přitom pro kůži platí, že receptory vnímající teplo jsou hlouběji než ty pro chlad, kterých je řádově víc.

Pokud je působící teplota příliš vysoká, začnou reagovat i receptory chladové; rozpálený písek tak může pro bosá chodidla budit až dojem chladna.

Pro vnímání teploty platí jedna zajímavost: patřičné receptory totiž nepoznají přesnou teplotu zkoumaného předmětu, ale srovnávají, zda je teplejší nebo chladnější než je teplota okolní kůže; pokud je nižší, „sepnou" se receptory chladové, pokud vyšší, podráždí to receptory tepelné. Proto promrzlým rukám připadá jeden předmět jako teplý, zatímco když se dostane na rozehřátou kůži břicha, působí doslova ledově.

Vnímání teploty působící na tělo je velmi důležité, ať už pro spuštění obranného reflexu (viz dále), nebo pro termoregulaci. V rámci udržování stálé teploty vnitřku těla musí být neustále monitorována teplota prostředí termoreceptory v kůži, které mozku říkají, jaké teplo či chlad působí na kterou a jak velkou část těla. Teplotu krve monitorují termoreceptory v cévách a sleduje se i teplota důležitých tělesných orgánů. Na základě všech těchto informací pak může mozek rozhodnout, zda je nutné tělo ochladit, zahřát, jak zabránit ztrátám tepla či je naopak podpořit. Zda vzpřímit chlupy, přimět koně se více pohybovat, nebo stačí jen omezit průtok v některých povrchových cévách, či zda je nutné začít pálit energetické zásoby - nebo zda naopak podkožní cévy roztáhnout pro lepší chlazení či už je nutné zahájit pocení.

Bolest

Existuje i tzv. přenesená bolest, kdy se díky spojování některých nervů vedoucích z vnitřních orgánů a kůže může projevit bolest jednoho orgánu pocitem bolesti v odpovídající oblasti kůže, tzv. Headově zóně.

Hmat je velmi důležitým andělem strážným, protože zprostředkovává i pocit bolesti, způsobený přílišným tlakem, tahem, vpichem, vysokou nebo nízkou teplotou či chemickými látkami včetně zánětlivých mediátorů (ale třeba i příliš silným zvukem či světlem!). Bolest vnímají speciální receptory zvané nociceptory, mající většinou podobu jednoduchých nervových zakončení, které se nacházejí nejen v kůži či sliznici, ale hluboko v dalších tkáních (svaly, klouby...) a orgánech.

Zatímco akutní bolest má obranný charakter, protože většinou následuje po zranění či poškození tkáně/orgánu, chronická bolest už často spíš škodí, a to psychicky i fyzicky prostřednictvím nadprodukce tělu vlastních kortikoidů.

Díky vnímání bolesti se v těle spustí zcela automaticky tzv. obranný reflex, který slouží k oddálení postižené části těla od nebezpečného předmětu, u koně také spouští charakteristické držení těla: zvednutí hlavy a krku, prohnutí hřbetu - a často i lidmi tolik proklínaný útěkový reflex.

Koně a hmat

Hmat má pro koně velmi velký význam. Na jeho základě dokážou velmi spolehlivě rozpoznat v krmivu nepoživatelné kousky, například kamínky či zbloudilé hřebíky. Jen vzácně se stane, že kůň sežere to, co by neměl (na rozdíl od skotu, jehož pysky nejsou zdaleka tak citlivé, jako koňské). Nebo naopak - kdo má koně gurmána, jistě ví, jak dokáže ve žlabu z předložené směsi doslova „vyzobat" pouze ta chutná zrníčka.

vzájemné masírování krku, kohoutku a hřbetu koníDůležitý je také pro jejich vzájemnou komunikaci. Pokud si kůň některého kolegu „připustí" na tělo (do svého osobního prostoru), je to často projev důvěry a přátelství. To by si měl uvědomit i člověk, který se chce koně dotknout; měl by mu nejdříve „říct", že mu vnikne do „intimní zóny" (nechá si očichat hřbet ruky), jakmile se ho pak bude dotýkat, měl by se snažit, aby to koni dělalo dobře. Pokud se bude kůň na lidské dotyky těšit a bude si jich užívat, výrazně se tím zlepší jejich vzájemný vztah a usnadní výcvik a manipulace. Hodně koní nemá příliš rádo dotyky na hlavě, či dokonce uších, zato dotyky (škrábání) na spodní straně krku, prsou a kohoutku bývají vnímány velmi pozitivně. Okusování a masáže krku a kohoutku pysky je ostatně podstatou tzv. vzájemného komfortního chování spřátelených koní.

