Úvahy o klasickém ježdění (11): Fixovaná ruka versus následující ruka

31. 1. 2005 Thomas Ritter Autor fotek: Sara Stafford, Shana Ritter

Počet fotografií: 1

To, zda se má jezdit s „fixovanou rukou“ nebo s „následující rukou“, je otázkou názoru. Odpůrci „fixované ruky“ ji obvykle zavrhují ve víře, že je tvrdá, protože slovo „fixovaná“ může mít, samozřejmě, i tento význam. „Fixovaná ruka“ však může být velmi měkká a citlivá, a já bych rád vysvětlil, jak a proč je to možné.

Moje vlastní stanovisko je to, že „následující ruka“, která se viditelně hýbe dopředu a dozadu, není o nic citlivější nebo jemnější než klidná ruka, která se viditelně nepohybuje. Naopak, „následující ruka“ jezdci znesnadňuje, možná přímo znemožňuje přesně cítit a ovlivnit zadní nohy koně.

V první řadě bych rád poukázal na to, že všechny klasické školy jezdí s „fixovanou rukou“. Když se podíváte na videozáznamy se Španělské školy ve Vídni, Cadre Noir, Egona von Neindorffa, Real Escuela Andaluza a Nuno Oliveira, můžete si všimnout, že všichni tito jezdci drží své ruce ve všech třech chodech velmi klidně. Pohyb rukou je minimální, především předozadní pohyb. Ano, a právě i přes tuto „fixovanou“ ruku (nebo spíš díky ní) jsou jejich koně lehcí, pružní, energičtí a shromáždění, čehož by nebylo možné dosáhnout se ztuhlou nebo tvrdou rukou. Tato podobnost výše uvedených jezdeckých škol je i přes jejich rozdílné tradice velmi významná.

Na první pohled se to může zdát jako rozpor. Při bližším pohledu však zde žádný rozpor není. Egon von Neindorff opakuje několikrát během každé hodiny: „Ruka stojí klidně a přesto se pohybuje.“ Nuno Oliveira parafrázuje stejnou věc takto: „Nepohyblivá ruka, pohyblivé prsty.“ Oba dva mistři mluví o stejné věci. Zatímco ruka se sama o sobě nesmí viditelně hýbat, pěsti a prsty musí být dostatečně elastické a mobilní; tak zabrání tomu, že se přilnutí stane mrtvým.

Když se jezdec poprvé pokusí přestat následovat hubu koně svojí rukou, nejpravděpodobněji pocítí odpor a přilnutí bude s každým krokem kolísat mezi dvěma extrémy: neexistující přilnutí a na druhé straně přilnutí tvrdé. Samozřejmě to není to, čeho chceme dosáhnout. Takže jak sloučit klidné ruce s měkkým, neomezujícím přilnutím? Je to opět Nuno Oliveira, kdo nám dává jednoduchou odpověď (Notizen zum Unterricht von Nuno Oliveira, 1998, 33, překlad do angličtiny T. Ritter): „Následuj hubu koně pružnými zády.“ Říká to ještě výstižněji na straně 35: „Pokud chceš doprovázet krok mladého koně, dělej to svými bedry a ne svýma rukama.“

Charles de Kunffy učí naprosto stejnou filozofii. Posune lokty všech svých žáků k jejich bokům, takže se ruce uklidní, místo toho, aby se pohybovaly dopředu a zpět.

Jak to funguje? Pokud držíte lokty v těsném kontaktu se svými boky, vaše ruce se stanou prodloužením sedacích kostí. Cokoli, co udělají sedací kosti, udělají i ruce. Jinými slovy, pokud sedací kosti následují hřbet koně, ruce jezdce budou automaticky následovat hubu koně „bez“ viditelného pohybu. Pokud sedací kosti budou na několik sekund odporovat došlapující pánevní končetině, ruka automaticky provede poloviční zádrž na stejné straně, aby podpořila sed. Jezdcova pánev a sedací kosti jsou do značné míry kontrolovány svaly, které nad nimi tvoří prstenec. Otto De La Croix (Natürliche Reitkunst, 1910, 75, překlad: T. Ritter) mluví o stejném principu a shrnuje ho těmito slovy: „Ruka by nemohla existovat bez břišních a zádových svalů. Pokud ony pobízejí, ruka také pobízí a naopak. Bez správného používání břišních a zádových svalů je nemyslitelné mít dobrou ruku.“ To je důvod, proč Nuno Oliveira říká, že hubu koně nemáš následovat svýma rukama, ale svými zády.

