A právě z tohoto hlediska není mnoho koní od přírody v rovnováze; konkrétně v období, kdy začíná jejich výcvik (nebo náprava) pod sedlem. Buď je větší jejich posun než schopnost se nést, nebo - méně často - se nesou víc, než jak je velký jejich posun. Významnou roli zde hraje stavba těla každého koně (konformace, exteriér) a taky kvalita jeho prvotního (remontního) výcviku. Např. koně, kteří mají příliš narovnané zadní nohy, mají tendenci se více posouvat než nést. Koně, jejichž zadní nohy jsou zakročené, budou mít tedy větší posun. Na druhé straně koně, kteří mají „srpovitá“ hlezna, budou mít větší schopnost se nést než jaký bude jejich posun, protože jim to tak umožňuje zaúhlení jejich kloubů na zadních nohách. Staří mistři říkali, že zadní nohy těchto koní jsou přetížené. A navíc, pokud kůň není úplně narovnaný, bude jedna jeho zadní noha vytvářet větší posun než druhá.

V praxi je výsledkem nadměrného posunu buď to, že kůň bude ležet příliš silně v rukách jezdce (= velmi těžké přilnutí), nebo to, že se kůň bude pod jezdcem pohybovat převrácený; nebo obojí. Kůň, který naopak posun postrádá, takzvaně nepřistoupí na udidlo (= jezdec v rukách nic nedrží čili přilnutí není). Jezdci bude sice připadat, že je kůň lehký, ale ve skutečnosti bude „zarolovaný“ dozadu, za kolmici. Jinými slovy, tato lehkost bude falešná a jezdec ji nesmí akceptovat. Pokud jsou však posun i nesení v rovnováze, kůň je pod jezdcem skutečně lehký.

Úkolem jezdce je posoudit koně z hlediska posunu a nesení a navrhnout výcvikový program tak, aby se dosáhlo rovnováhy mezi posunem a nosnou sílou u každé zadní nohy, a také aby se vyrovnal stupeň aktivity obou zadních nohou. Měli bychom se přitom pokoušet zlepšit horší končetinu, než oslabovat lepší. Prakticky to znamená, že kůň, který nemá dostatečný posun, musí být ježděn dopředu na rovných liniích ve svižném, prostorném pracovním klusu. Je nutné se vyhnout malým kruhům nebo úzkým obratům, protože ty ho v tomto stádiu pouze nutí ještě více se „stáhnout“. Takoví koně často nabízejí cval, protože jejich přirozená křivost způsobuje, že zadní noha na tužší straně více posouvá. Zadní noha na slabší straně musí sice také udělat delší krok, ale nezůstane na zemi dostatečně dlouho, aby druhá zadní (tedy ta tužší) stihla kmitnout dopředu. Následkem toho jsou kroky koně nesymetrické a kůň zaskakuje do cvalu. Pokud se toto stane, má jezdec ve cvalu projet dlouhou stěnu jízdárny a poté přejít zpět do klusu. Jakmile jezdec ucítí, že kůň přešel do klusu, „přeřadí“ a opět koně pošle dopředu prostorným klusem. Je třeba dbát na to, aby klus byl prostorný a ne rychlý.

Pokud je posun koně výraznější než nesení, pak je třeba se dočasně vyhnout prostorným chodům. Místo toho je třeba pracovat na kruzích, malých kruzích, spirálách, obloucích a popřípadě i na dvou stopách. Koni prospěje ohýbání v kroku. Délka kroku v klusu a cvalu má být kratší, je třeba se snažit spíš o shromažďování než o prodlužování. Pokud by takový kůň byl ježděn na rovných liniích, rozdíl mezi posunem a nesením by se prohluboval. Kůň by byl v rukách stále těžší a byl by nevybalancovaný.

Jakmile se počáteční nerovnováha upravila a má tendenci se obrátit, musí jezdec změnit svoji strategii. Jinými slovy, původně „zarolovaný“ kůň se začne více posouvat než nést, takže se s ním začne pracovat více na zakřivených liniích, v klidnějším tempu, směrem ke shromáždění. Kůň původně těžký v rukou (uspěchaný) tak jednou dosáhne bodu, kdy se musí přimět, aby vůbec chodil dopředu ve volných chodech, bude s ním tedy třeba prodlužovat klus a cval, aby nedošlo ke ztrátě kmihu a aby se naopak nezaroloval.

Důležitým faktorem je zde také vektor posunu, tj. směr, ve kterém kůň svůj posun provádí. Zpočátku bude mít vektor horizontální, dopředný směr (trajektorii). U některých koní se dokonce zdá, jako by měl vektor směr dopředu a dolů, což způsobí, že se jezdec cítí, jako by na koni jel z kopce, přestože jedou na perfektně rovné jízdárně. V tomto případě musí jezdec zvednout trajektorii posuvných sil; díky tomu může zachovat posun, ale bude zlepšovat schopnost koně se nést. Nejdříve je nutné oživit zadní nohy, aby došlapovaly více dopředu. Budeme-li zvětšovat úhel mezi zemí a směrem jejich posunu, způsobíme, že kůň zvedne tu končetinu, která je zrovna ve vzduchu, ještě výš. To bude možné díky tomu, že se jeho pánev podsadí a klouby na zadních nohách se více ohnou.

Dále je třeba si uvědomit, že kůň nemusí vždy využívat svoji schopnost posunu a nesení z celých 100 % své kapacity, ale například pouze z 5 %, 20 %, 50 % atd. toho, čeho je schopen. Nezkušení jezdci jsou často spokojení se svými koňmi, kteří při ježdění využívají pouze část svých schopností, protože se jim zdá, že je jejich kůň lehký a příjemný. Neuvědomují si však, jak moc se kůň drží zpátky. Našim cílem je, aby se kůň už od začátku učil používat celou svoji sílu produktivním způsobem, aniž by se musel držet v něčem zpátky. Díky tomu si kůň zvykne pokaždé pracovat skoro na 100 % své kapacity. To je cíl, ideál. Nelze vždy očekávat, že kůň využije celou svoji kapacitu, ale je třeba se o to pokoušet pokud možno každý den. Samozřejmě absolutní hodnoty posuvných a nosných sil se časem zvyšují. 100 % energie, kterou vydá mladý kůň, je výrazně menší, než 100 % energie, vydané koněm na úrovni Grand Prix.

Pokaždé, kdy chceme na konkrétním stupni výcviku koně vyrovnat jeho posuvné a nosné síly a chceme zvýšit jeho celkovou úroveň aktivity, musíme nejdříve začít zlepšováním jeho posunu. Ten přiměje zadní nohy, aby došlapovaly blíže k těžišti, a vede také k výraznějšímu ohýbání kloubů - a to pouze za podmínky, že trajektorie posunu bude směřovat dopředu a nahoru. Jakýkoli cvik či pohyb (ať už je to projetí rohu, kruhu, přechodu, změny ohnutí, figury nebo zlepšení kvality základního chodu), který nyní kůň v tomto výraznějším posunu má vykonat, bude po něm vyžadovat větší úsilí, než tomu bylo dosud. Bude to pro záď koně těžší práce, než jen bezcílné pobíhání po jízdárně. Pokud nebudeme nejdříve oživovat vnitřní zadní nohu, kůň nesplní pozdější požadavky jezdce uspokojivě (nebo je nesplní vůbec). Nikdy nepodceňujte tuto skutečnost, protože má velký význam. Samozřejmě lze vidět jezdce, kteří na toto pravidlo neustále „zapomínají“. Mezi požadavkem pro zlepšení posunu a požadavkem na lepší nesení (tedy lepší shromáždění) má být časový rozestup; ten může trvat třeba jen zlomek vteřiny, ale musí tam být. Nejdříve proto chtěj, aby zadní noha koně došlápla pod jeho tělo, pak chtěj, aby si na ni kůň „sedl“.

Pokud budete pracovat na zlepšení posunu, počítejte s tím, že dojde dočasně k zesílení přilnutí (kůň bude vepředu těžší), protože kůň bude přistupovat na přilnutí s větším důrazem. Pokud jsou pomůcky otěží stále prostupné a kůň pouze neleží na udidle, je třeba to akceptovat. Přilnutí bude zase lehčí, jakmile se zlepší ohnutí zadních nohou a nesení se vyrovná s posunem.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články:

• Úvahy o klasickém ježdění (1) /22.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (2): Vydařené a nevydařené ježdění /29.11.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (3): „Napobízet koně do rukou“ /06.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (4): Povolení mezi pomůckami /13.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (5): Přilnutí a prostupnost /20.12.2004/
• Úvahy o klasickém ježdění (6): Překlad předpisů Španělské jezdecké školy /27.12.2004/