Počátkem listopadu 1931 byl tým pro americkou výpravu kompletní: mladý Tommy Woodcock byl (i přes Davisovy výslovné protesty) povýšen do pozice trenéra. Telford si velice dobře uvědomoval, že mladík je pro úspěch americké expedice nezbytný. Žokejem pro Agua Caliente se stal Billy Elliot (?–1941), ošetřovatelem Jack Martin a veterinárním lékařem Bill Nielsen.

Před Phar Lapem a jeho týmem ležel nelehký úkol. Měli reprezentovat dostihovou Austrálii a ukázat světu, že výsada chovu dobrých koní už dávno nepatří jen Anglii a Americe.

Sbohem, Austrálie!

V listopadu 1931 po krátkém odpočinku na farmě Bacchus March vyrazil Phar Lap se svým ošetřovatelem vlakem do přístavu v Sydney, odkud měl následně vyplout na Nový Zéland. Podle dohodnutých podmínek byla náročná cesta rozdělena na dvě části: na Novém Zélandu měl šampión měsíc odpočívat, a poté pokračovat lodí až do San Franciska.

Zvířata se v těchto dobách bez výjimek přepravovala v podpalubí, kde panovaly podmínky, které Woodcock později prohlásil za nevhodné pro čtyřnohou star a veřejný idol Austrálie, ale nedalo se nic dělat. Američané hradili až cestu z Nového Zélandu a Davis se snažil co nejvíc ušetřit.

Koncem listopadu 1931 se tedy Phar Lap i s Woodcockem nalodil na palubu parní lodi Ulimaroa. Nakládání v přístavu přihlížel i početný dav obdivovatelů, kteří se přišli se svým idolem osobně rozloučit a popřát mu hodně štěstí.

Zpět v rodném kraji

O pár dní později dorazila expedice šťastně ke břehům Nového Zélandu, kde byl mohutný ryzák očekáván davem netrpělivých fanoušků, kteří nezapomněli, že právě v této zemi spatřil šampión v roce 1926 světlo světa. Po dojemném uvítacím ceremoniálu v Trenthamu odjela expedice na ranč Telfordova bratra Huga poblíž Wellingtonu.

Během svého pobytu přitahoval Phar Lap neustále pozornost. Pozemky ranče obléhaly davy fanoušků, kteří sem přicházeli vzdát hold svému idolu. Woodcock sice omezil veřejné předvádění koně na nezbytně nutnou dobu, ale v jejím průběhu dopřával srdečný ošetřovatel všem zcela přímý kontakt se šampiónem. Některé děti dokonce na hřbet této živoucí legendy vysadil a šťastným rodičům dovolil pořizovat památeční fotografie zachycující neopakovatelný okamžik. Tyto momentky mají dnes nevyčíslitelnou historickou hodnotu.

Cesta do zámoří

V polovině prosince 1931 dorazili na Nový Zéland také zbývající členové výpravy – Jack Martin a Bill Nielsen. Těsně po jejich příjezdu však kvůli přetrvávající finanční krizi pozastavil Jockey Club v Agua Caliente dostihový kalendář až do odvolání. Hrozilo, že se plánovaná cesta neuskuteční. Davis nařídil Woodcockovi, aby s koněm zůstal na Novém Zélandu. Sám začal následně zjišťovat další informace. Koncem prosince 1931 z Ameriky konečně dorazila očekávaná zpráva. Crofton psal, že Agua Caliente Handicap se nakonec poběží, ale dotace pro vítěze se vlivem krize zredukovala na pouhých 50 000 dolarů. Davis zuřil jako lev, ale vztek mu nebyl nic platný. Kůň byl připraven na cestu a finance se každým dnem tenčily. Přistoupil tedy na nové podmínky a cesta do Ameriky byla znovu aktuální.

Expedice se následně nalodila na Monowai a vyrazila na úmornou cestu do zámoří. Všichni členové měli k dispozici komfortní kabiny. Phar Lapovi na palubě zbudovali speciální box a u něho ohradu s pískem, aby se mohl dosytosti válet. To byla „Bobbyho“ nejoblíbenější činnost. Když měl u sebe Woodcocka, bylo všechno v pořádku. Jakmile se ale ošetřovatel vzdálil, aby se kupříkladu najedl v lodní jídelně, Phar Lap začal vyvádět. Hrozilo, že z boxu vyskočí ven a zraní sebe nebo někoho z posádky lodi. Woodcockovi nezbylo než se zříci luxusní kajuty a spát u „Bobbyho“ boxu. Ryzákovi začala cestou do Ameriky růst zimní srst. Tu Woodcock s Martinem pravidelně stříhali (a můžeme ji dokonce dodnes spatřit na Phar Lapově exponátu v Melbourne).