S hmatem a pohodou koní souvisejí i masáže těla. Koně se velmi rádi válejí a není to jen pro obalení se bahnem či prachem. Předpokládá se, že stimulace kožních receptorů je důležité pro psychickou i fyzickou pohodu koní. To stejné platí i pro hřebelcování a kartáčování - utužuje vzájemné vztahy mezi člověkem a koněm a podporuje zdraví a psychickou vyrovnanost čtyřnohého aktéra, především pokud tento nemá možnost pobývat společně s dalšími koňskými kamarády a/nebo se pravidelně vyválet.

Pokud chcete koně pochválit a odměnit, neplácejte ho, ale hlaďte nebo škrábejte. Většinou jim to udělá větší radost. Pro vzájemný vztah je dobré najít oblast těla, kde koně mají zvláště rádi dotyky a drbání či hlazení, a pak to používat jako odměnu.

V této souvislosti je třeba zmínit, že kožní citlivost je individuální záležitost, tedy každý kůň je jinak citlivý na běžné či nadměrné hmatové podněty. Rozdíly jsou ale i mezi plemeny; koně plnokrevného typu mívají kůži jemnější a tedy i citlivější než jedinci chladnokrevných nebo pony plemen. Podle některých autorů však souvisí citlivost kůže i množstvím pigmentu a tedy i s barvou koně. Za citlivé jsou považování vraníci a tmaví hnědáci, odolní dotykům mají být naopak koně bílí (Moira Williams: Známe svého koně?, Arca JiMfa, Třebíč, 1995).

Koně lze znecitlivit - otupit - na pomůcky, pokud působí neustále a správná reakce koně není odměněná přestávkou (pomůcka přestane působit). Vnímá totiž i citlivé pobídky, ale nesmí působit neustále (navykání na dotyky). Tak vznikají koně tupí na holeně či s tvrdou hubou.

Na hmatu - tedy na tlaku a dotycích - je postavená komunikace jezdce s koněm. Však co jiného je působení sedu, holení či otěží? Jednou ze základních podmínek dobrého výcviku je, aby si kůň nechal šáhnout kamkoli na tělo, a to rukou a ideálně i bičíkem. Poté se učí před určitým tlakem a později i dotykem uhýbat, dokonce i reagovat na jiné signály (například různé posuňky či slovní povely) se kůň učí na základě působení nebo nepůsobení tlaku. To vše je možné pouze díky tomu, že koně jsou schopni rozlišit nejenom intenzitu, ale i místo dotyku. S postupným výcvikem reagují stále dokonaleji; zpočátku je proto třeba, aby každý dotykový (taktilní) signál byl dostatečně silný a trval dostatečně dlouhou dobu; dva různé signály mají být od sebe také dostatečně vzdálené (např. holeň výrazně vzadu za podbřišníkem pro ustoupení do strany). Postupně se budou dotyky zjemňovat, zkracovat a přibližovat k sobě. Kůň tak bude schopen reagovat „na myšlenku" a jezdec bude v sedle sedět téměř nehybně. Což předpokládá mimo jiné i dokonalé ovládání rovnováhy a koordinace těla svého i koňova. Ale o tom zase příště!

Použitá a doporučená literatura:

P. Jelínek, K. Koudela a kol.: Fyziologie hospodářských zvířat, MZLU, 2003

W. O. Reece: Fyziologie a funkční anatomie domácích zvířat. Grada, 2010

C. Feh: Relationships and Communication in Socially Natural Horse Herds. - o komunikaci koní (anglicky)

R. Nickel, A. Schummer, E. Seiferle: Lehrbuch der Anatomie der Haustiere Band 4: Nervensystem, Sinnesorgane, Endokrine Drüsen. Parey Verlag, 2004

Podobné články

Martinu Slukovou Niederlovou jste ve společnosti jejích shagya arabů už v rámci doprovodných programů různých akcí a výstav určitě viděli. Proč dala…

Léto je v posledních letech teplotně nevypočitatelné a velká část tohoto období bývá nesnesitelná pro lidi i pro zvířata. Ale nejen horké počasí je…