Drsný jezdec Theodor Roosevelt opouští piedestal

9. 8. 2020 Michaela Burdová

Počet fotografií: 6

…přesněji jeho jezdecká socha před americkým přírodovědným muzeem. 26. prezident USA není první ani poslední, koho dějiny srazily z kamenného piedestalu, zvláště v poslední době. Theodor Roosevelt však nebyl jen politik, přírodovědec, spisovatel, voják, nositel Nobelovy Ceny míru a jeden z pěti nejslavnějších amerických prezidentů. Proslul i jako neúnavný jezdec a milovník koní.

Bylo 2. června 1897, když tehdy devětatřicetiletý Theodore Roosevelt během svého projevu čerstvě jmenovaného náměstka ministra námořnictva pronesl památnou větu: „Nemohu vám nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot.“ Takto realisticky popisoval běžné dny, jež čekají kadety. A právě tato věta, vyřčena půl století před obdobným výrokem W. Churchilla, vystihuje Theodora Roosevelta (1901–1909) spolu s jeho pověstnou energičností a smýšlením realisty asi nejpřesněji.

Kadetům svou energií mohl jít příkladem, protože sám věnoval své kondici náležitou péči. Jako dítě měl chatrné zdraví, trápilo ho astma. S tímto omezením v mládí bojoval namáhavým životem v podobě náročných sportovních aktivit – jízdu na koni doplňoval box, veslování a kulturistika. Když mu začátkem 80. let zemřela manželka Alice, stáhl se z politiky a strávil dva roky jako skutečný kovboj denně nahánějící stáda dobytka. Jedné noci, když měl hlídku, stádo v bouřce zpanikařilo a Roosevelt se ocitl uprostřed prchajících zvířat. Scénu osvětlovaly jen blesky a trvalo 40 hodin, než se podařilo splašená dobytčata shromáždit. Také lovil bizony a v roli zástupce šerifa pronásledoval zločince s urputností sobě vlastní. Po návratu mu politická kariéra nadiktovala spíše sedavý způsob života a začal řešit problémy s nadváhou. Razil zásadu, že muž se sedavým zaměstnáním by měl sportovat a jednou z jeho doporučovaných aktivit bylo pólo modifikované pro muže středního věku s běžnými koňmi.

Dlouhá cesta k dobrému jezdci

Nikdy se sám nepovažoval za experta v jezdectví a skromně připouštěl, že cesta ke statusu dobrý jezdec byla dlouhá. „Nikdy jsem nejel v čele honebního lotu a nikdy jsem se ani nepřiblížil ke třídě bronco-busting (jízdě na nezkroceném mustangu) na Západě. Každý muž se však, pokud chce, může naučit dobře sedět na koni a používat otěže tak, aby zvládl jízdu v terénu a průměrnou rančerskou práci,“ píše ve své autobiografii. Jeho popisované zážitky ho však vykreslují jako odvážného a schopného jezdce. „Když jsem se po jednom pádu při honební jízdě zvedl ze země, zjistil jsem, že nemůžu hnout levou rukou. Myslel jsem, že je to jen natažená šlacha. Můj kůň byl klidné zvíře, jezdil jsem ho na stihle. Drželi jsme se další tři, čtyři překážky na konci pole a vůbec mi nepřišlo, že by měla být ruka zlomená. Pak přišel velký drop, kosti sklouzly po sobě a ruka se zdeformovala. Vůbec mě to nebolelo, a protože na tomhle koni se sedělo jak na houpacím křesle, dojeli jsme.“

Ačkoli tvrdí, že se nikdy nestal „více než průměrným jezdcem podle rančerských standardů“, měl pro koně cit a zacházel s nimi celkem v souladu s moderním přístupem horsemanshipu: „Když jsem měl příležitost, obsedal jsem si sám své koně jemně a postupně. Strávil jsem s nimi hodně času. S koňmi, se kterými se začínalo jemně, jsem nikdy neměl potíže. Ale často nebyl čas ani příležitost zvládnout všechny naše oře tak propracovaně. Na ranči samozřejmě člověk musí jezdit i na mnoha špatných koních a počítat s nějakou tou nehodou. Měl jsem zlomená žebra i lopatku.“ V mládí jezdil rád i stylem přímou čarou krajinou, kdy musel překonávat vše, co mu stálo v cestě.

