Do Anglie (nejen) za angličtinou...

30. 5. 2008 Lenka Gotthardová Autor fotek: Lenka Gotthardová

Důvody k návštěvě Anglie byly zcela prosté – naučit se alespoň základům komunikace v angličtině. Do Národního hřebčína Kladruby nad Labem přijíždí velmi mnoho zahraničních návštěvníků, a třebaže jich 80 % hovoří německy, zbytek by se rád domluvil povětšinou anglicky. Po více než pěti letech práce v NH jsem si vzala poprvé 14 dní dovolené vcelku a po domluvě přes troje „přátele přátel“ se vydala na zcela neznámé místo: Longholes Stud...

Naštěstí onen hřebčín leží v sousedství velmi významného dostihového centra a tak dával naději na život v tom pravém koňařském prostředí.

Cesta z města
Pro cestu do Anglie jsem nezvolila žádný z jednoduchých hromadných dopravních prostředků, ale vydala jsem se po vlastní ose autem. Doslova za pět minut dvanáct se mi podařilo sehnat lodní lístek na trajekt z Calais do Doveru (děkuji panu Sklenářovi z CK Osvěta). Cestu jsem až v průběhy jízdy rozdělila na dva dny s přenocováním u Cách.
U Lutichu jsem kvůli ne zcela viditelnému označení odbočky na dálnici zabloudila do města. Vzhledem k časové omezenosti platnosti lístku na trajekt jsem docela znervózněla, že bych loď také nemusela stihnout. Ve městě se mi podařilo zajet do pěkné ulice, ovšem vyhrazené pouze autobusům. Zde mne zachránili a z města vyvedli vlídní zaměstnanci městských technických služeb. Další cesta probíhala dobře a zpátky po 14 dnech rovněž (jen u Bruselu mi přestalo svítit jedno potkávací světlo a večer před Prahou druhé).
Po přeplutí kanálu La Manche a přeorientování se na jízdu vlevo, čili „u příkopu“, jsem na londýnském okruhu podjela za 1 libru Temži a pokračovala na sever. Počasí příliš nepřálo, nicméně bylo o mnoho lepší než následující den, kdy přišla do Anglie taková vichřice, že ani trajekty nejezdily. Důvěrně jsem větším i menším vichřicích či dalším neustálým poryvům větru říkala malá Emma (viz leden 2008 v ČR).
Příjezd do Newmarketu se mi však vydařil - na několik hodin totiž zrovna vysvitlo slunce a chtělo ukázat město anglických plnokrevníků v tom krásném odpoledním či navečerním světle, které se tolik líbí nejenom fotografům. Až na jednu drobnou zajížďku zrovna mezi tréninkové dostihové dráhy, se mi podařilo velmi dobře najít hřebčín Longholes Stud.

Domov na čtrnáct dní
Longholes Stud leží mezi kopečky nedaleko Newmarketu směrem na vesničku Cheveley. Pochází z konce 19. století a patří mezi nejstarší chovné stáje v okolí. Jeho rozloha činí 200 acres (1 ar je 0,4 ha). V ročence Newmarket Stud Farmers Association je jako majitel uveden The Hon John Lambton. Nikoho z majitelů jsem sice za svého pobytu nepotkala, pro mne však byl důležitý kontakt s vedoucím hřebčína Dalem Ablittem. Ten se svou rodinou a pracovním týmem hřebčína stal mým záchranným bodem ve vzdálené zemi. Jen si nemohl srovnat v hlavě, proč jsem si přála pomáhat jim v hřebčíně s koňmi bez nároku na mzdu, bydlet v malém domečku s ostatními ošetřovateli a být zrovna u nich v Longholes Stud. Náhoda to ovšem byla velmi dobrá.
Do tohoto hřebčína každoročně přivážejí majitelé nebo jimi najaté firmy klisny na ohřebení nebo zapuštění. Celková kapacita stájí činí kolem 50 klisen a za mého pobytu téměř všechny boxy byly plné. To vypovídá o spolehlivé práci týmu hřebčína.

