Úvahy o klasickém ježdění (10): Ježdění bolí

24. 1. 2005 Thomas Ritter Autor fotek: Sara Stafford, Shana Ritter

Počet fotografií: 1

Na našem diskusním fóru Classicaldressage.com jsem asi rozběhl polemiku svoji poznámkou, že ježdění někdy bolí. Ti z vás, kteří u mě jezdíte, víte, co myslím. Ostatní mi nerozumí, takže se to pokusím objasnit.

V první řadě, když říkám, že ježdění bolí, neznamená to, že bolí stále; někdy však (fyzicky i mentálně) je bolest nedílnou součástí růstu (cit. Sherry Ackerman, Dressage in the 4th Dimension, str. 28: „There is no gnosis without pain“).

Není možné, abychom vždy podávali pouze dobré výkony. A navíc - k dobrým výkonům se lze dopracovat praxí; je tedy třeba mít za sebou spoustu odježděných hodin, kdy musíme čelit svým limitům a svým momentálním nedostatkům. C. A. Huang a J. Lynch citují ve své knize „Thinking body, dancing mind“ (1992, 93) budhistické přísloví: „Šíp, který trefí býčí oko, předcházejí stovky pochybení“. To velmi dobře vystihuje podstatu toho, co se pokouším říct. Každá správně provedená poloviční zádrž je výsledkem mnoha dalších, u nichž načasování, koordinace a intenzita pomůcek nebyly správné, a které vedly k naprosto odlišným výsledkům, než bylo zamýšleno.

P. T. Sudo mluví o stejném fenoménu ve své knize „Zen Guitar“ (1998, 44): „Frustrace vzniká tehdy, když tělo neprovede to, co mu mysl nařídí, nebo když mysl nerozumí tomu, co chce tělo dělat. Tyto konfrontace jsou nedílnou součástí výcviku. Jsme tak konfrontováni s našimi motivacemi a omezeními: Proč trávíme tolik hodin procvičováním? Proč toužíme po tom, po čem toužíme? Jsme ochotni obětovat svému vývoji to, co je potřeba? Žádáme po svém tělu více, než dokáže udělat?“

Tyto dvě citace ukazují, že mentální muka, o nichž jsem mluvil, mají jen málo společného, pokud vůbec něco, s osobou učitele a nevyskytují se pouze při ježdění. Rodí se z naší starostlivosti, z našeho zanícení proto, co děláme; a u nás je to právě ježdění. Odhodlaní jezdci, a já mluvím pouze o těch, kteří se chtějí učit jezdit v užším slova smyslu, musí celou dobu porovnávat sami sebe s ideálem, kterého chtějí dosáhnout - a to je často frustrující.

Moje vlastní nejvíce pokořující, dokonce ponižující momenty se týkaly vždy koní, nikoli lidí. Sednout si na koni korektně připraveného do Grand Prix a zjistit, že nad ním nemám žádnou kontrolu, je bolestivě nepříjemné. To pak člověk pochopí, jak těžké je zajet něco tak jednoduchého, jako je korektní (moji učitelé používali výraz „korektní“ jako synonymum „perfektní“) roh, kruh, malý kruh nebo přechod; a to je pokořující. Tato frustrace nepramení z toho, že bych byl neschopný provést něco složitého. Přichází proto, že si uvědomím, že bez ohledu na to, jak pokročilým se cítím být, stále jsem ještě skutečně mistrovsky nezvládl základy (jakmile jednou mistrovsky zvládneme základy, budeme mistry v jezdeckém umění). Pokaždé, když nás toto prohlédnutí zasáhne, staneme se trochu pokornějšími, náhle pochopíme, jak dalekou cestu ještě stále máme před sebou.

Emocionální bolest přichází tehdy, když člověk chce jezdit dobře, tak moc, že se to stane nejdůležitější věcí v jeho životě. Na své cestě dosahujeme stropů našeho pokroku, fáze plató, která se zdá být nekonečná (přestože může trvat jen několik dní či týdnů). Jediným způsobem, jak se zlepšovat, je přehodnocovat (a zpochybňovat!) všechno, co děláme, nechávat si dobré věci, zahazovat špatné a nahrazovat je lepšími způsoby. Je třeba si uvědomit, že kdykoli narazíme na problém, například ten, že nejsme schopni jezdit svého koně na udidle, nebo že náš kůň zvedá při piafě jednu diagonálu výše než druhou, prvotní příčina leží vždy někde v základech, ve výcvikové pyramidě, a ještě hlouběji, v našem sedu a načasování, koordinaci a intenzitě pomůcek. Pokud však najdeme chybu, kterou při našem ježdění děláme a která je trhlinou ve výcvikové pyramidě, původní problém zmizí. Najít chybu znamená provést seriózní průzkum své duše. Začíná to přístupem k sobě samému, který říká, že nejsme zdaleka tak dobří, jak si myslíme. Musíme být ochotni zpochybnit vše, co jsme provedli, vše, co si myslíme, že víme. A bolest, kterou tento proces vyvolá, a upřímnost, které je k tomu zapotřebí, je pravděpodobně větší, než bolest, kterou může způsobit trenér. Sherry Ackermann (1997, 28) to říká velmi pěkně: „Bolest z rozbíjení vlastního ega si nelze představit nebo popsat; na to není dostatek slov.“

Na druhé straně, jakmile se nám podaří dosáhnout sebemenšího pokroku s vynaložením takového úsilí, vážíme si i toho nejmenšího úspěchu. Je to něco, co nám nikdo nemůže vzít. Získali jsme to a ty chvíle, kdy dosahujeme průlomu a ochutnáváme harmonii a rovnováhu, o níž sníme, nás přenesou přes chvíle, kdy se nám zda, že nemůžeme najít žádnou správnou cestu. Nic se nepodobá pocitu dosahování vnitřního míru, který přichází při průlomu v našem ježdění.

Fáze plató se obvykle pravidelně vracejí a pokaždé s sebou přinášejí potřebu celkového přehodnocení. Zpočátku může být potřebná změna docela dramatická. Čím jsme pokročilejší, tím nepatrnější tyto změny budou. Pokud se pokoušíme o něco, co pro většinu z nás není přirozené nebo snadné, může nám to zpočátku jít hůř - dokud se s novým způsobem lépe nesžijeme (např. se sedem). A právě tento nový způsob nás na naší dlouhé cestě přenese za onu fázi plató (pokud je tato cesta správná). A za nějakou dobu se dostaneme do další fáze plató, a vše začne nanovo. Stejně jako Sisyfos, sejdeme z hory, abychom opět začali valit balvan nahoru. Ve chvíli, kdy si myslíme, že jsme dosáhli vrcholu, balvan se skutálí dolů, a my si uvědomíme, že musíme začít znovu. Nevěřím, že tyto cykly někdy končí, bez ohledu na to, jak dokonalí jsme. Rozdíl mezi každým cyklem je ten, že pokaždé budeme trošinku dokonalejší, trošku vzdělanější a snad i trošku moudřejší, než minule. P. T. Sudo (1998, 155) popsal tuto cestu: „První pravidlo mistrovství je toto: ti, kteří si myslí, že jsou mistři, mistry nejsou. Tvé studium nemá konce, bez ohledu na to, jak daleko jsi došel. Dokonce i ti nejvyšší duchovní zenu o sobě říkají: „Mi zai - Ještě ne.“ Ještě jsi se nenaučil vše, co můžeš znát. Ještě jsi nedal vše, co můžeš dát. Ještě jsi nedosáhl vrcholu. Vyprázdni svoji číši a pokračuj. Stejná hora, znovu na ni.“

Jinými slovy, pokaždé, kdy dostaneme gól, musíme si uvědomit, že přijde další a za ním další, prostě bez konce. Určitě už každý z nás ptožil nevydařené jezdecké hodiny, po nichž si myslel, že se nikdy nenaučí jezdit, protože to prostě nefunguje. Příčinou je to, že naprosto netušíme, proč nám to nejde. Avšak pokud analyzujeme a zpětně se vrátíme k těmto nevydařeným jízdám, můžeme na to přijít. Je to hrozné a současně i krásné. Je to hrozné, protože neexistuje žádné jasné řešení, žádná zkratka, žádné zjednodušení, pouze pilné procvičování korektních (!) základů. Je to také překrásné, protože správné pilné procvičování vždy přinese úspěch na dlouhé trati. V tomto směru je ježdění velmi demokratické. Nemůžeme si koupit dobrý sed, takt, pochopení ani znalosti. Musíme je získat.