„Jezdectví prověřuje zdatnost“ - Theodor Roosevelt

Pozitivní posilování?

Jeden z osobních prezidentových koní se jmenoval Renown. Byl velmi senzitivní, a když přijel do Washingtonu, automobilový provoz ho extrémně děsil. Roosevelt ve svých dopisech dětem psal, jak se usilovně věnuje tomuto koni, aby ho odnaučil bát se aut. Jednoho dne se Renown choval nad očekávání dobře a dostal ze sedla kostku cukru pokaždé, když míjel objekt hrůzy. Valach se zlepšoval. Podle Rooseveltových slov to byl charakterní a jemný kůň, ale ustrašený, a ne příliš chytrý. V panice byla jeho ohromná síla nekontrolovatelná. Po zlém se s ním nic nezmohlo, bylo potřeba dát mu trochu času na seznámení s objektem, kterého se bál.

Nejoblíbenějším Rooseveltovým koněm na projížďky v oblasti Washington D.C. byl valach Bleistein, na jehož hřbetě se mohl odreagovat od státnických povinností. S Bleisteinem si také zaskákal v prestižním klubu Chevy Chase a nějaký ten skok se využil i pro fotografování. Později se ve svých dopisech svěřil s postojem, který v určitém věku sdílí mnoho jezdců: „Nechci už koně, se kterým zažiji cirkusové kousky, kdykoliv potkám auto, nebo takového, kterého nemůžu dostat určitým směrem, aniž bych s tím strávil jednu, dvě hodiny.“

Rough Riders

TR byl na jedné straně ochránce přírody, nositel Nobelovy ceny míru – a na druhé straně se rád vystavoval drsným zážitkům, což se s ním táhlo od jeho neduživého stavu v dětství, kdy si našel lék na svou slabost v podobě tvrdého života. Když vypukla španělsko-americká válka, rezignoval na své místo náměstka amerického námořnictva a zorganizoval jezdecký pluk dobrovolníků složený z kovbojů, úředníků donucovacích orgánů, studentů a indiánů. Název pluku byl pro Roosevelta příhodný – Rough Riders. Když ale došlo k naloďování na Kubu, Drsní jezdci museli nechat koně na břehu a bojovat jako pěšáci – s výjimkou Roosevelta, který se postaral, aby se pro jeho koně jménem Little Texas na lodi místo našlo. Drsní jezdci se proslavili v červenci 1898 vybojováním výšiny v bitvě u Santiaga. Tato úspěšná mise Drsných jezdců (bohužel na úkor ztráty 89 mužů) vynesla Roosevelta na výsluní popularity. Roosevelt byl jediným vojákem, který v této bitvě seděl na koni. Ztělesňoval kovbojského vojáka s duší dobrodruha a na to Američané slyšeli.

17 hodin v sedle

Theodor Roosevelt byl zděšen, jak chabou fyzickou kondici mají příslušníci námořnictva. Samozřejmě to nenechal být a v roce 1908 řekl tajemníkovi námořnictva Trumanu Newberrymu, že námořnictvo by mělo testovat své námořníky, aby se ujistili, že splňují kondiční standardy americké armády. Newberry a šéflékař a chirurg námořnictva vytvořili plán na testování. Mariňáci si mohli vybrat ze třech možností – absolvovat pochod na 55 (88 km) mil během 3 dní nebo ujet za jeden den 90 mil (144 km) na koni během třech dní nebo urazit na kole 100 mil během 3 dnů. Testy se setkaly se silným odporem – údajně jsou nepřiměřené. Roosevelt se rozhodl, že mladým mužům ukáže, že nejde o nic mimořádného. Když to dokáže bez tréninku on, pak by to pro jejich mládí a denní fyzickou přípravu neměl být problém.

