Úvahy o klasickém ježdění (14): Vyvážený sed

21. 2. 2005 Thomas Ritter Autor fotek: Scarlett, Shana Ritter, Sara Stafford

Počet fotografií: 1

„To, jak jezdec drží své tělo, určuje jeho bezpečnost, přesné působení jeho rukou a nohou, ale také komfort a nakonec i rovnováhu, držení těla a chody koně.“ Theodor Heinze, Deutsche Reitkunstschule (1889, 228)

Vyvážený sed bude vždy korektním sedem. Slovo „korektní“ někdy vede v tomto kontextu k nedorozumění. Pro mnoho lidí je to pouze lpění na povrchní formě. V klasických termínech je však korektní sed především funkční sed, sed, který dovolí jezdci ovlivňovat svého koně efektivně, protože je vyvážený, rovný a pružný. Vnější forma tohoto sedu je obrazem jeho funkce, tj. požadavky na rovnováhu a rovnost diktují, kde mají být ruce, nohy, kyčle a ramena v jakoukoli dobu.

Korektní sed se může do jisté míry obměňovat; to určuje momentální rovnováha koně, jeho narovnání, postoj a ohnutí. Jezdec může někdy vnímat tyto změny jako výrazné, ale pokud jsou provedeny správně, pro pozorovatele budou sotva postřehnutelné.

Nehybnost dobrého sedu je optická iluze. Je dána především „pohybem pod povrchem“. Každý kloub těla jezdce se musí podílet na absorpci pohybu koně. Výsledkem je zdání nehybnosti. Pokud se naopak jezdec snaží sedět nehybně tím, že zatne svaly, jeho sed bude „hlučnější“ a „hlučnější“. Pokud se jeden kloub nehýbe tak, jak je potřeba, sousední kloub se bude automaticky hýbat nadměrně, aby kompenzovat jeho ztuhlost. Výsledkem jsou okopávající nohy, škubající ruce, kývající se hlava nebo, v nejhorším případě, poskakující zadek.

Klasický sed s ušima, rameny, kyčlemi a patami v jedné přímce je „neutrální“ pozice, do které se jezdec vrací ihned po jakékoli odchylce, která byla během ježdění potřebná. Je to pozice, při níž je jezdec nejméně obtížný, a to dokonce i pro mladého koně - protože sedí v rovnováze s koněm. Opuštění této pozice znamená buď pomůcku, která pomáhá koni zlepšit nebo změnit jeho vlastní rovnováhu a narovnání, nebo je to zásah, který rovnováhu a narovnání koně narušuje.

„Neutralita“ je koncept, který v mých hodinách zdůrazňuji často. Jezdec musí udržet svoji pánev, své ruce a nohy v pozici, ve které může těmito částmi těla pohnout do všech směrů. Prohnutá záda mohou například pružit pouze dozadu, ne však dopředu, což má za následek ztuhlost a ústí to v neschopnost jít sedem s pohybem koně. To stejné platí pro vykroucené ruce a jiné části těla jezdce.

Základní požadavky na dobrý sed jsou zřejmé: musí být vyvážený, rovný a pružný. Ale jak toho dosáhneme? Prvním zádrhelem, do něhož sklouzne řada jezdců, je to, že „kalibrace“ vnímání jejich těla více či méně neodpovídá objektivní realitě. Pocity jezdce lze přirovnat k měřícímu přístroji. Čím je jezdec citlivější a taktnější, tím je přístroj lepší. Avšak aby dokonalý přístroj byl použitelný v praxi, musí být přesně nakalibrován, protože jinak jeho údaje budou nepoužitelné; a my potřebujeme teoretické znalosti, abychom je přesně analyzovali a správně interpretovali. Například když si jezdec připadá, že sedí rovně, může být ve skutečnosti předkloněný, shrbený a bude sedět více na jedné sedací kosti než na druhé. Pokud v tomto případě udělá trenér úpravu, bude jezdec sedět skutečně rovně (v neutrální pozici) ve všech třech osách, on sám si však bude připadat, jako by přepadával na jednu stranu koně a jako by si zády skoro lehal na koňskou záď. Je to jedna z nejvíce dezorientujících fází ve výcviku jezdce, kterou jsme všichni prošli. Je to také jedna z nejdůležitějších lekcí, kterou se jezdec musí naučit, protože pouze jezdec, který je rovný ve všech třech dimenzích, je schopen říct, zda jeho kůň je rovný nebo křivý, zda je v rovnováze nebo nevyrovnaný; bez schopnosti poznat tyto věci jezdec nikdy neudělá se svým koněm pokrok. Musíme si vypracovat uvědomění svého těla odpovídající objektivní realitě, takže skutečná rovnost bude opravdu vnímána jako rovnost, zatímco křivost bude jezdec cítit jako křivost.