San Francisko a „Rudý Teror od protinožců“

Monowai zakotvila v přístavu v San Francisku v polovině ledna 1932. Australskou expedici přivítala nefalšovaná sněhová bouře. I v nepříznivém počasí čekaly v přístavu davy zvědavých amerických reportérů, kteří se na vlastní oči přišli podívat na toho australského „zázračného“ koně. Uprostřed davu pyšně postával Dave J. Davis a odpovídal na všetečné dotazy.

I když byl šampiónův krok po třech týdnech strávených v omezeném prostoru lodi poněkud nejistý, museli novináři konstatovat, že dlouhá cesta Phar Lapovi rozhodně neubrala nic na impozantním zjevu. Mohutný, atleticky stavěný ryzák překvapil a okouzlil americký tisk. Následujícího dne se v novinách po celé Americe objevily masivní titulky, které hlásaly „Rudý Teror od protinožců dorazil do Ameriky“ nebo „Impozantní Anzac Antilopa“.

Phar Lap se svým doprovodem poté zamířil na ranč v Menlo Parku, kde se měl aklimatizovat. Deset dní odpočíval, a teprve pak vyrazil na svou finální cestu přepravníkem do mexické Tijuany, vzdálené přes tisíc kilometrů. Po dvou dnech cesty dorazila australská expedice konečně do cíle své cesty – na hipodrom del Agua Caliente v resortu Agua Caliente.

Historie se psala v Agua Caliente

Wirt Browman, Baron Long a James Crofton – známí také jako hraniční baroni – byli opravdovými otci pověstného letoviska v Agua Caliente, jehož slavnostní otevření proběhlo v prosinci 1929. Náklady na zbudování rozsáhlého zábavního komplexu na horkém vodním pramenu[1]se vyšplhaly na 2,5 miliónu dolarů.

Velká ekonomická krize se však projevila i zde. Komplex se potýkal s nedostatkem klientů a zdroj kapitálu začal pomalu ale jistě vysychat. Agua Caliente Jockey Club proto začal pořádat dostihy, ve kterých figurovala jen jména těch nejlepších plnokrevníků. Sázky na šampióny přitáhly do Agua Caliente gamblery, zbohatlíky i vlivné majitele koní. Croftonova nabídka pro Davise byla ve své podstatě chladnou ekonomickou kalkulací. Již v roce 1931 patřil Phar Lap mezi nejlépe vydělávající plnokrevníky světa. Jeho jméno na startovní listině slavného Agua Caliente Handicapu 1932 nejenže přitáhlo k Agua Caliente nebývalou publicitu, ale zároveň působilo jako reklama.

Na přelomu let 1931 a 1932 byla Tijuana místem, kde téměř neplatily zákony.
V knize Phar Lap (Příběh velkého koně)[2] popisuje autorka Isabela Carterová toto místo následovně:

„Tichuana, schoulená mezi kopci, za kterými se na obzoru tyčí vysoké horské hvozdy, byla městem, kam mohl přijet každý – slušný člověk i darebák. Ve 30. letech dvacátého století kvůli prohibici v Americe proudily do města davy lidí, aby se tu oddávaly bezuzdným pitkám a hazardu. V Agua Caliente sice existoval jakýsi spolek nazývaný Jockey Club, ale koňské závody nebyly zdaleka jedinou atrakcí v komplexu. Hazard zde bujel všemi směry a s ním šla ruku v ruce i špatnost a lidská závist. Hráči, podvodníci a členové mafiánských gangů byli v Agua Caliente jako ryby ve vodě. Jejich hlavním cílem bylo snadno a rychle vydělat velké peníze. K dispozici měli sál s kasinem, kde se hrál poker, a několik dalších salónů s ruletou. Zpestřením všeho byly sázky na koňské dostihy. Tichuana byla zkrátka rájem pro všechny milovníky pravého hazardu.“[3]

Není ten Woodcock blázen?

