Úvahy o klasickém ježdění (20): Kůň v rovnováze

4. 4. 2005 Thomas Ritter Autor fotek: Sara Stafford, Shana Ritter

Rovnováha je jedním z nejzajímavějších bodů ježdění, protože je významná v různých oblastech. Většinu lidí, když uslyší slovo „rovnováha“, napadne jako první poloha těžiště vzhledem k základně. Ale to je pouze jeden aspekt. Je více oblastí, v nichž hraje rovnováha velkou roli. Existuje totiž rovnováha mezi silami, např. mezi posunem a nesením, mezi svaly natahovači a ohýbači. Existuje také rovnováha mezi dvěma opačnými extrémy, jako je pevnost a pružnost, shromáždění a prodloužení, energičnost a uvolnění, napřímení a ohnutí týlu, ohýbání koně a ježdění na rovných liniích, strohost a vlídnost, ambice a trpělivost, příliš mnoho a příliš málo, atd. Pokud se podíváme blíž, zjistíme, že koncept rovnováhy v širším smyslu prostupuje všemi oblastmi práce s koněm.

Rovnováha má očividně fyzikální rozměry. Má však také psychické rozměry. A obojí je úzce spojeno. Pokud je kůň psychicky nevyrovnaný, nedokáže se dostatečně uvolnit, aby našel svoji fyzickou rovnováhu. Naopak, fyzická nerovnováha může vyvolat strach a emoční napětí. Stejné principy lze aplikovat na jezdce. Napjatý, ustrašený, rozzlobený nebo podrážděný jezdec nebude schopen sedět vyváženě v sedle. A na druhou stranu pocit, že je fyzicky nevyrovnaný, může u jezdce způsobit, že nebude schopen zvládat situaci, díky čemuž vznikne nejistota a napětí. Aby bylo vše ještě složitější, musíme jít jako jezdci koni vždy příkladem, protože kůň má tendenci chovat se jako zrcadlo svého jezdce. Jako základní pravidlo platí, že kůň bude psychicky a fyzicky v rovnováze jen do té míry, do jaké je i jeho jezdec.

Charles de Kunffy (The ethics and passions of dressage, Half Halt Press, Middletown, MD, 1993, 42) píše o významu rovnováhy těla, mysli a duše pro nastolení harmonie: „Staří Řekové věřili, že tělo, mysl a duše jsou tři komponenty osoby. Tyto tři stránky jezdce musí být vždy perfektně v rovnováze. Kultivace jedné na úkor dalších dvou komponent bude mít za následek disharmonii a konflikty. Když jsou však kultivované všechny tři, vytvoří harmonické partnerství, které se projeví krásou.“

Tuto myšlenku lze dále rozvést. Protože ježdění je atletický výkon pro jezdce i pro koně, jezdec musí být také na tom fyzicky dobře: žádná nadváha, dobrá vytrvalost, svalový tonus a pružnost. Opět i zde musí jít jezdec příkladem. Nemůžeme očekávat od svého koně, že bude na tom fyzicky lépe, než jsme my. Ježdění má také velmi silnou akademickou komponentu. Seriózní jezdec musí studovat technické a teoretické aspekty práce s koněm, stejně tak i historii a kulturu jezdeckého umění. Výcvik koně je kontinuálním procvičováním analytických schopností jezdce. Musíme pozorovat, analyzovat, vyhodnocovat a tvořit závěry. Jinými slovy, musíme po celou dobu procvičovat svoji mysl a přemýšlet. Atletické a mentální dovednosti musí být zdokonalované a provázené určitou duševní zralostí a moudrostí, aby jezdec nezneužíval talent a dobrou vůli koně, aby s koněm jednal férově. Aby jezdec vyzrál, je třeba rozvíjet všechny tři oblasti.