Denní program
Pracovní den začínal až v půl osmé čištěním koní a vyváděním klisen či klisen s hříbaty na pastvu. Pro ten účel tam bylo vybudováno množství menších či středně velkých výběhů, aby všechny „klientky“ mohly být každý den venku a vzájemně si neublížily. Ve výbězích, kterým říkali paddocky (v ČR tak většinou označujeme jen menší prostor u dostihové dráhy, kde se vodí koně před a občas i po dostihu), byly klisny umístěny ve trojici či dvojici, někdy i jednotlivě. Tato práce trvala téměř celou hodinu.
Na půl devátou přijížděl veterinární lékař, zjišťoval březost klisen, podle obrazovky scaneru rovněž doporučoval vhodnou dobu k jejich zapouštění nebo prováděl jiné potřebné zákroky. Na naše poměry bylo velmi časté šití březích klisen (aby náhodou zbytečně nepotratily). Během půl hodinky stihl vyšetřit kolem 10 klisen i s potřebným ošetřením. Tyto klisny se po jeho odjezdu rovněž pustily do výběhu.
Pokud se vedla klisna s hříbětem, pak hříbátko bylo vedeno vždy z jeho levé strany a klisna z pravé. Po vejití do výběhu ošetřovatel ještě několik vteřin počkal, až tam budou další koně (nebo jen tak „cvičně“), pak opatrně protáhl vodítko bez karabinek kroužkem ohlávky a koně mohli odběhnout na pastvu. Mělo to velký výchovný účinek hlavně pro hříbata, že si nezvykala zbrkle se hnát do výběhu či vytrhávat se ošetřovateli po bezprostředním vejití do ohrady.
Po zbytek dne byla věnována velká péče úklidu boxů - kydání hnoje, podestýlání, zakládání sena nebo senáže. Jádro dostávali koně jen odpoledne. Většina boxů patřila k oněm typickým anglickým, to znamená, že byly sice prostorné, ale nižší, vchodové dveře měly půlené, takže koně mohli vyhlížet ven. Některé boxy (ale ne na Longholes) neměly vzhledem k dodržování tradic ještě napáječky a voda se koním donášela v kyblících.
Pro koně se chodilo na pastviny kolem čtvrté hodiny, v pět se končilo. A tak to zpravidla běželo každý den, pokud zrovna venku nebyla velká vichřice anebo průtrž mračen. V mezičase se jezdilo s klisnami za plemeníky.

Cestování za plemeníky
Během pobytu v Longholes jsem se seznámila se všemi zaměstnanci; bylo jich šest a starali se o onu padesátku koní, takže měli stále co dělat (pracovní jezdci dostihových koní pečovali průměrně o 3 – 5 koní, které většinou také jezdili). Také jsem se seznámila s velmi milou slečnou z Čech, a to s Irenou Dočkalovou pocházející od Chrudimi. Několikrát jsme společně navštívily městečko Newmaket, jeho dostihové a tréninkové dráhy, Muzeum dostihového sportu, Národní hřebčín, Tattersalls, obchody s jezdeckými potřebami či knihami o koních. Také se mnou projela silnicí Duchess Drive okolo významných stájí, kde se hrdě blyštěly nápisy významných chovatelských center jako Cheveley Park Stud nebo Dalham Hall Stud. Ač jsem nemohla tušit, co se za branami těchto „Stud“ skrývá, již samotné vjezdy vyhlížely velmi honosně. V duchu jsem si říkala, jak by bylo zajímavé se tam podívat. A neuběhly ani dva dny a já tam mohla jet, protože právě jedna klisna z Longholes měla být kryta plemeníkem z Cheveley Park Stud.
Kovová brána chovatelského střediska se automaticky otevřela a my projížděli širokou alejí lemovanou vzrostlými starými buky vyrovnanými na anglickém téměř vždyzeleném trávníku, ohraničeném vysokými dřevěnými ohradami. Šéf stanice (nikoliv celého centra) Dale Clements mi ještě ukázal stáj a jejich nejdražšího plemeníka Pivotala, jehož skok stojí 85 tisíc liber. Tři rampy vedle stájí naznačovaly, že tu je o plemenné hřebce A 1/1 velký zájem.