Do tohoto neutěšeného prostředí přivezl Dave J. Davis svého koně a jeho tým. Crofton sice zařídil Woodcockovi jednu z nejlepších stájí v komplexu, ten ji ale zdvořile odmítl a ustájil šampióna na nejvzdálenějším místě areálu. Nechtěl totiž, aby Phar Lapa neustále obtěžovali senzacechtiví novináři. Řídil se do puntíku přáním svého zaměstnavatele. Davis mladému trenérovi důrazně kladl na srdce, aby koně držel co nejdále od tisku. Dalším členům týmu také výslovně zakázal mluvit s kýmkoliv o Phar Lapově dostihové formě. Důvodem nebylo nic jiného než sázky. Čím méně toho novináři o schopnostech Phar Lapa věděli, tím větší byly sázkové kurzy bookmakerů.

Aby Davisovi vyhověl, musel Woodcock přizpůsobit tréninkový režim šampióna tak, aby trénink koně na přilehlé dráze stihl ještě za svítání. Ostatní trenéři z Agua Caliente si po několika dnech začali šuškat, že ten Woodcock asi musí být blázen. Zatímco jejich koně absolvovali na dráze rychlé práce, Phar Lap chodil krokem. Nikdo z nich ovšem netušil, že kůň svůj trénink absolvuje v době, kdy většina z nich teprve leze z postele.

Marshall Cassidy, startér z Agua Caliente, se mladého trenéra snažil přesvědčit, aby začal svého svěřence zvykat na start ze startovních boxů. Zdůrazňoval přitom mladému trenérovi, že pokud nemá zvíře s tímto typem startovního zařízení žádné zkušenosti, mohl by v průběhu samotného startu nastat problém. Marně. Woodcock nabízené zkušební lekce zdvořile odmítl. Taktně staříkovi naznačil, že Phar Lap do svého dostihu odskočí bez nejmenších problémů. Američané ale tento optimismus nesdíleli. Zvláště pak v trenérských kruzích převládal spíše pesimismus. Jak by mohl kůň, který připlul přes půl světa, vyhrát závod na cizí dráze, když není zvyklý závodit na písku?

Noble Threewitt, ošetřovatel v Agua Caliente (archivní záznamy): „‚Zpráv o tom zázračném koni byly plné noviny. Když dorazil do Agua Caliente, tak jsme se na něj teda všichni šli podívat. To víte, měli jsme před sebou velký závod. Těch 50.000 USD byly zatraceně dobrý peníze, když si vezmete, že jsem vydělával asi jen 75 USD za měsíc!“[4]

Odborníci dodnes spekulují o tom, jakým způsobem mladý Woodcock vlastně Phar Lapa trénoval. Jisté však je, že jej zvládl aklimatizovat a dostat do výborné kondice za velice krátkou dobu. Spoustu věcí dělal jinak, což jej v očích americké veřejnosti stavělo do pozice podivínského šarlatána. Málokdo si však uvědomí, jak velkému psychickému tlaku tehdy čelil. Ocitl se sám v cizí zemi, kde bylo všechno nové, nepřátelské a tak nějak cizí. Podřizoval svá rozhodnutí rozmarnému a vypočítavému Davisovi, což určitě nebylo snadné, ale ze všeho nejvíc se strachoval o život milovaného Phar Lapa. K lidem byl odtažitý a chladný. Živě si totiž pamatoval den, kdy jeho kamarád jen o vlásek unikl zákeřně vypálené kulce. Proč by se tedy podobná situace nemohla opakovat v Americe? Dnem i nocí střežil „Bobbyho“ jako ten nejcennější diamant světa.

Nečekané komplikace

Davisova utajená strategie vycházela výborně. Američané byli napnutí jako struny. Všichni chtěli znát odpověď na jedinou otázku: jak dobrý ten australský kůň opravdu je?

Jen několik týdnů před konáním Agua Caliente Handicapu dostihové autority v čele s Davisem konečně oznámily, že se obrovský ryzák představí veřejnosti. Všichni tedy s napětím očekávali, co ta australská hvězda předvede, jenže se nedočkali. Zmíněný trénink byl nakonec odvolán. Hodně se spekulovalo o tom, že Phar Lap je zřejmě zraněný, ale kvůli přísnému informačnímu embargu uvalenému na šampiónův zdravotní stav nemohl nikdo nic konkrétního potvrdit. Jen pár dní poté svolal Davis s Croftonem tiskovou konferenci, na které oznámili, že šampión nešťastně stoupl na ostrý kámen a poranil si kopyto. Zároveň však zdůraznili, že incident v žádném případě neohrozí další šampiónovu přípravu na velký dostih. Mnoho zasvěcenců se domnívalo, že tento incident je pouze dalším promyšleným reklamním tahem, že Australané jen dělají z komára velblouda a snižují šance svého koně schválně, aby dosáhli zvýšení již zmíněného sázkového kurzu.