V bojovém umění se rovnováze říká „chudan“ - střed země, centrum. Prostupuje stejnými třemi úrovněmi: tělem, myslí a duchem. Philip T. Sudo (Zen Guitar, 1998, 138) to formuluje takto:

„Obývat chudan, to je znát pocit celkové rovnováhy - fyzické, mentální a duševní. Z chudanu se náš duch může pohybovat volně dopředu, dozadu, doleva, doprava, nahoru a dolů. Jakýmkoli směrem se z chudanu pohneme, ten se sám stanem chudanem. Je to neustále přizpůsobování…“

„Nikdy neztratit centrum znamená nikdy neztratit rovnováhu. Dosažení rovnováhy je důležité pro jakýkoli stupeň výkonu…“

„Jediným způsobem, jak najít chudan, je procvičování a zkušenosti. Někdy to znamená, že musíme překročit určitou hranici, přestože nevíme, kde je, ale to je riziko objevování…“

„Ti, kteří mají cit pro chudan, vědí, že rozdíl mezi rovnováhou a disproporcí může být tenký jako vlas; tam leží Cesta.“

Být v rovnováze umožní jezdci být zajedno se svým koněm, „zmizet“ v koni a přizpůsobit svůj „tvar“ pohybu i postoji koně zevnitř ven. Nevyvážný jezdec naopak ční z povrchu koně a musí se snažit ovlivňovat ho zvenčí, což je méně efektivní a vyžaduje to větší fyzické úsilí.

Fyzika má svoji vlastní, vědeckou, definici rovnováhy. Stejně tak ji má i klasické jezdectví. Oba dva koncepty rovnováhy se do jisté míry překrývají, ale nejsou identické. Staří mistři se domnívali, že netrénovaný kůň nese více hmotnosti na svých předních nohách než na zadních, a proto jedním z hlavních výcvikových cílů je přesunout nadbytek hmotnosti dozadu k zadním nohám, aby hmotnost těla byla rozložená rovnoměrně na všech čtyřech končetinách. To je součástí kampanního výcviku koně, zatímco v Haute Ecole zadní nohy nesou více hmotnosti, než nohy přední. Moderní fyzikové mohou nesouhlasit s tímto tradičním pohledem, protože kůň není pevná a nehybná věc, ale pohyb celého těla při rozdílném nohosledu tří různých chodů způsobuje, že problematika rovnováhy je u něho z fyzického hlediska mnohem komplikovanější. Naštěstí jako jezdci nepotřebujeme umět řešit fyzikální rovnice s jejich proměnnými. Ať je tradiční jezdecká teorie vědecky přijatelná nebo ne, popisuje to velmi přesně pocit jezdce na hřbetě koně. Na nevyváženém koni cítíte, jako byste jeli dolů z kopce. Zdá se, že záď je výš, kůň je za vámi delší a je menší před vámi. Nevyvážený kůň bude vždy udržovat nesprávné přilnutí: buď příliš těžké nebo naopak nebo se jeho hlava zaroluje za udidlo. Zdá se vám, jako byste seděli na ramenech koně, tj. zdá se vám, jako by vaše společné těžiště bylo přesně mezi lopatkami koně. Hřbet cítíte většinou jako tvrdý, propadlý. Na vyváženém koni máte pocit, jako byste seděli na rovném povrchu. Záď je mírně snížená, hřbet je pružně zvednutý, kohoutek je výš a krk je natažený v rovnoměrném oblouku. Cítíte se, jako byste seděli přímo na vrcholku zádě. Zdá se vám, že celý kůň je před vámi, že za sedlem už nezůstalo nic. Z tohoto důvodu jezdci připadá, jako by jeho těžiště bylo na vyrovnaném koni blíže k zádi na než na nevyrovnaném. Rozdíl mezi oběma koni je v jejich podélném vertikálním ohnutí (vyklenutí).

Většina lidí, když uslyší slovo podélné vertikální ohnutí, si představí týl. Týl je však pouze to nejposlednější místo v dlouhé řadě kloubů, které se musí na vyklenutí podílet, a to do té míry, jak jim to umožní jejich pohyblivost; pouze tak bude kůň v rovnováze. Začíná to klouby na zadních nohách.

Většina jezdců vyzdvihuje význam hlezen, když mluví o kloubech zadních nohou. Hlezna jsou sice nejnápadnější, ale nejsou ve skutečnosti rozhodující, protože nejsou obklopená velkými svalovými skupinami. Skutečný „zdroj pohybu“ zadních nohou jsou kyčelní a kolenní klouby, protože právě ony jsou obklopeny silnými svaly. Bez jejich aktivní účasti se kůň pohybuje pouze od hlezen dolů, což povede ke zničení hlezen a spěnek. Kyčelní a kolenní klouby se mohou ohýbat a natahovat ve velmi velkém rozsahu, pokud zadní nohy došlapují co nejblíže těžišti. To také dodá zadním nohám potřebný pákový efekt, aby zasunuly pánev a zvedly hřbet.

V jezdecké terminologii nyní kůň nese více hmotnosti zadníma nohama. Jezdec cítí, že jeho záď se snížila; došlo k natažení hřbetních svalů za sedlem směrem dozadu a dolů. Došlo také k natažení horní linie před sedlem směrem dopředu. Jak se zvedá kohoutek a zároveň záď a týl lehce klesnou, jezdec cítí, jako by seděl na vrcholku koule (přestože týl je stále nejvyšším bodem). Koncept podélného vertikálního ohnutí (vyklenutí) můžete shrnout tím, že řeknete, že kůň v rovnováze používá celé své tělo. Všechny klouby, které jsou součástí podélného řetězce, se ohýbají a natahují do té míry, jak jim to dovolí jejich stavba.

Musím ještě zmínit rovnováhu mezi posuvnými a nosnými silami zadních nohou. Nevyrovnaný kůň nepoužívá celé své tělo. Nenechá, aby se na ohýbání podílely všechny klouby, protože právě tyto síly nejsou u něho v rovnováze, obvykle převládá posun na úkor nesení.

Současně s podélnou (longitudinální) rovnováhou tu máme ještě rovnováhu laterální. Tu lze charakterizovat jako rovnoměrné rozdělení hmotnosti na pravý a levý pár končetin. Lze ji také popsat jako rovnováhu mezi posunem a nesením levé zadní nohy a pravé zadní nohy. Pokud jedna zadní noha sune více než druhá, kůň je laterálně nevyrovnaný. Pokud se vám zdá, že kůň si více lehá do jedné otěže/lopatky, je to dalším příznakem laterální nerovnováhy. Laterální rovnováha je ve skutečnosti synonymem narovnání koně. Laterální a podélná rovnováha spolu úzce souvisejí. Kůň, který je křivý, tj. laterálně nevyrovnaný, bude také více nebo méně „na předku“, tj. bude podélně nevyrovnaný. Můžete si všimnout, že kůň, který je i mírně křivý, nebude vykazovat optimální podélné vertikální ohnutí. Není prostupný pro pomůcky. Jakmile ho narovnáte, objeví se i ono podélné vertikální ohnutí.

V tradičních termínech musí kůň v rovnováze nést stejnou hmotnost svýma zadníma nohama jako předníma. Musí také nést stejnou hmotnost levou polovinou těla i pravou. Dále se musí nést v takové míře, v jaké se posouvá. Ve všech chodech, jakéhokoli ruchu (shromážděných, pracovních, středních i prodloužených), musí být posun a nesení v rovnováze. A musí nést nebo sunout stejně pravou zadní nohou jako levou. Podélná rovnováha se získá vyklenutím, laterální rovnováha se získá podélným ohnutí do strany.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články:

Podobné články
První krok jsme učinili. Právě nováčci v přepravě potřebují při první jízdě klid a jistotu.

Ježdění v přívěsu se dá naučit. Alfou – omegou je trénování s citem a rutina. Redaktorka časopisu Cavallo se zeptala třech odborníků, zda je…

Roluje se váš kůň za kolmici, nebo naopak natahuje krk jako žirafa? Se správným obnoskem se vám může podařit vyřešit hned několik nešvarů.