Mnoho jezdců jezdí s úplně nataženými lokty, drží je daleko od boků. To má tři důsledky:
1. Natažená paže s nataženým loktem je vždy ztuhlá.
2. Jezdec není schopen jednou nebo oběma rukama povolit, když je to nutné, protože jeho paže jsou prostě už úplně napnuté.
3. Když jsou ruce příliš daleko vepředu podél krku koně, tedy jako následek natažených loktů, trup jezdce je přirozeně následuje; to znamená, že jezdec je více či méně předkloněn. Tento předklon lze popsat tak, že se jezdec zlomí v pase dopředu - tak vzniká chybné ohnutí, kudy uniká energie. Nedostatečně stabilní, tj. nedostatečně napnutý pas jezdce je jako „Bermudský trojúhelník“, který způsobí, že impulzy koně i pomůcky jezdce zmizí beze stopy.
4. Narovnané lokty jsou často výsledkem toho, že se jezdec snaží zkrátit otěže a „dostat koně na přilnutí“. Ať je důvod jakýkoli, výsledkem je vždy tvrdá ruka jezdce a nevybalancovaný sed s rozviklaným trupem a ztuhlými kyčlemi.

Pokud jezdec stáhne lokty zpátky ke svým bokům v dobrém úhlu (což znamená, že otěže představují prodloužení jeho předloktí, takže netáhnou za hubu koně), najednou se napřímí, jeho ramena budou kolmo nad jeho kyčli. Celý sed jezdce bude vyrovnanější a jistější. Kyčle nyní mohou být pružnější a bude snazší zapojit do práce i střední část trupu (tedy břicho a bedra). Proto je náprava pozice loktů jezdce klíčovým bodem k nápravě pozice a rovnováhy celého jeho trupu.

Mnoho jezdců bojuje s tím, že nemají své tělo v rovnováze. Mám zde na mysli především nekontrolovatelně se pohybující trup a současně nepohyblivé, ztuhlé kyčle. A právě díky zlepšení pozice lokte můžeme napravit i rovnováhu a efektivitu celého sedu. Viděl jsem mnoho žáků, jejichž koně se rozpadli ve chvíli, kdy se jejich lokty vzdálily od boků, protože to vyvolalo řetězovou reakci: trup se začal viklat, pánev se naklonila dopředu, čímž se nahrbila záda, ramena se stočila dopředu, kůň prohnul hřbet, jeho záď se nadzvedla, zadní nohy začal táhnout za sebou a krk se „převrátil“. Jakmile však tento jezdec dal lokty k bokům, byl schopen udržet prostupnost svého sedu. Byl schopen přimět zadní nohy koně došlapovat pod jeho tělo a „sedět na nich“. Hřbet koně tak byl vyklenutý a kůň zůstal na přilnutí - dokud jezdec opět neztratil stabilitu ve svém trupu, k čemuž došlo skoro vždy ve chvíli, kdy přerušil spojení mezi lokty a boky.

Protože lokty pomáhají udržet stabilitu, Charles de Kunffy často mluví o „trupu jako o skříňce“, kdy horní končetiny jsou jako další dvě páteře. Samozřejmě, člověk musí být opatrný a nebrat toto přirovnání doslova, protože zde hrozí nebezpečí, že bude ztuhlý.

Lze tedy říct, že správná poloha loktů umožňuje jezdci, aby všechny jeho pomůcky, tedy sed, nohy i otěže, byly prostupné, protože díky tomu je bude jejich dirigent, tedy střední část trupu, moci dobře řídit.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články:

• Úvahy o klasickém ježdění (1) /22.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (2): Vydařené a nevydařené ježdění /29.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (3): „Napobízet koně do rukou“ /06.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (4): Povolení mezi pomůckami /13.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (5): Přilnutí a prostupnost /20.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (6): Překlad předpisů Španělské jezdecké školy /27.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (7): Rovnováha: posun versus nesení /3.1.2005/