O jeho plánu vyrazit na vytrvalostní trail z Bílého domu do Warrentonu vědělo jen několik lidí z Bílého domu. Budíček byl stanoven na 2:30 a ve 3:40 prezident vyrazil na cestu v doprovodu admirála Rixeyho, který byl generálním chirurgem námořnictva, s dalším lékařem Gary T. Greysonem a s mladým důstojníkem, kapitánem Archibaldem Buttem. Podmínky nebyly dobré – ledový vítr, umrzlá zem. Cestou do Warrentonu vystřídali 4 koně a cestou zpátky si je zase měnili. Někteří koně nebyli zrovna výletní a byly chvíle, kdy pomalý prezidentův kůň nebo po všech ostatních kopající kůň Buttův nedávali jezdcům prostor na pohodovou konverzaci. Při zpáteční cestě se už předpověď vyplnila. Blizzard proměnil cesty v ledová hřiště, vítr plný ledových krupiček je bodal do tváří, prezidentovy brýle zamrzaly a sotva viděl na cestu. Přesto po 17 hodinách Roosevelt s ostatními, nezranění, dojeli zpátky do Bílého domu. Druhý den se to v novinách hemžilo nadpisy o „ledové bouři v ulicích“, o „proměně ulic v ledová kluziště na bruslení“ nebo o počtu umrzlých lidí. Theodor Roosevelt dokázal, že 100 mil během třech dnů v sedle nemůže být pro mladé důstojníky problém, když to dokázal on sám ujet za jediný den a v mnohem horším počasí. Vzdálenost, kterou Roosevelt ujel, však není přesná, podle místních honebních společností se jednalo o mnohem kratší trasu – ale i tak to byla jízda hodná „drsného jezdce“.

Vyjížďka s prezidentem

Pro spolujízdu s prezidentem platila pevná pravidla – ten, který byl vyzván ke spolujízdě, jel po levé straně prezidenta a držel se pravým třmenem za prezidentovým levým třmenem. Ti, kteří jeli vzadu, se nesměli přiblížit na méně než 5 m. Pokud prezident vyzval někoho jiného, aby jel vedle něho, pak ten předchozí jezdec se vzdálil dozadu. Pokud spolujezdec nezvládal svého koně, musel dozadu.

Jezdecká socha musí pryč

Kolem bronzové sochy Theodora Roosevelta procházely tisíce lidí před americkým přírodovědným muzeem od roku 1940. Její autor, James Earle Fraser, měl vizi uctít velkého státníka a ocenit podporu domorodých obyvatel – socha podle něho vyjadřuje přátelství. Z úhlu dnešního pohledu americký prezident sedí na koni, po boku s výrazem jisté pokory stojí indián a černý otrok. Místní přírodovědné muzeum se rozhodlo sochu na popud protirasistických aktivistů odstranit, měla totiž podle nich zobrazovat „podřazenost černé rasy a domorodých amerických obyvatel vůči rase bílé“. Prezidentka muzea Ellen V. Futter rozhodnutí sochu přesunout prezentovala elegantně – socha bude odstraněna na základě hierarchie kompozice díla. Dílo už delší dobu představovalo jablko sváru. V roce 2017 ji protestující nazvali zobrazením „patriarchátu, bílé nadvlády a kolonialismu osadníků“ a postříkali ji rudou barvou, jež měla představovat prolitou krev (poté se přistoupilo k opatření ve formě vysvětlivek ke kompozici a revizi všech památníků ve městě, které by mohly vyvolat další vlnu odporu). Požadavky na její odstranění se vystupňovaly v reakci na vlnu protestů a demonstrací za rovnoprávnost lidí černé pleti, kterou spustilo zabití černocha George Floyda v americkém Minneapolisu bělošským policistou při zatýkání (25. 5. 2020).