Jediným člověkem, který měl opravdové starosti, byl Tommy Woodcock. Čas neúprosně běžel. Start velkého dostihu se nezadržitelně blížil. Všechny pokusy o fixaci zraněného kopyta, které provedl veterinář Nielsen, selhaly. Nielsen tuto skutečnost sdělil Davisovi a ten se rozlítil. „Musí startovat! Vsadil jsem strašný peníze!“

„Půlka kopyta tam visí jen tak tak,“ snažil se argumentovat veterinář. V té chvíli se do debaty vložil Woodcock: „Horší už to být nemůže. Uříznem to, Bille.“ Davis si mladého trenéra změřil povýšeným pohledem.

„Harry se musel zbláznit, když tě doporučil jako trenéra!“

Tommy se mu podíval přímo do očí. „Pane Davisi…“

„No co?!“ utrhl se na něj Davis.

„Harry Telford toho koně neměl rád, když ho dostanu do formy jenom z poloviny, ostatní dokáže jeho srdce!“

„To tedy musí být srdce, když na něj vsadíš celý svůj život!“ vyštěkl Davis pohrdavě a odkráčel ze stáje.

Po konzultaci s kanadským podkovářem, panem Jamesem F. Smithem, přikročil Woodcock k radikálnímu řešení. Nielsen poraněné kopyto seřízl a Smith na něj následně připevnil speciálně vyrobenou zámkovou podkovu, která chybějící část kopytní rohoviny částečně nahrazovala.

Bylo s podivem, že si v této situaci ostatní členové týmu (jmenovitě Davis, Elliot a ošetřovatel Martin) nezřízeně užívali všudypřítomného hazardu. Pravidelně navštěvovali kasino, které bylo v Austrálii legalizováno až o 40 let později…

James F. Smith se ukázal být odborníkem na slovo vzatým, neboť jeho řešení nakonec začalo fungovat. Zdravotní stav poraněného šampióna se postupně zlepšoval. Nemohl však trénovat na dráze jako ostatní koně, protože kopyto se hojilo pomalu a nesmělo se zbytečně zatěžovat. Woodcock však Phar Lapa přesto musel udržet v odpovídající kondici pro nadcházející závod. Denně tak absolvovali dlouhé běhy. Mladý trenér utíkal před koněm a ten ho klusem následoval jako pejsek.

Tehdy Woodcock prokázal, že disponuje naprosto ojedinělým charakterem. Nevzdával se, i když jeho snaha všem připadala zbytečná. Davis celé dny naříkal, že jde do nejdražšího dostihu na světě s koněm, který je napůl chromý! Jeho sny o dobytí Ameriky se hroutily. Zámková podkova v kombinaci s konstantní a láskyplnou péčí mladého Woodcocka však dokázaly nemožné. Phar Lap se týden před konáním Agua Caliente Handicapu poprvé objevil na dráze v Agua Caliente. V sedle s žokejem Elliotem následně soupeřům, novinářům i publiku předvedl, že se mají na co těšit. V tuto dobu také dostoupila vrcholu mediální kampaň zaměřená na získání potřebné publicity, a to jak v Americe, tak v Austrálii. Ryzákovo jméno se v tisku objevovalo pravidelně na obou kontinentech. Např. deník The New York Times publikoval rozhovor s Tommym Woodcockem, ve kterém australský trenér čtenářům sebevědomě vzkázal, že Phar Lap je daleko lepší kůň, než jakého kdy vyprodukoval francouzský nebo anglický chov. Svou formu divákům předvede v neděli, dne 20. března 1932 v Agua Caliente Handicapu. Jeho prohlášení vydatně podpořil také žokej Billy Elliot, který tisku sdělil, že Phar Lapa žádný z amerických koní neporazí. „Věřte mi, já toho koně znám a vím, co dokáže!“[5]

Agua Caliente Handicap 1932

Všemi očekávaný den „D“ nadešel. 20. března 1932, kdy se dostihová Austrálie postavila proti dostihové Americe. Obhájí australský fenomén Phar Lap svou pověst a zanese Austrálii na dostihovou mapu světa? Ačkoliv mnozí odborníci považovali jeho úkol za nemožný, vyrazil Phar Lap zatížen handicapem 58,5 kg v sedle a se zavázaným kopytem psát další neuvěřitelnou kapitolu svého života.

