Bára a obr Goliáš

10. 8. 2008 redakce Jezdectví Autor fotek: ing. Ivo Bukač

Počet fotografií: 1

Rodina Pokorných ze Sudoměřic u Bechyně je příkladem „postižení v první generaci“. Rodiče na koních nejezdili, i když určité kontakty dědečků a strýčků s koňským světem tam byly. Naplno to ale vypuklo až u dcery.

„Barunka byla po koních posedlá úplně od malinka. Když někde stáli poníci na ulici, tak jim jako batole běžela objímat nohy. Nebrali jsme to ale úplně vážně, protože stejně zbožňovala psy, kočky, křečky nebo králíky,“ vypráví maminka Jana. Později ale Bára vážně onemocněla a lékařka rodičům doporučila, že by ji měli podporovat v něčem, co by ji opravdu bavilo a motivovalo. U Pokorných si vzpomněli na koně. Přivedli dceru na dvůr Karolín u Malšic v necelých deseti letech. A tím začal obvyklý koloběh – na velkého koně malá jezdkyně nedosáhla, rodiče tedy koupili hucula. Jenže ve stáji nebyl, kdo by ho přiježďoval, čili takové typické tápání, jemuž začátečníci a laici obvykle neujdou.
„Naštěstí s Bárou do školy chodila dcera jihočeské parkurkové závodnice Hany Rosecké. Bydleli blízko, paní Rosecká nám pomohla sehnat pro Báru vhodného poníka a měla s námi obrovskou trpělivost. Chodili jsme tam rok a půl,“ vzpomíná maminka dnes čtrnáctileté Báry.

Když Bára dorostla na velké koně, dostali rodiče doporučení na farmu Brandlín u Soběslavi, kde se mohli začínající jezdkyni věnovat naplno. „Přišli jsme tam v roce 2006 s poníkem a o rok později nám Ondřej Sczieklik, který ji trénoval, pomohl vybrat koně. „Hledali jsme menšího drobného koníka a objevili jsme obra, který se jmenuje Goliáš,“ vzpomíná maminka Jana. „Jak jsem si na něj sedla, hned jsem věděla, že to je on,“ tvrdí Bára. Od té doby začal rodině kolotoč, který nekoňáci nikdy nepochopí.

Barbora na Goliášovi na parkuru ve Vlašimi.

Jakmile přijde Barbora ze školy, denodenně se musí najít někdo, kdo ji odveze pětadvacet kilometrů na Brandlín a večer zase zpátky. Teď už je líp, řidičský průkaz má i osmnáctiletý brácha, a tak se střídají většinou s maminkou. „Máme velkoobchod s hračkami, které já i manžel rozvážíme, takže si můžeme práci sami organizovat. Když přivezu Báru na Brandlín, ona obstarává Goliáše nebo trénuje, já sedím u notebooku a doháním firemní účetnictví,“ popisuje Jana Pokorná. „Kdybychom byli někde zaměstnaní, nedalo by se to ani stihnout, ani finančně utáhnout, a to je Bára skromná.“

To, že i maminka dnes zvládá čištění koně nebo nakládání na vozík, je snad každému jasné. Brácha fotí a točí videa na závodech, vyrábí mladší sestře komplety podkreslené hudbou. Táta se stará hlavně o firmu, dalo by se říct, že celý ten koloběh jistí.

U svého prvního koně byla Bára začátečnice, desetiletý Goliáš naštěstí ne. Parkury jezdil už s předchozí majitelkou, v tréninku ho měl Kamil Papoušek. S úspěchem se dá ale pochybovat, že by měl někdy dřív „paničku“, která ho ochotně v boxu drbe hodinu na zádech, protože to má rád. Vztah zkrátka vznikl. Když jde Bára na farmě pomoci s ježděním jiných koní, Goliáš je žárlivostí bez sebe a kope do boxu. Zato na parkuru by se pro svou mladou jezdkyni přetrhl ochotou. Ve Vlašimi spolu jeli první závody stupně L – a rovnou čistě. Na konci června už se pustili na soutěž stupně S v Louňovicích, kde nasbírali na parkuru dvě chyby. Jestli se do osmého srpna Barboře a Goliášovi podaří splnit kvalifikaci, objeví se na mistrovství ČR v Mostě.

Otázka, jestli u Pokorných stihnout ještě něco dalšího nebo má Bára nějakého koníčka mimo koně, by byla úplně zbytečná. „Dělala jsem gymnastiku, ale s tou jsem dávno skončila. Stejně by to nešlo k sobě. Na gymnastice musí být propnuté špičky, tady přesně obráceně,“ směje se Barbora.

PhDr. Libuše Kolářová