Lokty spojené s boky jezdce a ruce držené v klidu mají velmi zajímavý dopad. Nedovolí jezdci, aby svýma rukama švindloval. Aby provedl poloviční zádrž, aby koně řídil a aby zároveň dosáhl dobrého přilnutí, musí většinu práce provádět sed. A pokud jezdec nemůže švindlovat, odhalí se a zdůrazní i ty nejmenší chybičky ve výcviku koně a jezdce. Je to výborný diagnostický prostředek. Znamená to, že když „fixovaná“ ruka vyvolá ztuhlé, omezující přilnutí, je něco špatně se sedem.

Většina jezdců jezdí s příliš rozviklaným pasem, takže jejich sed je nestabilní. Problém je téměř vždy provázen nedokonalým rozložením váhy (tito jezdci se obvykle předklánějí). Nedostatek rovnováhy a stability je donutí, aby to kompenzovali tím, že se zachytí rukama a nohama. Čím více chybí svalový tonus trupu jezdce, tím větší musí být v končetinách - až do bodu ztuhlosti. Naopak, čím větší je svalový tonus trupu (aniž by přešel do ztuhlosti), tím více se mohou paže, ruce a nohy uvolnit.

Podle mých vlastních zkušeností způsobují lokty, které jsou „odpojené“ od boků, přerušení toku energie. To stejné platí pro trup s nedostatečným svalovým tonusem, protože jezdec se pak prohýbá do stran nebo dopředu. Tuto situaci lze srovnat s chybným ohnutím hřbetu koně. Energie ze zádě v těchto místech z jednotky kůň/jezdec unikne, místo aby postupovala po své cestě k hubě, a také všechny pomůcky otěžemi se v tomto místě zarazí, místo aby pokračovaly až k zadním nohám koně. To je bod, který se velmi často zanedbává. Trenéři mluví o špatném ohnutí nebo zalomení koně, ale obvykle se dostatečně nevěnují chybnému ohnutí nebo zalomení jezdce. Výsledkem těchto mezer v toku energie je ztráta skutečné lehkosti, poddajnosti, rovnováhy, sebenesení, prostupnosti, kmihu a shromáždění.

Když jsou lokty oddáleny od boků, ruce začnou být samy o sobě příliš živé, takže už nebudou synchronizované se sedem. Zato v případě loktů, které zůstávají u boků, jsou paže dodatečně stabilizovány hrudníkem a ruce automaticky hrají podřadnou roli vůči sedu. To je to, co měl Steinbrecht (Gymnasium of the horse, anglický překlad, 1995, 38) na mysli, když říkal: „Svojí váhou obecně může jezdec ovládnout a podpořit každý pohyb tak, jak si přeje. Je pochopitelné, že na všech těchto pomůckách váhou se musí odpovídajícím způsobem podílet i ruce a nohy, ale čím menší je jejich podíl, tím perfektnější je drezurní výcvik.“ Sed je první a nejdůležitější pomůcka, kterou jezdec kontroluje svého koně. Nohy a ruce jsou spíše podpůrné pomůcky.

Po výroku Otto De La Croixe o závislosti rukou na sedu, uvedu další výrok, který mluví o podřízenosti pomůcek holení vůči sedu (Natürliche Reitkunst, 1910, 67, překlad do angličtiny: T. Ritter): „Pomůcky lýtkem nejsou nikdy hlavními pomůckami, ale je třeba je považovat spíš za pomůcky podpůrné. Musí vycházet ze správného sedu, přizpůsobit a podřídit se mu. Musí být udělovány s vědomím, že jsou bezvýznamné samy o sobě bez správné kombinace se sedem.“

Abych se vrátil k původnímu tématu o fixované ruce; v první řadě je třeba si ujasnit, že fixovaná ruka je perfektně spojená s lehkostí a jemností, protože kvalita rukou závisí pouze a jen na kvalitě sedu jezdce. To stejné lze říct o nohách a o čistotě chodů koně.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články: