Mnoho jezdců je rozladěno rozporem mezi touhou po duševní harmonii s koněm a realitou, kdy harmonie dosáhnou pouze někdy, ale ne po celou dobu. Méně zkušení jezdci, kteří si ještě nikdy sami nepřijezdili koně, se mohou stát „obětí omylu", když si sednou na koně, který je již výsledným produktem někoho jiného, a předpokládají, že každá výcviková hodina by měl být takto perfektní. Bohužel dokonalosti nelze nikdy dosáhnout, jak již řekl mistr Felix Bürkner. My se pouze můžeme snažit dělat to nejlepší, abychom se tomuto ideálu co nejvíce přibližili. Ale pokud se skutečně chceme naučit přiježďovat koně, nesmíme žít ve světě snů.

Gustav Steinbrecht (Das Gymnasium des Pferdes, 1935) čtenářům připomíná:
„Ani ti nejpečlivější a nejpilnější by neměli snít o tom, že by mohli dosáhnout cíle snadno a bez překážek. U každého koně, kterého vezmete do výcviku, i kdyby se zdálo, že je to ten nejvhodnější kůň k ježdění, se připravte na zklamání, potíže a boje; pak pokud možno neztrácejte dobrou náladu; to je totiž ve skutečnosti to nejdůležitější z veškeré vaší práce."

To nám poskytuje dobrou příležitost podívat se blíže na pojem „odpor" (pozn. překl.: anglicky se běžně používá „resistance", lze ji přeložit jako odpor, ale i ztuhlost), který se tak často vyskytuje v různých diskusích. V současné době se používá spíš jako popis aktivního odporu koně, jako oprávněná obrana před neférovými nebo odporujícícmi si požadavky jezdce nebo před špatným sedem. „Odpor" pak má čistě negativní význam a někteří trenéři se snaží získat nové klienty tím, že dávají svým tréninkovým metodám přívlastek „bezodporové" (resistance-free). Tuto definici používali i někteří autoři v minulosti. Dobrým příkladem je Borries von Oeynhausen (Leitfaden zur Abrichtung von Reiter und Pferd, 1856):
„Všechny odpory u koně mají původ buď ve strachu z člověka, nebo z ignorace toho, co po něm člověk chce, nebo jednoduše z neschopnosti udělat, co se po něm chce, protože se toho po něm požaduje příliš moc, příliš brzy nebo příliš často. Pouze až kůň začne člověku věřit, začne chápat i jeho požadavky související v drezurou, a pouze tehdy je schopen provádět věci, které by byly nemožné pro netrénovaného koně."

Průzkum literatury i praktické zkušenosti však ukazují, že tato definice je příliš úzkoprsá. Podívejme se, co si pod pojmem „odpor" představuje např. Jean Licart (Équitation raisonnée, J. Delmas et Cie., Paris 1972, str. 27):
„Všechny odpory nejsou ve skutečnosti nic jiného, než nekorektní a neustálé svalové stahy, které omezují pohyb. Ty lze odstranit pouze tím, že se zlepší pružnost svalů, která pohyb podpoří."

Tato definice již je mnohem širší, zahrnuje aktivní odpor, ale neomezuje se pouze na něj. Licart se v ní soustředí na odpor jako na svalovou ztuhlost. Tato ztuhlost může mít celou řadu příčin, včetně nepohodlí, které způsobuje váha jezdce, bolestí následkem zranění, špatného sedu a pomůcek jezdce, předchozího tréninku i včetně špatného exteriéru.

Poslední dva důvody vysloveně zmiňuje François Baucher jako hlavní příčiny odporu:
„Uvolňování, které nemá u dobře přiježděného koně jiný důvod, než připravit jeho síly, aby vyhověl našim impulzům, však u koně, s nímž se zacházelo šatně, znovu nastolí klid a důvěru a způsobí, že zmizí ty kontrakce, které jsou příčinou odporu a které jsou jedinými překážkami perfektní rovnováze. Potíže budou překonané a rychle zmizí s trochou vytrvalosti z naší strany."

Baucherova věta, že potíže „ rychle zmizí s trochou vytrvalosti z naší strany" samozřejmě předpokládá, že osoba, která s koněm pracuje, je mistr. Průměrný jezdec musí investovat více času.

