Pro všechny, kteří by se šlitáží chtěli inspirovat a pobavit, popíši funkčnost jednotlivých prvků, alespoň pro ty, kteří tuto zimní zábavu neznají. Mluvím úmyslně o zábavě, protože v letech dávno minulých a nepostižených explozí elektroniky a médií se při šlitáži lidé sdružovali v zimním období, kdy pracovní povinnosti (hlavně na venkově) na ně tolik netlačily, a šlitáž tak byla i jakousi sportovně společenskou událostí. Na sáňkách vlečených v "hadu" za sebou se mladí "seznamovali" pod houněmi a kožešinami oku skrytými doteky, sportovci zažívali adrenalinové vzrušení z vyvažování v zatáčkách a dosahované rychlosti na uklouzaných površích tehdy pouze prohrnovaných a jinak neupravovaných cest, které této zábavě velmi přály délkou vynikajících tras. Ostatní cestující, které nelze zařadit do předešlých skupin, se oddávali bezstarostné radosti a mírné konzumaci vybraných lihovin proti působení zimy. I tato činnost byla povýšena do jakéhosi rituálu; šlitáž byla příležitostí pro předvedení různých loveckých "placatic" zdobených a naplněných lihovinami pro tento účel, či s radostí očekávané předávání a ochutnávání různých domácích výrobků v obyčejných skleněných "plackách" (tzn. lahvích menšího zploštělého tvaru), které se tak dobře vešly do kapes zimních kabátů. Ti, kteří takto nebyli vybaveni, o nic nepřicházeli: šlitáže většinou měly svůj cíl, ke kterému velmi nenásilně doklouzaly za pomoci koňské síly a pachu, který ještě více podněcoval náladu ve smíšeném osazenstvu sáněk a jejich těšení se na rychlý grog v hospodě či u některého z obyvatelů obcí, u kterého tímto byla vykonána návštěva veselou společností. Všichni si užili společného veselí a při cestách zpět zklidnili své emoce, aby se mohli věnovat práci v dalších zimních dnech.

Cesty byly velmi štědré pro tento neobvyklý druh cestování, uježděné sněhové povrchy nebrzdily lyžiny hrubými částicemi posypů a i "naostro" nakovaným koním poskytovaly dostatečné podmínky pro vyvinutí značné tažné síly a rychlosti. I kočí si šlitáže užil, provoz na cestách byl tak slabý, že na rychlých úsecích to mohl se svým spřežením "oprášit" a v období nuceného polního klidu tak prokrvit koně, aniž by riskoval střet s kolovým vozidlem, což na venkově byla dlouho věc ojedinělá. I on se popíjením vnitřně vyhříval a bavil s cestujícími na velkých koňských saních a se šlitážníky za svými zády a byl tak jakýmsi moderátorem této trachtace, protože určoval, kdy brzdit samostatnou brzdou saně a sáňky končetinami, kdy vyvažovat v ostrých zatáčkách, upozorňoval na rozjezdy a pak se také musel zodpovědně postarat při zastávkách o koně jejich zadekováním a včasným ukončením grogové zastávky a pobízením k odjezdu. Věděl, že jeho koně, zvyklí náročné práci v sezoně, mají šlitáž za trénink, aby nezlenivěli, vždyť i saně většinou byly hospodářské ať s točnou nebo bez ní, na kterých se třeba denně vyvážel hnůj na pole. Před šlitáží se vystlaly chvojím, ne každý měl pěkné cestovní saně.

Přes vysokou úrazovost při dnešních zimních sportech mi není znám žádný záznam o nějakém větším zranění či úraze při šlitáži. Je samozřejmé, že hlavně velké sáně a jejich oje musí být v pořádku, protože musí odolávat velkému tahu a jakákoliv neopravená prasklina ve dřevě se může vymstít. Zapřažení koně by měli být v pobočnicích a v nášiku dost vyvázaní bez větší vůle (asi jako v bryčce), aby u rychlých a těžko brzditelných saní nelámaly oje při změnách směru a jízdě s kopce. Vlečné lano pro malé sáňky vážeme za kovový kruh vah, který je navlíknutý v háku mezi korbou a ojetem. Odtud lano vedeme pod korbou saní za ně a na laně uvážeme uzly ve vzdálenostech, vyhovujících umístění sáněk za sebou, protože k uzlům přivážeme jejich provázky a uzly pak fungují jako zarážka proti sjíždění zatížených sáněk po laně, které vede dál vespod mezi jejich saničkami. Záleží na síle lana, ale je-li konopné, bez technických obtíží připřáhnete 5, 6 zatížených sáněk. Vyřazené lano horolezecké vydrží větší tah.

Současné zimy nám neposkytují pro pořádání šlitáže komfort v podobě zasněžených nefrekventovaných silnic. A tak tam, kde tato tradiční venkovská zábava dříme, had ze sáněk musí brázdit zasněžené louky. To je pro koně fyzicky náročnější, což se vyrovnává používáním chladnokrevných koní, disponujících větší svalovou hmotou, na rozdíl od dříve běžných selských teplokrevných koní. Chladnokrevné koně drží převážně kočí, živící se přibližováním v lese a hlavně v podhorských a horských regionech, kteří díky zimnímu režimu snížené těžby dřeva šlitáž mohou provozovat. Předností jejich koní je snadná ovladatelnost, tažná síla a také potřebný temperament (např. u českomoravského belgika) pro rozhýbání hada. Přesto i norik a slezský norik jsou výteční, všechna tři plemena dokáží být pro tyto účely velmi vhodná pro ukázněnost v kontaktu s lidmi, jež většinou halekají, padají ze sáněk, obletují koně a mazlí se s nimi. Slezský norik pak má výhodu pro svižnou, vyrovnanou jízdu v jeho dlouhém kroku v klusu. Přesto všichni chladnokrevníci jsou v jednom bezvýhradně stejní: není romantičtější obrázek, evokující pohled na Mrazíka z pohádky, než velcí, svalnatí koně v blyštivém cajku, pohybující se v lázni vlastní páry mrazivou, zasněženou plání, s barevným vlekem za sebou.

Čas se posunul, koně se změnili, osazenstvo sáněk se změnilo, řekla bych výrazně omládlo, ale nezměnilo se to podstatné: šlitáž je pořád legrace. Sice už se cestou po lukách nedostanete na grog do hospůdky, ale "placky" se pořád vejdou do kapes. Sice starší diváci už na mezi vlhkým okem sledují děti ve vlečce za koňmi a vzpomínají, ale pořád ten "lesní muž" kočí je moderátorem a řve za sebe hesla: "Vyvažovat napravo! Zvednout levou ruku! Zvednout pravou nohu!" nebo "Kdo se bojí, zařve hrůzou - téď!" a "Mávejte autům - téď!". Ještěže lesní muži mají pochopení pro zábavu.

Příbuzné články:

• Šlitáž - obnovená tradice v Pěčíně /7.1.2004/