Když se dívám zpět, myslím si, že jsem se nejvíce naučil ze svých nejméně vydařených hodin ježdění, protože ty mě přiměly k tomu, abych byl k sobě brutálně upřímný a abych změnil způsob myšlení a ježdění. Dokud jsem bojoval s fází plató, vyhýbal se úplnému přehodnocení, krize pokračovala. Jakmile jsem si připustil, že nic nevím, byl jsem schopen opět postupovat kupředu. V tomto smyslu nejsou frustrace a bolest, které vznikají z našich chyb, pouze nevyhnutelné, ale naopak - jsou to katalyzátory v našem učení. Jsou to příležitosti, kterých musíme využít.

Je důležité, aby učitel dal svým žákům důvěru. Bez ohledu na to, jak špatně jsem jezdil, jak moc jsem zápasil se svojí vlastní neschopností, moji učitelé vždy věřili, že mohu překonat těžkosti, že má smysl se mnou trávit čas a pilně pracovat. Já se snažím se svými žáky o to stejné. Když v hloubi duše věříš, že to dokážeš udělat, a nepřestáváš být pokorný, budeš vždy postupovat.

Učitel má důležitou funkci ukázat žákovi rozpor mezi jeho momentální výkonností a ideálem, o který žák usiluje. Ale učitel také musí žákům vštípit důvěru v to, že těžkosti lze překonat a budou překonány - pokud je žák ochoten pro to udělat to, co je třeba. To je jeden z rozdílů mezi starými mistry a mnoha současnými trenéry. Mistři nikdy neslevili ze svých standardů. Požadovali perfektní provedení jednoduchých věcí a z těch časem vzešla pokročilá práce.

Učitel musí mít velkou trpělivost. Znamená to upozorňovat žáky stále dokola na to stejné, dokud žáci nezískají nad svým tělem dostatečnou kontrolu, aby byli schopni sedět správně a dávat správné pomůcky. Taková práce je často unavující, celý výcvik trvá dlouho, ale jakmile se jednou podaří, úspěch je fenomenální. Dnes se mnoho jezdců a trenérů nechce podřídit disciplíně. Rychle se derou k „veselé části výcviku“ bez toho, aby mistrovsky zvládli základy; výsledkem je to, že jejich pokročilá práce je už ve své podstatě chybná.

Někdo řekl, že učitel má být pro žáky inspirací. Snad nejvíce inspirujícím učitelem, kterého jsem měl, byl Thomas Faltejsek. Byl schopen mě motivovat jako nikdo jiný tím, že vykouzlil vizi dokonalosti a předvedl ji tak, abych cítil, že jsem schopen jí dosáhnout (navíc dokázal v praxi ukázat, jak má vypadat kůň a jezdec jako doonalý pár). Na druhé straně vyžadoval každý gram úsilí, které jsem dokázal nasbírat, a ještě více (když se jednalo o ježdění, nebylo pro něho nic „dostatečně korektní“). Nejednou mi říkal (pouze napůl žertem): „Nezajímá mě, jestli umíráš od snahy, ale nejdřív BUDEŠ JEZDIT. Potom můžeš umřít.“ Pamatuji si především na jednu hodinu, před mnoha lety, kdy jsem si myslel, že jsem ze sebe vydal vše, co jen šlo. On však na mě zařval z plna plic (což bylo, mimochodem, skutečně vzácností) - a já jsem zjistil, že mám ještě stále dost energie. Překonal jsem na koni svoji hranici a v tu chvíli jsme oba vyrostli. Kdyby toho chtěl po mě méně, nikdy bych nepocítil takový úspěch a neuvědomil si své schopnosti. Thomas Faltejsek měl tu moc přimět své žáky, aby jezdili o několik stupínků výše, než byla jejich normální schopnost, a to díky kombinace povzbuzování a přísnosti.

Ne každý žák se však chce naučit jezdit. Stěžoval si mi, jak ho lidé žádají, aby je naučil jezdit. Když však za nimi přijel a nabídl jim možnost se učit, nebyli ochotní vynaložit patřičné úsilí. Připadalo mu to jako zrada a oklamání.

