Odpověď:
To je velmi zajímavá myšlenka. Máte pravdu v tom, že skutečný koňař (či horseman) by měl cítit pokoru a respekt vůči svému koni. Avšak být hierarchicky výše postaveným jedincem a přitom mít respekt vůči koni se nemusí nutně vylučovat. V naší západní kultuře máme tendenci dívat se na hierarchii jako na něco negativního, něco, co představuje potlačování a zneužívání. V orientálních kulturách se na hierarchii dívají jinak, protože na každém stupni hierarchie existuje rovnováha mezi autoritou a odpovědností. Čím je dotyčný jedinec na vyšší příčce, tím větší má odpovědnost za blaho podřízených. Na čím nižší příčce se nachází, tím menší je jeho odpovědnost. Proto například v Číně se na nejnižší příčky hierarchie dívají jako na něco pozitivního. Je to bezpečné místo s minimální odpovědností, kde se o člověka starají jiní. Podobný pohled bylo možno příležitostně vidět i v Evropě během doby osvícení, kdy se pruský král Fridrich II považoval za „prvního služebníka státu“.

Na tuto vzájemnost a rovnováhu mezi privilegovaností a odpovědností se však při práci s koňmi příliš často zapomíná. Skutečnost, že koně žijí ve světě lidí, místo aby byli v přirozených stádech, a fakt, že jako jezdci jim chceme diktovat, kam mají jít a jak tam mají jít, od nás vyžadují, abychom byli na pozici autority. Kůň musí akceptovat naše příkazy. Jinak by se celý systém jezdectví zhroutil. To je důvod, proč poslušnost a jezditelnost hraje v knihách klasických autorů tak důležitou roli. Kůň, který člověka nerespektuje jako výše postaveného člena stáda, je nebezpečný pro všechny lidi v okolí.

Avšak tato pozice autority s sebou přináší velkou odpovědnost - větší, než si mnoho jezdců uvědomuje. Je naší odpovědností nejen zajistit, aby kůň měl dostatečně velkou stáj, dostatek pobytu ve výběhu, dostatek kvalitního krmiva a vody a potřebnou veterinární a podkovářskou péči. Musíme také zabezpečit, aby naši koně nebyli poškozováni našimi jezdeckými aktivitami, protože jsme zaslepeni ambicemi, ignorací a hloupostí. A v této oblasti je jednání majitelů koní i trenérů nejčastější příčinou většiny strádání koní. Bohužel učit se jezdit na koni je bolestivý proces, nejen pro jezdce, ale i pro koně, protože pokaždé, když ztuhlý a nevybalancovaný začínající jezdec bouchá koni do hřbetu, bolí to. Pokaždé, když se ruce jezdce nekontrolovaně pohnou, škubne to koni v hubě, což ho zraní bez ohledu na to, jak „jemné“ udidlo má. Pokaždé, když rádoby jezdec bodne koně ostruhou, protože jeho sed je natolik chabý, že nedokáže kontrolovat své nohy, bolí to. Jinými slovy, nekompetence jezdce způsobuje koni fyzickou bolest a po delší době to vede ke kulhání z opotřebování. Proto je povinností každého jezdce být tím nejlepším koňařem, jakým může být. Slova mnoha jezdců: „Já nemám žádné ambice, já nepotřebuji jezdecký výcvik. Já chci jezdit jen pro zábavu,“ jsou známkou ignorace a arogance, protože tito jezdci jsou příliš líní a příliš bez respektu vůči svému koni, aby se naučili kontrolovat své tělo do takové míry, aby minimalizovali diskomfort nebo utrpení svých koní. Naneštěstí každý jezdec se musí učit kontrolovat své tělo procesem, který trvá mnoho let poctivého výcviku, než přestane být pro svého koně nepohodlným.