Dalham Hall Stud
To jsem však ještě nevěděla, že za tři dny pojedeme do Dalham Hall Stud, tedy do stáje šejka Mohameda, mj. manžela princezny Hayi, prezidentky FEI. Ten vlastní v okolí Newmarktu 11 hřebčínů, jejichž kapacita pojme 700 koní a rozloha pozemků činí 3500 acres.
U vjezdu do hřebčína, respektive hřebčince, právě pracovali na budování velké vrátnice. Silnice vedoucí ke stáji hřebců byla vybavena množstvím retardérů, u stájí bylo velké kruhové parkoviště s mnoha rampami, kde čekala auta přepravující klisny. Také jsme se zařadili k jedné rampě a čekali více než ¾ hodiny, než na nás dojde řada. Mezitím jsme odevzdali potřebné papíry asistence (vyšetření, včetně laboratorních testů krve, je více než v ČR - viz např. náhled na webové stránky NH v Newmarketu). Řidič, který vezl „naši“ klisnu, ji pomohl vyložit – šlo mu to velmi dobře, neboť původním povoláním byl jezdec dostihových koní, potom strávil asi 8 let v Austrálii a nakonec se usadil v Newmarketu a zařídil si autodopravu na transport koní. Hoch, který vedl klisnu, měl na hlavě přilbu – to je jeden z řady dalších přísnějších anglických předpisů (jezdeckou helmu mají všichni při připouštění a velmi často při vodění koní do a z výběhu). Cesta od rampy byla lemována asi tři metry vysokým plotem z obou stran, vlastně šla jakýmsi koridorem k připouštěcím halám. Klisnu nejdříve několik lidí zkontrolovalo podle papírů, zda-li je to opravdu ona, jestli má všechna vyšetření v pořádku, a pak s ní přešli do jedné z připouštěcích prostor.
Pro majitele klisen a zřejmě pro případné další návštěvníky zde měli vybudováno luxusní zasklené hlediště vybavené vyššími barovými židličkami, na pultících však nebyly nápoje, ale velké množství propagačních materiálů včetně nákladných katalogů na křídovém papíře. Jak by ne, když ceny za připouštění se tu zpravidla pohybují od 5 do 120 tisíc liber. Tak jsem chtěla to neobvyklé hlediště vyfotit, neboť se mi zdálo až trochu absurdní, stihla jsem však udělat dvě fotky, když tu personál začal mávat rukama, že se tam nefotí. Asi se domnívali, že bych chtěla fotit připouštění a rušit koně… tak to jsem opravdu nechtěla. Tady jsem byla naštěstí inkognito.
Ještě jsme stihli navštívit několik dalších míst, kam klisny cestovali za svými vybranými plemeníky.

Národní hřebčín
Podíváme se společně ještě krátce do Národního hřebčína v Newmarketu a také do královských stájí v Sandringhamu. Anglický národní hřebčín jsem navštívila před více než 11 lety a v paměti mi utkvěly tři věci - velmi estetická stáj plemenných hřebců, větrná korouhvička na stáji klisen (čáp přináší v zobáku hříbátko ovinuté povijanem) a „kulaté rohy“ výběhů. Za tu dobu se naštěstí nic nezměnilo, stáj plemeníků je stále krásná, jejich dveře nesou hrdé původy svých obyvatel až do čtvrté generace, takže se na nich skví jména Northerna Dancera ad. Visí tam tabule s přidělenými klisnami a teoreticky vzato, mohli by plemeníci podle ní připouštět až 5 klisen denně. V době naší návštěvy k nim byl však osud milosrdnější a hřebci tam měli napsány jen 1 – 3 klisny na den. Další zajímavá tabule znázorňovala rozrod anglického plnokrevníka od třech svých zakladatelů. Tabule byla uspořádána do kruhu a velmi názorně ukazovala, jak malý podíl krve v současném chovu má Byerley Turc a Godolphin Barb (možná tak 10 – 15 %), vše ostatní pochází od Darley Arabiana, o jehož rozšíření se postarali nejvíce potomci právě Nearctica a Northerna Dancera.

Klasické dostihy
Když už jsme v Newmarketu, není možné se nezmínit o tamních dostihových drahách: jsou dvě, jedna se jmenuje The July Course a druhá Rowley Mile. Přes ně se totiž dostaneme k historii pěti klasických dostihů pro tříleté koně. V Newmarketu se běhají dva významné klasické dostihy 2000 guineí (od roku 1809) a 1000 guineí (od roku 1814). U nás je známe pod názvy Velká jarní cena a Jarní cena klisen, oboje se běží na jednu míli čili na 1 600 m.
Pokud bychom nahlédli pod pokličku historie, zjistíme, že nejstarším klasickým dostihem, který se v Anglii běhá, je St. Leger (u nás stejný název, délka je 2 800 m, což je 1 míle, 6 furlongů a 127 yardů), který vznikl v roce 1776 v Doncasteru. Pak následoval tzv. Oaks (u nás rovněž Oaks, či Memoriál Ing. Tichoty, na 2 400 m, tj. na 1 míli a 4 furlongy) v Epsomu v roce 1779. O rok později se teprve začalo v Epsomu běhat Derby (u nás České derby, na 2 400 m, tj. 1 míli a 4 furlongy).

Muzeum dostihů
V Newmarketu je ještě velmi zajímavé muzeum dostihového sportu (The National Horseracing Museum). Je tam přehledně uspořádán vývoj dostihového sportu, zmíněni významní koně, jezdci a majitelé, na své si přijdou i děti (trenažér dostihového koně, praktická ukázková místnost), můžete zde vidět hodnotné obrazy a sochy, ale také původní preparovanou hlavu Persimmona, vynikajícího koně krále Edwarda VII. Nejvýznamnějšímu žokejovi všech dob, Lesteru Piggottovi, je věnován celý jeden sál (postupně ho svou slávou rychle dohání Frankie Dettori).

Tattersalls
V Newmarketu nemůžete minout tzv. Tattersalls, aukční areál, v němž se již dlouhá léta konají dražby ročků – jejich ceny se pohybují od 10 tisíc do 3 mil. liber a tato cenová hranice není konečná. S Irenou Dočkalovou jsme měly velké štěstí, protože při našem příchodu k aukční hale jsme zjistily, že je otevřená. Nikdo a nic nebránilo hladkému vstupu dovnitř, a tak jsme mohly pořídit alespoň několik záběrů z těchto téměř posvátných míst, kam vstupují většinou jen ti, kteří jsou schopni platit vysoké vyvolávací ceny na dražbách. Kolem haly je mnoho stájí a několik paddocků, kde jsou koně voděni. Typickým pro Tattersalls je v parku malý altánek s liškou, symbolem aukční haly. Historie tohoto místa by si zasloužila více informací, ale mohu doporučit alespoň webové stránky (najdete je třeba přes Google). Irena tu měla příležitost být při aukci, když zde jejich stáj prodávala koně. Prý moc hezké…

Sandringham
Dalším místem, které jsem mohla navštívit, byl Sandrigham. Z historie soutěží spřežení je nám všem dobře známo, že se zde v roce 1985 konalo první mistrovství světa v soutěžích dvojspřeží. Šéf stáje Longholes Stud si ve svém nabitém programu udělal volno a vzal nás autem se svojí paní a s Irenou na výlet za svým velmi dobrým přítelem Joem Grimwadem do královských stájí v Sandrighamu. Tak jsme mohli vidět jejich současnou velkou hvězdu, plemeníka Royal Applause, jenž má také ve čtvrté generaci Northerna Dancera. S tímto koněm mj. vyhrál žokej Michael Hills v roce 1997 ve Sprint Cupu. Čtyři dny před návštěvou Sandrighamu jsme měli možnost si s Michaelem Hillsem a jeho paní v klidu popovídat na jejich návštěvě u Dala a Barbary Abbletových v Longholes Stud.
V Sandrighamu jsme královnu Alžbětu nezastihli, ačkoli tam jezdí poměrně často. Manželka pana Grimwadea jí většinou zajišťuje bezpečný doprovod – ač se Jejímu královskému Veličenstvu Alžbětě II. přehoupla již osmdesátka, jízdě na koni se věnuje při každé vhodné příležitosti. Měli jsme možnost vidět některé její koně, stáje pro hřebce, chovné klisny a tréninkové stáje, naprosto dokonalé výběhy pro plemeníky v bývalých královských zahradách (momentálně není čas ani peníze na jejich precizní udržování a tak tam, kde byly záhony květin, je krásná zelená tráva v paddocku pro Royal Applause a jeho kolegy).
Systém hlídání klisen před porodem byl doveden k dokonalosti prostřednictvím kamerového sledování a vybavení boxů, včetně polstrování stěn. Ještě jsme stihli zajet na trať maratonu, kde stojí terénní překážky, na něž se těšívá kolem stovky závodníků na přelomu června a července. Okolní trať velmi připomíná tu naši u Labe v Mošnicích.

Lambourn
K zajímavému výjezdu patřila návštěva Dne otevřených dveří v Lambournu. Na Velký pátek 21. 3. se tak otevřely desítky bran, vrat a dveří hřebčínů a stájí chovatelů a trenérů dostihových koní. Toto místo leží asi 50 km jihovýchodně od Oxfordu a je známé jako chovatelské a tréninkové středisko dostihových, hlavně překážkových koní. Trenéři jsou sdruženi v „The Lambourn Trainers Association“.
Od časného rána do velké vesnice proudily davy koňařů, kteří si chtěli prohlédnout dostihové stáje. Některé byly opravdu velmi pěkné a návštěva tudíž poučná, jiné člověka trochu překvapily, že v takovém prostředí lze chovat ušlechtilé plnokrevníky. Každopádně byla zajímavá podívaná na interiéry stájí, bazény pro koně či tréninkovou dráhu nad Lambournem. Vstupné činilo 10 liber na osobu, sešlo se kolem 10 tisíc návštěvníků a peníze asociace investuje do údržby tréninkových drah.
Za zmínku by určitě stála reportáž z cheltenhamského Zlatého poháru, který se konal o týden dříve a který bylo možné sledovat v mnoha přenosech v televizi, ale to už by byla jiná kapitola a na výsledky je možné se podívat na internetu

Po stopách knížete Karla Kinského
Během cestování po Anglii se mi několikrát podařilo přiblížit se ke stopě, kterou tam velmi viditelně zanechal Karel Kinský (1858 – 1919) z Heřmanova Městce. O něho, respektive o jeho trenéra a velkého příznivce koní a dostihů Rolanda Reynoldse se začal před nedávnou dobou zajímat významný anglický knihovník z Oxfordu John Pinfold. Jeho pravou rukou je v tomto případě paní Kamila Pecher, spolupracovnice z oxfordské knihovny, původem z Čech. Ve vyhledávání informací speciálně o Karlu Kinském je velmi pečlivá, neúnavná a důsledná. V její společnosti jsem se mohla podívat na několik významných míst, která kníže Kinský také navštěvoval. Měl k tomu samozřejmě příležitost, neboť zastával funkci velvyslance v Anglii pro Rakousko-Uhersko. Do koní, a později i do Anglie, se zamiloval nejenom díky rodovému vztahu ke koním, ale také právě díky R. Reynoldsovi. Karlův otec Ferdinand Bonaventura Kinský (1834 – 1904) umožnil svému synovi první návštěvu Anglie již v roce 1870, kdy také poprvé zhlédl Velkou národní v Liverpoolu. O třináct let později ji Karel vyhrál na známé klisně Zoedone. Stal se tak prý prvním cizincem, který zvítězil v tomto těžkém dostihu na 7 100 m založeném v roce 1839. U mnoha šlechticů a milovníků koní se těšil velké přízni. Získal rovněž velkou náklonnost matky sira Winstona Churchilla Jannie Jerome. To mi paní Kamila sdělila, když jsme navštívily zámek Blenheim rodiny Marlborough nedaleko Oxfordu, kde se W. Churchill v roce 1864 narodil.
Další obraz s Karlem Kinským je umístěn v Muzeu dostihů v Newmarketu – jedná se o obraz Isaaca Cullina „The Paddock at Tattersalls“. Dále je zpodobněn na obraze visícím na zámku rodiny Rothschildů ve Waddesdonu. Tam je v tzv. Goodwoodském salónu umístěn obraz znázorňující společnost na tamních dostizích „The Lawn et Goodwood“, který namaloval v roce 1886 Lowes Cato Dickenson. Mezi více než 200 konkrétními osobnostmi najdeme K. Kinského v pravém rohu nad dámou v bílých šatech s červeným paraplíčkem.
Pátrání J. Pinfolda a K. Pecher je velmi užitečné, a tak bych jim tímto ráda pomohla a vyzvala čtenáře, kteří by věděli či měli nějaké informace nejen o Karlu Kinském, ale i o jezdcích, trenérech či ošetřovatelích koní, kteří přišli do Čech z Anglie v 19. a 20. století, nechť se ozvou písemně dopisem (na adresu Národní hřebčín, 533 14 Kladruby n. L. – ráda dopis předám dál) nebo přímo mailem paní Kamile Pecher (kamila.pecher@worc.ox.ac.uk). Karel Kinský i ostatní si zaslouží, aby o nich bylo ještě napsáno.

České známosti
Protože jsem se v Anglii sešla také s řadou českých jezdců, ráda připomenu, že například Jakub Kocman, vnuk významného kladrubského jezdce čtyřspřeží a absolvent kladrubského učiliště, působí v Anglii již od podzimu 2007. Čtrnáct dní před Velikonocemi strávil týden na kurzu v „The British Racing School“ v Newmarketu, splnil zkoušku a o pár dní později 26. března vyhrál svůj první anglický dostih přes proutěné překážky v Newcastlu na koni Bonnie Rock v poli s 11 dalšími koňmi.
Dále jsem se potkala například s Lenkou Urbánkovou, ale také s ing. Zuzanou Doubkovou a Petrou Brynychovou (absolventka SOUz Kladruby n. L.).

Pobyt v Anglii byl pro mne zajímavý nejen po stránce jazykové, ale i hipologické. Pro národní hřebčín tak můžeme čerpat mnoho inspirací nejen z uspořádání stájí, denních programů, chovatelských zásad, ale i z úpravy výběhů, ohrad a celé krajiny. Anglie je jedna velká země, která žije a ještě určitě bude dlouho žít chovem koní a dostihovým sportem.