„Svět nepotřebuje sochy, pozůstatky jiné doby, které neodrážejí ani hodnoty člověka, jehož chtějí uctít, ani hodnoty rovnosti a spravedlnosti,“ prohlásil nedávno pravnuk samotného prezidenta, jenž s odstraněním souhlasil. „Je to směšné, nedělejte to,“ vyjádřil se Donald Trump na Twitteru.

Éra eugeniky a rasismu

Faktem je, že Theodor Roosevelt měl na původní obyvatelstvo kontinentu názory, které by dnes těžko vyslovil veřejně. Ale v jeho době eugenistické hnutí hýbalo politikou nejen v USA. „Nejdu tak daleko, že si myslím, že jedinými dobrými indiány jsou mrtví indiáni, věřím však, že devět z každých deseti je a měl bych se podrobněji zabývat zdravotním stavem toho desátého,“ řekl ve svém projevu z roku 1886, kdy si vypůjčil původní výrok generála Philippa H. Sheridana. Kromě toho prohlašoval, že i kovboj nejhrubšího zrna má víc morálních zásad než průměrný indián a podle biografisty Edmunda Morrise také jednou poznamenal, že černoši jsou svým vývojem o 2000 let pozadu za „bílými“. Názory jsou jedna věc, činy z nich vyplývající druhá. Rooseveltových osm let v úřadu bylo dobou vytlačování původních obyvatel z jejich území a ničení jejich kultury. Na jedné straně si získal pověst ochranáře přírody (umístil více než 230 milionů akrů půdy pod veřejnou ochranu), na druhé systematicky přehlížel potřeby domorodých obyvatel, vykořisťoval je a vyháněl z jejich domoviny. V roce 1900 indiánům nezbyla ani polovina jejich původního území. Indiánská populace se dlouhodobě zmenšovala a Roosevelt věřil, že pokud se přizpůsobí, znamená to prosperitu pro všechny. Bílé Američany označil za nadřazenou rasu a tvrdil, že běloši nesou břemeno zachování civilizace. I když historie mívá krátkou paměť, v tomto případě neselhala a prezident i s alegorickými postavami si musí hledat jiné místo. Nicméně socha koně je úchvatná i přes jeho výraz nespokojenosti, s pákou zarytou hluboko do koutků.

Prezident William Howard Taft, kterému pomohl Roosevelt ke zvolení, byl mužem nové doby a koně v Bílém domě vystřídala auta.

Roosevelt byl poslední prezident, který plně využíval koně a stáje v Bílém domě. Když mu nabízeli auto, odmítl to se slovy: „Rooseveltovi jsou koňáci!“

Stáje v Bílém domě byly postaveny v roce 1800 na příkaz Thomase Jeffersona ve střízlivém, georgiánském stylu. V roce 1864 vyhořely a přišlo o život 5 koní včetně ponyho Lincolnova syna Williama, který ten rok zemřel. Lincoln se ho pokusil zachránit, ale nestihl to. Poník byl jedním z posledních pojítek Lincolna se synem a ztrátu nesl velmi těžce. V roce 1871 President Ulysses S. Grant vystavěl nové stáje pro 25 koní včetně sedlovny, kočárovny a klubovny. Byl do koní blázen víc než do role hlavy státu a stáje měl po dobu svého působení plné – domov v nich našli i jeho váleční koně. I za Roosevelta bylo ve White House velmi živo, měl 6 dětí a celá rodina měla ráda zvířata. Kromě koní tu byly kozy, psi, kočky, morčata, hadi, ovce… ale o tom, že byl „Teddy“ mužem mnoha tváří svědčí i fakt, že na jednom safari se svými společníky zabili nebo odchytili 11 000 zvířat včetně hrochů, slonů i vzácných bílých nosorožců.