Ve vytrvalosti jsme dnes svědky rychlostí přes 25 km/h, v posledním kole stokilometrových i delších, především rovinatých tratí v poušti není výjimkou rychlost přes 30 km/h. Je to extrémní rychlost a v posledních letech důvod neustále měnit pravidla, která by mohla vytrvalost zpomalit a snížit rizika, která s sebou vysoká rychlost nese.

Na druhou stranu, nejsou to rychlosti, které jezdce vynesou do čela světového žebříčku FEI, ale počet úspěšně dokončených kilometrů. V tomto ohledu tedy stále platí staré vytrvalostní motto To Finish is To Win. Na třetím místě FEI žebříčku vytrvalostních jezdců je Američanka Cheryl van Deusen, která na členitých tratích v USA dosahuje rychlostí obvykle kolem 10 km/h. Současná světová jednička a dvojka, Francouzky Klervi Bochel a Julia Montagne, které se pohybují na evropských tratích, nejezdí přes 21 km/h.

Jet závod rychlostí 25 km/h a více je asi jako F1, kterou může řídit jen velmi zkušený, profesionální jezdec se stejně znalým týmem okolo, na dokonalém stroji, v našem případě koni s velkým potenciálem, který na to byl trénován. A na rovině. Selhání v managementu, tréninku, strategii atd. koně ohrožují a riziko je pak přímo úměrné rychlosti. Únavové zlomeniny, které se u rychlostní vytrvalosti vyskytují, jdou, jak ukázaly analýzy, především na vrub těžkého tréninku v kombinaci s nedostatečným odpočinkem – a rychlostí.

Historie rychlosti – od To Finish is To Win po Speed Kills

V klasické vytrvalosti jsou kopce, brody, rokle, asfalt, zatáčky, pěšiny nad srázy atd. a pro jezdce je samotnou odměnou a vítězstvím absolvování této trati. Rychlost a umístění je bonus. Závody na 160 km jako Tevis Cup, Tom Quilty Cup, Shahzada Cup nebo Florac jsou natolik prestižní a s přesahem tradice, že mít přezku z Tevis Cupu nebo ze 400 km Shahzada Cup je více než finanční dotace. Ale i tak – sice všichni držitelé přezky Tevis Cupu mají své vítězství tím, že náročný závod dokončili – a časový limit je 24 hodin, ale absolutní vítěz je vždy jen jeden, držitel ceny kondice jen jeden. Jsou to jména, o kterých se píše, koně, které obdivujeme. Ti nejrychlejší a v poslední veterinární kontrole  „Fit to Continue“ – má na to. Připusťme si, že bez vítězů by vytrvalost nebyla sportem, ale pouze zajímavou, ač náročnou, outdoorovou aktivitou.

Na rovinách a hlavně v poušti se vytrvalost od své klasické podoby hodně vzdálila a zaslouží si spíš původní název vytrvalosti u nás, distanční dostihy. Za extrémní rychlost ve vytrvalosti už můžeme považovat něco kolem 22 km/h, ale průměrné rychlosti kolem 26–28 km/h na 100, 120 i 160 km už nejsou raritou. 

Jak je možné, že kůň po 80 km dokáže v posledním 20km kole dosáhnout rychlosti 20 km/h a více? Pokud je dobře trénovaný a může, na poslední, např. 20 km dlouhé etapě, cválá nepřetržitě. Kdyby jezdec cválal rychlostí 20 km/h a zvolnil na dva km do kroku o rychlosti 6 km/h, pak by rychlost etapy rázem klesla na 16,26 km/h. Když si vzpomenu na mé začátky ve vytrvalosti, tak pokud bych se tu a tam nezasekla u brodu nebo dlouze nenapájela (spíš nezkoušela mu vnutit vodu), tak kromě těch pár minut běžel kůň daleko přes 20 km/h, a to i v kopcích.

Kdy vytrvalost šlápla na plyn?

Když se v roce 2005 psalo o rychlostech ve vytrvalosti přes 20 km/h na 160km trati, koho by napadlo, že o pět let později bude rekordní čas na 160 km 5 hodin 45 minut a průměrná rychlost téměř 28 km/h. Tento rekord drží kůň původem z Austrálie Jayhal Shazal a dosáhl ho s jezdcem Munther Al Baloushi v UAE. Dejme tomu… dejme tomu, že vzdálenost byla skutečně 160 km. Mezitím se vytrvalost vyvíjela a lepší pochopení fyziologie vytrvalostní zátěže, managementu a závodní strategie se rovněž podílelo na zrychlení. Svou roli začaly hrát velké peníze. A kde jsou ve sportu peníze, tam se vždycky najdou příliš velké ambice dosáhnout vítězství za každou cenu. V souvislosti s tím se provalily dopingové případy a podvody, později dokonce zfalšované kvalifikační soutěže.

Vše vyvrcholilo roku 2014, kdy proběhl na sociálních sítích záběr na koně s frakturami předních končetin na pouštní trati v UAE. Odkryly se podvody s kvalifikačními závody a Jezdecká federace UAE (EEF) byla vyloučena z FEI, dokud se situace neupraví a nesplní dohodnuté podmínky. V roce 2016 bylo Dubaji zamítnuto pořadatelství Mistrovství světa. Množily se zprávy o tom, jak to na tratích na Středním východě chodí, o dopování, krácení trati, o mrtvých koních, které tento hon za rekordy a rychlostí zničil. Na druhou stranu vrcholné výkony koní, kteří dokázali zvládnout ve velkých rychlostech řadu závodů ve zdraví několik let po sobě, ukázaly na chovy a linie, které produkují tyto výjimečně metabolicky a konstitučně tvrdé koně. Je to samozřejmě francouzský chov, kde se desítky let chovají vytrvalostní koně, australský, velmi tvrdí a přitom rychlí koně vzešli také z Uruguaye nebo Argentiny, kde mají tzv. raidy na venkově dlouhou tradici (raidy nejsou vysloveně vytrvalostní soutěže s jejich pravidly, ale venkovská zábava, nejezdí se velké dálky, zato rychle a klidně po asfaltu). Šejci ty nejlepší koně na světě skupují, dotují závody a víceméně dostali vytrvalost tam, kam chtěli. Je to globální sport, jejich národní sport, velký průmysl – jen jejich sen o vytrvalosti jako olympijské disciplíně se už dávno rozplynul. Jsou věci, které si ani šejk nekoupí. Už tak není jezdectví na OH samozřejmostí a vytrvalost nebyla zrovna ozdobou ani světových jezdeckých her, jejichž éra koneckonců po Tryonu pominula a budou jen spojené šampionáty několika disciplín. 

Ruku v ruce se zrychlením vytrvalosti začali mít mnozí pořadatelé kopcovitých tratí problém rentabilně naplnit startovní pole, protože roviny táhly – a koneckonců táhnou pořád, nejen v poušti.

Každoroční obavy

Sotva začne na podzim vytrvalostní sezóna v UAE, s napětím se očekává, zda se neobjeví nějaký fatální případ nebo záběr na koně, který toho má v cílové rovině viditelně po krk a přesto ho jezdec pobízí a žene do cíle. Tyto případy vzbuzují emoce, podobné zprávy mají velký dopad a vzbuzují enormní zájem čtenářů nebo návštěvníků sociálních sítí. Větší zájem než o koně, kteří podali výkon, vyhráli a jsou fit, jejichž jezdci se v nejmenším nezpronevěřili etickému kodexu a skutečnému horsemanshipu.

Vztah jezdecké veřejnosti k pouštní vytrvalosti je delší dobu typicky ambivalentní. Budí zděšení a odpor v případě fatálních zranění – a na druhé straně obdiv, když kůň docválá do cíle po sto kilometrech se vztyčenýma ušima a jeho průměrná rychlost je extrémně vysoká. Na jedné straně rozhořčení a volání po nápravě a potrestání jezdců, potažmo stájí nebo celých federací, na druhé straně aplaus. Kolikrát už jsem tohle psala? A to se opakuje každý rok, protože každý rok na tratích skupiny G7 dojde k několika katastrofickým zraněním, což je vždy středem zájmu a poškozuje to obraz disciplíny, potažmo jezdectví vůbec.

Vzhledem k narůstající vlně názorů ne zcela zanedbatelné části veřejnosti na to, jak by bylo vlastně lepší na koních nezávodit a vlastně vůbec nejezdit, je FEI a vlastně každý jezdec na tenkém ledě mínění veřejnosti. Důraz na welfare je hlavní a jediný prostředek, jak jezdecký sport nediskreditovat a samotná vytrvalost má tak přísně nastavená pravidla, že už to snad více nejde. Bohužel žádný rozhodčí ani veterinář nemá pod kontrolou každý metr, který jezdec s koněm na trati ujede. Ne všichni koně jsou podrobeni antidopingovému testu. Ne všichni jezdci jsou zkušení a zodpovědní – ale buďme spravedliví, je jich většina. Na sociálních sítích čteme názory, že ne všichni rozhodčí chtějí vidět – kdyby viděli a zasáhli, pořadatel je příště nepozve.

A tak to tu máme letos zase. Vysoké rychlosti, velké procento eliminací a 4 koně s katastrofickým zraněním od začátku sezóny v UAE do 23. října včetně. Tyto 4 fatální případy se staly v rámci 2918 startů v daném období (v soutěžích od kvalifikačních 40 km po 120 km). Statisticky je to 1,4 fatálních případů na 1000 startů, pokud si vypůjčíme systém statistik z dostihů – nebo z všestrannosti. (Poslední studie u všestrannosti 2008-2014 – 0,58 fatalit na 1000 startů). U dostihů je tato hodnota max. 1,9 na 1000 startů.

Je 1,4 fatálních případů na 1000 startů hodně, nebo málo? Obecně se předpokládá, že číslo – počet mrtvých koní -  je v poušti ve skutečnosti vyšší, bohužel se to přesně není jak dozvědět. Každopádně se tato hodnota blíží dostihové statistice – ale protože až na výjimečné případy k fatalitám dochází na rovinových tratích v zemích G7, především v UAE, není na tom nic divného. V UAE jede třetina jezdců vytrvalostní dostihy, zbytek koní a jezdců si jede svůj klasický vytrvalostní závod a úspěchem je pro ně dokončit – a prostě zažít závody v poušti, atmosféru velkých závodů, které jsou tradičně velmi dobře organizované a štědře dotované.

Uvedenou statistiku uvádím nikoliv jako alibismus nebo omluvu pro to špatné, co se ve vytrvalosti děje. Této disciplíně chrastí ve skříni pořádní kostlivci z její historie (vzpomeňme na závod Berlín-Vídeň) a pořád je to extrémní sport s vysokým rizikem, pokud něco selže. Extrémní přitom neznamená, že koně běhají z donucení nebo je to pro ně týrání. Občas je problém se s dychtivými koňmi se závodním duchem dohodnout na nižším tempu s ohledem na délku tratě.

Veterinární kontroly v průběhu závodů jsou samozřejmě velké síto a ochrana koní. Koně jsou dnes vyloučeni ve veterinární kontrole především pro nečistotu chodů, metabolické problémy už nejsou tak časté. Na mezinárodních závodech má nad sebou navíc jezdec Damoklův meč, kdy pár tepů navíc a vyloučení znamená automaticky povinný odchod na kliniku a vyšetření, což není rozhodně levná záležitost. Když se nezadaří dvakrát, třikrát po sobě, i na to pamatují nová pravidla FEI pro rok 2020 – opakované vyloučení koně pro metabolické problémy nebo na chody koně zastaví na delší dobu. Opakovaně vyloučený kůň na chody bude muset projít vyšetřením, než může znovu na závody.

Změna pravidel FEI pro rok 2020 cílí mimo jiné na váhy jezdce, na prodloužení povinných přestávek při rychlostech nad 20 km/h. Ohledně váhy jezdce se ozývají hlasy nespokojené, protože 60 kg u juniorů bývá v případě subtilních dívek problém a sázet na zpomalení je v tomto bodě velmi diskutabilní. Dále se podle nových pravidel navyšuje počet „kvalifikačních kilometrů“, což je pro některé země, kde se jezdí málo závodů FEI, v podstatě likvidační co do účasti na šampionátech. Pro vstup na úroveň tří hvězd musí kůň absolvovat 1080 km. Zatím se odtrhla od FEI z tohoto důvodu Namibie.

Jak to koně mohou vydržet?

Je to násobně vyšší know-how fyziologie zátěže a managementu vytrvalostního koně, genetika – už nejezdí vytrvalost jakákoliv plemena, už nejen arabští koně, ale arabští koně, anglo-arabi nebo podíloví arabští koně s prověřenými původy na vytrvalost.

Dříve se preferoval ve vytrvalosti klus, vlastně docela dlouho – než se začalo převážně cválat, čemuž šly naproti stále rovnější tratě a to s sebou neslo další zvýšení rychlostí. Strategie závodu dovolila koním v závěru cválat naplno. Trať bývá navíc rozdělena tak, aby poslední etapa byla na hranici nejnižšího limitu vzdálenosti, takže i ve stokilometrových soutěžích koně dokážou v posledním, krátkém kole sprintovat. Zdá se to neuvěřitelné, když kůň po sto, sto dvaceti kilometrech dokáže do cíle cválat naplno – ale aby na to měl, to záleží na jezdci, jak rozvrhne síly, i na samotném průběhu závodu a samozřejmě na počasí, které má vliv na terén.

Cval je nejrychlejším, ale také nejekonomičtějším chodem, krok je nejméně úsporný, následuje klus. Nejúspornější rychlost ve cvalu je obvykle při rychlosti mezi 7–9 m/s (25–32 km/h) (David Marlin 2014). Pokud je tedy kůň schopen udržovat stálý, tréninkem dokonale zautomatizovaný cval, má výhodu v minimalizování výdaje energie. Důležitá je v tomto ohledu také schopnost koní synchronizovat dýchání s pohybem, což kůň dokáže i v klusu, ale ve cvalu a v trysku je tento synchronizovaný pohyb vpřed a dýchání dokonalý. Říká se tomu spřažené dýchání, což je technika, která snižuje potřebnou energii k nádechu a výdechu. Protože koňský hrudník je velký a pevný, nepruží (neroztahuje se), pomáhá vhánět vzduch do plic a ven pohybem, takže ho to stojí méně úsilí. (David Marlin 2014, český překlad článku ZDE.)

Pro trénink na soutěže nejvyšší obtížnosti velká cvalová práce může trvat v kuse 1–3 hodiny (zdroj Cvalová melodie), což se zdá být nepředstavitelné – a za tři hodiny cvalu kůň urazí značnou vzdálenost – a pokud má tuto vzdálenost rozdělenou a s odpočinkem, jezdec má 50 kg i se sedlem, pak jsme na rovině svědky extrémních výkonů, zvláště když je kůň od přírody obdařen prostorným cvalem, kdy mu to tzv. utíká. Rychlost cvalu od 18 do 30 km/h.

Problém je, pokud jde jezdec za hranici možností koně, což je ve cvalu bohužel snadnější, než by se zdálo. Jak je to možné? Jestliže totiž jezdec nenechá koně vypadnout z rytmu a zpomalit – což je u pístového pohybu cvalu daleko snadnější než u klusu, snadno koně přetáhne. Na některých záběrech závodů z posledních kilometrů, bohužel právě v poušti, lze vidět, jak unavený kůň naznačí tendenci vypadnout ze cvalu do klusu, ale jezdec ho přinutí udržet rytmus, aniž by musel vyvíjet obzvlášť viditelné úsilí. Zdánlivě tedy kůň ještě může…  

Navzdory výše uvedenému – pokud vidíte svěžího koně v rychlém cvalu na závěrečném úseku a ve veterinární kontrole si volně a čistě kluše, zatleskejme jim. 

Pokud k takovému výkonu má kůň čas dozrát, je dobře trénovaný a menežovaný, nese lehkou váhu a vede ho zkušená jezdkyně - jezdec a má kolem sebe znalý tým, pak kůň může dosahovat i takových ultra-výkonů. Jen je třeba si uvědomit, že drtivá většina koní k této rychlosti dispozice nemá, stejně jako většina koní nepřeskáče čistě parkur o výšce 160 cm.