Na začátek tohoto procesu „rekalibrace“ jsou nejvhodnější lekce na lonži. Jezdec se během nich učí cítit, co je to rovnost, kde se nachází neutrální pozice ve všech třech osách jeho těla. Výborným pokračováním tohoto nácviku je lekce, kdy trenér vede koně s jezdcem v sedle na dlouhých otěžích; při pohledu zezadu a těsně nad sebou může totiž vidět i ten nejmenší detail sedu, a přitom současně cítí, jak jezdce ovlivňuje koně. I pokročilí jezdci by se měli čas od času vrátit k lekcím na lonži a na dlouhých otěžích, aby kontinuálně zlepšovali svůj cit pro rovnost a rovnováhu. I v pravidelných jezdeckých hodinách je dobré, když trenér začne korekci sedu zevnitř ven; nejdříve má upravit rovnost a rovnováhu sedu, až pak začne s korekcí koně, protože ve většině případů se kůň zlepší, jakmile se zlepší rovnost a rovnováha jeho jezdce.

„Rekalibraci“ uvědomování si těla jezdce nelze provádět bez osoby na zemi. Tato osoba nemusí být nutně bůhvíjak nadaný koňař, ale musí to být někdo, kdo si všimne drobných změn v pozici sedu. Nejdříve je třeba ukázat jezdci korektní, tedy narovnanou polohu jeho těla ve všech třech osách. Dalším krokem je naučit se číst reakce koně, které jsou vlastně jakousi zpětnou vazbou. Kůň bude vykazovat okamžitou změnu, někdy dokonce dramatickou změnu, jakmile jezdec najde korektní, vybalancovanou a rovnou pozici svého těla. Jezdec se musí naučit v této souvislosti svému koni důvěřovat. Pokud kůň změkne a relaxuje, sed nemůže být příliš vzdálený ideálu, bez ohledu na to, jak nepohodlný a podivný může v tuto chvíli pro jezdce být. Pokud ten cítí, že je jeho sed velmi vychýlený ze středu, může to mít dvě vysvětlení. Buď vyžaduje kůň pozici mírně mimo střed, protože je křivý, což umožní zlepšit narovnání koně. Nebo je to indikací toho, že subjektivní vnímání rovnosti a realita jsou ještě od sebe hodně vzdálené.

Třetím hlavním požadavkem dobrého sedu je pružnost a to je pro většinu jezdců velký problém. Někteří jezdci mají tendenci být příliš uvolnění, tj. jejich svalový tonus je příliš nízký, takže jsou nestabilní a měkcí. Většina jezdců je však ztuhlá v určité části svého těla, obvykle mají ztuhlé ohýbače kyčlí, přitahovače stehen, ohýbače kolen (podkolenní šlacha), hruškovitý sval (odtahuje a stáčí kyčel) a hýžďové svaly, takže nejsou schopní následovat pohyb koně svými kyčlemi. Zároveň mají příliš slabé břišní a zádové svaly. Napínání a natahování odpovídajících svalů je něco, co lze velmi dobře nacvičovat mimo koně. Na koni se může jezdec pokusit o zlepšení pružnosti opakovaným krátkodobým aktivním stahováním ztuhlých svalů, po němž bude následovat povolení, takže pulzující střídání kontrakcí a povolení povede k hlubšímu protažení svalů. Držení pozice těla permanentní, neměnnou kontrakcí svalů vede ke ztuhlosti. Kombinace relaxace a kontrakce je to, co je skutečnou podstatou pružnosti. Dobrým učebním postupem je nechat jezdce přehnaně provádět tyto pohyby stehen: rotaci dovnitř, zhoupnutí dozadu a nadzvednutí ven, vždy jen na několik sekund. Noha pak padne sama od sebe na správné místo, když ji jezdec opět povolí. S tímto cvičením by se mělo začít na stojícím koni, ale později by to jezdec měl dělat ve všech třech chodech. Je to velmi dobrá léčba pro ty, kdo se chytají koně patami.

Jedním z cílů drezúry je znovu nastolit přirozenou krásu pohybu koně pod jezdcem, takže se kůň bude pod ním pohybovat tak nádherně, jako bez něho. Abychom toho dosáhli, musí se hřbet koně pohupovat pod sedem jezdce nerušeně. Musí mít možnost zvedat se a klesat stejně snadno jako ve volnosti. Pokud jezdec sedí pasivně, samotná jeho hmotnost může někdy dost ovlivnit svobodu pohybu hřbetu koně. V těchto chvílích musí jezdec „pozvednout“ zhoupnutí hřbetu koně nahoru aktivní kontrakcí břišních svalů, což pomůže jeho pánvi zhoupnout se dopředu a nahoru bez předklonění trupu. Někdy může pomoct, když jezdec posune svoji váhu na vnitřní plochy stehen a kolen.

Poslední zmínka bude patřit schopnosti jezdce oddělit od sebe činnost všech různých svalových skupin. Jezdec se musí naučit kontrahovat pouze ty svaly, které jsou absolutně potřebné pro daný úkol; nic víc, nic méně. Jezdec musí být schopný, například, zpevnit svaly okolo svého pasu, zatímco ve stejnou chvíli relaxuje kyčle. Musí být schopen používat stehna a lýtka odděleně od sebe, protože ovlivňují různé oblasti koně. Ruce musí být nezávislé na sedu a nohách, zároveň však musí být s nimi spojené. Tato separace různých svalů je to, co umožňuje jezdci následovat pohyb koně pružným, ale stabilním sedem, a přitom aplikovat každou pomůcku přesně bez nežádoucího rušení v jiné části těla. Tímto způsobem budou všechny pomůcky jako hudební nástroje v orchestru, které hrají své vlastní melodie, ale přitom zůstávají ve vzájemné harmonii.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články: