Dnes zde ještě nikdo jiný není, pouze slečna, která místuje za ježdění, má kamarádka, s kterou jdeme ven, teprve dorazí. Pozdravíme se hlasitým „ahoj". Odemykám sedlovnu a vyměním své svršky za ty, které špínou, kterou budu za pár minut z mé kobyly odstraňovat, nebudou tolik trpět. Brrr, studené rajtky, jako obvykle...

Přijdu k výběhům a zrakem vyhledávám ten svůj poklad, a přitom přemýšlím, kolik času mi tentokrát zabere čistění. Zavolám její jméno a kobylka se ke mně vydá. Ten pocit miluji, když mi vyjde v ústrety. Válela se, jako obvykle, ale jak mi bylo řečeno, „válí se spokojený kůň", takže jsme spokojené obě. Ona, protože je celá obalená blátem, já kvůli tomuto pořekadlu. Nicméně sundání bahenního obalu z kobyly mi zabere hodně času a většinu prachu přenesu z ní na sebe, jak zjistím doma v zrcadle.

Nacajkuji a usedám do sedla. U schůdku nás čekají naše vyjížďkové parťačky. Jedem. Zbožňuji klidné a pohodové vycházky do přírody. Kochám se. Teď už ano, ale ještě před pár měsíci každou vyjížďku procházely zcela jiné pocity. Pocity strachu a obav. Koňáckým životem mi prošlo již několik koní, ale jeden z nich mi nepřinesl jen příjemné pocity. Možná spousta z vás ví, jaké to je. Ale rychle zaženu chmury, tahle kobyla je více než zlatá. Pomáhá mi. Pomáhá mi přenést se přes to všechno a já si znova vše užívám. Je to pocit k nezaplacení.

Vlastně jsem nikdy nebyla prvoplánový jezdec. Hlavní koňomil v naší rodině byla sestra. Popravdě, z počátku jsem nechápala její neskutečnou euforii, když kdykoli venku nebo i z auta viděla koně. „Tak se zblázni, no..." mi vždy proběhlo hlavou. Ale když jsem byla větší, zapsala nás maminka do místního oddílu poníkařů. A tehdy to přišlo, od této doby mě koně a jezdecký sport provází celým životem. Kdyby mi v mém dětském věku někdo řekl, že si jednou koupím svého vlastního koně, tak se asi zblázním štěstím a skáču ke stropu.

Nyní ten okamžik přišel a já si každou vteřinu s tímto úžasným zvířetem užívám. Není to vždy jen růžové, někdy je člověk na štíru s časem, někdy s prostředky, jindy se tak úplně nesetkáte s pochopením od nekoňáckého okolí nebo si s koňským parťákem prostě nesednete. Ale stojí to za to, ten pocit nelze ani popsat.

Vracíme se do stáje, slézám dolů a odměňuji svého oře. Byla zlatá, jako obvykle a já mám skvělý pocit. Už jsem asi bohužel „stará" na zlobivé koně a nemám chuť riskovat zdraví, takže děkuji své kobyle za to, jaká je, a že to se mnou vydržela a podržela mě v době, kdy jsem do sedla usedala s pocity strachu.

Život je krátký a člověk by si měl plnit své sny. Můj sen byla menší tmavá hodná hnědka.

Příspěvek byl napsán do velké vánoční soutěže Navzdory všemu a všem... Vyhodnocení soutěže najdete v tomto článku: Kdo vyhrává ve velké vánoční soutěži "Navzdory všemu a všem"?