Po startu se zdálo, že australský šampión nedokáže s americkými koňmi udržet krok. Nikdo však netušil, že Elliot dostal před dostihem speciální instrukce od Davise. Crofton se před startem zmínil, že mafie podplatila několik žokejů, aby se pokusili natlačit Phar Lapa do bariéry, čímž by mu zabránili v dostihu zvítězit.

Mohutný ryzák běžel na posledním místě. V okamžiku, kdy se pole koní dostalo ze zatáčky na rovinku, však vystřelil náhle kupředu jako šíp. Diváci, kteří závod sledovali z tribun, nevěřili vlastním očím.

Šampión soupeře vnější stranou dráhy oběhl a bez problémů se ujal vedení. V cílové rovince se však rána otevřela a obvazem začala prosakovat krev. Ostrou bolestí trýzněný Phar Lap setřásl amerického koně Reveile Boye a cílem prolétl v rekordním čase dráhy.

Žokej Johny Longden (skončil desátý na koni Baham) poskytl tisku ihned po doběhu exkluzivní interview: „Seděl jsem na rychlém koni a povedl se mi start. Obsadil jsem výhodnou pozici a měl velké šance na vítězství. V polovině dostihu jsem se ohlédl. Ten australský kůň běžel daleko za ostatními. Když jsme ale točili do cílové roviny, mihnul se kolem nás doslova jak rozjetý vlak, který míjí turistu. Ten kůň vyhrál přesně tak, jak to předpověděl trenér Woodcock.“[6]

Dostihová Amerika se tedy Phar Lapovi poklonila a připustila, že Australané mají koně schopné prosadit se na mezinárodní úrovni.

Davis po doběhu dostihu prohlásil, že „Phar Lap je tou největší reklamou, jakou kdy Austrálie měla“.[7] A měl pravdu, protože Phar Lapovo vítězství dalece přesáhlo rámec pouhé sportovní události. Pro Australany mělo téměř symbolický význam. Prostí lidé svého hrdinu opět oslavovali na ulicích a média jej bez váhání zařadila mezi lidské národní idoly, ke kterým doposud patřili Ned Kelly, Charles Kingford Smith, Don Bradman, Bobby Pearce či Walter Lindrum.

Osudová tragédie, nebo úmyslný zločin?

Vítězství v Agua Caliente 1932 roztočilo kolem zázračného koně neutuchající kolotoč zájmu. Amerika měla novou hvězdu. Získaná publicita Davisovi zajistila paletu nepřeberných možností. Proslýchalo se také, že příběh australského šampióna okouzlil jistého producenta z Hollywooodu.

Mezitím se ostatní členové expedice vrátili zpět na farmu v Menlo Parku, kde měl šampión odpočívat, než se Davis rozhodne, co dál. Každý den v přesně stanoveném časovém harmonogramu sem přicházely davy nadšených obdivovatelů, aby se s ryzákem osobně setkaly.

Woodcock sice tušil, že „Bobby“ není zcela v pořádku, nic ale nenasvědčovalo tomu, že se jeho zdravotní stav nějak rapidně zhoršil. Přesto dva týdny po svém triumfu záhadně zkolaboval a zemřel s hlavou v rukou svého milovaného Woodcocka.

Tragické datum 5. dubna 1932 se do dějin dostihového sportu zapsalo jako den, kdy svět přišel o jednoho z nejlepších dostihových koní historie.

„Když přišla z Ameriky strašná zpráva, že zahynul Phar Lap, plakali mnozí lidé na ulicích a stoičtější spoluobčané se je marně snažili utěšit. Jiní, rozhodnější, zasypali vládu peticemi požadujícími okamžité vyhlášení války Spojeným státům, vrahům nejlepšího dostihového koně všech dob. To se stalo v zemi, kde návštěvy tréninků jdou do tisíců, v zemi, která jako jediná prohlásila den konání svého největšího dostihu státním svátkem: v Austrálii.“[8]

Phar Lapova smrt stěží stála za válku, ale smutku jeho početných příznivců se nelze divit. Mnozí ze starých pamětníků nadšeně tvrdili, že australský ryzák byl nejlepším koněm, který kdy v Americe běhal.

Média na obou stranách Pacifiku zaplnily zprávy o smrti milované sportovní ikony. Po celých 74 let zůstaly okolnosti valachovy smrti obestřeny neproniknutelnou rouškou tajemství. Zpočátku se předpokládalo, že kůň zemřel na koliku, ale pitevní zpráva tuto tezi vyvrátila. V zažívacím traktu uhynulého zvířete totiž odborníci objevili i stopové množství arzenu. Mnozí Australané proto věřili, že Američané šampióna otrávili z obavy před dalšími porážkami svých koní. Zaměstnanci farmy v Menlo Parku zase svorně tvrdili, že se kůň otrávil při spásání trávy postříkané pesticidy. Woodcock však poukázal na fakt, že stejnou trávu spásl nejméně tucet dalších koní, kterým se však nestalo vůbec nic.

Odpověď na palčivou otázku, co zabilo Phar Lapa, dal Australanům v roce 2000 vědec Dr. Ivan Kempson, který za pomoci kruhového urychlovače částic (synchrotronu) definitivně potvrdil, že šampión 35 hodin před svou smrtí zkonzumoval smrtelnou dávku arzenu. Svůj objev zdůvodnil pomocí forenzní metody, která se hojně užívá v kriminalistice. Kdo však šampiónovi jed podal, to zůstane zřejmě navždy záhadou. V souvislosti s nálezem Telfordova deníku se objevila i další teorie. Předpokládá se, že mohlo jít o souhru nešťastných náhod. Harry Telford svým koním podle zápisů v deníku často vylepšoval krmné dávky speciálním domácím tonikem, které arzén obsahovalo.[9] V Austrálii připravoval tonikum trenér sám, ale pro americkou expedici zřejmě tyto povinnosti předal do rukou mladého Woodcocka.

Mohl tedy mladík pod velkým psychickým tlakem udělat osudnou chybu? Teze o tom, že omylem popletl dávkování a nechtěně tak způsobil smrt milovaného koně, je však vědecky nepodložená. Ať už byly příčiny valachovy smrti jakékoliv, důsledek byl pouze jeden – Austrálie přišla o svůj idol.

Poznámky:

• 1 – Vodní pramen se ve španělštině doslova řekne Agua Caliente.
• 2 – Orig. název – Phar Lap, Story of The Big Horse.
• 3 – Carter 1964, s. 103.
• 4 – Chehaibiová, Inéz. Phar Lap aneb konečně pravda o přípravě na jeho poslední dostih. Phar Lap, a track phenomenon [online; rok zpracování 2007] dostupné z WWW:
• < http://pharlapracehorse.blogspot.com/2009/07/phar-lap-aneb-pravda-o-jeho-poslednim.html>.
• 5 – Chehaibiová, Inéz. Tommy Woodcock – kamarád a ošetřovatel „Rudého přízraku“. Phar Lap, a track phenomenon [online; rok zpracování 2007] dostupné z WWW:
• < http://pharlapracehorse.blogspot.com/2007/06/tommy-woodcock-kamard-oetovatel-rudho.htmll>.
• 6 – Tamtéž.
• 7 – Reason 2009, s. 33.
• 8 – Horáček 1983, s. 220.
• 9 – Arzén v přírodní podobě není toxický, ale v organismu je metabolizován na toxické látky, nejčastěji na oxid arsenitý. Akutní otravy se projevují zvracením, průjmy, svalovými křečemi, ochrnutím a zástavou srdce. Již dávka 200 mg podaná orálně usmrcuje v průběhu několika hodin.

Zdroje:

• Carter, R. I. Phar Lap (The story of the big horse): Melbourne (AU): Lansdowne Press, 1964, ISBN není.
• Horáček, Michal. Království za koně. Praha: Olympia, 1983.
• Reason, Michael. Phar Lap (A true legend). Melbourne (AU): Muzeum Victoria, 2009, ISBN 978-09806190-1-0.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Občas se zkrátka objeví kůň, který se dotkne srdce, pronikne hluboko do Vaší podstaty a uchvátí Vaši duši jako žádný jiný… takovým koněm je pro BcA. Inéz Chehaibiovou australský dostihový kůň Phar Lap, který ji provází celým jejím životem.  Od patnácti let sbírá archivní a historické materiály pro vydání ucelené publikace, která by mapovala život tohoto fenoménu australského dostihového sportu ze 30. let 20. století.

Phar Lapovi založila vlastní web.