Podobně na tom byly Jessika a Annetta, příbuzné dr. Klimkeho. Je mnoho jezdců, kteří chtějí svého „opečovavatele“, někoho, kdo je slovně hladí a drží je za ručičky, když předvádějí na koni několik triků. Tito jezdci se však nikdy nenaučí skutečně jezdit, přestože někteří z nich umí na určitých koních předvést pár drezurních figur z nejvyšších stupňů.

Budeme-li se bavit o fyzické bolesti, vzpomenu si na své vlastní zkušenosti. Před mnoha lety jsem procházel fází, kdy pro mě bylo ježdění bez třmenů v kroku a klusu extrémně bolestivé, protože hmotnost mých nohou natahovala moje zkrácené svaly do takové míry, že jsem někdy cítil, jako by mi někdo chtěl ty nohy utrhnout. A byla to pouze pasivní hmotnost nohou, bez toho, abych se je snažil natáhnout aktivně! Po určité době se svaly staly pružnějšími a bolest zmizela. Možná je to příliš extrémní případ, ale já si myslím, že každý, kdo skutečně jezdí, zažil už někdy nějaký diskomfort a svalovou bolest. Nevěřím tomu, že existují špičkoví atleti nebo baletní tanečníci, kteří by dosáhli vrcholu bez toho, že by je někdy bolely svaly, kteří by nikdy nezažili diskomfort nebo dokonce bolest. Pokroku lze dosáhnout pouze tím, že se posouvají vlastní hranice, že se opouští zóna pohodlí.

V současné době se stále více setkávám s přístupem, který „předpokládá, že ježdění je LEGRACE“, že je snadné, že je bez diskomfortu a bolesti, bez frustrací. Tento přístup se zrodil z mýtu, že mistrovství lze dosáhnout bez úsilí. P. T. Sudo o tom mluví také, sice v úplně rozdílném kontextu - na téma hraní na kytaru (1998, 75): „Příliš mnoho z nás v dnešní době chce být neustále uspokojováno. Chceme odměnu bez práce. Chceme, aby za nás někdo myslel. Chceme něco pochopit právě teď nebo nechceme být obtěžováni. Tento přístup ponižuje schopnosti těch, kteří jsou skutečnými mistry.“

Chceme-li ovládat nějakou dovednost, nedosáhneme toho sebeuspokojením a hledáním povrchního potěšení, ale pouze seriózním studiem, které trvá mnoho let. A to si mnoho jezdců neuvědomuje nebo to odmítá přijmout. Richard Waetjen, jeden ze dvou hlavních trenéru Egona von Neindorffa, to říká takto (Dressurreiten, 6. vydání, 1989, 19): „Je to pouze samotná láska k práci, která pomůže jezdci překlenout těch mnoho let zklamání a dá mu sílu nezoufat si, ale pokračovat v úsilí. Koruny jezdeckého umění lze dosáhnout pouze desetiletími skutečné práce a získáváním zkušeností, velkou trpělivostí, která brání záchvatům vzteku a jakémukoli násilí.“Když i velký mistr, jako Richard Waetjen zažil frustraci a duševní bolest, když se učil jezdit, bylo by nemožné myslet si, že najdeme jednodušší způsob. Klíčovými body na toto téma jsou tyto dva jeho výroky: „láska k samotné práci“ a „koruna jezdeckého umění“. Ti lidé, kteří zdůrazňují důležitost „bavit se, užívat si“, se obvykle nezajímají o dosažení klasických ideálů, ve skutečnosti ani nemají rádi samotný proces práce.

Raději, než aby jezdec hledal v ježdění „zábavu“, měl by se těšit z procesu učení (P. T. Sudo, 1998, 39: „V úsilí je potěšení“), včetně všech úspěchů i neúspěchů. Když se pokoušíme dosáhnout něčeho významného - kdekoli v životě, v umění, sportu, vědě - je nemožné se vyhnout určité bolesti a frustraci. Negativní zkušenosti jsou to, co dává smysl a význam zkušenostem pozitivním. Jsou tím, co nás udržuje v hledání lepší cesty. To se úspěchu nepodaří (pokud to naopak neznemožní…). Bez snahy bychom si nevážili pokroku. Vždy je nutná rovnováha.

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články: