Mí koně mě sami naučili, jak s nimi zacházet. Když vynechám občasné zalehávače (zvedací problémy starších koní většinou začínají zalehnutím, kdy se kůň pak vyčerpá dalšími pokusy vstát, a i když už je třeba od stěny odkopán, nemá sílu sám se postavit), máme dva „úplné zvedače", kteří se svého času při každém ulehnutí museli zvedat. Zde musím zdůraznit, že všichni naši koně důchodového věku jsou ve výborné kondici, netrpí žádnými bolestivostmi, pohybují se bez problémů, někteří dokonce stále chodí pod sedlo. Takže jsme nikdy v souvislosti s jejich zvedáním neuvažovali o utracení. Jak „zalehávači", tak „zvedači" mě naučili to nejdůležitější - nechat je hlavně bydlet venku. Nebylo to samozřejmě ze dne na den, chvíli to trvalo, než jsem jim porozuměla.

Nechat starého koně, který 25 a více let bydlí celý život v boxe, najednou bydlet venku, je náročný proces, ale, a to zdůrazňuji - je náročný pouze pro majitele takových koní, nikoli pro koníky samotné. Proto i my, než jsme se k tomu odhodlali, jsme prošli fázemi různých zvedacích zařízení v boxech, zvedání bagrem ve výběhu a podobnými radostmi. Momentální stav u nás je takový, že se obejdeme bez obojího. 28letá Walča se „zázračně" zvedá sama, i když si lehá 2x denně, a 30letý Concord se zvedne za pomoci dvou lidí. A teď naše cesta - od prvního zvednutí (samozřejmě za asistence hasičů), k naší samostatnosti:-)

Od prvního zvednutí

Oba koníci se poprvé sami definitivně nezvedli samozřejmě v zimě, takže bylo nemyslitelné je nechat bydlet venku, když byli zvyklí chodit na noc do boxu. Klisně Walče se zvedání za asistence veterinářů a hasičů stalo v jiné stáji, k nám byla vzápětí převezena s tím, že si umíme s takovým koníkem poradit a jsme ochotni ho přijmout na ustájení. Měli jsme už zkušenosti s Concordem. Svařili jsme pod stropem v boxech konstrukci, na ni zakoupili „kočku" (řetězový kladkostroj), dále dva dvoumetrové popruhy na zvedání břemen a důležitou věc - rozporku na uchycení předního a zadního popruhu - tak, aby stačilo zvedat jednou kočkou, ne jako to dělá Koňská záchranka - předek a zadek zvlášť. Ideálnější je, když vzadu použijete dva popruhy kolem zadních nohou, ale když hrajete o čas, potřebujete koně zvednout ve dvou lidech za 10 minut a nenarušit harmonogram každodenních povinností proto, že jste „zvedače" neutratili, bohatě to postačí. Jeden pak kočkou zvedá, druhý zvedá a udržuje hlavu rovně dopředu a směruje tělo koně, nejlépe samozřejmě diagonálně v boxe. My máme boxy obrovské, oba jsme byli dostatečně daleko od koně, který když se začne sám zvedat předčasně, může ublížit sobě i vám. Naši se naštěstí rychle naučili zůstat v klidu, dokud nebyli dostatečně vysoko a nedostali pokyn, aby zabrali a na nohy se postavili.

Nicméně to celé není záležitost pro slabé povahy. Myšlenku na pořízení rychlejšího elektrického navijáku nedoporučuji z bezpečnostních důvodů.

Na jaře, když zůstali koně venku, začalo zvedání bagrem. To je oproti zvedání pomalou kočkou brnkačka, kůň je za minutu na nohách. Ale ne každý vlastní bagr a ne každý s ním umí natolik, aby zvířeti neublížil. Postačí tedy i traktor s čelním nakladačem, ale nejsem si jistá, zda to mohu doporučit - kůň je při zvedání blízko stroji a ne vždy v klidu spolupracuje. Pak hrozí druhotný úraz koně, řidiče a zničení stroje. Naštěstí znám jen z vyprávění historku, jak koník skočil do kabiny. Concord například, jakmile se ocitne ve vzduchu, už „cválá" pryč a chvíli trvalo, než se naučil zůstat v klidu a nechat se odepnout z popruhů. Tím nám samozřejmě dával odpověď na otázku morální - zvedat, či nezvedat a nechat uspat takového koně? Concord dává jednoznačnou odpověď, že zvedat chce, protože je víc než životaschopný.