Je morálním závazkem jezdce k jeho koni udělat vše pro to, aby se stal tím nejlepším koňařem, jakým může být. Podle mě je to nesmírně důležitý aspekt jezdcovy pokory a respektu vůči koni. Je to základ, díky kterému může koně netýrat. Začíná to získáním kontroly nad svými končetinami, ale tam to nekončí. Dobrý, klasický výcvik netrénuje pouze tělo jezdce, ale celou jeho osobnost. Mimo jiné ho také učí respektovat svého koně natolik, aby po něm nevyžadoval nic, co kůň není schopen splnit.

Pluvinel na toto téma píše na straně 10 ve svých „L´instruction du roi“: „Abychom byli skuteční horsemani (bon homme à cheval), musíme vědět, teoreticky i prakticky, jak trénovat jakýkoli typ koně, v jakýchkoli podmínkách, na jakékoli jízdárně: musíme znát jeho sílu, jeho záliby, jeho zvyky, jeho silné a slabé stránky a celou jeho povahu. Nejvíce ze všeho je třeba procvičovat své schopnosti posoudit, k čemu má kůň talent, aby mohl dělat to, co může předvést v kvalitní podobě. Když někdo tyto vědomosti má a začne, pokračuje a ukončí výcvik koně s trpělivostí, odhodlaností, jemností a pevností, které jsou potřebné, aby dosáhl cíle - a o ten dobrý jezdec musí usilovat -, pokud člověk tyto kvality v sobě má, lze ho skutečně považovat za dobrého horsemana (bon homme à cheval).“

Vraťme se k rovnováze, o které jsem se zmiňoval na začátku. Já vyžaduji, aby mí koně předvedli na mé požádání své nejlepší schopnosti. Naopak oni vědí, že bych po nich nechtěl nic, co nejsou fyzicky schopni udělat. Většina mých požadavků je velmi jednoduchých, a já jsem šťastný za poctivou snahu svých koní, i když jejich provedení není vždy úplně perfektní. Oni vědí, že je nebudu mučit nekonečným opakováním, pokud mé požadavky splní dobře. Moje lekce jsou krátké, pokud je kůň ochotný. Ale také vědí, že v případě, že se nepodřídí, může být lekce nekonečná, dokud neukážou aspoň náznak dobré vůle. Já v sedle dělám neustále vše pro to, abych byl tím nejlepším jezdcem, jakým mohu být. A samozřejmě se snažím koním dát tu nejlepší péči, kterou mohu. Mám s nimi jakousi dohodu a oni ji chápou a velmi rychle se podle ní zařídí. To je podle mě vzájemná důvěra a respekt, o kterém se tak často mluví. Respektuji své koně natolik, že vyvíjím to největší úsilí, abych je jezdil dobře a abych byl spravedlivý. Mí koně na oplátku respektují mě, protože věřím, že koně jsou citliví a dostatečně inteligentní, aby poznali srdce svého jezdce. Postupem času začnu během výcviku svým koním plně důvěřovat, protože díky mému výcviku budou spolehliví za všech okolností. Naopak moji koně věří mně, protože nikdy nezneužívám jejich dobré vůle. Zabere to nějaký čas, než člověk vybuduje tento vztah, protože vzájemná důvěra stojí na pozitivních zážitcích. Jinými slovy, je třeba ji získat. Je to snazší s nezkušenými koňmi než s koňmi, kterým bylo zničeno sebevědomí nebo kteří byli týráni. Ale je to vztah, který sílí, čím více času spolu strávíme.

V tomto smyslu, přestože můj kůň je velmi poslušný, mám pocit, že jsem jeho otrokem.

A je zde ještě jiný zajímavý aspekt. Přestože vyžaduji poslušnost, je to kůň, který určuje, co se musí dělat a jak rychle může postupovat jeho výcvik. V mnoha případech je to kůň, který dává příkazy, ne jezdec.

Já osobně jsem také velmi shovívavý ke koním, které dobře znám a kteří díky své poslušnosti a píli získali určitá privilegia. Protože vím, že udělají přesně to, co jim řeknu, dovolím jim mnohem více volnosti v jejich práci, než je tomu u koní, kteří ještě tohoto postavení nedosáhli.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.