E. F. Seidler pronesl podobnou větu ve své knize „Die Dressur diffiziler Pferde" (1846):
„Pouze nevhodné spojení sil, působích spolu a proti sobě, jsou příčinou toho, že je kůň problémový a ztuhlý (rezistentní)."

Je zajímavé, že Baucher i Seidler byli nuceni pracovat s mnoha koňmi, kteří byli buď zkaženi špatným výcvikem, nebo jejichž exteriér nebyl vhodný pro drezurní ježdění, což je staví mimo jiné mistry, kteří měl tolik štěstí, že mohli pracovat s talentovanějšími koňmi. Díky svým praktickým zkušenostem dospěli Baucher a Seidler k mnohem širšímu - a reálnějšímu - pojetí odporu. Jejich definice zahrnuje pasivní odpor, tj. ztuhlost, jehož příčinou jsou exteriérové nedokonalosti, jako například dlouhý, slabý hřbet, kapří hřbet, krátký krk, silný krk, příliš rovný krk, nízko nasazený krk, úzké žuchvy, vysoká záď, otevřená hlezna, zakročené zadní nohy následkem nekorektního zaúhlení jejich kloubů atd., ale i všechny jejich kombinace.

Podle mě je tento neutrální, neodsuzující pohled na odpor mnohem vhodnější, protože lépe odráží komplexnost výcvikového procesu. Existuje totiž aktivní odpor, kterému se lze zcela vyhnout, protože to jsou reakce koně na nadměrné požadavky, na špatný sed nebo nekorektní pomůcky. Aktivní odpor však může být také zapříčiněný „nijakým" jezdcem, který nikdy neměl na koně žádné požadavky, a tak se tento kůň vzepře, když přijde někdo jiný, začne udávat pravidla a chce po něm práci. Je tu ale také pasivní odpor, za který nikdo nemůže, protože má původ v nevyváženosti exteriéru koně.

Celý proces uvolnění, vyvážení a narovnání koně má za cíl rozpustit odpor v jeho těle. Jakákoli remonta je zpočátku nevybalancovaná dvěma způsoby. Nese více váhy na předku než na zádi a nese více váhy silnějšíma nohama, které jsou na tuhé straně těla, než nohama na duté straně těla. Tužší zadní noha více sune než noha na duté straně, což vede k silnějšímu přilnutí na tužší straně. Kůň kompenzuje jakoukoli nerovnováhu svalovým napětím: ztuhlostí, odporem. Proto je výcvik ve velké míře synonymem odstranění ztuhlosti/napětí/odporu a „resistance-free" výcvik je jen závan fantazie.

Dalším důležitým faktorem je zde skutečnost, že do určité míry je odpor výsledkem subjektivního vnímání. Méně pokročilý jezdec s menším taktem si může myslet, že jeho kůň nevykazuje vůbec žádný odpor, zatímco pokročilejší jezdec považuje stejného koně za strašlivě tuhého a plného odporu: nereagujícího na holeně a sed, neumožňujícího pomůckám otěžemi projít skrz. Důvodem je jednoduše to, že méně pokročilý jezdec cítí pouze např. 10 % (čistě hypoteticky) toho, co cítí pokročilý jezdec. Ti dva se pak těžko domluví, méně vzdělaný jezdec nemá nejmenší páru o tom, co se mu ten zkušenější pokouší říct, protože nic z toho necítí. Jedním z nejdůležitějších cílů ve výcviku jezdce je proto zvyšovat svůj takt, aby cítil stále menší a menší nuance, které mu umožní rozpoznat a řešit problémy mnohem dřív, než se mu vysmeknou z rukou.

Umění tkví v tom, že jezdec je schopen vidět podstatu každého druhu odporu a najít vhodný lék, díky kterému lze odpor překonat co nejrychleji a nejúčinněji, místo aby se zvětšoval. S tímto méně ideologickým pohledem ztrácí odpor emoční, negativní význam. Jezdec ho pak může akceptovat jako přirozenou a nedílnou součást výcvikového procesu, protože i ten nejlepší trenér na světě stále musí řešit špatný předchozí výcvik, chyby majitele koně a exteriérové problémy koně. Dobrý trenér může do jisté míry minimalizovat odpor, a když přijde, řeší ho rychle a účinně a pokračuje dál. Špatný trenér naopak nemusí nikdy překročit bod, kde by rozpoznal, že je tu nějaký problém, nebo možná se pokusí problémy skrýt, zamaskovat, nebo neustále bojuje s každým koněm, kterého jezdí.

Gustav von Dreyhausen (Grundzüge der Reitkunst, 3. vydání Vídeň 1951) parafrázuje pohled, který jsem se zde pokusil vysvětlit:
„Především je třeba odstranit omezení, nepohodlí, ztuhlost, které jsou příčinou odporu. Je třeba znovu ustálit důvěru a kmih, tj. uklidnit koně a pak začít s dalšími požadavky."
„Samozřejmě často bude nutné nejdříve prolomit odpor sedem, holeněmi a rukama. Kůň, který se prohne a utíká, se musí naučit, že útěk není to, co funguje. Pak lze povolit a znovu začít pracovat. Jezdec mu pak musí ukázat povolením, pobídkami a skutečným kmihem - což je něco naprosto jiného než utíkání - že se cítí mnohem pohodlněji, jakmile se uvolní, než když utíkal proti pomůckám."
„Provést korektní diagnózu vyžaduje velký díl zkušeností a porozumění. Musíme být schopni aplikovat obecné principy jezdeckého umění individuálně. A v tom je ten problém. Jinak by mohl každý začátečník trénovat a napravovat koně pouze s pomocí dobré knihy. Ježdění by nebylo uměním, ale spíš zábavou, kterou se každý snadno naučí - sportem."

Dnešní úvahu ukončíme třemi kvótami E. F. Seidlera (1846, str. 64), které velmi dobře zobrazují spletitosti skutečného výcviku, aniž by autor byl demagogický, aniž by zjednodušoval a aniž by opustil realitu:
„Problémové koně lze odradit od projevování nepříjemného chování a lze jim vrátit důvěru v požadavky jezdce zčásti snížením požadavků, zčásti chválením a hlazením, ale zčásti také seriózností, striktností, mírností a někdy ale i potrestáním. Přitom ve stejnou dobu může kterýkoli z těchto léků nepříjemné chování vyvolat, pokud se použije ve špatnou chvíli.
Vlídnost, shovívavost a pochvala ve špatnou dobu často učí koně nejdříve nerespektovat pomůcky a pak se proti nim stavět a být tvrdohlavým. Striktnost, přísnost, tresty a nekompromisnost ve špatnou chvíli u koně vyvolají v první řadě nedůvěru, potom obavy, strach a rozrušenost, dokonce hysterii, a nakonec neochotu a úmyslný vzdor. Použití pomůcek, které jsou pro charakter koně odpovídající a přijdou ve správnou dobu a se správnou intenzitou, to je to největší umění výcviku problémového koně, hned vedle korektního vyhodnocení jeho exteriéru. Je marné čekat úspěch u jezdce, který je stále vlídný, stejně jako u jezdce, který je stále striktní. Víra v to, že všeho lze dosáhnout vlídností nebo naopak přísností, není ničím podložená.
Neustálá vlídnost a shovívavost je stejně špatná jako kritika občasné korekce či vhodného potrestání. Dobrý výcvik je umění, které vyžaduje největší vlídnost i největší přísnost, obojí v přesně naměřených množstvích a aplikované ve správný moment, pokud se má očekávat úspěch."

E. F. Seidler (1846, str. 66):
„Pamatujte: Trest, který není dostatečně přísný, zvyšuje neposlušnost. Nadměrný trest však provokuje a kůň buď hystericky vyletí nebo v reakci na tuto provokaci začne proti trestu bojovat, někdy i s dvojnásobným úsilím. Takoví koně se nejdříve musí trochu bát, ale nesmí být vystrašení. Jakmile poslechnou, jezdec utiší jejich strach tím, že je pochválí a pohladí po krku, aby si získal jejich důvěru."

E. F. Seidler (Leitfaden zur systematischen Bearbeitung des Kampagnepferdes, Berlin 1837, přetisk Olms, Hildesheim 1977, str. 11):
„Naprostou poslušnost lze hledat pouze u koní, kteří zcela důvěřují svému jezdci, který po nich nikdy nepožaduje víc, než kolik jsou schopni dát, když vědí, že s ním se jim nestane nic nespravedlivého, ale který netoleruje neposlušnost."