Walča se po čase, kdy zůstala bydlet venku, začala zvedat sama. Její problém je, že měla kdysi úraz kolene, a konečně se naučila si lehat pouze na zdravou stranu, kde jí zadní noha nezradí. Její stav se ale zjevně zlepšil, protože v dobách zvedání se nezvedla ani z jedné strany. Důležité ale je, že se zvedne na první pokus. Venku není prostorově omezená boxem, neuklouzne jí to tak jako jakákoli a čímkoli nastlaná podlaha ve stáji, a především není ztuhlá předchozím celonočním stáním v boxu. Omezení pohybu pro taková zvířata je, troufám si říct, faktor velmi krátící koníkům jejich existenci a velmi zhoršující nemoci pohybového aparátu.

Oba koně už mají samozřejmě těžké artrózy a jiná onemocnění, ve svém věku takřka nemají zuby, takže celkový management těchto koní je téma na samostatný článek. Zde jen uvedu, že náš management zahrnuje zhruba toto: vychytanou výživu, co nejlepší psychickou pohodu, homeopatii a přírodní léčitelství, fyzioterapii, akupunkturu a úpravu kopyt. Také je potřeba zdůraznit, že nechat koně bydlet venku samozřejmě neznamená zanechat ho jen tak ve výběhu. Musíte jim zajistit odpovídající podmínky. A připravit se i na alternativu, že koním chystáte např. zimní výběh co nejblíž svému bydlení tak, abyste mohli „zvedače" co nejčastěji monitorovat, a oni se pak začnou sami zvedat na letní pastvině, tak je tam samozřejmě necháte i na zimu :-)

Upozorňuji, že právě monitoring těchto koní je kolikrát náročnější než zvedání samotné. Concord se díky tomuto managementu dostal do stavu, kdy mu na zvednutí stačí pomoc dvou lidí. On sám se nepřetočí na hrudník. Takže ho za kohoutek přetočíme na hrudník, využijeme mírného svahu na pastvině, kde právě zůstal bydlet, narovnáme mu přední nohy před tělo, což sám nedokáže, a pak mu pouze poskytneme oporu v ramenou a zvedne se sám. Musí ale ten, kdo mu oporu poskytuje, opravdu vydržet a oporu mu opravdu poskytnout - opět nic pro slabá těla ani slabé povahy. Z důvodů dokrmování, a jelikož je Concord psychicky svázán s jiným takřka bezzubým 28letým plnokrevníkem, který pro změnu potřebuje občas ležet v boxe, chodí teď v zimě oba na chvíli do boxu, na noc jsou ve veliké stodole. Ve stodole si Concord lehl dvakrát, zvedání tam pokaždé bylo náročnější než venku, proto už to nikdy neopakoval a zásadně si lehá venku.

Takže znovu opakuji - nemusíte své koně učit zůstávat venku - dovolte jim, aby vás oni sami naučili je venku nechat.

Na závěr si dovolím malou odbočku a trošku poodkryji to, co považuji za důvod zázraku, proč se našim důchodcům (máme sedm koní starších 25 let, nejstaršímu bude 34) neuvěřitelně zlepšily pohybové problémy (i ty zvedací), zmizely nálevky, zmizely problémy způsobené artrózou, špánkem, uvolněnými kolenními vazy, zkostnatělými chrupavkami a další potíže, způsobené lidským neodborným zacházením s bytostí jménem kůň. Píchnu do vosího hnízda a naznačím, proč 25letý Concord nemohl ráno vyjít z boxu a dojít na pastvinu, a ve 30 letech chodí pod sedlo a nejvíc dovádí s hříbátkem, které se vedle něj letos na pastvině narodilo... naučili jsme se hodně o kopytech, respektive - naši důchodci nás naučili hodně o jejich kopytech. Naštěstí se k nám dostaly informace o tom, že kopyto neslouží pouze k pohybu koně, ale jak důležitý orgán, ovlivňující takřka všechny procesy nutné pro komfortní život koně, to je.

Naši důchodci nám pak ukázali v praxi, jak to funguje, a jejich „znovuzrození", kdy v letech blížících se třicítce vypadají lépe než když v patnácti končili sportovní kariéry, nám přineslo ujištění, že jsme na správné cestě. Dnes je strouhám já. Samozřejmě jsem nezačala jednoho dne jen tak strouhat, měli jsme úžasné učitele a odborný dohled. Naši práci jsme konzultovali i s francouzským špičkovým kovářem Nicolasem Guilliotem, sportovní koně strouháme dle aktuálních RTG. Ano, čtete správně, porušuji zákony této země a týrám své koně. Ovšem jejich klinický obraz v době, kdy byla jejich kopyta v péči těch, kteří mají oprávnění o ně pečovat, byl žalostný. Krom takové maličkosti, že se nemohli ani zvednout.