Pokud zápasíte s koněm, který „nechce jít dopředu“, pak to, s čím zápasíte, je jeho naladění na vaše pomůcky. Jedná se o celoživotní proces, který není ani trochu snadný. Je to něco, s čím je třeba začínat od základů a co nikdy nekončí, dokonce ani v tu chvíli, kdy tě kůň skutečně vnímá.

Úplně první věc, kterou se musí kůň naučit, je vnímat svého jezdce/ošetřovatele. To je nutné, protože bez vzájemného soustředění a pozornosti není možná žádná komunikace. Bez ní kůň velmi brzy začne dělat to, co se mu právě chce a může se stát pro člověka dokonce nebezpečným.

Dalším krokem je udílení přesných pomůcek, aby mezi nimi nebyl žádný rozpor, ale aby nebyl ani žádný rozpor mezi pomůckami a přirozeným nohosledem koně. Tento rozpor vyvolává v koni zmatek a zmatek způsobí, že kůň buď začne jezdce ignorovat nebo se stane zlostným a „vzpurným“; to záleží na jeho temperamentu.

Když dám pomůcku, například holení, očekávám od koně vždy jasnou odpověď. Pokud kůň neposlechne, ihned následuje jiná pomůcka, která není nutně silnější, ale spíš dána s větším důrazem, rychlejší, ráznější, možná i podpořená lehkým klepnutím bičíku nebo ostruhy. Chci cítit energii, která projde tělem koně, když jeho zadní noha vykročí. Silné pomůcky většinou pouze způsobí, že kůň otupí, zatímco přesně načasované, důrazné, krátké pomůcky koně povzbudí a mnohem lépe zaujmou jeho pozornost.

Podívejme se, jaké požadavky musíme jako jezdci splňovat:
1. Musíme věnovat plnou pozornost svému koni, protože pokud se na něho nesoustředíme, proč by se on měl soustředit na nás?
2. Naše načasování pomůcky musí být bezchybné. Pokud dáme svojí pomůcku ve špatnou chvíli, získáme něco jiného, než jsme zamýšleli, někdy dokonce i opak, protože taková pomůcka je pak pro koně nesmyslná.
3. Pomůcky je třeba správně koordinovat. Například když dáme pomůcku nohou, ruka musí zadní noze koně umožnit vykročit dopředu, náš trup musí umožnit koni, aby nesl větší zatížení zadníma nohama, než předníma nohama. Jakékoli rozpory způsobí, že kůň bude napjatý a zmatený.
4. Musíme dotáhnout do konce vše, co děláme, a naše reakce musí být bleskově rychlé.
5. Musíme být důslední, bez ohledu na to, co děláme s koněm a kde to děláme. Nemůžeme například v neděli pobíhat s koněm někde v lese bez toho, že bychom ho měli na pomůckách, a potom od něho v pondělí na jízdárně očekávat precizní práci. Musíme po něm požadovat stejnou pozornost a přesnost v terénu jako na drezurním obdélníku nebo v parkurovém kolbišti.

Pokud má jezdec s koněm problém, který je popsán níže, základní příčinou je obvykle kombinace výše uvedených pěti bodů. Tento seznam asi nebude kompletní, vyjmenoval jsem zde pouze nejvýznamnější body, které mě v tu chvíli napadly, protože to jsou problémy, které vidím snad v každé hodině, kterou vedu. Obvykle je to kombinace těchto chyb: jezdec se trochu předklání, takže kmih koně je oslabený, nebo jsou jeho pomůcky holení dávány ve špatnou dobu a trvají příliš dlouho, takže se z nich stává stisk a ne pobízející pomůcka. Stisk odvádí ještě více energie. Často má jezdec ztuhlé kyčle, takže jeho záda jsou nepohyblivá. Navíc jezdí s příliš krátkými otěžemi a jeho ruce nepovolí, když holeně pobídnou, takže kmih je narušen i rukama. Budeme-li působení jezdce analyzovat tímto způsobem, pak všechny jeho pomůcky, dokonce i nohy, potlačují kmih, místo toho, aby ho zlepšovaly; a takové situace jsou poměrně časté.

Jezdec na to (tedy zhoršení kmihu koně) obvykle reaguje tím, že své pomůcky zesílí, předkloní se ještě více, dokonce pumpuje rameny ve snaze postrčit svého koně dopředu svým trupem, což celou situaci ještě zhoršuje. A nakonec TIIIIISKNE své nohy, dokud nezrudne ve tváři - a kůň se stále nehýbe. Je to bludný kruh stupňujících se pomůcek. Někteří flegmatičtější koně nakonec doslova donutí jezdce sesednout. Jediným řešením je sednou si zpátky na koně, zaklonit se, natáhnout a uvolnit nohy, povolit otěže a dát lehké, ale přesné pomůcky. Já vím, že se to snáze řekne než udělá, ale obávám se, že je to jediná možnost. Musíme se naučit komunikovat jasně a nepřekážet koni v jeho pohybu.

Jiný problém, který se týká tohoto tématu, je skutečnost, že mnoho jezdců nechce, aby jejich kůň šel dopředu, protože se bojí jeho energie, takže podvědomě ubíjejí jeho energii od samého začátku. Neuvědomují si, že čím více energie dá kůň jezdci k dispozici, tím je bezpečnější, protože se nemusí nijak držet zpátky. Čím pomaleji kůň jde, tím méně energie dává jezdci a tím nebezpečnější je, protože všechna energie, kterou si tak schovává, se dříve či později projeví ve formě lekání nebo vyhazování atd., obzvláště pokud se jedná o teplokrevníka. Jezdec se musí naučit vzít si od koně všechnu jeho energii a namířit ji správným směrem. To je důvod, proč jsou většinou pokročilí drezurní koně nejbezpečnějšími a nejspolehlivějšími koňmi za jakýchkoli okolností, protože se nijak nemusí držet zpátky a dávají veškerou svoji sílu a energii jezdci.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články:

• Úvahy o klasickém ježdění (1) /22.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (2): Vydařené a nevydařené ježdění /29.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (3): „Napobízet koně do rukou“ /06.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (4): Povolení mezi pomůckami /13.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (5): Přilnutí a prostupnost /20.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (6): Překlad předpisů Španělské jezdecké školy /27.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (7): Rovnováha: posun versus nesení /3.1.2005/
• Úvahy o klasickém ježdění (8): Lokty /10.1.2005/